Charlie se zdviženou hlavou a spokojeným úsměvem kráčel ke skromnému domku rodiny Trifanových. Připomínal spíše chatrč, než betonový domek, ale k Tiaře a její rodině se opravdu hodil. Nedokázal si ji představit v honosném sídle, kde by spala v hedvábných dečkách, to by ani ona sama nechtěla.

Nehlédl přes zamazané okno dovnitř, kde se akorát mihla bělavá hříva jeho přítelkyně. Kamarádky. Spolupracovnice. Sám netušil, jak ji asi nazývat. Trochu nejistě zaklepal na dveře a vyčkal, než se v nich objeví Tiara. Místo ní však otevřel Tord.

„Charlie?" zmateně si ho prohlížel, když za jeho ramenem vykoukla Tiara a zamrkala na něj těma svýma zlatýma očkama.

„Tak už jsi to zjistil, viď?" zeptala se neochotně, ale bylo jí to jasné.

„Modrozelený," přitakal Charlie. Tord těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Tak já si vezmu věci a půjdu po stopách toho obra," povzdechla si Tiara, než zalezla do domu. Tord věnoval Charliemu letmé zamračení, než mu práskl dveřmi před nosem. Asi neměl svůj den, pochopil Charlie a vydal se zpět za Dannym. Stejně zatím neměl co na práci. Slíbil si ale, že se večer zajde podívat na Snoutyho, jednoho ze dvou samců Švédského krátkonosého, který pravděpodobně umíral. Charlie se s tím nemohla za Merlina smířit. Proto měl také chuť vypít s Dannym několik panáků ohnivé whisky.

***

Stála před zrcadlem a utahovala si opasek, na němž se blyštila ostrá dýka, kterou dostala od své matky k jedenáctým narozeninám. Jiné dívky by raději dostávaly oblečení, knihy do školy, hlavně ty z Krásnohůlek, ale Tiara se od nich vždy celkem hodně lišila. Nestála o slávu ve Francii, přestože se tam mohla stát bystrozorku, kdyby se snažila a chtěla to. Kdepak, ona se hned po studiu vrátila do své domoviny a znovu si připnula na opasek dýku, kterou se tak ráda pyšnila. Byla ostrá asi zhruba jako Tiařina povaha a kde kdo jí to už stihl říct. Problém byl ale v tom, že kdykoliv se podívala na dýku, viděla svou matku. Viděla ji, jako by stála před ní a snažila se jí cokoliv říct, ale to nemohla. Už jedenáct let byla pryč a Tiara věděla, že se nevrátí. Byla si však jistá, že žije.

Také si byla jistá tím, že její otec nejel řešit obchodní záležitosti, ale stejně jako každý rok, se vydal hledat svou ženu...

Ještě naposledy se po sobě podívala, ale radši by se neviděla. Ona byla matce podobná mnohem víc, než Atara. Ta byla dokonce podobná strýci, hlavně oči měla jako on, což v Tiaře odmala vyvolávalo otázky, na které ale raději nechtěla znát odpovědi. Některé věci bylo lepší zamlčet, stejně jako fakt, jak se cítila Tiara mizerně. Den po dni, rok po roce a nebylo jí pomoci.

„Fajn, obře, jdeme ti natrhnout..." Svou větu nedokončila, neboť zahlédla v odraze Torda, který se opíral o rám dveří a s rukami založenými na hrudi ji sledoval. Otočila se a narovnala si koženou vestu, než se napřímila a došla k němu.

„Nelíbí se mi, že tě tam poslal Charlie samotnou," začal vrtět hlavou, ale Tiara ho hned zarazila.

„Prohrála jsem sázku, to je osud, strýčku," položila mu ruku na rameno, než se kolem něj protáhla a prošla zbytkem chatrče, aby se dostala na denní světlo.

„Buď opatrná, jestli je to samotář, bude mnohem nepříčetnější," varovali ji. Tiara se po něm s pobaveným úsměvem ohlédla.

„Jsem holka od draků, co by mi tak asi mohl udělat obr?" naklonila hlavu na stranu, než mávnutím zmizela ve dveřích.

Hned ode dveří viděla kopec, který bude muset zdolat, aby se vydala po stopách obra. Charlie jí k tomu navíc nic neřekl, takže nevěděla, jestli má jít na severozápad nebo severovýchod, ale i přesto rozhodně vykročila vpřed. Dokud byla dole, ujistila se ještě, zda u sebe měla hůlku, aby se pro ni nemusela vracet a pak už si to šinula nahoru, co jí dech stačil.

