Váhala jsem a váhala... a ještě jednou váhala, až se Brian rozesmál, načež jsem konečně skočila. Přistála jsem v jeho náruči a bezděky k němu začala čichat jako pes ke kusu flákoty.

,,Mám problém," zašeptal a mě polilo horko.

Ne, to já mám problém. Je tak dokonalý, tak elegantní, tak krásný, voňavý, má neuvěřitelné charisma, má-

,,Mám nohu v hajzlu."

Oh, ano! A taky má... Počkat, cože? 

,,Jak v hajzlu?"

Rychle jsem se mu vyvlíkla z náruče a shledala, že má celou botu zaseknutou v záchodové míse. 

,,Bolí to?" zeptala jsem se starostlivě a on sykl. ,,Jo! Drtí mi to kotník, sakra!"

Přikývla jsem a stáhla si vlasy do culíku gumičkou, kterou jsem měla omotanou kolem zápěstí. Pak jsem se vrhla na Brianovu nohu.

,,Co to děláš?" vyjekl a já se usmála nad jeho tykáním a změnou hlasu. ,,Vytahuju ti ho ven."

Mluvila jsem samozřejmě o kotníku, ale znělo to divně, že? Zvlášť v jeho případě. Toho bych vždycky nechala vevnitř.

,,Řekla jsem, že tady nemáte co dělat!" ozval se zase ten samý ženský hlas jako prve a mně docvaklo, že se ty vši s foťáky vrátily zpět na scénu.

,,Musíme se udělat rychle!" vypískla jsem a začala ho tahat za nohavici od kalhot, které asi nebyly zrovna levné.

,,Co jsi říkala? Že se musíme udělat rychle?"

,,Jsi jen nahluchlý," zamumlala jsem a dál tahala za nohavici. ,,řekla jsem, že to musíme udělat rychle. Je vidět, na co myslíš."

Slyšel naprosto správně. Ale tohle jsem zkrátka já, takže jsem musela přejít do protiútoku.

Koho by to napadlo, že? Představte si krásné slunečné odpoledne, kdy je ve vzduchu přímo cítit hmatatelný mír a klid... a vy se v kabince schováváte s jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších herců světa před fotografy. A abyste se nenudili, snažíte se mu vytáhnout nohu z hajzlíku.

,,Ale no tak!" zaklel Brian, když zaslechl paparazzi kousek od záchodků a trhl nohou tak, až jsme oba vyletěli z kabinky na chodbu a spadli těm pijavicím přímo k nohám. Blesky se na nás vysypaly jako kýbl jablek. 

Brian byl pohotovější a vytáhl nás oba na nohy.

,,Jdeme," zavelel a zkušeně nás protáhl kolem těch cvak-cvak mužíků.

,,Richarde, postarej se o ně. Já odvezu Mlátičku domů," řekl Brian a s rukou na mém rameni mě vedl někam dozadu.

,,To byl tvůj bodyguard?"

,,Ano."

Přikývla jsem a pak se zamračila na jeho nohu. ,,Ty kulháš."

Mávl rukou a zavedl mě do podzemní garáže kousek od kavárny.

,,A co ta Mlátička? Koukám, že se to chytlo," zabručela jsem a on se na mě usmál.

Kruci, ten jeho úsměv! Ale já jsem v pohodě. Opravdu.

,,Kdybys mi řekla své skutečné jméno, nemusel bych tě nazývat Mlátičkou, třebaže je to příhodné," pronesl stále s tím svým úsměvem a zastavil se u auta, které mi trochu připomínalo jedno z těch nadupaných kár z Rychle a zběsile. Nebo trochu víc.

,,Já tě nechtěla praštit," řekla jsem a sedla si na místo spolujezdce. Sedadla byla nezvykle nízko.

Páni! Kdyby si mě tu ohnul, tak... Já jsem vážně nahraná!

S tichým zaúpěním jsem se připoutala a sledovala, jak Brian usedá na místo řidiče. Když pak nastartoval auto, pohlédl na mě koutkem oka a hlasitě si povzdechl. ,,Mám nápad." 

Taky bych jeden měla... 

Trochu jsem se v sedadle napřímila a přehodila si nohu přes nohu. ,,Jaký nápad?"