„Tak jak se ti líbí tvoje sestřička?" prohodil tatínek, zatímco jsme se oba dívali na to stvořeníčko u maminky v náručí.

Ze svého místa jsem ji nemohl ani pořádně zkouknout, leda kus její hlavičky.

„Nevím, není moc vidět," zahuhlal jsem, ale to už se maminka naklonila blíž k nám a já se na to škvrně poprvé pořádně podíval. Při tom pohledu jsem překvapeně zamrkal. To mimino bylo tak hrozně moc prťavý. V tom hadru se skoro ztrácelo.

„Vždyť je moc malinká," vyhrkl jsem se smíchem a dál ji zkoumal. Tohle byla nová posila našeho týmu. Musel jsem si ji pořádně prohlídnout, abych věděl, jestli k nám opravdu patří. A ona jako kdyby to snad tušila, upřela na mě nevinná očička.

„Nezkoušej to na mě!" napomínal jsem ji tiše, protože mi bylo jasný, o co jí jde.

„Mě neokouzlíš!"

Jenže ona nepřestala a já si začínal uvědomovat, že si ji i přes svoje slova se zájmem prohlížím. Byla hrozně roztomilá, a když najednou zahýbala ručičkama, jako kdyby mě ráda viděla, byl jsem ztracenej, i přes pevný rozhodnutí nenechat se zdolat. Už jsem v ní neviděl nepřítele. Strach z toho, že mi vezme rodiče, zmizel.

Proto jsem pomalu zvedl oči a podíval se na maminku, která napjatě čekala na mou reakci, protože moc dobře věděla, jak to pro mě bylo těžký.

„Postarám se o ni. Někdo na ni musí dát pozor," pronesl jsem rozhodně a v tu chvíli jsem si všiml, jak jí zazářily oči, když mi věnovala ten nejláskyplnější úsměv.

„Ty jsi moje zlatíčko! Pojď sem k nám," pronesla hlasem naplněným dojetím a já si k ní opatrně vylezl. Jednou paží mě objala a přivinula k sobě, zatímco druhou svírala holčičku. Tatínek se k nám také přidal, posadil se na kraj postele a jemně mně i mamince položil ruku na záda.

Byli jsme rodina. Já, maminka, tatínek a už i miminko. Já však nestál někde opodál. Naopak, byl jsem v jejím středu.