Druhý den ráno jsem konečně zasedla k počítači a začala psát. Ale teď už doopravdy. Napsala jsem tři kapitoly za dvě a půl hodiny, každou o 8 000 znacích, a pak si jen užívala to slastné brnění v prstech. Měla jsem takovou radost, že jsem se do toho konečně pustila. Druhá stránka věci byly vzpomínky. Všechno, co jsem doposud zažila s Brianem, se mi během psaní vybavovalo. A výsledek? Zjistila jsem, že krom toho, že jsem se před ním nespočetněkrát ztrapnila, jsme toho spolu moc nezažili. Nebo alespoň ne v té formě, jakou jsem si představovala za ideální. Mohla jsem si za to ale sama. Už vícekrát jsem mu dala signál, že nic nebude a on se držel chvíli zpátky. Pak mi to ale dal ve včerejším telefonátu perfektně sežrat a mně bylo jasné, že teď bude dělat všechno možné, ale držet se zpátky rozhodně nebude.

Bylo něco kolem jedné odpoledne, když jsem usedla opět k počítači a tentokrát se věnovala Google vyhledávači. Po půl hodině jsem zjistila, že tu má Brian pronajatý dům, o kterém jsem ani netušila. Ani jsem nevěděla, že má stálé bydliště ve Vegas, což mě trošku zaskočilo. Na internetu toho bylo zkrátka dost a já vždy věřila prvnímu zdroji. Teď jsem bádala víc do hloubky, abych se utvrdila v pravdě. Skutečně žil ve Vegas a sem prostě jenom přijel točit film. 

Jakmile jsem zase jednou zabořila zadek do tvrdého potahu v šedém broukovi, nastavila jsem v navigaci Brianův dům jako cíl. Cesta k němu trvala minimálně třicet minut a já se velmi rychle dostala do oblasti, která mi byla naprosto cizí. Už jsem si myslela, že jeho dům ani nenajdu a prostě to celá zklamaná otočím zpátky. Pak jsem ho ale zahlédla a zpozorněla jsem. Velká brána vypadala dost děsivě a já se na chvíli zamyslela, jaké následky by asi mělo přelézt ji.

Ale šlo by to, napadlo mě.

S povzdechem jsem vytáhla mobil z kapsy a všimla si několika fotografů, kteří zdálky zkoumali mé auto. Určitě se muselo v téhle oblasti vyjímat. Snažila jsem se je ignorovat - plně si vědoma, že jsou okénka mého auta průhledná - a napsala jsem Brianovi smsku. 

Jsi doma?

A ty? přišlo téměř okamžitě. Podrážděně jsem zatlačila žabkou do podlahy a napsala: Jistěže.

Už jsem viděl hezčí auta, odpověděl zase okamžitě a já překvapeně nadzvedla obočí. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla.

Pozoruju tě z okna. Nebylo těžké mě vypátrat, že?

Povzdechla jsem si a napsala: Evidentně nebylo těžké vypátrat ani mě.

V tom ''autě'' nejsi vůbec nenápadná, Wiggy.

Uvozovky? Tohle auto je jako dělané pro Paula Walkera a on mi tu bude psát uvozovky?! 

Pusť mě dovnitř a nevytáčej mě! Zapoměl jsi, jak umím boxovat?

Snažila jsem se být roztomilá, jenže jsem šlápla vedle.

Ta věta mi připomněla, jak jsi včera ukončila hovor, aniž bys mi odpověděla.

Zavrtěla jsem hlavou a propíchla ho pohledem, třebaže jsem netušila, v jakém okně stojí. A i kdyby to tušila, na tu dálku jsem ho nemohla vidět.  

Já ti odpověděla - mlčením.

Takže mě chceš?

Briane, brzdi už.

Dobře, zněla jeho odpověď, na kterou jsem zůstala jen otupěle zírat. 

Co to má být?

Celá zmatená jsem vylezla z auta, zamkla ho a přikročila k bráně. Čekala jsem, že se otevře, jenže Brian si se mnou hodlal hrát.

Jak chceš.

Vytáhla jsem telefon a napsala: Abys věděl, jestli si při tomhle zlomím vaz, budeš mě mít na svědomí. 

A pak jsem začala šplhat. Už jsem seděla na samém vrcholku brány a balancovala nad tou hloubkou, když se v dálce zjevil Brian a spěchal mi na pomoc, protože mu to už evidentně nepřipadalo vtipné. V rychlosti přeběhl soukromou příjezdovou cestu a zamžikal na mě proti sluníčku. Pak se zamračil a vyprskl: ,,Ty vážně nejsi normální!"

Ušklíbla jsem se a zaznamenala za sebou několikanásobné zvuky fotoaparátů. Brian je chvíli propaloval očima a pak se vrátil pohledem ke mně. Mlčky natáhl paže mým směrem, připravený mě chytit, ale já si tu druhou stranu jeho bezva brány hezky slezla po svém až dolů. Pak jsem si před ním založila ruce v pas a zašeptala: ,,Chceš mě, Briane? Tak si pro mě pojď."