,,Zničil bys jej?" Ozval se po chvíli hrobového ticha Frodův podezíravý hlas. Hraničář už nějakou tu dobu upíral zrak na blištivý šperk v jeho dlani. Půlčík začínal mít znovu ten tíživý pocit na srdci. Ten, který měl předtím dole u Boromira. Hrdlo se mu sevřelo. Aragorn ještě chvíli postával na místě. Potom se pomalým krokem vydal k Frodovi. Zrak stále upínal na prsten. Půlčík necouvl, ani když se hraničář přiblížil natolik, že mu stačilo natáhnout ruku a šperk si vzít. Vyčkával. Chtěl vědět, co Aragorn udělá. Jestli dokáže obstát před touhou po prstenu. Stále mu věřil.

Hraničář zastavil přímo před hobitem. Stále se díval na prsten. Jakoby jej hypnotizoval. Natáhl ruku k hobitově dlani, pomalu, tak, aby púlčík neucukl. Frodovo srdce znovu zabolelo. Pohled, který Chodci věnoval jasně vyjadřoval, co cítil. Zklamání a zradu. Aragornovy úmysly však byly jiné. Vnitřní boj v sobě vyhrál. Jeho ruka se zastavila přímo u hobitovy dlaně. Na jeho rtech se objevil jemný úsměv.

Frodo bez dechu sledoval, jak před ním hraničář poklekl na jedno koleno. Jejich pohledy se střetly a on z mužova výrazu vyčetl, že ještě je naděje. Aragorn po prstenu nesáhl. Místo toho hobitovu dlaň opatrně zavřel a věnoval mu upřímný pohled. Nebyla v něm žádná lež. ,,Šel bych s tebou kamkoli," promluvil a sevřel hobitovy ruce pevně ve svých dlaních, ,,i do plamenů Mordoru."

,,Já vím," vydechl Frodo. Úleva v jeho hlase byla jasně slyšet. Aragornovi však neunikla ani bolest a strach, jež z něho byla cítit. Pochopil, o co se Frodo snaží. Věděl, jaký je jeho záměr. A také věděl, že nemá cenu jej zastavovat. ,,Pomož ostatním," věnoval mu hobit smutný úsměv, ,,hlavně Samovi. Nepochopí to." Aragorn na to nic neřekl. Nemusel. Frodo z jeho pohledu pochopil, že udělá, co po něm žádá. Nakonec hraničář přecijen pootevřel ústa, aby něco řekl. Nestihl však ani začít větu a jeho výraz se dočista změnil.

,,Jdi, Frodo," zamračil se a rychle vstal, načež silně uchopil rukojeť svého meče. Hobit chvíli postával na místě, zmatený. Když se však zadíval směrem, kde spočíval Aragornúv pohled, vmžiku pochopil. Žihadlo, které mu věnoval strýček Bilbo, zářilo jasně modrým světlem. Oba věděli, co to znamená. ,,Běž! Utíkej!" Okřikl jej Aragorn, když viděl, že Frodo stále postává na stejném místě. Potřeboval, aby půlčík zmizel, jak nejrychleji mohl. Osud celé jejich výpravy teď ležel v jeho rukou.

Frodo mu věnoval poslední letmý pohled, než se otočil a rychle se rozeběhl pryč od zříceniny. Aragorn ještě chvíli postával na mítince, aby se ujistil, že je půlčík pryč. Skřeti už byli jeho starost. Tasil meč a otočil se zády k místu, kudy Frodo zmizel. Pomalým rozvážným krokem obešel kamennou stavbu. Před ním se rozléhala mítina na které se z hlubokých lesů kupily zástupy skřetů. Všichni z nich svírali v rukou zahnuté zbraně, připraveni na boj. Jejich úkolem bylo zajmout půlčíka a získat tak prsten pro Sarumana, jehož bílá ruka byla jejich značkou.

Na nic nečekali, neměli to ve zvyku. Zabíjeli rychle, plenili pole a vykořistovali nevinné. Nikdy nečekali. Vše byla rychlá práce, jen spousta krve. Ani Aragorn nehodlal čekat. Musel se s nimi vypořádat rychle. Dříve, než jim dojde, kudy se Frodo vydal. Nemohl riskovat, že vpadne do jejich spárů.

