Několik následujících dní proběhlo i navzdory Deidarovu plánu poklidněji, než původně přepokládal. Původně, ještě když seděl ve vlaku mířícího do Konohy, si představoval, že každý den stráví vyšetřováním a prověřováním úmyslů snoubence své sestry, avšak páteční večer vše obrátil o sto osmdesát stupňů. Plavovlásek se ještě stále nemohl vzpamatovat z faktu, že se setkal se svým vzorem v oblasti fotografování a podle toho to taky vypadalo. Už od soboty od rána chodil po bytě a usmíval se jako měsíček nad hnojem. Ten tam byla jeho původní nedůvěřivost a pokud v něm nějaké zbytky zůstaly, byly schované pod tlustou krustou nadšení, což očividně uvítala i Dai s Itachim.

Celou sobotu a kus neděle strávili tím, že společně stěhovali všechny důležité věci z Daiina bytu do Itachiho. Zabralo jim to několik jízd přes celé město, kdy je nevozil nikdo jiný, než Kakuzu, jenž také přiložil ruku k dílu, za což byl Deidara popravdě docela rád. I když jeho první dojem z něj nebyl nic extra, musel po několika vyměněných zdvořilostech uznat, že je mu ten zjizvený chlapík docela sympatický. Navíc byl jediný, kdo ještě neslyšel o střetnutí s Terumi Mei a on byl tak rád, že o tom může povyprávět někomu dalšímu.

Zbytek neděle strávili posezením v jedné z restaurací, která se nacházela v dolních patrech mrakodrapu. Většina konverzace toho dne se točila kolem umění a jelikož každý vystudoval obor, který se jej alespoň trochu dotýkal, měl každý z nich spoustu co říct.

Deidara si dokonce docela dobře popovídal s Itachim a kdyby se měl přiznat nahlas, musel by uznat, že ve skutečnosti není tak špatný společník, jak si původně myslel. I když se hodně snažil nemít ho rád a držet se nadále svých předsudků, které jej udržovaly v ostražitosti, nemohl přehlédnout, co pro něj udělal. Seznámení s Mei pro něj bylo jednou z nejlepších věcí, co se mu kdy stala. Jak by se pak na sebe mohl podívat do zrcadla, kdyby se k němu nadále choval tak předpojatě? Navíc se mu s ním i dobře povídalo a postupem času, jak konverzace dále plynula, zjistil, že i přes jejich sociální odlišnost mají některé věci společné - například lásku k umění a také k jeho sestře.

Z nějakého záhadného důvodu však druhá zmíněná věc působila trochu hořkosladce...

"A kdy se vůbec chystáš zpátky domů?" zeptala se ho nenuceně plavovlasá žena poté, co se vrátila z toalety. Posadila se na své místo vedle svého snoubence a svou ruku jemně přeložila přes tu jeho.

Blonďáček se narovnal, pohodlně se opřel do opěradla luxusní židle a přehodil nohu přes druhou.

"Zatím nikam nepospíchám," zamručel a trochu uraženě se zeptal: "Proč, už vás snad obtěžuju?"

Dai se jen uchechtla. "To samozřejmě ne, ale je mi jasné, že máš i svojí práci a -"

"Výhodou práce na volný noze je, že můžu pracovat kdy se mi zachce a odkud se mi zachce," pokrčil rameny plavovlásek, který se jen tak nechtěl nechat odbít. Světlým pohledem modrých tůní na moment přejel po Uchihovi, aby zjistil, jak se tváří - to kdyby náhodou Daina slova pocházela ve skutečnosti od něj -, ale ten jen temným zrakem kmital mezi nimi dvěma a sledoval, jak se bude rozhovor vyvíjet. Nakonec obrátil pozornost zpět ke starší sestře a složil ruce na hrudi: "navíc se mám v úterý sejít s Mei kvůli možný spolupráci a v pátek jsem chtěl vytáhnout ven Sasoriho. Bylo by pro mě nevýhodný, kdybych musel jet domů a pak se sem furt vracet na otočku."

