Když jsem se ráno probudila, našla jsem na polštáři růži a vzkaz, na kterém stálo: Musel jsem ještě na plac, abychom dotočili poslední záběry. Vyzvednu tě v deset cestou na letiště. Posílám pusu.

Tentokrát jsem se nerozbrečela. Nechtěla jsem si kazit poslední okamžiky, ale stejně jsem sama sobě slíbila, že to s ním na letišti skončím, protože by to skutečně nikam nevedlo. Nedokázala bych vést vztah na dálku. 

Neochotně jsem se zvedla z postele. Bylo už osm hodin a Brian měl za následující dvě hodiny zmizet. Bylo to první období v mém životě, kdy ve mně nezbylo ani trocha humoru, který byl pro mě tak typický a bez kterého jsem to nebyla já. A taky že jo - necítila jsem se ani trošchu jako Wiggy.

Čistila jsem si zuby snad deset minut a musela se třikrát odlíčit a zase se znovu namalovat, protože se mi děsně klepaly ruce. Byla jsem v úzkosti. A já nikdy nebyla v úzkosti. Proč bych taky měla být? Nikdy v minulosti jsem k úzkosti neměla důvod. Všechno bylo fajn a bezproblémové, protože jsem si udržovala svůj zdravý nadhled nad životem. Tak proč jsem ho najednou postrádala? Proč bych si nejraději omlátila hlavu o zrcadlo, když jsem ve svém odrazu viděla ty modré oči, ze kterých zmizel veškerý elán.

**

,,Možná bychom mohli normálně mluvit, co říkáš?" zeptal se Brian po pěti minutách ticha, které v autě zapříčinilo pěkně dusnou atmosféru.

,,My jsme někdy dokázali mluvit normálně?" zavtipkovala jsem chabě, ale pomohlo to. Oba jsme se krátce zasmáli a aspoň na chvíli uvolnili napětí. Jenže se před námi až příliš brzy objevilo letiště a tohle konkrétní dusno, které v tu chvíli nastalo, by se dalo krájet jako štrúdl.

,,Kdo ti odveze auto?" zeptala jsem se, když jsem z něj vylezla a upřela pohled na oblohu, která se chystala k vydatné bouřce.

,,Auto ti tu nechám," řekl jako by nic a já na něj vyvalila oči. 

Tak to ne! To mezi sebou budeme mít závazky!

,,Proč bys něco takového dělal?" 

To si mě chce pojistit?

Hodil si tašku přes rameno, zamkl auto a vložil mi do dlaně klíčky. Pak mě políbil. Zabrněla mi kolena takovým způsobem, že jsem málem znovu upadla. ,,To auto je tvé, jasné?"

,,Ale-"

,,Ne, žádné ale. Koukni, bude pěkný slejvák, pojď rychle dovnitř," vyzval mě a já s ním ruku v ruce přeběhla parkoviště.

,,Může se vůbec v takovém počasí létat?" zeptala jsem se v naději, že se plácne dlaní do čela a řekne něco jako No vidíš to! Vždyť já přece v tomhle nemůžu letět! Co kdybychom šli k tobě domů, opili se a pak si to rozdávali až do konce životů všech tvorů na téhle i jiných planetách?

Tohle neřekl. Řekl jen: ,,Byl bych raději, kdyby mi tel let přesunuli, ale tak zle to venku zase nevypadá."

Přikývla jsem s pohledem upřeným do dálky. U odbavování kufrů stálo několik lidí, včetně cvak-cvak mužíků, které se snažila ochranka co nejrychleji vyprovodit ven. Bylo mi to jedno. Mohli si nás klidně fotit dál.

,,Výzva k letu číslo 26 do Las Vegas."

,,Už ti to letí, že?" zareagovala jsem a spolkla knedlík, co se mi udělal v krku.

,,Ne, to je jiný let, já mám ještě pět minut k dobru," řekl s úsměvem a já si pomyslela, že pět minut je tak akorát na všechno, co mu chci říct.

,,Dobře," odkašlala jsem si. ,,teď mě prosím poslouchej, Briane. Já tohle nemůžu. Přemýšlela jsem o tom takovou dobu... a já prostě nemůžu."