Tak to začalo. Válka mezi skřety a společníky, nyní oslabenými faktem, že se každý z nich nachází na jiném místě. Společenstvo se rozpadalo. Přesně jak předpovídala paní Galadriel v Lothlórienu. Nebo alespoň to si Aragorn mysel, když hrdinně bojoval s desítkami skřetů, které se na něho valily. Byl sám a nepřátelů bylo až moc. Neměl šanci a dobře to věděl. To však neznamenalo, že nebude bojovat do posledního dechu.

Hodlal využít kterékoliv výhody, kterou v boji mohl mít. Proto rychle vylezl po kamenných schodech až na vrcholek stavby. Jeho plán byl jasný a viditelně zabíral. Kdykoliv totiž nějaký ze skřetů vylezl nahoru, Aragorn mu bez problémů setl hlavu dřív, než stihl zaútočit. Bohužel pro něj nemohla jeho taktika fungovat věčně. Skurut-hai, který skupinu vedl, totiž věděl, že hraničář není cílem jejich výpravy a nehodlal na něm zbytečně ztrácet životy.

,,Najděte pulčíky!" Vzduchem se roznesl jeho chraplavým a hrubý hlas a přehlušil tak zvuk Aragornova meče, kterým rychle stínal skřetí hlavy. Skuruti poslechli svého vůdce a na jeho rozkaz se vydali směrem, kterým utíkal Frodo. A Aragorn nemohl dopustit, aby jej dohonili. Ne, když nevěděl, kde je zbytek společníků, kteří by mohli zabránit jeho zajetí. Zamračil se a rozhlédl se okolo sebe. Potřeboval se rychle dostat dolú, aby se mohl vydat za pronásledovateli a zbavit se jich.

Bez váhání se rozeběhl po konstrukci až na samý okraj a s křikem seskočil dolů. Dopadl na hned několik běžících skurutů, kteří jeho příchod nečekali a nemèli se tak jak bránit. Ani jeden z nich nepřežil. Nyní byl však hraničář znovu v nevýhodě. Byli v přesile a on byl sám. Nehodlal se však vzdát. Vyhýbal se útokům skřetů a snažil se jich zabít co nejvíce jen mohl. I tak jej dokázali zastihnout nepřipraveného. Jeden ze skřetů se na Aragorna vrhl ze zadu, zrovna když bojoval se dvěma skuruty, kteří jej přepadli. A v moment, kdy si jej konečně všiml, bylo už pozdě. Skřet napřáhl svou zahnutou zbraň a Aragorn se stihl jen vnitřně připravit na bolest, která jej nemohla minout.

K ničemu takovému však nedošlo. Dřív, než se skurutova špinavá čepel setkala s hraničářovou kůží, proletěl skrz skřetovo holé čelo šíp. Zabil jej celkem okamžitě. Mrtvé tělo stvůry rychle spadlo do suché trávy a skřeti, se kterými Chodec dosud bojoval, jej po malé chvíli následovali. Poznal, komu šípy patří. I způsob střelby a místa, kam se trefovala, musely znamenat jediné. ,,Aragorne!" Ozval se z hvozdu po jeho pravém boku hlas Chantal. Na nic nečekala a vyběhla na mítinku. V rukou svírala luk, se kterým obratně zabíjela skřety, kteří se po ní vrhli hned, co ji spatřili. Aragorn byl rád, že ji vydí. Ulevilo se mu. Nebyl však čas na slavení. ,,Hótul sin!" Křikla po něm rychle elfka, zatímco tasila Ostarn z pochvy a ohnala se po dalším ze skurutů. Věděla, kam mají namířeno a potřebovala, aby jim Aragorn zabránil v tom, co se chystali udělat. Zajmout půlčíky. Chodec po ní vrhl letmý pohled, než se otočil a rozeběhl se za pronásledovateli. Chantal si povzdechla a vyhla se dalšímu skřetímu útoku.

