Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem se cítila celá.

Od mého nalezení uběhlo pět měsíců a od té doby jsem jiná. Vím to. Cítila jsem se, jako bych byla jen jednou částí sebe samotné a druhá byla na místě, které jsem neznala. Možná ta část zůstala ve vlaku, kde mě našli schoulenou v klubíčku - ubrečenou, vyděšenou a ztracenou. Snažila jsem se myslet na to, co mám a zapomenout na to, co nemám. Snaha přesvědčit se byla těžší, než jsem čekala.

Byla jsem pohřešovaná několik týdnů. Všude mě zoufale hledali.

V době, když se ztratil poslední plamínek naděje v moje nalezení, mě našli. Podstoupila jsem stovky otázek od policistů, novinářů, lékařů a dalších lidí, které jsem neznala a dávala pokaždé odpověď, která je všechny zmátla.

,,Nevím."

Doktor mi řekl, že jsem si prožila trauma a že moje podvědomí mě chrání. Můj mozek to raději vytěsnil z hlavy. Stává se to, řekl doktor. Prý si vzpomenu. Popravdě?

Doufala jsem, že ne.

-

Seděla jsem v kavárně, kterou jsem navštěvovala každý den a jedla lžičkou překypující šlehačku z hrnku. Gabriela, která seděla vedle mě, si sladila karamelové latté. Madrid, třetí člen naší skromné party, se dívala do telefonu a něco si v něm četla.

Gabriela byla mou kamarádkou už od dětství a byla jediným člověkem, který na mě netlačil v tom, abych si vzpomněla.

Vyprávěla mi o dění ve škole, co jsem měla očekávat ve škole a o básnických soutěžích, které vyhrávala. Vždy měla nadání pro básničky, které dokázala okamžitě říct z hlavy a byly dechberoucí. Po těžších dnech, kdy jsem nic jiného, než odpovídala na otázky, mi přednesla básničku a pokaždé se jí podařilo mě rozesmát.

,,Profesor Mulligan příští rok odchází do důchodu. Jeho hodiny algebry mi budou chybět. Hlavně ty jeho hry!" řekla Gabriela vesele.

,,A ty jeho vtípky," doplnila ji Madrid a odložila telefon na stůl. 

,,Hodně mi budou chybět jeho modní kreace," dodala jsem a začaly jsme se všechny hlasitě smát.

Profesor Mulligan byl známý tím, že nosil různobarevné ponožky a košile, které nakoupil ze svých cest po celém světě. Nosil košile s kraby, neonově kostkované s levandulemi nebo ovocem a zeleninou s obličeji. Byl trend se s ním vyfotit a chlubit se jedinečně vtipným profesorem ostatním školám.

,,Pamatujete na ty ponožky se skřítky?" zeptala se Gabriela a tím následoval náš další výbuch smíchu. Ty ponožky byly natolik oblíbené, že je jednou pár studentů vyvěsilo v jídelně a bosý profesor vběhl mezi obědvající studenty, popadl je a utíkal z jídelny zpět. Stále jsem se ptala sama sebe, jak se studentům podařilo mu je sundat z chodidel.

,,Dneska jsem viděla Avery a Jordana. Těm dvěma to sluší," začala Madrid a přestala, jakmile zavibroval její telefon. Přečetla si zprávu a s Gabrielou jsme si vyměnily otrávené pohledy.

Madrid vyjekla - vyjekla - a začala zuřivě odepisovat na zprávu.

,,Co se děje?" zeptala jsem se.

Madrid, aniž by odtrhla zrak od telefonu, mi plná nadšení odpověděla: ,,Přichází k nám nový student. Ještě nevíme, jak se jmenuje, ale takhle vypadá." Ukázala nám obrázek postavy v černém tričku vyfocené zády k nám. ,,Co říkáte na vlasy? Určitě jsou tmavší jak Luniny oči."

Podle ní měly mé oči barvu záhnědy, což byla hnědá odrůda křemene. Madrid se o geologii zajímala už od dětství. Také mi říkala, že mé vlasy mají barvu, která nejde určit podle kamene, protože se neustále mění. Dlouhé, obvykle hnědozrzavé,  vlasy jsem dneska měla v neposedném drdolu a vsadila bych se, že dneska byly tmavě hnědé.

Pokrčila jsem rameny a začala míchat horkou čokoládu. ,,Nevím. Nic."

Gabriela naopak vypadala stejně nadšeně a vzrušeně jako Madrid. Překvapilo mě to natolik, až mi málem vypadla lžička z ruky.

,,Doufám, že bude milý," povzdechla si.

Chápala jsem ji. Došlo mi to přesně ve chvíli, kdy požádala Madrid, aby jí fotku ukázala znovu. Gabriela byla přirozeně krásná. Měla vlnité hnědé vlasy, které jí sahaly po lopatky. Tmavě hnědé oči měly jiskru, která nikdy nezmizela a rty pokaždé v malém, stydlivém úsměvu. Na dívku byla středně vysoká a její kůže se na slunci bronzově leskla.

,,To zítra zjistíš," zašeptala jsem tiše a dloubla do ní loktem. Tázavě se na mě podívala a já se spiklenecky zakřenila ,,Třeba to bude tvůj vyvolený."

Věnovala mi malinký úsměv namísto odpovědi.

V kavárně začala hrát písnička, kde kdosi hrál na foukací harmoniku. Okamžitě jsem se naladila na své srdce - a na pocit, který jsem cítila. Hřejivý, příjemný a krásný pocit, který se ve mně pokaždé probudil, když jsem uslyšela hudbu, která se mi líbila.

Milovala jsem to. Nehrála jsem sice na žádný hudební nástroj a ani jsem nezpívala, přesto jsem ji milovala a považovala za důležitou věc ve svém novém životě. První dny od svého nalezení jsem nedokázala poslouchat cokoliv ze svého playlistu v telefonu. Cítila jsem se prázdná a hudba mě pokaždé děsila.

Když jsem si poprvé otevřela svůj playlist, nepamatovala jsem si, že jsem ho vytvořila. Byl plný písniček, které se mi líbily a většinu z nich jsem znala, ale když jsem si pustila první písničku... tak jsem si na něco vzpomněla.

S někým jsem tančila. 

Bosá a průhledný třpytivý lak na mých nehtech se leskl ve světle lampičky na nočním stolku. Nepamatovala jsem si s kým jsem tančila. Dávala jsem si pozor na kroky.

Pamatovala jsem si však, že jsme tančili na kulatém bílém koberci. Cítila jsem se plná nadpozemského klidu. Nechápala jsem své pocity, které jsem měla z doby, kdy mě pravděpodobně někdo unesl a nerozuměla jsem jim. Pevný, ale zároveň něžný stisk rukou, smíšený dech, tlukot srdce a vůně pánské kolínské.. cítila jsem se dobře.

Jakmile vzpomínka skončila, zpanikařila jsem a smazala celý playlist. Natolik mě ta vzpomínka vyděsila, že jsem si řekla, že se nikdy nepokusím vzpomenout. Nikdy.

,,Dopili jsme," řekla mi Gabriela. ,,Můžeme jít?"

Vytrhla jsem se z myšlenek a dopila zbytek horké čokolády. Všechny tři jsme naráz vzaly batohy, oblékly se do kabátů a vyrazily domů.

-

Bydlela jsem v klidné čtvrti v malém patrovém domku. O pár ulic dál bydlela Gabriela. Společně jsme vyrostly. Obě dvě jsme rády podnikaly výpravy do nedalekého lesa, stavěly domečky trpaslíkům a nebo se naučily jezdit na kole v naší ulici.

,,Jsem doma," zvolala jsem, když jsem dorazila domů. Svlékla jsem se z kabátu a čepice, a šla rovnou do kuchyně.

Máma zrovna vařila večeři. Stála zády ke mně a rezavé vlasy měla ve volném culíku. Z dálky vypadala jako má sestra - byla stejně vysoká, stejně hubená. Tím to haslo. Ona byla člověkem, který si potrpěl na řád a neměla ráda to, co neměla pod kontrolou. V poslední době si na to dávala pozor a vzhledem k tomu, co se stalo, byla jiná. Ani mi to nevadilo, chápala jsem to.

