Harry Potterovi umírala duše žalem. Stravoval ho šílený smutek. Fred byl mrtvý, stejně jako Colin Creevey, který tam vůbec neměl být, byl příliš mladý, aby bojoval, a přesto se při evakuaci nezletilých studentů proplížil zpět do školy. Hagrida odvlekli, jen Merlin ví kam. A Merlin taky ví, zda je ještě naživu. Kolem Harryho umírali lidé. Přátelé, blízcí, spojenci. On se však musel k tomu umírání otočit zády, sebrat všechnu sílu, která mu ještě zbyla a vydat se na svou cestu. Uzamkl všechny pocity v jedné části sebe, která dál řvala jako šelma lapená v kleci, ale další část jeho se mohla zuby nehty držet a soustředit se na to, co bylo potřeba udělat.

Teď kráčel lesem a přišlo mu, že ještě nikdy nevnímal své okolí tak jasně. Byla vlahá květnová noc. Zhluboka dýchal a užíval si chladivý pocit v plicích, jemný vítr, který mu cuchal vlasy a hladil ho po tváři, vůni jara ve vzduchu, listí na stromech i pod nohama... Každý detail se mu nesmazatelně vrýval do paměti, i když věděl, že si své vzpomínky už nikdy znovu nepromítne. Vlastní smrt ho už neděsila, ne když měl naději, že se brzy zase shledá s těmi, kdo ho jako strážní andělé doprovázeli na jeho cestě – s matkou a otcem, se Siriusem a Remusem. Odvážil se doufát, že se znovu potká i s Fredem, Colinem a dalšími drahými.

V duchu se loučil se všemi, které tak moc miloval, a které nechával za sebou. Pomodlil se, ani sám nevěděl ke komu vlastně, aby už žádné další ztráty nebyly, aby ti, které opouští, tuhle hrůzu přežili. Už žádná další zbytečná smrt. Rvalo mu srdce, že je opustil beze slova na rozloučenou. Dal by snad celý svět za to, aby mohl ještě jednou, naposled, promluvit s Ronem a Hermionou, s Ginny a ostatními Weasleyovými, s Lenkou, s profesorkou McGonagallovou... Připadalo mu tak strašně nefér, že po tom všem, co mu osud vzal, mu odepřel i tuhle poslední šanci.

Pokud se však na celou situaci zkusil podívat racionálníma očima, věděl, že tak to bude nejlepší. Jestliže dokáže splnit svůj úkol, poskytne svým milovaným příležitost konečně porazit zlo a žít beze strachu, po všech těch dlouhých týdnech a měsících života pod hrůzovládou teroru. Až přeživší sečtou ztráty a opláčou padlé, až mine čas truchlení a přijde uzdravování, tehdy budou všichni zase volně dýchat - a tehdy ho pochopí, tím si byl jistý.

Náhle se před ním objevily dvě postavy a on po chvíli přemýšlení poznal Yaxleyho a Dolohova. Když se otočili a zamířili dál do hloubi lesa, bez jediného zaváhání je sledoval, protože odhadl, že ho nejspíš dovedou přesně tam, kam potřeboval.

Šli jen několik minut, když se před nimi objevila mýtina, v jejímž středu hořel oheň a jeho mihotavé světlo ozařovalo tiché, pokorně čekající Smrtijedy. Zatímco někteří ještě stále měli kápě a masky, většina jich byla odmaskovaná. Harryho pohled zalétl k plavovlasé ženě, kterou už dvakrát potkal.

Narcissa Malfoyová, Dracova matka, vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Byla smrtelně bledá, pod očima měla kruhy a v jejích očích se zračil odpor, smutek a bezedný strach. Její manžel Lucius vedle ní vypadal také zdeptaně. Harry si rychle prohlédl i některé další. Při pohledu na Šedohřbeta, okusujícího své dlouhé špinavé nehty, se mu zvedl žaludek a honem uhnul pohledem k Rowleovi s rozbitým rtem.

Na kraji mýtiny seděli dva obři a jejich monstrózní stíny a kruté úšklebky spolu s vlajícími cáry pavučin, které tu zbyly po kolonii akromantulí, dotvářely děsivou atmosféru okamžiku. Yaxley a Dolohov vešli na mýtinu a začali podávat hlášení. Zraky všech se obrátily na Voldemorta.

