,,Nechápu, že jsi mě k tomuhle přemluvila. Je to stupidní, stejně mi ještě nic nezjistí," řekla jsem směrem k Minie a dál propalovala očima dveře od ordinace.

,,Hele! Nejsi doktorka. Na test se už těžko vychčiješ, když jsi ho hodila do koše. A nebuď tak napružená," strčila do mě.

,,Jak nemám být napružená? Nejen že jsem možná v tom, ale hlavně mě hrozně naštvala Brianova reakce. Místo, aby mě chytil kolem ramenou a zašel se mnou pro těhotenský test, tak tam jen stál a civěl."

,,A chceš mi říct, že bys mu přistoupila na mazlení a asistenci při čůrání na proužek? To mi tu chceš vážně tvrdit?" zachechtala se Minie, ale mně prostě do smíchu nebylo. Byla jsem nervózní, vyděšená a zklamaná. Letty měla jediné štěstí, že mi seděla po boku a byla zticha.

,,Poslyš, chlapi jsou jiní."

,,A jak reagoval Sean, když jsi mu řekla, že jsi v tom?" nadzvedla jsem na ni obočí a Minie jen krátce pokrčila rameny.

Takže mnohem líp.

,,Slečna Lemonová?" ozvala se zdravotní sestra a mně se zhoupl žaludek.

,,Pojď," pobídla mě ta otravná blondýna.

**

Jakmile jsem zabouchla dveře od hotelového pokoje, vrhla jsem se na kufr a začala do něj spěšně házet věci. 

,,Wiggy..."

,,Nech mě, Minie," zavrčela jsem a ona moudře utichla. Ale ne na moc dlouho. ,,Přece jsi to tak chtěla, ne? To tě pořád tak žere, že Brian nic neřekl?"

Mlčky jsem přikývla a odebrala se do koupelny, abych popadla toaletku a kartáček s pastou. Držela jsem bradu u hrudníku, aby si Minie nevšimla, že mám v očích slzy.

,,Nechtěla jsi být těhotná, Wiggy. Mně je jasné, že jsi to nechtěla. A nejsi, přičemž můžeme doufat, že se to neprojeví později. Tak se vykašli na nějaké pitomé mužské reakce." 

Téměř jsem slyšela, jak protočila panenky, ale nebyla jsem schopná jí odpovědět. Moje frnda se radovala, že si z ní nějaký vetřelec nejspíš nebude dělat za devět měsíců tobogán a z toho jsem měla radost i já. Upřímnou radost. Jenže jsem si nedokázala vzít k srdci Miniina slova. Brian mě strašně zklamal. Bezděky jsem uvažovala nad tím, co by dělal, kdyby mě opravdu zbouchl. 

,,Takže mu prostě zdrhneš?" zeptala se, když jsem se neměla k odpovědi. Zase jsem jen přikývla a ujistila se, že je kufr zapnutý. Konečně jsem se přinutila podívat se na ni a shledala jsem, jak s úsměvem vrtí hlavou.

,,Co je tu k smíchu?" zamračila jsem se a Minie přistoupila přímo ke mně. Překvapilo mě, že mě objala jako bychom byly ty nejlepší kamarádky pod sluncem. Jako bychom se znaly od narození. Což bylo příhodné, protože jsme si byly podobné. 

,,Jsi moje kopie," zapěla vesele a já věděla, že měla v tu chvíli na mysli povahu a ne vzhled. K čemu mi ale tohle prohlášení bylo?

,,Jo... asi jsem. Ráda jsem tě poznala, Minie," usmála jsem se na ni a sundala kufr z postele. 

,,Vážně jedeš?"

,,Stejně mu neuteču, ne? Zítra tu končí a vrací se do L.A., kde budu i já. Letty ani muk, jasný?" řekla jsem a doufala, že zdrhnu dřív, než mě jmenovaná odchytí. Letěla totiž za Brianem na set dřív, než doktorka vyndala z mé mušličky tu zatracenou sondu.

,,Co si myslíš, že děláš?" vyjekla Letty, která se přede mnou naprosto nečekaně zjevila. 

,,Jedu domů," řekla jsem a obešla ji.

,,Nic jsem mu neřekla!" zavolala na mě v naději, že mě to zastaví.

,,Mně na tom nesejde," zamumlala jsem a hodila jí z dálky klíč od pokoje.

,,Zítra se uvidíme, Letty. A Minie? Díky. Určitě se domluvíme a zase se sejdeme," slíbila jsem a rychlostí blesku seběhla schody a odchytila prvního taxíka, který se v tom městském blázinci objevil.

,,Na letiště, prosím," vydechla jsem a opřela si hlavu. Musela jsem si to v ní všechno srovnat. A třebaže jsem byla ráda za své rozhodnutí, podvědomě jsem tušila, že jsem možná trochu přešlápla.