Hraničář byl lehká oběť, teď, když pobíhal po holé zemi a ona to moc dobře věděla. Proto stejně jako předtím Chodec využila kamennou stavbu a vyběhla na její vrchol. Byl z ní pěkný pohled na kopec pod ní, po kterém spěchali jejich nepřátelé. ,,Tak to začalo," pousmála se, když z ramene sundala luk a chopila se dalšího šípu. Kryla Aragorna z výšky tak, aby se mohl rychle dostat za Frodem. Vkládala v něj a v Legolase s Gimlim, které poslala stejným směrem, veškerou svou naději. Osud Společenstva teď stál na tenkém vlásku. V rukou malého hobita. Jejich povinností bylo jej uchránit. A společníci hodlali svůj slib dodržet.

...

Frodo slyšel hlasitý dupot skřetích nohou, který jej pronásledoval. Nehodlal se však ohlížet, ani zastavovat. Musel běžet dál. Dostat se k lodím a přeplout řeku, aby se dostal na levý břeh. Tam vedla jeho cesta. Po nějaké době však začal mít pocit, že jeho plán nevyjde. Skřeti byli rychlí a on jen malý hobit. Nebyl schopen jim utéct. Proto se rychle, tak aby jej stvůry neviděly, schoval za mohutný kmen dubu, kolem kterého hodlal prvně jen proběhnout. Udělal dobře, jelikož se za malý moment okolo atromu prohnalo hned několik skurutů. Nezaregistrovali jej a mířili stále níž. Frodo se přitiskl ke kmeni stromu a snažil se dýchat co nejpotišeji. Šlo zo však těžko, jelikož se celého jeho těla chopil strach. Srdce mu bušilo jako splašené a panika v hlavě mu nedala chvilku klidu.

,,Frodo!" Probralo jej z tranzu tiché špitnutí. Rychle se otočil za hlasem a s údivem zjistil, že na něj promlouvá Smíšek. Společně s Pipinem se ukrývali mezi spadanými stromy, které je schovaly před zraky skřetů. Těch od pohledu neubývalo. Ba naopak, měli pocit, že se jich dolů valí stále více. ,,Frodo, pojď!" Pobízel Pipin  potichu svého přítele a opatrně mu rukou naznačoval, aby k nim přeběhl. Frodův výraz však vypovídal o něčem jiném. A jeho pohled Smíškovi napověděl, že se k nim jejich přítel už nevrátí.

,,Co je, co to dělá?" Pipin nedokázal číst ze situace natolik, jako jeho společník a Frodovo nesouhlasné pokroucení hlavou ho tak jen zmátlo. Smíšek viděl pohled ve tváři svého přítele a pochopil. I kdyby chtěl, nemohl tomu nijak zabránit. Frodo byl pevně rozhodnutý. ,,Odchází," promluvil po chvíli ticha Smíšek a svraštil obočí. Potom se podíval směrem na kopec, ze kterého skuruti sbíhali. Věděl, co bylo potřeba udělat. ,,Pojď!" Otočil se rychle na Pipina a bez varováni vyskočil z jejich skrýše. Jeho společník, stále trochu zmatený, jej bez váhání napodobil. Pomalu mu začínalo docházet o co se jeho přítel snaží. ,,Běž Frodo!" Otočil se Smíšek rychle na stále skrytého hobita, který jejich počínání tiše sledoval. ,,Běž! Odlákáme je!"

A takyže dodrželi slovo. Začali s Pipinem mávat rukama a nahlas pokřikovat po skřetech, aby upoutali veškerou jejich pozornost. Skuruti, kteří poznali, že se jedná o půlčíky se za nimi okamžitě rozeběhli. ,,Zabralo to!" Zasmál se Pipin šťastně, hned co uviděl, že se pozornost skřetů opravdu upnula na ně a Frodova cesta se tak začínala uvolňovat. To bylo jejich úkolem, dostat jejich přítele tam, kam potřeboval. ,,Já vím že jo! Běž!" Okřikl ho rychle Smíšek a rozeběhl se co nejrychleji mohl dolů z kopce. Skřeti už jim dýchali na záda a oběma z nich začalo pomalu docházet, že nedomysleli, co budou dělat oni. Teď totiž šlo o jejich krky.