Voldemort stál kousek stranou s hlavou skloněnou a s bezovou hůlkou ve svých sepjatých rukou vypadal, jako by se modlil, meditoval nebo snad v duchu kalkuloval a počítal. Za ním se vznášela Nagini ve své blyštivé kouzelné ochranné kleci.

Harry sledoval, jak Dolohov oznamuje svému pánovi, že jejich hlídka nic neodhalila a po Harrym není nikde ani stopy. Vzhledem k tomu, že stál pár metrů od nich, dovolil si se na krátký okamžik té situaci usmát, než se zase soustředil na to, co se děje na mýtině.

Voldemortův netečný výraz se naprosto nezměnil. Protočil hůlku mezi prsty a prostým zdvižením ruky umlčel svou nejvěrnější následovnici. Bellatrix totiž zjevně chtěla něco říct, dál než k „Můj pane" se ale nedostala. Okamžitě zmlkla a dál k němu vzhlížela s posvátným obdivem a jakousi emocí, kterou Harry po chvíli rozklíčoval jako čistou lásku. ‚To mnohé vysvětluje', pomyslel si, ačkoli se celé jeho bytí vzpíralo uvěřit tomu, že je někdo opravdu schopen Voldemorta, tu zrůdu, skutečně milovat. A navíc, byť byla Bellatrix šílená a zvrácená, evidentně byla schopna lásky, jakkoli chorý se ten cit zdál být, když byl jeho objektem Voldemort, o němž se předpokládalo, že sám žádných citů schopen není.

Harry se musel násilím odtrhnout od těchto myšlenek. Vynadal si za roztěkanost. Vždyť je tu úplně kvůli něčemu jinému, než kvůli analýze podivného vztahu mezi Bellatrix a Voldemortem. Blízkost smrti si s jeho mozkem zřejmě poněkud zahrávala, když mu podstrkovala takové myšlenky a obrazy. Jemně zatřásl hlavou, aby se jich zbavil a opět se soustředil.

„Myslel jsem, že přijde," promluvil vysokým jasným hlasem Voldemort s očima upřenýma do poskakujících plamenů. „Očekával jsem, že přijde."

Odpovědělo mu jen hrobové ticho. Zdálo se, že všichni jsou minimálně stejně vyděšení jako sám Harry, jemuž teď srdce v hrudi zběsile tlouklo, jako by snad toužilo vyskočit z jeho těla a utéct. Harry ze sebe třesoucíma se rukama stáhl neviditelný plášť a i s hůlkou si ho zastrčil pod oblečení. Celé jeho nebelvírské já se bouřilo při představě, že se vzdá, aniž by zkusil bojovat, věděl ale, že to tak musí být. Opanoval se. Ruce se mu přestaly třást.

„Zdá se, že jsem se... mýlil," řekl Voldemort.

„Nemýlil," řekl Harry nejhlasitěji a nejsilněji, jak dokázal. Nechtěl znít vystrašeně a byl rád, že se mu to povedlo. Kámen vzkříšení mu vypadl z necitlivých prstů a jeho strážní andělé zmizeli. ‚Na shledanou za chvíli,' byla jeho poslední myšlenka, zatímco kráčel vpřed. Svět se mu scvrkl jen na něj a na Voldemorta, nic jiného neexistovalo, na ničem jiném nezáleželo.

Alespoň na okamžik. Svět se rychle zase nafoukl. Obři zaburáceli, Smrtijedi povstali. Někteří překvapeně vykřikovali, jiní se smáli. Jen Voldemort stál nehnutě jako socha. Jeho rudé oči ale rychle našly Harryho a pozorně ho sledovaly, jak se blíží. Pak se ozval výkřik:

„HARRY! NE!" Harry se otočil a spatřil Hagrida. Byl spoutaný a omotaný provazy. Přivázali ho k nedalekému stromu. Hagrid se poutům vzepřel, snažil se zoufale vyprostit takovou silou, až roztřásl větve v koruně stromu. Harry pocítil obrovskou úlevu. ‚Je naživu,' opakoval si několikrát. Spadl mu obrovský kámen ze srdce, neměl však příležitost ten okamžik naplno prožít. Hagrid stále křičel a Rowle ho umlčel švihnutím hůlky. Harrymu se na okamžik znovu sevřelo srdce, ale jeho přítel vypadal nezraněný, jenom už nemohl mluvit.

