,,Ty tam vážně budeš hrát?" zeptala Gillian nevěřícně a já se ležérně usadila k počítači, abych přepsala veškeré poznámky, které jsem si dělala v New Yorku na pláži do své rozepsané knihy. ,,Jo, budu. Šílené, co?"

,,Dost šílené," zasmála se vykolejeně. ,,No... chtěla jsem ti k těm špagetám dát colu, ale asi to vyměním za nějaké dobré vínko na tvou počest."

Mrkla jsem na ni přes rameno a pak se vrátila k přepisování.

,,Dneska nespíš u Briana?"

,,Ne, chci dnes zůstat s tebou. Vždyť už jsme spolu tak málo," vyčetla jsem jí, když jsem se přesunula k naší večeři. Věnovala mi ukřivděný výraz.

,,No dobře, možná na tom mám hlavní zásluhu já, ale to bych jen nerada přiznávala."

Nespokojeně našpulila pusu a usadila se naproti mně. Přiťukly jsme si skleničkami naplněnými nějakým narůžovělým vínem a pustily se do jídla.

Nevím, jestli to bylo tím, že měla více času pro sebe nebo se stal nějaký zázrak, ale jídlo od Gillian bylo zčistajasna poživatelné. Dokonce mi chutnalo.

,,Je to výborné," pochválila jsem ji a ona na mě vyklenula obočí. ,,A ono snad někdy nebylo?"

V zamyšlení jsem se zadívala do stropu a vrátila se víc jak o rok zpět.

Podezíravě jsem bodala vidličkou do černého kamene, který byl v syrové podobě údajně vepřové maso. K tomu jsme měly malé vrtule (pár nedovařených, pár převařených).

,,Víš," začala jsem váhavě. ,,jsem nějaká přežraná. Zaplácala jsem si žaludek kdečím..."

,,Wiggy, neprovokuj mě! Koukej to sníst."

,,Ne, mami," zasmála jsem se, abych odlehčila atmosféru, ale Gillian nikdy nesnášela dobře, jak moc jsem podceňovala její kuchařské schopnosti.

,,Sněz to maso nebo ti ho narvu do zadku," vyhrožovala a já humor poslala na dovolenou i se svým ovládáním.

,,Vážně chceš, abych tohle jedla?" zapištěla jsem, vzala do ruky ten kus čehosi a hodila ho po ní.

,,Au! Jsi normální?" vykřikla a sebrala ze země svůj pokus o kuchtění.

,,Ne, ale to víme. A ty by sis klidně mohla postavit kariéru na vytváření míčů ze syrového vepřového masa... Nechceš si s tím jít zahrát fotbal na hřiště?"

S potlačovaným úsměvem jsem se vrátila zpět do přítomnosti a strčila si do pusy pořádné sousto, abych zakryla úsměv.

Gillian jen zavrtěla hlavou. ,,Kdybych měla vůli vykopnout tě z tohohle bytu, tak... Eh, vlastně ne, nemá cenu si cokoliv nalhávat... Máš mě už příliš v hrsti."

Otřela jsem si pusu ubrouskem a napila se vína. ,,Ty bys to nikdy nedokázala udělat. Se mnou by chtěl žít každý. Každý by chtěl žít s Mlátičkou."

,,No jistě," zařehtala se a taky si usrkla vína. ,,stejně tu už dlouho nebudeš."

Zamračila jsem se se špagetami visícími mi z pusy a rychle je nasála. ,,To jsem nepochopila."

,,Co jsi nepochopila?"

,,No... nechápu, cos tím myslela. Jak to, že už tu dlouho nebudu?"

Zatvářila se zmateně. ,,Přece kvůli Brianovi. Kvůli tobě a Brianovi... a kvůli vaší budoucnosti."

Nedbale jsem pokrčila rameny, i když mi to vězelo v hlavě už nějakou dobu. ,,Vždyť ani nevím, jestli nějakou budoucnost máme."

,,Jak tohle vůbec můžeš říct? Wiggy, vždyť jsi s ním skoro otěhotněla!"

Tak jo! Jistá nezávislá žena musí tuhle konverzaci utnout.

,,Buchta v troubě není a to je hlavní," řekla jsem a nedokázala předstírat nezájem. ,,Jen si hrajeme, jasný? Pochybuji, že to budeme vůbec někdy brát vážně."

,,Ha! A já si vždycky myslela, že navzdory dětinskému chování máš oči otevřené."

Znovu jsem se zatvářila nechápavě. 

Neprovokuj Mlátičku!

,,Wiggy, ty to fakt nevidíš? To, že tě Brian-"

Cink. Cink.

,,Já jdu otevřít," zamumlala a zmizela mi z dohledu.

Že mě co?