,,Vylezte, dobře?" ozval se Brian a zaklepal znovu na dveře.

,,Jo, to bych ráda, ale...," otupěle jsem zírala na zámek, co mi zůstal v ruce, a cítila, jak se mě zmocňuje panika.

,,No tak," zabručel Brian a já zakoktala: ,,Já... j-jáá jsem asi... asi v prdeli."

Wiesel se tlumeně zasmál a znovu mi řekl, ať vyjdu ven.

,,Nemůžu, mám zámek v ruce," zakňourala jsem, načež nastalo krátké ticho. ,,Počkat, cože?"

,,Nejdou otevřít dveře!"

,,Oh, aha. Fajn, dobře. Ehm... myslíte, že byste nějak vyšplhala nahoru? Dveře nesahají až ke stropu."

,,Nejsem žádnej posranej pavouk!"

,,Vážně?" zašeptal si očividně pouze pro sebe.

,,Já to slyšela!"

,,Vážně?" zopakoval a marně se snažil vyrvat dveře z pantů. ,,Moment! Mám lepší nápad. Koukněte na tu zeď, která odděluje jednotlivé kabiny od sebe. To určitě přelezete!"

Slyšela jsem, jak zapadl do záchodové kabinky, která byla hned vedle té mé. ,,No jistě, ty chytráku." 

,,Já to slyšel."

,,Vážně?" zasyčela jsem a vyskočila do výšky. ,,Nedosáhnu tam! ..... Eh!"

,,Přestaňte hekat a raději spolupracuje. Stoupněte si třeba na mísu."

,,Nebo bych se mohla spláchnout do záchoda. Stejně jsem po těch bulvárních článcích přemýšlela, že bych chodila kanály." 

Pracně jsem se vyšplhala, jak nejvýš jsem dokázala a pak se vyhoupla na tu úzkou zeď oddělující dvě kabiny od sebe.

,,Přehoďte nohy a sedněte si na okraj. A hlavně opatrně."

,,No jo, klídek. Pohodička, ne?" mumlala jsem a při tom opatrně přehazovala nohy přes okraj. Při tom manévru mi spadla kabelka z ramene a zachytila se o malý věšák, takže jsem se pro ni musela sklonit. Pomalu jsem se otočila na břicho, natáhla se pro svou kabelku a pak mi došlo, že... ,,Nekoukáte mi na zadek, že ne?"

Za to významné ticho, které nastalo, bych ho nejraději nakopla, ale nedosáhla jsem na něj. Šťastná, že mám svojí kabelku zase u sebe, jsem se přehoupla zpět do sedu a s dlouhým váháním přemýšlela, jestli ji mám hodit Brianovi dolů, aby se mi snáz skákalo.

,,Hoďte mi ji."

No dobře. 

Mrskla jsem ji po něm a chystala se skočit, když... 

,,Na to zapomeňte!"

,,Na co jako?"

Brian si povzdechl a jednou nohou se zapřel o záchodové prkýnko. Pak nastavil dlaně, jako by měl v plánu chytit mě do náruče. 

,,Nechci vás mít na svědomí," vysvětlil a já na něj vyvalila oči. Najednou se tvářil naprosto uvolněně a trochu pobaveně. A já váhala.

,,No co je?" nadhodil vesele a ještě k tomu hlasitě zatleskal. ,,Šup k taťkovi!"