Jednou jsem čekal před školou, kde mě měl tatínek vyzvednout. Chvíli jsme s klukama žvanili, jenže pro ně přišli rodiče, takže jsem tam zůstal sám. Proto jsem si s kecnutím na zadek vyndal autíčka a začal s nimi křižovat chodník a všechny nástrahy, který tam číhaly.

A sem tam jsem hodil pohledem na ulici, po který chodili různí lidi, ale žádnej nebyl můj tatínek. Smutně jsem znova s autíčkem objel svou nohu.

Kde jen může být? Přece slíbil, že mě vyzvedne a zajdeme spolu na hřiště, honilo se mi hlavou.

Nejistě jsem si kousal ret. Nechápal jsem to. Vždycky tu byl včas a většinou dokonce ještě dřív, než jsem vůbec s houpající se aktovkou vyběhl ven. Tehdy jsem se vždy pořádně rozběhl a on mě chytil se smíchem do náručí a několikrát hodil do vzduchu, až jsem ryčel smíchy. Jenže tentokrát ne.

Při té vzpomínce jsem si povzdechl. Už jsem se zvedal, že se pokusím dojít domů nějak sám, i když jsem si nebyl cestou tak úplně jistej. Když v tom vrzla branka a já zvedl oči plný naděje. A opravdu! Byl to tatínek. Nadšeně jsem vypískl a vrhl jsem se k němu s výkřikem: „Tatí!"

On mě však tentokrát jen objal a omluvně šeptal: „Promiň, promiň! Musel jsem maminku odvézt na kontrolu a trochu se to protáhlo. Rychle pojď, musíme pro ni zase dojet."

A já se rozčíleně zamračil, když rychlýma pohybama posbíral moje věci, halabala je hodil do tašky a už mě táhl k autu.

Zase za to mohlo to mimino! Narušilo náš rituál. Měli jsme jít do parku a hrát si. Přes starosti s ním na mě začínali zapomínat. Při nastupování do auta jsem měl slzy na krajíčku.