Od předání ceny a mé... ehm... gratulace v potemnělém rohu zákulisí Golden Globes uběhl už měsíc a půl a my jsme se s Brianem dostali do bodu, který přišel předčasně a kterého jsem se tak moc obávala.

,,Musím do Vegas odletět dřív," řekl a opřel si hlavu o roh óčka. 

Zamračila jsem se na hloubku pod svýma nohama. ,,A to je kdy?" 

Nastalo krátké ticho a tak jsem k němu vzhlédla. 

,,Už pozítří."

,,Pozítří?" vydechla jsem nevěřícně.

,,Já vím, je to vážně..."

,,No to je... to je... Briane, to přece nejde, abys jenom tak..."

Věnoval mi shovívavý úsměv a přitáhl si mě do náruče, zatímco jsem dětinsky protestovala. ,,Wiggy, je to má práce. V tomhle žádnou moc nemám, chápeš? Prostě musím dotočit film."

Několikrát jsem neurčitě máchla rukama do stran a pak se zadívala přes rameno na nekonečně velké Los Angeles.

,,Tohle nejde," zašeptala jsem a na tvářích mě pošimraly slzy.

,,Co nejde?" pročísl mi vlasy a já se na něj otočila, aby viděl můj zoufalý výraz, který mluvil za vše.

,,Hvězdičko..."

,,Ne! Žádný hvězdičko, vždyť tohle je přece jasný! Vůbec jsme se na to nedívali reálně, Briane," zabručela jsem a on se trochu posmutněle zasmál. Bolelo mě, že se mi ani nechce podívat do očí.

,,Jsem tam doma," vypadlo z něj nakonec, ale stále se díval kamkoliv jenom ne na mě. Zrovna teď zkoumal naše propletené prsty a zhluboka se nadechoval a zase vydechoval.

,,A já jsem doma zase tady," špitla jsem a vymanila se z jeho sevření. Ne proto, že bych od něj chtěla utéct. Jen jsem si ho přitáhla za hromadu tmavých vlasů ke rtům a se zavřenýma očima se snažila žít okamžikem, což bylo samozřejmě marné, když jediné, co mi běželo hlavou, bylo naše nevyhnutelné rozdělení. Stále jsem ho líbala, když mi po tvářích začaly téct nové slzy.

,,Přestaň už plakat."

Jak?

,,Dobře. Já jen... co s tím budeme dělat?"

**

,,Nechceš už zodpovědět mou otázku?" zeptala jsem se netrpělivě, když jsme o pět hodin později leželi na zahradě za vilou, kterou měl už vystěhovanou a zítra ji musel opustit. Což mu údajně vůbec nevadilo, protože měl celou poslední noc strávit v práci.

,,Opravdu se ti o tom chce teď mluvit? Je mi tu tak dobře," povzdychl si a položil mi hlavu na rameno. Pohlédla jsem na hromadu hvězd, kterými byla poseta obloha, a znovu jsem měla nutkání brečet.

,,Nějak to vyřešíme, Wiggy, slibuji," zašeptal a mně se prolomila hráz.

,,Jak?" nedala jsem si pokoj a přetočila se na bok. Pak jsem se stočila do embria a rozbrečela se ještě víc.

,,Tohle přece nejde vyřešit," stála jsem si paličatě na svém, ale o on mě umlčel polibkem a zašeptal: ,,Všechno jde nějak vyřešit."