Dai chápavě kývla hlavou, ale pak se zarazila, jako kdyby si právě na něco vzpomněla a zamračila se.

"Ve středu ale se šéfkou odjíždím do Mlžné. O víkendu se tam koná svatba starostova syna a my to máme organizovat. Tak nevím, jestli by nebylo lepší se už ve středu rozloučit, když bude byt pak pár dní skoro prázdný. Sám víš, že Itachi chodí domu opravdu pozdě," začala z jiného soudku.

Deidara se zamračil ještě víc. Zdálo se mu to, nebo ho odtud chtěl jeho starší sourozenec prostě a jednoduše vyštípat?

Několik okamžiků se ti dva měřili pohledy, jako kdyby čekali, kdo z něj ztratí nervy jako první, když je v jejich drobném souboji vyrušil medově hluboký hlas tmavovlasého muže.

"Nevadilo by mi, kdyby u nás tvůj bratr ještě chvíli zůstal," mykl rameny Uchiha, který jejich debatu celou dobu pečlivě pozoroval, předklonil se a levým předloktím se opřel o naleštěný stolek. Prst pravé ruky mezitím chytil lžičku a zamyšleně začal míchat již polovychladlou kávu, než očima zadíval přímo na svou snoubenku. "Máš sice pravdu, že chodím domů pozdě, ale nějaká společnost, která nebude mít nic společného s mou prací, mi přijde jedině vhod."

Jakmile ta slova vyřkl, Deidarovi povadla spodní čelist. On... on se za něj vážně přimlouval?

Dai po něm hodila pohledem, který působil, jako že pochybuje o jeho duševní příčetnosti a na jejím pohledném obličeji to bylo chvilku znát, než nakonec nasadila svůj tradiční, milý úsměv a trochu křečovitě kývla hlavou.

"Fajn... proč ne...," zamručela a na okamžik uhnula pohledem, aby se nemusela dívat do Deidarova vítězoslavného obličeje.

Blondýnek, který měl opravdu co dělat, aby mu tváří neprojížděl zčásti pobavený zčásti spokojený úsměv, se však stále nestačil divit. Vážně... vážně se za něj Uchiha přimlouval, aby tu s ním strávil ještě pár dní? Ale proč? Vždyť z toho, jak hloupě se před víkendem choval, musel vědět, že ho neměl zrovna dvakrát v lásce a spíš se mu kvůli vlastní uraženosti a nadutosti snažil uškodit. Už takhle mu byl neskonale vděčný za to, že ho seznámil s Mei, čímž, jak během víkendu zjistil, tak nějak smazal jeho rozhořčení z toho, že nevěděl o jejich vztahu a o svatbě se dozvěděl pomocí krátkého telefonické hovoru. Teď už neměl žádný důvod chovat se k němu hezky, snažit se mu zalíbit, nebo tak podobně. A jediný důvod, který jej napadal, byla naprostá pitomost - právě proto, že byl zasnoubený s jeho sestrou.

"T-to jako vážně?" zeptal se znovu a několikrát zamrkal.

Itachi se jeho směrem jemně pousmál a blondýnek měl co dělat, aby mu z toho naprosto dokonalého úsměvu nespadlo srdce až do kalhot. Ten chlap byl vážně kus, sakra! Možná, že Dai měla pravdu. Možná, že tu s ním neměl zůstávat. Ne však proto, že by ho tu svou přítomností snad otravoval, ale z toho důvodu, aby se mu nezačal líbit ještě víc. Z toho by pak mohly koukat pěkné potíže!

"Samozřejmě," kývl jen hlavou, budeš můj švagr. Na takovéhle věci se ani nemusíš ptát."

Deidara uznale pokýval hlavou. Jak to tak vypadalo, úmysly druhého muže přece jen byly čestné a bezelstné. Nemohl si pomoct, ale najednou se v jeho přítomnosti cítil o něco lépe... a z nějakého záhadného důvodu i o něco hůř...