Alespoň jeden z nich měl cestu konečně volnou. A Frodo šance, kterou mu jeho přátelé dali, ihned využil. Zvedl se a vydal se směrem k vodě, jak nejrychleji dokázal.

...

Skuruti se neúprosně blížili ke dvěma hobitům, kteří je k sobě nalákali, aby pomohli svému příteli na jeho cestě. A i když byli rádi, že mu vyčistili cestu, začínali být docela zoufalí ze situace, do které se dostali. Neměli šanci jim na svých krátkých nožkách utéct a oba to moc dobře věděli. Začínali zpomalovat, jelikož toho už na ně bylo moc. Tím však dali záminku jednomu ze skřetů, který na ně vyběhl ze strany, aby je napadl. Byli lehká oběť. Vyděšení neozbrojení hobiti proti mohutnému skřetovi neměli šanci.

Stihli po sobě vrhnout poslední letmý pohled plný strachu, než zavřeli oči a připravili se na bolest. Ta však nepřišla, přesto, že byli přesvědčeni, že se po nich skřet rozmáchl. Dokonce uslyšeli u zvuk, kdy čepel meče rychle projela masem. Místo mrtvého hobita se do kupy listí svalilo tělo skuruta.

Báli se otevřít oči, ale když k jejich uším dolehl zvuk křížících se čepelí, rozhodli se podívat. Byli naživu, oba dva. A přímo před nimi stál jejich společník, který je bránil vlastním tělem a bojoval, co mu síly stačily. Byl to Boromir, kdo zachránil jejich životy. Sám však skuruty dlouho udržet nemohl. Proto se chopil gondorského rohu na svém hrudníku, přiložil jej k ústům a hlasitě zatroubil. Nevěděl, jesti je jejich společníci uslyší. Doufal.

...

Společníci měli se skřety co dělat. Zabili už jich desítky a stejně to působilo, jakoby jich vůbec neubylo. Byli už všichni pohromadě, ti, kdo bojovali. Aragorn, Legolas, Chantal, Gimli. Rychle sbíhali z kopce a zabíjeli skuruty, kteří se hnali za půlčíky. ,,Je jich stále více," zamračila se Chantal a napla tětivo svého luku. Prostřelila hlavy rovnou dvou skřetů naráz a když probíhala okolo jejich mrtvých těl, stihla si ještě šíp vzít zpět, aby s ním načež mohla zabít dalšího skuruta.

Společníci na její slova nijak nezareagovali, ale v duchu věděli, že má pravdu. Bylo to, jakoby se snad skuruti nořili ze země. Nevěděli, kolik jich za nimi Saruman poslal, ale musely to být stovky. Tíživé ticho protlo až hlasité zatroubení, vycházející z dálky pod nimi. ,,Gondorský roh," konstatoval ihned Legolas a vrhl letmý pohled po Aragornovi, který zrovna sťal hlavu dalšího skřeta. ,,Boromir," vydechl hraničář a svraštil obočí. Bylo to volání o pomoc, to mohl říci s jistotou. Museli přidat.

...

Boromir znovu zkusil štěstí s gondorským rohem. I přesto, že dosud přibíhali pouze další a dalßí dkřeti, věděl, že jeho společníci nakonec přijdou. Nenechali by je jen tak zemřít, ne oni. I tak měl pocit, že možná nestihnou přijít včas. Bránil hobity vlastním tělem a zabil už desítky skurutů, ale bylo jich přecijen moc na jediného vojáka. I půlčíci se snažili pomoci, avšak bylo to marné. Házeli po skřetech kameny a oháněli se okolo sebe svými mečíky, když bylo potřeba. Skřetů však jakoby neubývalo.

Smíšek s Pipinem však neztráceli naději. Ne, dokud s nimi byl Boromir, který je tak hrdinně bránil. Měli alespoň malý pocit, že by to dnes ještě mohli přežít. Měli jej alespoň do chvíle, než vzduchem prosvištěl první morgulský šíp. A k jejich neštěstí, trefil cíl.

***