Tiara byla odmalička odvážná, s obrem si nelámala hlavu. Navíc měla jen najít jeho útočiště, tak se neměla čeho bát. Okamžitě našla stopy, o kterých jí říkal Charlie, navíc sama obra minulý týden viděla. Stačilo ho jen najít, zjistit, zda byl opravdu samotář a poté se vrátit zpět do rezervace s informacemi. Hračka. Po cestě si broukala a rozhlížela se po zemi, aby zahlédla stopu. Místo toho ale zahlédla stín nad svou hlavou. Akorát se nad ní prohnal Obyčejný velšský drak, ale neměl v úmyslu sežrat ji, ani ji nezaregistroval a navíc byl dost vysoko. Usoudila, že bude lepší, když půjde kolem skály. Kdyby tudy letěl takový Zmijozubý, to už by musela utíkat o život. Nedělalo by mu totiž problém, splést si ji s krávou a omylem ji sežrat.

Zabočila blíž ke skále a ohlédla se nad sebe. Velšský drak zmizel za vrchol hory, takže mohla směle pokračovat dál, ale zarazilo jí oddechování za sebou. Rychle se otočila po směru toho zvuku, když vtom o několik stop dál zahlédla zrzavou kštici Charlieho Weasleyho. Celý uřícený se předklonil a zapřel dlaněmi o kolena. Netušila, proč se za ní vydal a upřímně řečeno, ani ji to nezajímalo. Nechala ho za sebou a pokračovala dál, dokud se Charlie neozval.

„Trifanová," houkl na ní. Protočila očima a obrátila se k němu čelem.

„No?" pozvedla obočí. Nehodlala se zdržovat rozhovorem s ní. Raději by byla, kdyby bavil v údolí Kailu McFustyovou.

„Tord mi řekl, abych šel s tebou," vysvětlil jí, než překonal vzdálenost mezi nimi a zapřel se o skálu. „A já stejně vím, že ti je v mojí společnosti dobře," ušklíbl se. Tiara ho sjela pohledem. O krok ustoupila a naštvaně rozmáchla rukama.

„Proč tu nikdo nevěří, že bych si s obrem poradila. Nejsem žádná poseroutka," prohlásila naštvaně. Charlie se usmíval, ale jakmile domluvila, úsměv jeho tvář rychle opustil. Díval se nad ni a nehnul ani brvou. Tiara na chvíli znejistěla, načež se pomalu otočila.

Přímo před ní stál obr minimálně třikrát větší než ona. Byl ošklivý a zuřivě dýchal, až se jí z toho zvedal žaludek. Tak blízko za ní stál. Nejistě ustoupila vzad, až šlápla Charliemu na špičku boty.

„Tak se ukaž," zašeptal jí do ucha.

Tiara se natáhla po své hůlce, ale obr si toho všiml. Stačil další pohyb, při kterém vzala hůlku do ruky, a obr se po nich natáhnul. Oba se sklonili k zemi. Charlie chytil Tiaru kolem pasu, aby se vyhnuli jeho obří pazouře.

Rozhodně nečekala, že na něj narazí tak brzy. Taky nečekala, že se k ní Charlie bude tisknout déle, než to bylo nutné, takže se hned postavila na nohy a promýšlela, kam co nejrychleji utéct. Charlie to měl vyřešené, zvedl se takřka okamžitě a vyběhl směrem, odkud přišel.

„Pst, Weasley, ty pitomče!" sykla po něm a zatáhla ho za límec kožené vesty. Přitáhla ho k sobě, aby ho obr neviděl. Ten byl očividně stejně inteligentní jako Charlie, protože je nemohl najít. Stále funěl kdesi za velkým kamenným výstupkem, ale vidět nebyl. „Tos chtěl vážně běžet do údolí?" prohlížela si ho s neuvěřením.

„Zabočil bych," zvedl ruku do vzduchu. Asi jí chtěl ukázat, že to ona má hloupé nápady, ne on. Tiara vydechla všechen vzduch z plic a zavrtěla hlavou.

„Musíme běžet na druhou stranu. Ty jsi mladší, takže máš přednost," oznámila mu spěšně, než ho vystrčila zpět tam, kde pravděpodobně stál obr. Charlie klopýtnul a málem si natloukl čumák, ale naštěstí se s Tiařiným podlým úmyslem vypořádal po svém a hodlal si získat obrovu veškerou přítomnost. Začal před ním poskakovat jako by ho pokousaly běhnice do zadku a směroval na opačnou stranu od údolí. Tiara viděla jen Charlieho, ale za chvíli už zahlédla i obrovu holou hlavu, která se natočila za ním.

Tiara využila obrovy nepozornosti, proběhla podél skály a ani se neohlédla. Věděla, že si s ním Charlie nějak poradí. Ona musela najít místo, kde obr pobýval. Rychle seběhla z vrcholku dolu, protože v místech, odkud obr přišel, byl prudký sráz. Brzdila patami, co to šlo, ale neubránila se pádu na hýždě a sklouznutí o několik stop níž, kde se zarazila patami o kámen. Až v tu chvíli se podívala nad sebe. Charlie už neposkakoval, začal před obrem utíkat a neustále se ohlížel za sebe, jestli jde obr za ním. Šel. Celkem rychle na to, jak musel mít těžké tělo.