,,Běž si umýt ruce a pojď jíst, než to vychladne," nařídila mi mamka stále zády ke mně.

Udělala jsem, co řekla. Pak jsem se posadila ke stolu a zatímco nandavala jídlo, přečetla jsem si zprávu v telefonu. Byla od Gabriely, která mi napsala, že už je doma.

Od té doby, co jsem se vrátila z nemocnice, jsem měla nastavená pravidla. Všichni kolem se chovali, jako by mě měl někdo znovu unést. Musela jsem psát zprávy mámě a Gabriele, že jsem dorazila domů, vyrazila do školy, dorazila do školy a odešla ze školy. Takhle to fungovalo a já z toho byla frustrovaná.

,,Telefony u stolu ne, Luno." Položila přede mě plný talíř jídla ze kterého se kouřilo.

Telefon jsem strčila do kapsy mikiny. Máma položila svůj talíř na stůl a posadila se naproti mně.

,,Jsem vděčná za tohle jídlo, že máme střechu nad hlavou," začala máma a úsměvem mě pobídla.

,,Jsem vděčná za dnešní den a že mám super kamarádky. Děkuji ti za jídlo, pití a lásku." Pak jsme společně řekly:  ,,Amen."

Tahle tradice vznikla, když jsem byla poprvé doma a večeřeli jsme spolu s Gabrielou a jejími rodiči. Ten den jsme oslavovali můj příchod domů. Máma zadržovala slzy, když jsem říkala, že jsem vděčná, že vůbec žiji. Celý stůl mlčel a tehdy panu Finlayovi zaskočilo.

S mámou jsme se pustily do jídla. Než jsem si stihla dát druhé sousto, máma se začala ptát. ,,Jaké to dneska bylo ve škole?''

,,Normální,'' odpověděla jsem s uklidňujícím úsměvem. Používala jsem ho v posledních dnech často. ,,Po škole jsme šly s Madrid a Gabrielou do kavárny. Věděla jsi, že někdo jednou pověsil v jídelně ponožky profesora Mulligana?"

Máma se zasmála. ,,Ne."

Vše jsem jí povyprávěla, po večeři jsem jí pomohla s nádobím a poté jsem se zavřela v pokoji.

Nepouštěla jsem mamku do pokoje. Nikdy. Byl to můj svět, moje území, moje soukromí. Ona to chápala a respektovala pod podmínkou, že si budu uklízet a nikdy se nezamknu. Jednalo se o důvěru, kterou ani jedna z nás zatím nenarušila.

Můj pokoj měl světle zelené zdi s pomalovanými slunečnicemi, které mi tu namalovala teta. Živila se odjakživa jako malířka a když se mě před mými osmými narozeninami zeptala, co bych si přála, odpověděla jsem. ,,Chci zelený pokojík s velkými slunečnicemi.''

O týden později jsem měla dárek hotový.

Odložila jsem batoh za dveře a zasténala jsem. Na posteli mi ležela zrzavá kočka Minnie a jen se na mě mračila. Pohledem mi jasně říkala, ať se neopovažuji toto zopakovat.

Už dlouho jsem jí chtěla udělat místo na spaní z krabice a nepřišlo mi vhodnější, než to udělat nyní. Měla jsem dost chlupů v posteli, které mě po celém těle šimraly. Skrčila jsem se pod postel a vyndala zaprášenou nezabalenou krabici. Odfoukla jsem z ní vrstvu prachu a nakoukla dovnitř, zda i tam je prach.

Jenže vnitřek byl zaprášený, to ano, ale uprostřed té krabice ležela bílá obálka. Vyndala jsem jí a nakrčila obočí, když jsem zjistila, že je nezalepená. Vyndala jsem papír a ztuhla, dočista ztuhla, když mi došlo, co to je.

Nebyl to papír.

Byla to mapa.