***

Když se večer zamilovaná dvojice zavřela do koupelny, aby provedla večerní hygienu před spaním a konečně mohla bok po boku ulehnout do postele, krátkovlasá blondýnka se zády opřela o dřevěnou desku dveří, zhluboka si povzdechla a upnula na muže oděného v obyčejném šedém tričku a domácích teplákách zkoumavý pohled. Bylo zvláštní Itachiho vidět takhle a ne v dokonale nažehlené košili a obleku, ale pomalu si na to začínala zvykat.

"Bylo to vážně nutný?" zeptala se a sledovala, jak si její milý nanáší zubní pastu na elektrický kartáček na zuby.

Dlouhovlasý muž se otočil jejím směrem a jen lehce nadzvedl obočí. "Co jako?" nechápal.

Ona jen zavrtěla hlavou. I přesto, že byl Itachi opravdu všímavý, milý a galantní chlap, stále to byl... chlap. Odpíchla se od dveří, došla k umyvadlu a bokem se o něj opřela.

"To, že tu Dei může zůstat."

On jen pokrčil rameny, namočil si kartáček i s pastou pod tekoucí vodu a předtím, než si jej strčil do úst, prohlásil: "Vždyť může," a začal si pečlivě čistit zuby a snažil se nevynechat ani jedno jediné místečko. Jelikož za den absolvoval spoustu schůzí a porad, byl jeho vzácný úsměv jednou z věcí, kterou triumfoval a rozhodně nechtěl tedy vypadat že se o sebe nestará.

"U Jashina, Itachi, ty bráchu vůbec neznáš!" vyjekla, rozhodila ruce do prostoru a začala pochodovat po místnosti, přičemž si prsty zajížděla do krátkých vlasů, "I když to teď vypadá v pohodě, nakonec mu kvůli něčemu stoprocentně přeskočí a začne se v tom zase šťourat! A nedá pokoj, dokud nenajde něco, co by mě, tobě, nebo případně nám oběma mohl omlátit o hlavu! Od doby, co umřel táta, se chová, jako kdyby za mě nesl zodpovědnost, nebo co! I to je jeden z důvodů, proč jsme tak dlouho nebyli v kontaktu a proč jsem mu neřekla o... no, o tom všem!"

Mladá organizátorka společenských akcí lamentovala ještě dobré tři minuty a skončila teprve až ve chvíli, kdy Itachi skončil ústní hygienu, opláchl si obličej a utřel jej do jemného ručníku. Pak se obrátil, zadkem se opřel o umyvadlo a natáhl k ní ruku na znamení, že jej má chytit, díky čemuž ji vyrušil z jejího polohysterického monologu. Několik sekund na jeho ruku jen zmateně zírala, než si nakonec povzdechla, sevřela jej ve vlastní dlani a nechala se jím přitáhnout do náručí.

Itachi ženu sevřel, pevně kolem ní omotal dlouhé silné paže a čelem se opřel o to její. "Říkala jsi, že chceš, abych se s ním sblížil. A to je jediné, co dělám. Tím, že ho hned vyhodím, v něm akorát rozvířím jeho podezřívavost, že je něco špatně, stejně jako to děláš ty. A to nechci. Chci, aby se tu cítil vítaný. Vlastně...," na moment se zarazil, jako kdyby přemýšlel, jaká má zvolit další slova, "vlastně je docela roztomilý. Líbí se mi. Myslím, že bysme spolu mohli vycházet přesně, jak sis původně přála. A to, že nebudeš doma, je k tomu perfektní příležitost."

Dai jenom tiše zakňučela, lehce uhnula a nakonec mu zabořila hlavu do ramene. "Doufám, že se nemýlíš," zabručela jenom.

Uchiha jí ještě chvíli svíral, než se od ní odtáhnul a šarmantně se uchechtnul.

"Copak jsem se snad někdy mýlil?"