Svraštil obočí a chytil mě za ruce. ,,Co to tady povídáš? Wiggy, my dva to zvládneme!"

,,Ne," zavrtěla jsem zuřivě hlavou. ,,není žádná novinka, že vztahy na dálku nefungují a není to také nic, čemu bychom se měli divit. Zkrátka nejde žít míle od někoho, komu jsi dal své srdce."

V očích se mu zaleskly slzy a já myslela, že se mi roztrhne hrudník. Ubližovala jsem mu.

,,Dobře... ale... tys mi své srdce dala, Wiggy. Tak či tak beze mě nebudeš moct žít," trval si na svém a měl pravdu. Já bez něj mohla jen těžko žít. Jenže tu neexistoval žádný plán B.

,,Já tě miluju," zašeptal a přitiskl se čelem na to mé. S novou dávkou slz jsem se usmála a společně s ním zavřela oči.

,,Kdy se tohle stalo, Briane? Vždyť jsme posledních x týdnů dělali celému Hollywoodu ostudu a měli jsme to tak rádi! Tak proč tady teď brečíme, jako bychom právě dokoukali Titanic?" znovu jsem se zasmála a on se mnou.

,,Já vím, že mě taky miluješ," odlepil se čelem od toho mého a zadíval se mi do očí. ,,Prostě to vím."

,,Ale ty přesto odletíš a já se ti ani nedivím. Máš svou kariéru, svou rodinu, svůj domov. A i když mě miluješ a já miluji tebe, nikdy nedokážeme naše cesty udržet pospolu a ty to moc dobře víš. Jsme úplně z jiných světů... A třebaže mi to ublíží... ani nedokážu vyjádřit, jak moc mi to ublíží, přesto tě teď musím nechat odletět a vyjádřit ti svůj vděk na konečných stránkách své knihy, kterou dopíšu už jenom kvůli tomu, co jsem s tebou měla šanci prožít," usmála jsem se a setřela mu slzy z tváře.

V tu chvíli ohlásili jeho let a my sebou oba trhli. Nastalo poměrně dlouhé ticho, protože nám to oběma šrotovalo v hlavě. 

Tohle je konec. Už se to nezmění. Nikam by to nevedlo.

,,Nevidíme se naposledy," zavrtěl hlavou a já mu to potvrdila stejným pohybem hlavy. ,,Nevidíme. Měl jsi pravdu, když jsi řekl, že bez tebe nedokážu žít."

Je to tak, Briane. Sice nebudeme mít vztah, ale budeme spolu vždycky za dobře.

**

,,Kde jsi byla takovou dobu?" vyzvídala Gillian a schovala si mě do náruče.

,,Byla jsem venku. Teda... v autě."

,,V autě?" zeptala se nechápavě. ,,To myslíš ten sotva pojízdný křáp Mr. Beana?"

Zasmála jsem se a několikrát zamrkala, aby mě přestaly pálit oči, které jsem musela mít úplně zarudlé. ,,Ne, Brian mi tu nechal své auto a já se v něm posledních několik minut projížděla."

,,Ach tak. A... řekla jsi mu...?"

,,Rozešla jsem se s ním. Řekla jsem mu všechno, co jsem mu říct chtěla a cítím se... eh, já vlastně ani nevím, jak se cítím. Asi ještě půjdu na chvíli ven."

Gillian mi vběhla do cesty, aby mě chytila za ramena.

,,Budu v autě," zabručela jsem.

,,To je na tobě, kde budeš. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem na tebe pyšná a že nechci, aby ses vzdávala naděje na opravdový vztah. Já jsem se spálila tolikrát a nikdy nepřestanu věřit na pravou lásku a na ty blbiny z romantických filmů. Tak věř prosím se mnou."

Dlouho jsem se ani nehnula a pak jsem ji dlouze objala. ,,Děkuju. Nevím, co bych si bez tebe počala."

Zasmála se mi do ramene. ,,Vždyť od toho mě máš, Wiggy."

**

Když jsem s jazykem někde u špiček bot došla až na vrchol kopce k nápisu HOLLYWOOD a přelezla bránu, která mě od něj dělila, už nebylo po hromech ani stopy. Bylo dusno, stále vydatně pršelo, ale svítilo slunce, takže jsem se na všechno mohla dívat lépe... nadějněji.