Harry se znovu soustředil na Voldemorta před sebou. Zasvrběly ho prsty, když viděl Nagini, ale hůlku nevytáhl. Věděl, že by to nemělo cenu. Tohle je úkol pro někoho jiného. Znovu vyhledal očima Voldemorta. Zelené oči se střetly s rudými. Voldemort se ušklíbl.

„Harry Potter," ozval se jeho tichý, překvapivě melodický hlas. „Chlapec, který zůstal naživu"

Nic se nepohnulo, kromě Hagrida, který stále vší silou zápasil s pouty. Harry stále opětoval pohled rudých očí a snažil se stále zůstat na nohou. Hlavně neklopýtnout, nedat najevo strach.

„Avada kedavra," uslyšel najednou. Viděl zelený záblesk, jak se k němu svistem řítila smrt. Pak bylo ticho.

***

Narcisse se zastavilo srdce, když slyšela chlapcův hlas. Srdce se jí sevřelo bolestí. Ten kluk byl ještě o něco mladší než její syn. Bylo to sotva odrostlé dítě a evidentně sem dnes přišlo zemřít. Ztěžka polkla. Netoužila se dívat na to, jak Harry Potter umírá. Nechtěla se dívat už na žádnou další zbytečnou smrt. Chtěla najít syna, vzít manžela za ruku a zmizet někam, kde budou v bezpečí. Chtěla se modlit, aby její sestra přišla k rozumu. Chtěla, aby ta strašná, nesmyslná válka, ve které bojují děti, skončila, nebo ještě líp, aby nikdy ani nezačala.

Ona sama v té válce nikdy bojovat nechtěla, život jí ale nedal příliš na výběr, proto tu teď stála. Nikdy se do bojů opravdu nezapojila, neměla na to žaludek ani srdce. Navíc, nebyly to její ideály, za které se bojovalo, ona sama nevěřila ve správnost přesvědčení Pána zla a jeho přívrženců. Sama byla vychována ve víře v nadřazenost čistokrevných, ale už dávno jí došlo, že to není pravda. Nechtěla tu být, ale nemohla tu nebýt, vzhledem k tomu, že její muž, sestra i syn byli Smrtijedi. Draco sice neměl úplně na výběr, ale Znamení zla na jeho paži ho usvědčovalo.

Ani nevěděla, jestli je Draco ještě živý, a tahle nejistota ji téměř zlomila. Sledovala svou sestru a skutečně nechápala, jak může být oddaná člověku, který je zrůda, jakou byl Pán zla. Pozorovala jeho přívržence, opilé mučením, vražděním a mocí, přitom ale z většiny cítila strach. Lucius vedle ní vypadal jako před zhroucením a ona se tak cítila. Na nohou ji udržovala jenom síla vůle, víra, že Draco dosud žije, a potřeba matky ochránit své dítě za každou cenu. A tak tu stála.

Teď sledovala Harryho Pottera, jak kráčí vstříc muži, který tak dlouho chtěl jeho smrt. Šel s prázdnýma rukama, neměl hůlku a Narcissa se vyděšeně ptala sama sebe, jestli se chlapec skutečně nehodlá alespoň bránit. Jeho odvaha ji ohromila. Slyšela Hagrida křičet:

„NE! NE! HARRY, CO TO DĚ?" než ho Rowle umlčel a velmi s poloobrem souhlasila. Sama by nejraději na toho bláznivého kluka zakřičela, ať odtamtud vypadne. Ztěžka polkla. Zavřela oči.

„Avada kedavra," ozvalo se hlasem jen o málo hlasitějším než šepot, vyšlehl záblesk zeleného světla, který postřehla i přes pevně semknutá víčka. V puse jí zhořklo bezmocným vztekem. Další nevinný padl, a ona s tím nemohla nic udělat. Kousla se do rtu. Pak ji něco zarazilo. Místo oslavného jásání slyšela znepokojené mumlání a šepot. Otevřela oči.

Chlapec ležel na zemi a vypadal, jako by spal. Narcisse se zalily oči slzami. Začala mrkat. Jestli se rozpláče pro Harryho Pottera, podepíše pravděpodobně rozsudek smrti sobě i své rodině. Cítila, jak v ní něco navždy umírá a uzamkla tu bolest v sobě. Vypořádá se s ní později.

