,,Jestli si myslíš, že ti během jednání donesu pití, tak na to rovnou zapomeň. Stejně tak zapomeň na to, že mi budeš čistit boty, protože už čisté jsou."

Překvapeně jsem zamrkala a několikrát se zamyslela, jestli jsem slyšela správně. Pak jsem vystrčila hlavu zpod stolu a rukou se přidržela jeho hrany. 

,,Zaprvé, s pitím jsem se už poučila a mám své vlastní v kabelce. A zadruhé, buď jsi slepý nebo se mi čistotu svých bot snažíš jenom nalhat. Vždyť já je vidím, proboha! Vysvětli mi, jak může mít chlap s nažehlenými košilemi, kalhoty šitými na míru a s fousy oholenými přesně podél linií lícních kostí zaprášené boty? Není to k nim fér, abys vědět."

Brian si složil obličej do dlaní a pak pohlédl na strop, jako by přemýšlel, co si se mnou má počít. ,,Poslyš, slib, že se mi tohle všechno nevymstí." 

,,Co myslíš?"

,,Všechno. Že jsem ti na to přistoupil, že jsem souhlasil s tím, že si vlezeš pod stůl a že jsem tě vůbec vtáhl do svého života... Co mi na to povíš?"

O co mu jde?

Odkašlala jsem si a trochu se drcla do hlavy o stůl. ,,Víš... nechci kazit tuhle duchaplnou chvíli, ale z toho hrubého koberce už mě pěkně svědí zadek."

Sledovala jsem, jak se neúspěšně snaží smát potichu a jen jsem nad ním zakroutila hlavou. ,,Myslím to vážně."

Brian pokrčil rameny a zapnul si knoflík košile, který si doteď nechával volně na stranu. ,,To ty jsi to vymyslela, tak to bude tvůj zadek muset nějak vydržet."

Chvíli jsem nad tím uvažovala a pak jen přikývla. ,,No dobře. Kdyby mě svědil tak moc, že už to nebudu moc vydržet, udělám komín a ty mě podrbeš botou."

,,Spolehni se. A nevadí ti, že je zaprášená?"

,,Tak to mi to asi budeš muset udělat rukou," řekla jsem bez rozmyšlení a při pohledu do jeho překvapených očí jsem totálně zrudla. 

,,Mluvila jsem o tom zadku, víš? Že mi... no... prostě když to nepůjde botou... Ne jako, že bys mi to měl udělat rukou, teda chci říct botou!" brblala jsem a po chvíli hrobového ticha raději zmizela pod stolem, abych se na něj nemusela dívat.

Tak to mi to budeš muset udělat rukou...

Holka, ty chceš být profesionální a říkáš mu tohle!

Navíc sedíš pod stolem. Už zase.

,,Myslím, že už slyším kroky," zašeptal a já byla vděčná, že do místnosti přijde někdo další. Ještě pět minut a z toho ticha bych se picla.

,,Zdravím, Briane," ozval se Davidův hlas.

,,Pan Wiesel, že? Moc mě těší," ozval se hlas zase někoho jiného.

,,Mě taky těší." 

,,Koukám, že se kolem vás poslední dobou točí media," nadhodil ještě někdo další a Brian řekl jen: ,,Ano, to ano."

Je mi jasné, že ten chlap směřoval na jistou blondýnu, která se momentálně nacházela pod stolem a snažila se podrbat si levou půlku zadku.

Zaznamenala jsem, že se Brian pozdravil ještě s takovými patnácti muži, možná jich bylo i víc, a pak začali všichni usedat ke stolu, pod kterým jsem se nacházela já. Zpanikařila jsem, když se kolem mě objevilo tolik černých drahých bot, které mě každou chvíli mohly nakopnout. Taky jsem ztratila ponětí o tom, kde sedí Brian, což on naštěstí vyřešil po svém, když strčil ruku pod stůl a zamával mi. Potlačila jsem nutkání začít se smát a potichu si vytáhla z kabelky mobil a zapnula diktafon, abych si to potom mohla všechno v klidu přehrát doma.

,,Tak se do toho pustíme, ať tu netvrdneme celé odpoledne," zavelel David a já ho poslechla dřív než jeho společníci. Jako vzorná žákyně jsem vytáhla blok a propisku a s nastraženými uši poslouchala, co se bude dít.