Opatrně jsem seskočila na promočený povrch a dočvachtala až k óčku, do kterého jsem se posadila. Bylo mi jedno, že sedím v mokru. Aspoň jsem se trošku osvěžila. S opřenou hlavou jsem se rozhlédla kolem sebe a vybavila si rozhovory, které jsme tu s Brianem vedli.

Jak se jmenuješ?

Wiggy.

Jakže?

Pousmála jsem se nad těmi vzpomínkami.

Fascinuje mě, jak jsi ovládl svět.

Tak proto jsi mi dala facku?

Opět se rozpršelo a já zaslechla další hromy, což mi zkazilo náladu. Myslela jsem, že už zůstane slunečno.

Předem ti říkám, že já s tebou spát nebudu.

Já ale nic takového nezamýšlím.

Až si lidé začnou kupovat tvou knihu, dočtou se o tvém poděkování mé osobě za cenou lekci slávy.

Ty mi fakt pomůžeš?

,,Ach, Briane," zakvílela jsem hlasitě, protože jsem si to přes ty hromy mohla dovolit.

,,Wiggy?"

Páni, mně už vážně hrabe, když ho slyším tak živě.

,,Wiggy!"

Počkat!

Zvedla jsem hlavu a v tu ránu jsem stála na nohou, protože jsem byla v naprostém šoku. Brian stál jen pár metrů od mě, u nohou měl pohozenou tašku a stékaly z něj proudy vody.

,,Zrušili ti ten let?" zakřičela jsem na něj přes déšť a musela se držet okraje óčka, abych neupadla.

,,Ne," vrátil mi stejně hlasitě a pomalým krokem se vydal mým směrem, zatímco tašku nechal ležet na místě.

,,Tak... tak... proč...?" zakoktala jsem, a když došel až ke mně, na chvíli jsem zapomněla, jak se dýchá.

,,Strašně jsem to teď Davidovi zkomplikoval a asi mě za to bude dlouho nenávidět, ale... já nemohl."

,,Co... co jsi nemohl? Briane, ty mi fakt dáváš zabrat!" zavrčela jsem a on se šťastně zasmál, když si mě přitáhl do náruče.

,,Pamatuješ, co jsem řekl při děkování za Zlatý Glób?" zeptal se a já nadzvedla obočí. Srdce mi bušilo jako splašené. ,,Že máš další do sbírky?"

,,To taky. Ale měl jsem na mysli něco jiného."

Pohlédla na naše promáčená těla, která se tiskla k sobě. 

,,Že se mnou žiješ život hodný Oscara," vzhlédla jsem k němu a on přikývl. Tentokrát jsem v jeho očích viděla něco nového. Něco, co tam nikdy předtím nebylo.

,,Nedokážu bez tebe být, Wiggy. A nemyslím to tak, že nedokážu žít život pouze bez tvé společnosti nebo tvého přátelství, které jsi mi nabízela. Já nedokážu žít bez... bez nás," řekl a odhodlaně nadzvedl bradu. ,,A ani nebudu."

Obličej se mi zkroutil potlačovaným pláčem a on mě pomalu, ale hluboce políbil. Okamžitě se mi podlomily nohy a tak si mě Brian pochoval do náruče a usadil se se mnou na klíně v óčku, které už od prvního okamžiku patřilo jenom nám.

**

O dva roky později

,,Musím říct, že ta knížka, Wiggy... páni!" zatleskal Jimmy Fallon a já si s úsměvem poposedla na křesle pro hosty.

Lidi, tomu byste nevěřili... Já byla vážně pozvaná do show samotného Jimmyho Fallona a dívalo se na mě z hlediště několik stovek lidí! Šílené.

,,Děkuji moc, Jimmy, byla to dlouhá cesta."

,,To věřím! A je pravda, že v příběhu vlastně popisuješ své seznámení s Brianem Wieselem?"

Z hlediště se ozvalo několik hvízdnutí, čemuž se všichni zasmáli, včetně Briana, který seděl v první řadě a každou chvíli mi věnoval povzbuzující úsměv.

,,Ano, je to tak. Trochu jsem během uplynulých dvou let předělala kapitoly, abych je víc uzpůsobila skutečnosti, a jsem s výsledkem opravdu spokojena."

