Po ooooopravdu dlouhé době další kapitolka :D

Celý zbytek večera se všichni tři skvěle bavili, uvolněně si povídali o všech možných tématech, společně se smáli a popíjeli jeden drink za druhým. Itachi si se Sasorim poměrně dost dobře sednul a po nějaké době, když konečně upustili vody budoucí možné spolupráce, zjistil, že s ním toho má opravdu hodně společného. Plavovlasý fotograf je při jejich zapálených debatách s podepřenou hlavou tiše sledoval, upíjel ze svého koktejlu a na tváři mu hrál na první pohled poměrně přívětivý úsměv.

Hluboko v jeho nitru se však odehrávala lítá, zuřivá bitva. Ještě stále byl neuvěřitelně naštvaný a dotčený z představy, že by měl Uchiha jeho sestru tahat za fusekli a celou tu dobu jí lhát a chtít se oženit jen proto, aby se podvolil společenskému nátlaku a splnit povinnost, která se od něj očekávala. Svojí sestru miloval a při představě, že by jí měl někdo jakkoliv ublížit, se mu otevírala kudla v kapse.

Na druhou stranu, s plynoucími hodinami a stoupající hladinou alkoholu v krvi nemohl jinak, než na dlouhovlasého muže tiše zírat a sledovat uvolněný výraz v jeho obličeji, pohledné rysy, usmívající se rty zvoucí k polibku a hořce si uvědomovat také něco úplně jiného. A sice možnost, že by tento šarmantní a atraktivní muž opravdu mohl dávat přednost stejnému pohlaví. Nechtěl, aby tomu tak bylo, ale tato možnost ho prostě nedokázala i přes všechen ten vztek nechat chladným. Itachi se mu vážně líbil. Musel by být vadnej, kdyby ne. Navíc si s ním opravdu dobře rozuměl, bylo toho tolik, o čem si mohli povídat...

Nejednou mu v průběhu večera vytanulo na mysl, zda by mezi nimi v jiném čase a na jiném místě mohlo dojít k něčemu víc, k něčemu hlubšímu, opravdovějšímu. Jasně, jeho plán něco takového sice obnášel, ale to nebylo to, co měl na mysli. Bylo mu jasné, že jakmile uskuteční, co si zamanul, někdo nakonec skončí se zlomeným srdcem. A bylo fuk, zda se bude jednat o něj, jeho sestru nebo oba dva dohromady.

Silně stiskl ruce v pěst a aby si toho ti dva nevšimli, zhluboka vydechl. Bude se na něj smát jako sluníčko, chovat se slušně, flirtovat s ním a pak se ho pokusí svést. A všechno své odhodlání bude přiživovat tenkými úponky vzteku a zklamání, které se mu nitrem rozlézaly jako klubko slizkých hadů. Nejzásadnější však bylo nenechat to zajít tak daleko, aby se do něj zamiloval. To by byl pak už dozajista naprosto v prdeli.

***

Bylo zhruba kolem jedenácté, když se rusovlasý loutkář s úsměvem ve tváři a omluvou na rtech omluvil, že si musí odskočit na toaletu a oni dva za celý večer tak konečně osaměli.

Itachi nakonec stočil uvolněný, alkoholem zčásti zamlžený pohled na svého budoucího švagra. Jakmile zaznamenal, že jej blondýnek pečlivě pozoruje, ústa se mu roztáhla do jemného úsměvu.

"Copak je?" zeptal se se zájmem, "Co tak koukáš?"

Deidara se na židli narovnal a jen s úsměvem mykl rameny.

"Ale nic," řekl jen, uculil se a mrknul na něj, "Jen je fajn tě vidět taky trochu jinak, než jako pomalu se ploužící zombie s příšernýma kruhama pod očima. Takhle ti to sluší víc."

Uchiha na jeho slova zareagoval jen nakrčením obočí a znovu blonďáčka přejel zvídavým pohledem, nepřestávaje se pozastavovat nad jeho obrovskou proměnou. Nikdy by od něj nečekal, že mu začne skládat komplimenty. Ne, že by mu to nějak zásadně vadilo. Jistě, toho, jak moc se podobá své sestře, jak je pohledný a možná ještě o kapánek hezčí než ona, si všimnul už v ten první okamžik, co jej minulý týden poprvé uviděl. Zpočátku z něj však čišela zvláštní podezřívavá a nedůvěřivá negativní energie.