„Můj pane... můj pane..." slyšela jemně promlouvat Belly hlas a silou vůle upřela svou pozornost tím směrem. I Pán zla ležel na zemi a právě se začal sbírat, když před tím odmítl Bellinu pomocnou ruku.

„Ten kluk... je mrtvý?" zeptal se ostře. Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.

„Ty tam" houkl Pán zla a ukázal hůlkou na Narcissu. Ozvala se rána a něco ji popálilo rameno. Nedokázala zastavit malý výkřik bolesti, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. „Prohlédni ho. Pověz mi, jestli je mrtvý," rozkázal panovačně a Narcissa neochotně vyrazila směrem k chlapci. Měla pocit, že musí každou chvíli padnout, jak se jí klepala kolena, přesto se ale pomalu posouvala vpřed. Zdálo se, že jejího nejistého kroku si nikdo jiný nevšiml.

Jak se Narcissa přiblížila k chlapci, všimla si nepatrného pohybu. Jako by mu cuklo oční víčko. To ale nemůže být pravda, vždyť ho zasáhla vražedná kletba. A znovu, malý, téměř nepostřehnutelný pohyb. Došlo jí, že chlapec je možná živý. Nechápala to.

Co bude dělat? A jako blesk ji zasáhlo poznání, že ví, co udělá. Před chvílí měla vztek, že nemůže nic udělat, a nyní se ukázalo, že možná může. Tohle je její šance alespoň se pokusit o... O co vlastně? Nevěděla, co to má znamenat a jak je možné, že vražedná kletba nefungovala. Nechápala, proč se Potter nebránil. Nevěděla, co se bude dít dál.

Věděla ale nade vší pochybnost, že pokud Harry Potter žije, ona ho neprozradí. Věděla, že by se ho Pán zla okamžitě pokusil dorazit a věděla, že už odmítá být součástí toho činu. Byla si jistá, že pokud - ne, až - vyjde najevo, že lhala, čeká ji jistá smrt z rukou Pána zla, nebo možná i z rukou její sestry, jeho nejvěrnější pobočnice. Věděla, že Bellu by to hodně trápilo, ale nevsadila by si na to, že Bella zvolí ji, když bude muset volit mezi svým pánem a svou sestrou. Po tváři jí začala stékat osamělá slza.

Přesto se rozhodla. Odmítla se podílet na dalším pokusu o vraždu Harryho Pottera. Pokud mu svou lží může dát nějakou šanci, pak to stojí za to. Bez ohledu na následky. Došla k chlapci a klekla si k němu.

***

Harry vnímal, jak se k němu blíží lehké kroky. Zachvělo se mu víčko a v duchu zaklel. Ještě se prozradí. Cítil, jak vedle něho někdo poklekl a sklání se k němu. Na tváři ho zašimraly dlouhé jemné vlasy. Slyšel přerývaný ženský dech. Skrz řasy viděl, že se nad ním sklání Narcissa Malfoyová a svými plavými vlasy zakrývá výhled na jeho tvář.

Jeho obličeje se dotkly jemné ruce a nadzvedly mu oční víčko. Pak mu sjely na hrudník a nahmataly pravidelné, silné údery srdce. V Harrym se zadrhl dech. Co ta žena udělá?

Sklonila se k němu ještě níž. Na tváři ho zastudila jediná její slza, když jí stekla po líci a kápla dolů. Ucítil její rty kousíček od svého ucha.

„Je Draco naživu? Je na hradě?" zašeptala téměř neslyšně.

„Ano," vydechl. Její ruka na jeho hrudi se na krátký okamžik sevřela. Pak prsty na okamžik zmizely, aby se pak najednou zase vrátily. Cítil, jak ho jednou, zlehka, jemně pohladila po tváři. Potom se dotyk vytratil definitivně a žena se odklonila a posadila se zpříma.

„Je mrtvý," slyšel její zvolání ke shromážděným. Mýtinou se rozlehl mohutný řev a jásot. Harry se málem udiveně rozkašlal. ‚Co to ta žena dělá? Narcissa Malfoyová kvůli mně lže! Proč? Vždyť tím hrozně riskuje!'

Vlastně o ní nic moc nevěděl, kromě toho, že pravděpodobně nikdy nepatřila ke Smrtijedům, je sestřenicí Siriuse, tetou Tonksové a matkou Draca. Setkal se s ní před několika lety na mistrovství světa ve famrfrpálu a pak ještě jednou, skoro přede dvěma lety, u madame Malkinové. To setkání tenkrát moc slavně nedopadlo, a on si ženu zaškatulkoval do stejné kategorie, kde už měl zařazeného jejího manžela a sestru Bellatrix. Že by se v ní mýlil?

