Opřela jsem se o přední dveře vozu a zadívala se mu do očí. 

,,Můžeš říct ne. To víš, že? Vždycky můžeš říct ne," ujistil mě.

,,Co to plácáš?" zamračila jsem se.

,,No jo, vlastně máš pravdu. CO TO TU PLÁCÁM?" zeptal se sám sebe a téměř hrubě mě postrčil dovnitř. Se smíchem jsem poslepu šmátrala rukama, abych se o něco nebouchla. 

,,Už jsi to někdy dělala v autě, Wiggy?" Jeho dech mě pošimral na uchu a já se rozesmála ještě víc. Najednou jsem měla pocit, jako by mezi námi nebylo nikdy nic špatně. 

,,Řeknu ti," zamručel. ,,ještě den a explodoval bych."

Tomu jsem se už nezasmála, protože jsem na tom byla dost podobně, ne-li stejně. To byl vztah dvou zoufalců, co? 

,,Nápodobně," zasténala jsem a povedlo se mi zavadit o tlačítko na posouvání sedadla.

,,No výborně," pochválil mě a zatlačil mi na ramena, takže jsem se musela položit.

,,Kéž bys měla podpatky," zabručel a sáhl mi pod šaty, aby mi stáhl kalhotky.

,,Proč podpatky?" zajímala jsem se, zatímco mě mučivě pomalu líbal na kotnících.

,,Copak nevíš, že snem každého chlapa je mít na ramenou dlouhé jehly?"

Pokrčila jsem rameny a nadzvedla pánev, aby mě mohl rychleji zbavit kalhotek. ,,Asi se budeš muset smířit se žabkami."

,,Asi ano," zašeptal a naklonil se nade mě. ,,Jsi krásná." 

No páni.

,,Ty taky ujdeš." 

,,Proč mě tahle odpověď nepřekvapuje?" nadhodil a sedl si na paty, aby si mohl rozepnout džíny. 

,,Něčeho se drž, Wictorie," zavtipkoval, ale já mu to nehodlala darovat tak snadno.

,,Tak ty to chceš zezadu?" zapředl, když jsem se otočila zády k němu, ale elán ho okamžitě přešel, protože jsem začala zdrhat. ,,Hej, co blbneš?" 

,,Víš, jak jsi mě právě oslovil, osle?" vyčetla jsem mu a snažila se nacpat do kufru, abych unikla jeho klacku, který se chtěl hrozně moc kamarádit. ,,A jdi s tím ode mě pryč!"

,,Copak ty ho nechceš?" 

,,Tenhle tvůj úd má sice krásného majitele, ale ten majitel má pitomý kecy, takže za něj nakonec musí pykat i úd."

,,Úd?" zopakoval a vyprskl smíchy, takže na chvíli ztratil kontrolu a já zdrhla zadními dveřmi. Vysmála jsem se mu přes malé okno v oblasti kufru a pak mi úsměv z tváře zmizel při pohledu na hromadu chlapů, kteří se se svými foťáky hemžili kolem Brianova auta jako veverky kolem oříšků. Trochu jsem couvla a zaklepala na okénko, které se lehce vysunulo. 

,,Ano?" ozval se Brian a já se pokrčila, aby to slyšel jenom on.

,,Jestli se mi teď díky větru zvedne sukně a já všem ukážu svoji frndu, už se do ní nikdy nedostaneš," vyhrožovala jsem mu.

,,Jen si zapnu poklopec a jdu ti pomoct, ano?"

,,Ale dělej!"