Hotel Summer je jeden z nejkrásnějších hotelů v L.A. a taky nejdražších. A tohle odpoledne byl středem zájmu kvůli panu Wieselovi Vocasovi Pitomkinovi.

Samozřejmě jsem si tam popojela svým broukem. A protože jsem ho v pondělí nechala stát před Zentrálem, docela jsem si zašla.

Když jsem zastavila před hotelem Summer, došlo mi, že u sebe pořád mám ten zatracený diktafon. Z tohoto faktu mi najednou úplně ztěžkla kabelka. Přesto jsem nahodila pohodový výraz a nasadila si brýle.

Vidíte, jak se procházím kolem hotelu v těch těsných džínových šortkách a upnutém tílku s výstřihem tak vychytaným, že i z mých malých kůzlátek dělá balóny? Normálně jsem skromnější, ale uznejte, že mi to ten den vážně seklo!

Brian se objevil chvíli poté, co jsem se protlačila co nejvíc dopředu, ale zároveň jsem byla dostatečně skrytá, aby mě nezahlédl. V duchu jsem děkovala Bohu za to, že mě ještě nepoznala žádná jeho šílená fanynka a že mi svou pěstičkou nevyrazila zuby. I tak jsem se preventivně schovávala za objektivem fotoaparátu a bezděky slintala nad dokonalostí toho chlapa.

Proč musí vypadat tak dobře? 

S tou modrou košilí ladící mu s očima vypadal jako Poseidon.

Soustřeď se na něco jiného. Nemůžeš mu to darovat tak snadno, Wiggy!

Rychle jsem se ve své počasím přehřáté hlavě snažila vymyslet něco nevinného, čím bych se mohla zaobírat.

První, co mě napadlo, byli pejsci. Psí poloha zezadu.

Maso. On je přímo k sežrání!

Zmrzlina. Jeho kornout s chutnými kopečky. 

To je, to je... to je beznadějné!

Podrážděně jsem zafuněla a začala se prodírat mezi lidmi pryč, když jsem zahlédla novináře, kteří šli mým směrem. 

Jdou po mně!

Celá splašená jsem přes ulici zpozorovala kavárnu Road Cafe a našla tak své útočiště. Novináři se okamžitě rozběhli za mnou a celý ufunění kladly otázky i za běhu.

Sakra, sakra!

Do kavárny jsem nevešla zrovna spořádaným způsobem. Spíš jsem tím prostorem profrčela jako tryskáč, abych se nakonec mohla tiše rozdýchávat v zamčené záchodové kabince.

Sežeňte mi někdo toho bodyguarda!

Možná si říkáte, že zas o tolik nešlo, ale pro mě to bylo hotové trauma už kvůli mé klaustrofobii. Skoro jsem si z toho vytrhala vlasy.

,,Tady na vás není nikdo zvědavý, hned odejděte!" ozval se autoritativní ženský hlas a já navzdory nepatrné úlevě stále ztuhle seděla na záchodové míse a v levé dlani drtila zámek, abych měla jistotu, že se ke mně nedostanou.

Uslyšela jsem zřetelný rámus a následně zakřičela na celé kolo, protože někdo zaklepal na dveře od kabinky. ,,Já vám nic říkat nebudu!" 

,,To ani nemusíte," ozval se hluboký hlas a já ztuhla.

,,Co tu chcete?" zakřičela jsem znovu a čekala, co mi ten zatracený Brian odpoví.

,,Nevím, proč to dělám, ale jdu vás zachránit."

Nakvašeně jsem kopla do dveří a zakřičela: ,,Od vás žádnou pomoc nechci!" 

Hned nato mi zůstal urvaný zámek v ruce. 

Bože, za co mě trestáš?