PO VEČEŘI, která nakonec nebyla tak zkázonosná se všichni tři usadili v menším salonku v prvním patře - u teplo sálajícího krbu - se sklenkami nápojů, dle osobních preferencí.

Bouře i nadále běsnila po celé zemi a otřásala základy panství, jako by to byl obyčejný domek z hlíny. Sklo pod nápory větru zpívalo, ale poetické vábení deště do žádného pokoje nevpustilo a Johana se modlila, aby to tak i zůstalo.

„Jak se má Eden?“ nadhodila dívka choulící se u tepla krbu s prsty ovinutými kolem teplého šálku s čajem.

„Abych pravdu řekl,“ černovlasý mladík se odmlčel a zakroužil zlatou tekutinou v broušené skleničce, „nemám tušení. Nechal jsem ji prozatím přemístit do bratrova panství, protože je situace jaká je.“ Kotník jedné nohy si opřel o koleno druhé a pohlédl z okna, bez lesku v olivových očích. Tohle bylo špatně.

Sanelův bratr, byl jako téma k hovoru nadhazován jen minimálně, jako by se tomu Konec schválně vyhýbal.

Samuel sice byl Sanelovým mladším dvojčetem, ale Johana se s ním setkala jen jednou za celý svůj sedmnáctiletý život. Samuel byl naprostým opakem svůdného, černovlasého prince a právě kvůli němu, si Konec cvičil svou pohádkovou jednotku, protože pokud má pohádka konec, musí mít i svůj začátek.  

„Co se stalo?“ dívka se v křesle narovnala a šálek položila na malý skleněný stolek tolik podobný tomu, který poprvé spatřila v sídle Crimen spolu s máslovými dobrotami.

„Já nevím,“ přiznal Sanel slabě a Felix se zakuckal svou brandy. Pár kapek mu steklo po bradě s ďolíčkem, ale okamžitě je otřel do rukávu černé košile, která dávala vyniknout jeho světlému odstínu pleti a ohnivým vlasům. Johana ho zpražila pohledem, než se opět otočila na prince, který na ni slepě hleděl.

„Nevím co se děje,“ zopakoval a dal dostatečný důraz na každé slovo, „Crimen se začalo bortit, zrcadla se mi tříštila před očima a zahrady zmizely pod trnitými keři,“ jeho hlas přešel do chrapotu až z něj nezbylo nic, než náznak slov odvátých strachem.

„Zrcadla se začala sama tříštit?“ ušklíbl se Felix a kopl do sebe obsah sklenky. Sanel po něm střelil zlým pohledem a Johana se k nim naklonila blíže.

„Nevím co se stalo. Vpustil jsem své svěřence do zrcadel, najednou se ozval ženský vřískot a zrcadla-“ zarazil se a ztěžka polkl, „explodovala. V jednu chvíli jsem stál v zrcadlovém sálu tak, jak ho známe všichni a v druhou jsem si sotva stihl bránit hlavu před odletujícími střepy a rozlámanými rámy.“ Johana se zachvěla, Sanelovi se zkřivila tvář bolestnou vzpomínkou a Felix zbledl, ale ve tváři měl něco, čemu dívka nedokázala porozumět.

Konec spustil obě nohy na zem, lokty se opřel o kolena a obličej složil do dlaní. Ztěžka vydechl.

„Co ti svěřenci?“ vyřčená slova se strnulé Johaně dostávala přes jazyk jen stěží. Žaludek měla sevřený a za očima ji pálilo.

„Přišel jsem o ně,“ vydechl Sanel a s utrápeným pohledem na ni pohlédl. V pohaslých očích neměl jen zoufalství a bolest, ale i pocit, který dívka až příliš dobře znala.

Poznamenalo ho to.

Poznamenalo a zlomilo.

„Musí být cesta jak je dostat zpět,“ Johana se zadýchaně nadechla a bolest ve spáncích jí odpověděla spalujícím sevřením. Felix byl bledý, ale už neřekl ani slovo. Dívka se vymanila z měkkého sevření křesla a před krbem začala přecházet tam a zpátky.

Panstvím se ozvala prudká rána, která otřásla skleněnými karafami na malém stolku. Ark odpovídal a zoufale řval o pomoc, ale nikdo neslyšel víc než své vlastní myšlenky a bolesti.

„Zkusil jsem to,“ namítl Sanel, „pokusil jsem se poskládat zrcadla opět zpět, ale pohádky jsou nevyzpytatelné a nemůžeš je jen tak seskládat zpátky.“ Johana zakroutila hlavou, tohle byla opravdová noční můra, ze které se jí nedařilo se probudit. Felix se hlouběji opřel do křesla a ještě hlouběji se ponořil do svých myšlenek.

„Ale-“ zarazil se a prázdně pohlédl na přivřené dveře, „tyhle pohádky umřely doopravdy,“ dusil se vlastními slovy, dávil se jejich významem a kdyby ho Johana neznala dost dobře, bála by se, že se pozvrací.

„To není možné,“ vydechla opařeně a v přízemí pod nimi se ozvala rána rozražených dveří. Avšak trojice uvězněná v malém salonku a ve vlastních myšlenkách byla hluchá.

„Taky jsem si to myslel. Pohádku totiž neutopíš, neprobodneš ani neuškrtíš, musíš ji zahnat do kouta a krvácet. Krvácet pro ni a být při tom plně při vědomí, až tehdy si uvědomí, že prohrála a zahyne. Ovšem to by znamenalo-“ vytřeštil oči, když pochopil. Panika v jeho tváři byla jako vytesaná z kamene; hrubá, pevná a především naprosto skutečná.

Johana se zastavila a očima zahalenýma mlhou pohlédla do ohně, rukou se opřela o vyleštěnou krbovou římsu a čelem se opřela o hřbet ruky. Když promluvila její hlas nebyl nic víc než šepot, který zahořel spolu se suchým dřevem. Oheň zapraskal a vedle Johaniny ruky se na římse objevila prasklina.

„Někdo pro ně krvácel.“

Zvuk, který Felixovi utekl z hrudi, byl něco mezi bolestivým zajíknutím a smíchem. Mluvilo z něj zoufalství; ostatně tak jako z ostatních. Zoufalství přiživované troufalou bolestí, která se s chutí zakusovala do srdce a trhala vnímání na cucky.

Johana zvedla oči od oranžových jazyků poskakujících v krbu. V krku měla knedlík a hruď úzkostlivě sevřenou. Pociťovala těžký pocit strachu, který ji dusil a obepínal jí žebra v drtivé síle ocelového sevření. Felix se postavil. Chtěl něco říct, ale neživý hlas v Johanině mysli přehlušil jakékoliv živé zvuky, které se jí konečně donesly k uším.

 Je pozdě, zašeptal ženský hlas v koutku její mysli a utichl v drtivém tichu.

Tichu, které odhalilo jekot praskajících okenních tabulek, sténání namáhaných pantů a tříštění dřeva všude kolem nich. Dřeva, které dovnitř vpustilo studený vichr, který se konečně dovolal svého práva vstoupit a ničit.

Škubal zdobné tapety ze stěn, rval na kusy záclony a jediným výdechem pod svou tíhou drtil dřevěný nábytek. Jenže vítr, kterému se v pozdějších dobách začalo říkat Ničitel byl pouze předzvěst; její předzvěst.

Ničitel byl jen lehkým záchvěvem, ale ona, ona byla zkáza. A jakmile prudký vichr dopěl svou poslední zuřivou baladu začala zpívat ona.

Vřískot tak hlučný, že trhal na kusy okna, dveře, lidskou kůži a… zrcadla.

A až když Johana vyběhla na chodbu - nedaleko schodiště - s hrudí sevřenou hrůzou, pochopila, že panství umírá a ona zhyne spolu s ním.