Naštval mě tou zprávou tak moc, že jsem se ho rozhodla desítky hodin ignorovat. Chovala jsem se jak malá, co? Stejně mi to dlouho nevydrželo. Když mi v neděli ráno přišla textovka hlásající, že mám přijet a následně vyšplhat až k óčku, už jsem si nemohla hrát na mrtvého brouka.

Chtěla jsem pomoct s knihou? Ano.

Byla jsem stále naprdlá? Ano.

Byla jsem připravená se s Brianem po té osahávačce v baru setkat? Ne!

Říkáte, že jsem srab? Nemáte ani tušení... Ale jak už jsem zmínila, chtěla jsem pomoct s knihou a ten model mi pomocnou ruku nabízel.

Budu tam do půl hodiny. Připrav se na pád z óčka.

Když odpověď nepřicházela, šla jsem se spěšně převléct do útlých kraťasů a toho průsvitného tílka, pod které jsem si tentokrát vzala i podprsenku. Vlasy jsem si zčesala na jednu stranu a nanesla si trochu makeupu. Výsledek byl... páni, vlhla jsem ze sebe samotné!

.
.
.

No dobře, to je lež. Ale nebylo by to špatné, ne? Nebo... máte pravdu, bylo by to děsné.

Kde že jsme to byli? Oh, jasně! Byla jsem už nalíčená i oblečená a znovu popadla do ruky mobil, kde na mě čekal další vzkaz. Zašpásujeme si na óčku tak, aby z něj nespadl ani jeden z nás, bereš?

,,Zašpásujeme?" podivila jsem se a slyšela Gillian, jak na mě ze své ložnice zavolala: ,,Je neděle ráno, ty blbko, tak mě nech spát!"

,,Já se s tebou ale vůbec nebavím, huso!" vrátila jsem jí hlasitě.

,,Taky ti přeju dobré ráno," zavolala ještě a pak nastalo ticho. Jen jsem zvedla oči v sloup a přemýšlela, co mám Brianovi napsat. Nejdřív jsem si ale musela zavolat taxíka, protože jinak bych se k óčku do půl hodiny nedostala.

**

,,Ano, pokud možno co nejdříve," nařídila jsem taxikářské službě, když jsem vystoupila z výtahu. Jenže na ulici na mě čekalo překvapení.

.
.
.

Ha! Mysleli jste si, že tam stál nahý Brian, že? Ne, to ne. Ale stál tam jeho dlouhý... ehm, chci říct... dlouhá limuzína.

,,Víte co? Já půjdu pěšky. Vždyť je takové krásné slunečné ráno," zapěla jsem do telefonu a ukončila hovor. Došla jsem až k oknu řidiče, abych mu zdělila úplně to samé, jenže on byl jaksi neodbytný. 

,,Slečno, nastupte si, prosím. Nerad bych měl problémy u šéfa," zamžikal na mě proti sluníčku a já už podruhé za ráno obrátila oči v sloup. 

,,Jen aby bylo jasno, to nebylo mířené na vás, ale na vašeho šéfíčka," vysvětlila jsem mu a zabořila zadek do chladné kůže sedačky.

,,Jsem zvyklý na ledacos. A přiznám se, že také občas protáčím oči."

**

Celá ufuněná jsem vyšla poslední dva metry a pohlédla směrem k nápisu HOLLYWOOD. Po Brianovi ani stopy. ,,Děláš si ze mě srandičky, Wiesele?" 

Podívej se doleva.

Podívala jsem se, ale nic jsem neviděla. Pak zpod trávy vykoukla Brianova hlava a po tváři se mu rozčísl široký úsměv. 

No to mě po... potentujte!

Tenhle hééérec se na tom palouku válel jen tak v kraťasech a vystavoval na obdiv svoje břišní svaly, vypracované paže a bronzovou pokožku. Celá vykolejená jsem zatřásla hlavou, abych z ní vyhnala všechny nemravnosti, které se tam náhle zrodily, a hodila po něm světle hnědé tílko, které mu leželo u hlavy.

,,Ne, ne, ne, ne, ne! Je mi líto, to by nešlo... já... obleč se, nebo sjedu ten kopec po zadku a v limuzíně ti na sedačku udělám velikánský flek od svého vlastního vzrušení a..." 

Do prdele, mám já vůbec nějaký filtr?

Se zadrženým dechem jsem čekala na jeho reakci, jenže on se prostě jen culil. ,,Jsem rád, že se ti líbím, Mlátičko Wictorie."

Kopla jsem nohou jako rozzuřený hřebec a obdarovala tak Brianův vysmátý obličej několika malými kamínky.

Ten chlap mě jednou přivede do hrobu!