2. kapitola
Když jsem tu novinku sdělil klukům ve škole, vesměs mě všichni politovali. Péťa, můj nejlepší kámoš, blonďák s věčně zapomenutými úkoly si dokonce odplivl, jak to dělali velcí. Nejspíš se tomu přiučil doma.
„Tak to je konec. Jakmile přijde mimino, jsi na druhý koleji. Věčně se staraj jen o něj a na tebe nemaj čas," prohodil ten chytrák zasvěceně a ostatní souhlasně přikyvovali.
Ani trochu se mi to nelíbilo. Nechtěl jsem bejt až za tím miminem. Já přeci maminku s tatínkem získal první. Tak mi je nějaký mimino nemělo co brát. Navíc my nikoho novýho do party nepotřebovali. Vystačili jsme si sami.
„To bude samý tuťu ňuňu a podobně," dodal Lukášek, pihovatej zrzek, se kterým jsem se znal už od školky, kysele a já se hrůzou otřásl, už jsem to před sebou úplně viděl.
Jak se budou naklánět nad tím škvrnětem a rozplývat se, zatímco já budu stát za nimi a nikdo si mě nebude všímat. Jakmile miminko zabrečí, poběží za ním.
„Být tebou užívám si, dokud můžu. Pak to skončí," dodal Péťa vědoucně a já se otřásl.
Nechtěl jsem nic měnit. Byl jsem takhle spokojenej.
Před očima se mi objevovaly vzpomínky na společný chvíle s maminkou a tatínkem. Jak jsem jezdil na svým prvním kole a oba za mnou běhali, aby dávali pozor, že nespadnu a nenatlouknu si.
Jak jsem rozdával dárky a důležitě přelouskával cedulky na nich, abych věděl, komu mám kterej dát. Viděl jsem maminčin láskyplnej úsměv, když jí moje ruce natěšeně podávaly obrázek, na němž jsme byli nakreslení. Tehdy mě objala a šeptala, jak moc je ráda, že mě má.
Nebo jak jsme s tátou stavěli sněhuláka jako správňácký chlapi. Já teda spíš pořád padal do sněhu a nejdřív jsem se nad tím rozčiloval, ale za chvíli už jsem se smál spolu s ním.
„Nic se nesmí změnit," zašeptal jsem rozhodně při vynoření ze vzpomínek. To už ale zazvonilo, a tak jsme se společně s klukama vrátili do třídy na další hodinu.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro