Trvalo asi půl hodiny, než limuzína konečně zastavila před vysokým obytným věžákem, který se nacházel v bohaté čtvrti. Už od prvního pohledu ven z okna si plavovlásek všiml, že to není jeden z klasických paneláků o pouhých deseti, nebo patnácti patrech. Netušil, kolik ta zčásti prosklená budova ve skutečnosti měla podlaží, ale první, co jej zaujalo, byly všemožné obchůdky, kavárny a restaurace nacházející se v prvním patře. Jakmile to dlouhovlásek spatřil, spodní čelist mu zlehka povadla a jemu najednou připadalo, že se ocitl v nějakém americkém filmu či seriálu, kdy lidé z vyšší třídy běžně bydleli v něčem podobném. Kolikrát se stávalo, že nikdo z nich nemusel ani vylézt ven, jelikož bydlel a pracoval a nakupoval ve stejném baráku.

Deidara se kousl do rtu, když mu došlo, jak moc se tohle liší od jeho současného stylu života, kdy byl věčně zalezlý v rodinném domku na kraji lesa. Tak nějak očekával, že se mu to bude hnusit, ale čím déle na ten obytný dům koukal, tím více zjistil, že ho fascinuje. Jaké to asi muselo být, žít až na samém vrcholku? Byl tam jeden velký byt, nebo několik menších bytečků? V jezerně modrých hloubkách se mu nadšeně zablesklo, když si představil, jak nádherný asi musí být východ slunce z té obrovské výšky, jaké to asi je, když první paprsky slunce probleskují mezi budovami Konohy. Mimoděk se jemně pousmál nad představou, jaké by to asi bylo, kdyby si na ten okamžik počkal s hrnkem horké kávy a foťákem v ruce. Určitě by to byla naprostá nádhera.

"Hej, posloucháte mě vůbec?" ozvalo se zepředu a Dei sebou prudce trhnul, když mu došlo, že ten šofér na něj už nějakou dobu mluví.

"Uhm, sorry," zazubil se a nervózně se podrbal na temeni hlavy, "Říkal jste něco?"

"Ano," pokračoval dál zjizvený šofér, který se na něj díval otočený přes rameno z první části limuzíny, "Ani vaše sestra, ani pan Uchiha ještě nejsou doma, ale dostal jsem instrukce, zavést vás nahoru a pomoct vám se zavazadly."

Deidara jemně pokýval hlavou, než se na moment zarazil. "A... kam nahoru?" zeptal se zvědavě.

Šofér se jen pobaveně ušklíbnul, což vzhledem k jeho jizvám vypadalo poměrně strašidelně.

"Úplně nahoru," řekl jen a sledoval, jak se v blankytně modrých očích jeho současného pasažéra nadšeně zablesklo.

***

Zlatovlasému fotografovi s každým dalším ujetým metrem směrem nahoru připadalo, že tohle je jenom nějaký vtip, sen, nebo skrytá kamera. Spolu s řidičem limuzíny stál v napůl proskleném výtahu a mířil do posledního, třicátého patra budovy. V životě neslyšel o tom, že by se v Konoze nacházely tak obrovské stavby, v nichž by se dalo bydlet, avšak to bylo možná tím, že se o to vlastně nikdy nezajímal. S pohledem upřeným přímo před sebe obdivně zíral, jak se před ním otevírá celé město jako na dlani a nemohl si pomoct, aby ho ten výjev naprosto neuchvátil. V jedné chvíli stál přímo u oka s rukama nalepenýma na skle a s pootevřenou pusou zíral na to, jak se všechno pod ním náhle zmenšovalo.

"Je to úžasný," vydechl obdivně.

Starší muž stojící za ním, držící v rukou jeho zavazadla, si jen něco mručivě zamumlal pod vousy.

Deidara se na něj překvapeně otočil.

"Neříkejte, že se bojíte výšek," zamrkal nechápavě.

"Není to úplně můj šálek kávy," přiznal a zvláštníma očima raději zíral do země, "radši jsem nohama na pevný zemi."

Blonďák si ho zvědavě prohlédl od hlavy až k patě, načež se otočil a složil ruce na hrudi.

"Abych řekl pravdu, nevypadáte jako typ, co by někomu nosil tašky a řídil limuzínu," zhodnotil a znovu zamrkal, "jak jste se k týhle práci dostal?"

Druhý na něj zostra pohlédl, avšak v momentě, když spatřil v blonďákově tváři jemný úsměv, mu došlo, o co se snaží. Očividně ho chtěl rozptýlit, aby se nesoustředil na výtah, který stoupal stále výš a výš. Za normálních okolností by takovou otázku považoval za hloupé narážky na jeho vzhled, což by rozhodně nebylo poprvé, ale tentokrát zjistil, že se mu docela ulevilo, že se může soustředit na něco jiného.

"Pan Uchiha mě našel v podmínkách, na který nejsem pyšný. Asi mu mě bylo líto, tak mě vzal pod svoje křídla a dal mi tuhle práci. Nejdřív mi přišlo, že to není nic pro mě, musel jsem se naučit vystupovat úplně jinak, než jsem byl zvyklej, ale už je to pár let a musím říct, že jsem spokojenej," přešel zcela automaticky do nespisovné řeči a nadechl se, aby ještě něco dodal, když v ten moment výtah zastavil, zacinkal a jeho dveře se otevřely. Byli nahoře, díky Jashinovi. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, nechal hosta vystoupil a pak se sám vydal ven z toho pekelného stroje. V momentě, kdy zjistil, že se na něj dlouhovlasý jemně culí, dodal: "Mimochodem, jsem Kakuzu."

***

Jestli si Deidara myslel, že pohled na vysoký mrakodrap a výhled z výšky ho uchvátil, to, co spatřil, když vylezl z výtahu, ho odrovnalo úplně. Na chodbě se nacházely pouze jedny dveře, které vedly do jednoho jediného bytu. Dei absolutně netušil, jak je něco takového vůbec možné, ale Kakuzu mu to před svým odchodem ještě stačil vylíčit.

"Celé patro patří čistě pod správu klanu Uchiha," vrátil se zjizvený zpět k formální spisovné řeči, "nachází se tu několik bytových jednotek, z nichž každá patří jinému členu rodiny. Jednotky spolu sice sousedí, ale každá má svůj vlastní přístup a byty nejsou kvůli soukromí nijak propojené."

Deidarovi povadla brada.

"Je to vůbec možný?" nechápal.

Starší se zachechtal.

"A počkejte, až to uvidíte vevnitř."

***

A měl pravdu. Luxusnější bydlení, než bylo to, v němž se právě nacházel, v životě neviděl. Byt byl obrovský, prostorný, světlý a hlavně moderně zařízený. Obrovská kuchyně laděná do tmavých barev, veliký obývák s bílým nábytkem a smaragdově zelenými dekoracemi, který se před prosklenou stěnou s výhledem na město krásně vyjímal. O velké koupelně s obrovskou vanou a několika soukromými pokoji, jenž patrně sloužily jako hlavní ložnice, pracovna a pokoje pro hosty, raději ani nemluvil. Deidarovi připadalo, že se vyskytl v nějakém naprosto luxusním hotelu a jediné, co tu chybělo, byl už jenom personál.

Jelikož ani sestra, ani ten maník, jemuž to tady patřilo, nebyli momentálně ještě doma a Kakuzu se před malou chvíli rozloučil, jelikož měl další povinnosti, Deidara měl spoustu času, aby si byt pořádně prohlédl. S obdivným výrazem ve tváři procházek každý z pokojů a nestačil se divit, jak je něco takového vůbec možné. Dai ho varovala, že všude kolem bude spousta nepořádku, jelikož se k sobě teprve stěhují, ale všude bylo perfektně uklizeno. Navíc neviděl, že by se někde nacházely nějaké krabice se sestřinými věcmi. Jediné, co nalezl, byl kartáček v koupelně, nějaké kosmetické taštičky a precizně složené oblečení položené na obrovské posteli, které vypadalo, že jej právě někdo koupil a jen odstřihnul cedulku.

Deidara na to s podivem zíral, než jen nechápavě zavrtěl hlavou a zavřel ložnici, v níž stejně neměl co dělat.

"Divný," zamručel a přesunul se do vlastního pokoje, který mu předtím ukázal tmavovlasý šofér.

Jednalo se o menší, ale útulný pokojík s přístupem na terasu. Deidara si pomalu vybalil, pečlivě složil vše do skříní, aby hned první den nevypadal jako úplné prase a vyrazil na terásku, která byla od té z druhého pokoje oddělena jen menším plotem s dvířky. Chvíli na to nechápavě zíral, než si povzdechl, přešel k zábradlí a unaveně se o něj opřel. I přesto, že byl dobrých třicet pater nad zemí, ta výška mu nevadila, ba naopak se jí a toho výhledu nemohl nabažit.

"Dai, Dai, Dai... jak ses, pro Jashina, dostala k tomu, že si bereš někoho takovýho?" zašeptal si do ticha sám pro sebe, než jen zavrtěl hlavou, "Tohle asi jen tak nepochopím."

***

Zbytek dne strávil blondýnek vybalováním, zkoumáním toho, jak funguje kávovar a další věci z chytré domácnosti a posedáváním na terase, z níž zíral na město před sebou. Někdy kolem šesté večer mu volala jeho sestra, že i přesto, že jí to velice mrzí, se toho dne nestíhá zastavit, jelikož musí ještě do svého původního bytu nakrmit kočku, a jelikož se nachází na druhé straně města, nemělo by cenu, toho večera vůbec jezdit. Aby řekl pravdu, docela ho to otrávilo. Tak nějak nepočítal s tím, že když přijede na návštěvu, celý den nikoho neuvidí a jeho sestra dorazí že Jashin ví kdy.

Dai se mu do hovoru jen zvonivě zasmála. "Neboj se, však se uvidíme," snažila se ho uklidnit, "počítám s tím, že o víkendu tu ještě budeš, takže si jeden druhého pořádně užijeme."

Deidara se zamračil a v duchu si odfrknul. ,Co, o víkendu. Hodlám tady trčet do tý doby, dokud neuznám za vhodný, že je čas odjet,' pomyslel si kousavě, ale nahlas jen něco zamručel.

"A neboj se. Itachi určitě brzy přijde, takže se aspoň budete moc seznámit a pokecat si spolu jako chlap s chlapem."

,Po ničem jiným fakt netoužím...'

"Spolu se uvidíme zítra," zamrkala Dai na druhé straně, načež se s blondýnkem rozloučila a hovor zavěsila.

Deidara hodil telefon na bílý, luxusní gauč, kecnul sebou do měkkého, pohodlného polstrování a zmučeně si povzdechnul. Pak natočil hlavu na stranu a jezerně modrým pohledem se zadíval ven skrz prosklenou stěnu, za níž se v temnotě třpytily hvězdy. Už takhle tady čekal sám celý den... co měl jako teď dělat?

***

O pár hodin později jej vzbudil zvuk zabouchnutí bytových dveří. Deidara sebou na gauči prudce cukl a zmateně se podíval kolem sebe. Několik okamžiků mu trvalo, než mu došlo, kde se vlastně nachází. Jakmile si ten prostý a jednoduchý fakt uvědomil, rukou hmátl po telefonu a zatímco si levačkou mžoural obě rozespalé oči, zjišťoval, že něco po půl dvanácté.

,To jsem tu jako usnul?' zeptal se sám sebe nechápavě a zcela automaticky se postavil, aby se šel podívat, kdo to vlastně přišel.

Byt samozřejmě nebyl jeho, a tak se necítil zrovna dvakrát komfortně, kdyby tu měl přijímat návštěvy. S nadějí, že si to Dai přece jen rozmyslela a nakonec dorazila, vyrazil do chodby. Avšak už někde v půlce se zarazil a unavenýma, překvapenýma očima se zadíval před sebe, kde přímo před ním postával tmavovlasý vysoký muž, jehož doposud viděl jen na fotkách, a zrovna se svlékal ze saka.

,No do prdele,' projelo mu hlavou, když se druhý dlouhovlásek natáhnul k věšáku a pod tmavě modrou košilí se mu napnula pevná ramena a paže. ,Sakra Dai... kdes ho, pro Jashina, vyhrabala?!'

Majitel bytu se konečně narovnal, obrátil se a černočerným ostřížím zrakem se zadíval přímo na něj. V Deidarovi v ten moment hrko a to, zda ono shledání zanechalo stopy i na druhém, nebylo nijak poznat. Rychle se nadechl, aby se představil a nepostával tu jako magor, co ho sem přišel vykrást a dát si šlofíčka, avšak druhý byl o setinu sekundy rychlejší.

"Ty budeš Deidara, že?" zeptal se, několika kroky k němu pomalu přešel a nastavil mu ruku, "já jsem Itachi. Snoubenec tvojí sestry."