Napadlo ho, že Narcisse pravděpodobně záleží jen na jediné věci – aby našla svého syna. Zřejmě si spočítala, že nejlepší šanci na to, aby se dostala na školní pozemky a mohla hledat Drace má, potáhne – li tam s vítěznou armádou. Na vítězství jí podle všeho vůbec nezáleželo.

Přesto však chápal, že ta žena právě obrovsky riskovala. Ona lhala Voldemortovi. U hřívy Godricova lva, vždyť ona mi pravděpodobně zachránila život. Riskovala mučení a smrt, které by jí bezpochyby čekaly, kdyby se prozradilo, že... prolétlo hlavou Harrymu. Uvědomil si, že jí bude navždycky zavázaný. Co víc, ona nasadila svůj život, aby ochránila svého syna a tím ochránila i Harryho. Vzpomněl si maně na svou matku.

Tyto a další podobné myšlenky se mu hnaly hlavou, když Voldemort v oslavě svého vítězství seslal na jeho tělo kletbu Cruciatus. Harry s tím počítal, a dopředu se tedy obrnil proti příšerné bolesti, ale žádná nepřišla. Třikrát ho Voldemort zdvihl do vzduchu a praštil jím o zem, Harry ale zůstal dokonale nehybný a bezvládný. Když naposledy dopadl na zem, slyšel, jak se Smrtijedi znovu rozesmáli.

Mezi účastníky proběhla další slovní výměna, Harrymu někdo surově narazil spadlé brýle zpátky na obličej. Obrovské ruce ho něžně zvedly do vzduchu a urovnaly si ho v náruči a Harry cítil, jak se Hagrid celý třese špatně potlačovaným vzlykáním. Jak rád by dal svému příteli najevo, že je živý, že ho nemusí oplakávat, ale netroufl si. Jednak bylo kolem příliš mnoho nepřátel a jednak nedokázal odhadnout Hagridovu reakci. V poloobrově dobré duši nebylo ani zrnko přetvářky a klamu.

Hagrid vyrazil, kam ho nasměrovali. Razil si cestu hustým lesním porostem. Větve a listí se Harrymu zachytávaly za oblečení a lechtaly ho ve tváři. Snažil se zůstat dokonale nehybný, čím dál víc ho ale dráždil v krku prach, kterého se nadýchal během doby, kdy ležel na zemi. Začínal mít pocit, že se zadusí, když v tom...

Nadechl se, a už nebylo úniku. Hlasitě se rozkašlal a všechno kolem rázem zamrzlo, aby se to pak rozběhlo šílenou rychlostí. Ozvaly se překvapené výkřiky. Vypukl hrozný chaos, jak všem postupně docházelo, co se děje. Voldemort se obrátil k Hagridovi, tvář zrůzněnou vztekem. Harry se vymrštil z poloobrovy náruče a během svého pádu na zem vytáhl hůlku i plášť zpod oblečení. Všichni začali tahat hůlky a vzduchem létaly kletby sem a tam.

„K zemi!" zařval ještě a Hagrid se sehnul právě včas. Nad jeho hlavou prolétl paprsek kouzla. Harry přes sebe v nastalém zmatku přehodil plášť a kryl se za nejbližším stromem. Pátral po Narcisse. Věděl, že Voldemortovi co nevidět dojde, co udělala, a bude se jí chtít pomstít. Harry se nemohl obrátit zády k ženě, která se mu snažila zachránit život. Musel se alespoň pokusit ji ochránit.

Konečně ji našel, a srdce se mu zastavilo. Klečela před Voldemortem, ruce měla za zády. Evidentně ji drželo na místě nějaké kouzlo, v očích se jí zračil vztek a bezmoc. Vrhl se k ní. Tahle žena si nezaslouží zemřít na kolenou. Nezaslouží si zemřít vůbec.

Uslyšel ono zlověstné Avada kedavra a spatřil zelený záblesk. Srdce mu puklo. Odhodil neviditelný plášť a padl k ní na kolena. V absurdní snaze zvrátit neodvolatelné si přitáhl její hlavu do klína. Voldemort a všichni ostatní zmizeli, zbyla jen ta světlovlasá žena a její šedé oči, které nevidoucí hleděly do prázdna. Další nevinný, který zemřel kvůli němu. Bezmocně zařval.

***

Trhl sebou. Ležel na zemi zamotaný do deky. Zřejmě spadl z postele. Nahmatal hůlku na nočním stolku a rozsvítil ji. Teplé uklidňující světlo ozářilo skromné vybavení jeho ložnice. Natáhl se pro spadlý kalendář. Bylo 2. května 1999. Dnes to byl přesně rok...

Dnes bylo výročí dne, kdy Narcissa Malfoyová kvůli němu lhala lordu Voldemortovi, který uvěřil, že Harry Potter je mrtvý. Na rozdíl od noční můry, ze které se právě probudil, tehdy to vyšlo a Harry se tomu dodnes trochu divil. Měli tehdy neuvěřitelné štěstí, jestli se tedy v souvislosti s tím strašným dnem, kdy se rozhodlo o osudu kouzelnického světa, dalo mluvit o štěstí.

Ano, strana světla tehdy vyhrála, ale stálo to tolik obětí, že přemýšlet jedním dechem o štěstí Harrymu připadalo jako rouhání. Zatřásl hlavou. Na tohle nebyla slova, nebo možná byla, ale on je neznal. Soustředil se na dýchání, jako již tolikrát, když ho sevřely trýznivé myšlenky. Musel jít dál, stejně jako ostatní přeživší, zkusit zapomenout na vracející se pocity viny a krok za krokem se vracet k normálnímu životu.

Vždycky mu šly lépe činy, a tak teď vstal a přešel k psacímu stolu. Vzal si čistý pergamen, kalamář a brk a posadil se na židli. Musel něco udělat.

***

Narcissa našla ráno přede dveřmi kytici bílých růží. Tyto květiny byly vždy považované za symbol nevinnosti, ale také nových začátků. Nejdříve si myslela, že jsou od Luciuse a v duchu se zamračila. Copak asi zase provedl, že to takhle žehlí?! Pak si všimla růžku malého lístku. Vytáhla ho a rozložila. Neuspořádaným rukopisem tam stálo jediné slovo a iniciály.

Děkuji,

H. P.

Usmála se. Tohle tedy opravdu od mladého Pottera nečekala. Její válkou zcyničtělé já se trochu ušklíblo nad tím nemožným mladým nebelvírem, ale srdce jí zaplesalo. Přivoněla k růžím a odnesla je do salonku, kde je vystavila na stole.

Tahle konkrétní kytice byla první v řadě. Každý rok 2. května přišel pugét bílých růží doplněný vzkazem. Vzkazy byly čím dál delší a začaly připomínat krátké dopisy. Na první dva neodpověděla, ale když přišlo třetí poděkování, odepsala. Jejich korespondence se omezila právě na ten jeden dopis ročně.

***

Harryho tehdy zastihlo ráno sedícího mezi několika zmuchlanými útržky pergamenu. Se slovy to prostě neuměl tak, jako Hermiona. Nakonec napsal jedno jediné slovo. Mávl hůlkou a zvolal Orchideous rosa alba. Ke kytici připojil krátký vzkaz a rychle ji odeslal. Započal tím tradici každoročních dárků pro ženu, která si zvolila.

Věnováno cti a památce Helen McCrory, výjimečné herečce, která se do našich srdcí zapsala mimo jiné jako Narcissa Malfoyová. Helen podlehla vážné nemoci v příliš mladém věku. Byla vystavena souboji, kterého by se nikdo účastnit neměl, kdyby byl svět laskavějším místem. Do poslední chvíle bojovala jako lvice.

Boj Narcissy Malfoyové byl trochu jiného charakteru, nicméně i Narcissa bojovala s odvahou a ctí. Riskovala svůj život, aby ochránila to, co jí bylo drahé. I když nežila vždycky život, který by příslušel typicky kladné hrdince, zvolila si správnou věc, když došlo na lámání chleba a i díky jejímu přispění skončila válka tak, jak skončila.

Z úcty k Helen jako k umělkyni a člověku a k Cissy jako postavě vznikla tato povídka, jelikož Helen a Narcissa jsou v mých očích už nerozdělně spjaty.

Citováno z: ROWLING,J. K. Harry Potter a relikvie smrti. Praha: Albatros, 2008. ISBN978-80-00-02248-2