,,Teď mi teda vůbec nepřipadáš jako Mlátička."

Zasmála jsem se a znovu pohlédla na Briana. ,,Ne, už jsem z téhle role asi vyrostla. Víš, někdy se v životě stane něco, co tě dostane do úplně jiné pozice, říkám to logicky?"

,,No, já nejsem moc dobrý filozof. Možná to zkus víc mlátičsky!" zvolal a za smíchu a potlesku diváků na mě mrkl.

Ha, to je borec!

,,Tak dobře, víc mlátičsky - když se poprvé zamiluješ, většinou tě ta zamilovanost zklame."

,,Pravda."

,,No! Jenže mě, kurva, nezklamala!" řekla jsem a Jimmy se smíchy zaklonil ve křesle. Pak si počkat, až zavládne ticho a řekl: ,,Dobře, mám to mít! Ale zajímavé je, že Žhavý scénář se měl původně jmenovat jinak, že?"

Přikývla jsem a rychle si cucla vody. 

,,Ano. Původně se ta kniha jmenovala V záři reflektorů, jenže Žhavý scénář mi připadal výstižnější," zamrkala jsem koketně a Brian mi věnoval ten jeho okouzlující úsměv.

,,Zní to parádně!" zasmál se Jimmy a dal nějaké znamení Brianovi, které jsem nepochopila. Jakmile jmenovaný vstoupil na vyvýšené pódium a rozešel se směrem ke mně a Jimmymu, všichni se samozřejmě rozkřičeli jako smyslů zbavení a já vůbec nechápala, proč mi ten pitomec bere patnáct minut slávy.

,,Děkuji, děkuji! Chtěl jsem se jen pochlubit jednou věcí. Moje talentovaná přítelkyně mi totiž věnovala poděkovaní ve své knize a já jsem si řekl, že jí za to musím poděkovat po svém. A napadla mě jedna taková šílenost, za kterou mě bude Wiggy dost pravděpodobně proklínat, ale přesto bych byl rád, kdybyste mě v tom podpořili," řekl a udělal dva kroky k místu, kde jsem seděla... a poklekl přede mnou.

,,Briane...?" zašeptala jsem, ale nemělo to cenu, protože jsem měla na šatech připevněný mikrofon, takže mě stejně všichni slyšeli.

,,Jimmy, no tak, nemuč mě!" ozval se Brian a Jimmy zmizel pod stolem, načež Brianovi předal s natěšeným úsměvem malou krabičku. Když ji přede mnou Brian otevřel, zbavil mě veškerých slov. Téměř jsem nevnímala, jak všichni kolem začali křičet a tleskat. Bylo mi jasné, že se tenhle okamžik zapíše do dějin Hollywoodu, protože v show Jimmyho Fallona ještě nikdo nikoho o ruku nepožádal. 

,,Vezmeš si mě, Wiggy?"

,,Opovaž se!" ozvala se nějaká žena zdálky a všichni se zasmáli.

,,Ano... ano, ANO!" 

V očích se mu zračilo čisté štěstí. S úlevným výdechem mi nandal zářivý prstýnek na levý prsteníček a já se mu vrhla kolem krku. Se smíchem mě roztočil ve vzduchu jako panenku. Nepochybovala jsem, že vypadáme kouzelně, ale stejně jsem si slíbila, že si to pak přehraju aspoň tisíckrát na Youtube.

,,Briane," vzlykla jsem a on mě hluboce políbil. Pak nám sundal mikrofony a zašeptal: ,,Miluji tě, ty moje Mlátičko."

Pročísla jsem mu vlasy. ,,Já tebe taky, ty můj žhavý chlape."

KONEC

Přiznejme si, tohle byla hodně šílená cesta! A já se do ní zamilovala až po uši. Upřímně, vůbec si nedokážu vybavit moment, kdy se mi tenhle příběh zčistajasna zrodil v hlavě, ale jsem ráda, že k tomu došlo, protože jsem se společně s vámi náramně bavila a nechala se pohltit vaší podporou, která byla opět neskutečná! Jste naprosto báječní a patří vám mé největší DÍKY.❤️

Vaše Teres