Tiara se otočila zpět a rozhlížela se kolem sebe. Někde tam se přeci musel ukrývat. Věděla o obrech, že žijí v horách, ale jestli se schovávali v jeskyních, v lesech nebo na poli, to nikde nevyčetla. Mhouřila oči, aby lépe viděla, ale přesto, že dohlédla až k úpatí hory, nic nezahlédla. Místo toho zaslechla hlasité zasténání kdesi nad sebou. Trhla sebou tak silně, až se kámen pod jejími nohami uvolnil a začal se viklat. Chytila se trsu trávy, který ji sotva udržel, než kámen pod ní začal padat a celkem hlasitě narážet do skály.

Podívala se nahoru, kde se setkala s pohledem rozzuřeného obra. Možná tím zachránila Charlieho, který musel ležet někde u jejích nohou, ale sobě moc nepomohla. Obr se zapřel o vrchol skály, ze které sjela, a chmatal po ní mohutnou rukou.

„Dej tu pracku ode mě," zasyčela, přestože jí bylo jasné, že si obr z jejího vyhrožování nic nevezme. Ten znovu máchl rukou kousek od jejího obličeje.

Když to udělal znovu, zahlédla za ním Charlieho, který držel vcelku velký balvan nad hlavou, než s ním následně praštil do předkloněného obra. Lépe řečeno ho na něj hodil. Balvan narazil do jeho hlavy a dále pokračoval přímo na Tiaru.

„Svatá Morgano," vypískla, než se pustila trsu a převážila se.

Začala velmi rychle padat. Pokoušela se chytit skály, ale pokaždé si jen sedřela zápěstí místo toho, aby se udržela. Křičela tak hlasitě, že ani nestihla přemýšlet o tom, jaká bude asi smrt v podobě pádu ze skály. Na poslední chvíli, když už si sedřela i celou bradu i nos a pravděpodobně zlomila všechny nehty při pokusech zachytit se, se jí to povedlo. Visela na kořeni jediného stromu, který na této straně svahu spíše odumíral, než aby rostl. Svou vahou zapříčinila jeho křupání, ale to už pod sebou viděla zem a...

„Jeskyně," řekla užasle a pustila se kořene, aby následně dopadla nohami na kamennou zem. Ani se nepodívala na své zakrvácené ruce, jen znovu sáhla po hůlce. „Lumos," posvítila se před sebe. Díky kouzlu se jí naskytl pohled na celkem velkou jeskyni, ve které bylo jen ohniště a kopa uschlého listí. V jeskyni to navíc neuvěřitelně páchlo, ale na pachy už byla celkem zvyklá. Charlie také zrovna nevoněl po fialkách po celém dni mezi draky, kdy se z něj snažili udělat škvarky. Na krátkou chvíli zadoufala, že se mu nic nestalo, ale ani myšlenka na nebezpečí jí nedonutila přestat jeskyni zkoumat.

Šla dál do tmy podél skály, ale vypadalo to, že tam jeskyně končila. Otočila se, aby našla způsob, jakým by se vrátila nahoru, když vtom se vzduchem na druhém konci jeskyně prořítilo obrovské padající tělo. Narazilo na zem jeskyně, která se celá zachvěla, až se začaly jednotlivé kameny na stropě uvolňovat, než spadl dolů úplně. Tiara vyběhla jeho směrem a vyklonila se nahoru. Stačil ještě kousek a Charlie by jí zasáhl dalším balvanem, který po obrovi pro jistotu hodil.

Tiara zacouvala dovnitř a hlasitě vydechla. Nemohla ale Charliemu nadávat, snažil se zachránit jí život. Ať už se o to pokoušel jakkoliv, vyšlo mu to. Opatrně vystrčila hlavu podruhé a podívala se nad sebe. Charlie se na ni seshora culil.

„Máš se odtamtud jak dostat?"

Tiara se rozhlížela kolem sebe. Vlastně netušila, jak se odtamtud dostal obr, neboť pod ní byl jen příkrý svah a podobně to vypadalo všude kolem.

„Musí tu být jiná cesta," houkla na něj nahoru. Charlie měl ale mnohem lepší nápad.

„Dojdu si pro koště, za čtvrt hodiny jsem zpátky," uvědomil ji, než jeho hlava zmizela. Chtěla mu oponovat, že se zkusí porozhlédnout po jiném východu, ale už byl pryč.

S rozsvícenou hůlkou procházela jeskyní. Stále jí vrtalo hlavou, jak se odtamtud obr dostal. Kameny se bortily i pod její váhou, natož pod třináct stop velikém obrem. Nedávalo jí to smysl. Ať se ale dívala kamkoliv, tajný vchod nenašla. Zkoušela dokonce ohmatávat jeskyni kousek po kousku, ale nic. Žádná tajná chodba, žádný jiný východ. Přeci jen ji musel Charlie znovu zachránit.