Ne, že by se mu nějak zvlášť divil. Taky by asi pěkně vyváděl, kdyby mu jeho mladší bráška po telefonu oznámil, že už rok s někým randí a že se bude ženit. Velmi ho ale udivovalo, že se jej snaží všemi možnými způsoby, jako byla například konverzace o ženách, nachytat na švestkách. Proto jej neuvěřitelně překvapilo, že ve svém intrikaření přestal v podstatě pár dní potom, co ho představil Mei a dokonce se sám začal snažit. Fakt, že za ním dorazil do práce, přinesl mu extra sladkou horkou čokoládu, jelikož si za ten necelý týden dokázal všimnout, co má rád, ho pohladil na duši. Věděl ale, že se musí mít stále na pozoru.

Musel si dávat setsakramentský pozor, aby se nezačal pohybovat po tenkém ledě. To by pak taky mohlo dost špatně dopadnout.

"Po dlouhé době se dobře bavím," kývl nakonec jen hlavou, až se mu některé prameny vlasů uvolněné z culíku zvlnily podél ostře řezaných rysů, omotal dlouhé prsty kolem poloprázdné sklenky a několika krátkými doušky zase o něco upil, "I když jsem byl nejprve možná trochu skeptický, líbí se mi tu. Je to o poznání uvolněnější, než na co jsem zvyklý."

Černým zrakem přejel okolní prostory, přes temný taneční parket plný spletence všech možných tančících lidí, osvětlený speciálním bílým světlem, jež každou chvíli měnilo svou frekvenci i intenzitu a kterým se rozléhala hlasitá hudba, přes o něco zářivější, téměř přeplněný bar až po jednotlivé obsazené boxy a stolky.

Deidara se zazubil a několikrát nad jeho zkoumavým pohledem zamrkal.

"Chápu. Od toho snobskýho podniku z minulýho týdne se to víc lišit nemůže."

"Pravda," přikývl starší a tentokrát to byl on, kdo se pohodlně opřel o opěradlo, "Nikdy mě podobné podniky nelákaly, ale jak to tak vypadá, dělal jsem celý život strašnou chybu."

"Očividně."

"Navíc, Sasori je opravdu příjemný společník," dokončil svou myšlenku nakonec starší, znovu se napil až sklenici vyprázdnil a položil ji zpět na stolek před nimi. Pak vyhledal Deidarovy blankytně modré oči a tentokrát to byl on, kdo mrknul: "Musím ti poděkovat, vážně se skvěle bavím. Měl bych se ti nějak odvděčit."

Mladší muž si ho překvapeně prohlédl, než nakonec zavrtěl hlavou.

"To nemusíš. Pozval jsem tě sem, protože jsem ti chtěl poděkovat," mykl rameny, "A jestli ti to až tolik pomohlo od stresu, tím líp. Tímhle stylem bysme jeden druhýmu mohli děkovat donekonečna, hm."

"A na tom je něco špatného?" zeptal se nechápavě Itachi a upřeně se mu zadíval do očí.

Dei měl co dělat, aby se pod intenzivním pohledem těch dvou nádherných diamantových očí nervózně neošil.

"Ne," přisvědčil nakonec, rukou si lehce nervózně prohrábnul dlouhé plavé kadeře a ačkoliv se rozhodně nikam nechystal, nebo minimálně ne na dlouho, dodal: "Za pár dní stejně odjíždím. Už bysme toho moc nestihli, hm."

Uchiha lehce nespokojeně přimhouřil oči a znovu stisknul nyní již prázdnou sklenici, jako kdyby měl snad nenechavé nutkání něco držet v ruce, aby se mohl lépe soustředit.

"Nemusíš spěchat. Můj byt je ti plně k dispozici. Tvoje sestra-"

"-už počítá vteřiny do chvíle, než vypadnu," uchechtnul se zčásti smutně, zčásti naštvaně blondýnek, předklonil se a předloktími se opřel o desku stolu. Hudba v klubu zase o něco zesílila a on vážně pochyboval, že s takovou by se za chvíli dobře slyšeli. Zcela bezmyšlenkovitě vzal do ruky koktejlový lístek a několik okamžiků na něj zcela bez zájmu zíral. Pohledem přejížděl jednotlivé položky, aniž by je snad pořádně vnímal, než jej hodil zpátky na stůl a pozornost obrátil zpět k pohledovému miliardářovi. "Nejsem idiot, hm. Dai už se nemůže dočkat, až odjedu a vy se budete mít jenom pro sebe. Ne, že bych se tomu divil, však jste se teprve teď sestěhovali a určitě... určitě toho chcete spoustu dohnat..."

Jen z té představy se mu náhle i přes fakt, že by to bylo vlastně dobře a Itachi by dokázal, že je pravdomluvným heterosexuálním mužem, udělalo poněkud úzko.

