,,Těšíš se?" zeptal se Brian, když jsme nasedli do jeho auta. Bylo mi jasné, že se mermomocí snaží navázat konverzaci, abych se mu nevzdalovala ještě víc. Což bylo svým způsobem nedosažitelné, jelikož jsme se nacházeli v uzavřeném prostoru auta. Navíc jsem si byla plně vědoma, že kdyby se na mě v tu chvíli vrhl, neubránila bych se. 

,,Ano, ale jsem trochu nervózní."

Brian se zasmál a zařadil se do provozu.

,,Už odjela," řekl po několika vteřinách ticha.

,,Prosím?"

,,Ali. Už odjela. Vyřešil jsem to s ní."

,,Aspoň s jednou jsi to vyřešil," zamumlala jsem, ale stejně mi bylo jasné, že mě slyšel.

,,Vyřeším to i s tebou, slibuji."

Pokrčila jsem rameny a tentokrát se na něj podívala, aby viděl, jak sarkasticky se tvářím. ,,Za to bych ruku do ohně nedávala."

Lehce se usmál a zadíval se na cestu před sebou. ,,A duši ano?"

Cítila jsem, jak se mi koutky zvedají vzhůru, ale naštěstí jsem se včas ovládla. ,,Možná... Ale ty víš, že to s tím nemá nic společného. Prostě se jen snažíš být roztomilý. A na to já tentokrát hrát nehodlám." 

Hlasitě vydechl a zajel na prašnou cestu kousek od kopce, kterým se leze k óčku. Už jsem se chtěla zeptat, o co mu jde, ale on mě v tu chvíli chytil za ruce a přitáhl si mě k sobě.

,,Briane, nech toho!" zapištěla jsem, protože se potvrdily mé obavy, že se na mě vrhne a já se neubráním. 

,,Ty toho nech! Já to tak nemyslel, sakra!"

Jako správná ledová královna jsem ho od sebe odstrčila a prsty si pročísla rozcuchané vlasy. ,,To není moje vina, že nejsi zvyklý o holku usilovat, Briane. Já si ráda hraju a raději beru věci s nadhledem než vážně, ale všechno má své hranice."

Dlouho se na mě díval a pak zoufale zafuněl. Byl očividně bezradný. ,,Nevím, čím si tě mám udobřit! Tu tvou nápovědu jsem nepochopil."

Olízla jsem si spodní ret a znovu pokrčila rameny. ,,Buď na to časem přijdeš nebo jediné, co ode mě dostaneš, bude poděkování v knize."