"Je to můj byt, Deii," vydechl Itachi náhle o něco hrubším hlasem zkráceninu jeho jména, z čehož blonďáčka zamrazilo vzadu na zátylku, a i on se naklonil o něco blíž, "můžeš zůstat jak dlouho chceš."

Zlatovlásek nasucho polkl, když si uvědomil, jak blízko se k němu starší muž nachází.

"Nebo se někdy může-š-te zastavit u mě," vyhrknul zbrkle Deidara a lehce studem zčervenal, když mu došlo, co nejdřív vypustil z pusy a jak to asi muselo vyznít. Se zarudlými tvářemi se od něj odtáhnul a uklidnil se až ve chvíli, kdy mu došlo, že Uchiha si nejspíš vůbec ničeho nevšiml, a tak rychle dodal: "I když p-pochybuju, že se ségra bude chtít vracet do-"

"O co jsem přišel?" skočil mu do řeči rudovlasý řezbář, když se k nim právě v ten moment přiřítil jak velká voda a zapadnul zpátky na své místo.

Blonďáček na vteřinu zavřel oči a poděkoval všem možným i nemožným božstvům, že se Akasuna vrátil a že už v jejich dvoučlenné konverzaci nebude muset dál pokračovat. Itachiho blízkost a fakt, že tu byli sami, jej podivně rozechvívala. A to bylo prostě špatně.

***

V baru vydrželi asi do půl druhé do rána, než se značně podnapilí nejlepší přátelé konečně rozloučili, aby se každý vydal svou vlastní cestou. Sasori ještě nezapomněl několikrát Itachimu připomenout, jak je rád, že měl šanci ho poznat a pak konečně s trochou obtíží nastoupil do taxíku, aby se vydal domů. Stejně tak učinili i budoucí švagři. Deidara celou cestu k bohaté čtvrti jen zíral z okna opřený o dveře co nejdál od Itachiho a snažil se ustát, jak se mu motá celý svět. Jako by toho nebylo málo, ztrácel se ve vlastních myšlenkách, které se kromě dilematu, zda bude zvracet, či nikoliv, týkaly také jeho dlouhovlasého společníka a faktu, jak z něj byl skoro celý večer totálně naměkko. Opravdu doufal, že jakmile vystřízliví, srovnají se mu priority a konečně si pořádně uvědomí, že ten chlápek není nic jiného, než proradnej a prolhanej lhář, přesně jak si celou tu dobu už od samého začátku myslel.

V tu chvíli dokázal vnímat jedině to, jak příjemně jej pálil dotek jeho dlouhých prstů na bocích, kdžy mu starší muž pomáhal nastoupit do taxíku.

***

Když konečně dorazili do potemnělého, osamělého bytu, vysvlékli si kabáty a trochu těžkopádně se vysoukali z bot, Itachi zamířil chodbou rovnou do obývacího pokoje, avšak když si všiml, že blonďáček jen napůl opile, napůl ospale postává v předsíni, zastavil se a posunkem hlavy pokynul směrem k obýváku.

"Dáme si ještě skleničku?" navrhl zdvořile.

Blonďák sebou jemně cuknul, jako kdyby se právě probudil, nebo vylekal, na moment jej přejel od hlavy až k patě, než jen zavrtěl hlavou, ale několika krátkými kroky ho hned nato dohnal. Byl opilý, naštvaný, zmatený a Jashin ví co ještě a potřeboval se z toho vyspat. Rozhodně neměl v plánu upevňovat s ním vztahy ještě víc. To by mu tak scházelo.

"Ne, sem unavenej, půjdu si lehnout."

Starší se nad tónem jeho hlasu překvapivě pozastavil.

"Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec, "od chvíle, co jsme odtamtud odešli, jsi nepromluvil jediné slovo."

Dei jenom něco zabručel.

"Je m-mi fajn."

Chystal se ho obejít a pokračovat chodbou dál do "svého" pokoje, když se mu pod náporem silné hladiny alkoholu v krvi zamotaly nohy a byl by spadnul na zem jak dlouhý, tak široký a možná si i něco narazil, nebo natáhl. Pevně sevřel víčka, jak očekával tupý a bolestivý náraz o podlahu, avšak o vteřinu později jej za paži zachytila pevná ruka. Když oči zase otevřel, zjistil, že se čelem opírá o tmavovláskovo rameno a že jej starší muž ještě stále, skoro až ochranitelsky svírá.

"Dávej přece pozor," zaslechl hluboký, téměř něžný hlas, načež jeho pravé ucho ovál horký dech, který jej přiměl rozechvět se až do morku kostí.