Chvíli seděli v tichu, než jednomu ze členů došlo, co je špatně. Dosud byla všechna jeho pozornost upnutá na zapalování ohně, který kvůli nedostatku dřeva dohoříval, a proto si nevšiml, že jeden z jeho společníků zmizel. ,,Kde je pan Frodo?" Zamračil se Sam a vstal na nohy, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Svého přítele však nikde neviděl. ,,Man?" Zamračila zmateně Chantal, když jí došlo, co hobit vlastně řekl. A nebyla jediná, koho jeho slova znepokojila. ,,Co se stalo?" Zeptal se pohotově Aragorn, který se navrátil k ohni hned, co slyšel, že se něco děje. ,,Frodo zmizel," odvětila rychle Chantal a vyskočila na nohy. Nevěděla, jak ho chce najít, ale něco dělat musela. Po chvíli strnula v pohybu a narovnala se. Věděla, že Aragorn myslí na to samé. Vrhli na sebe letmý pohled, než se oba otočili směrem k mohutnému stromu. Opíral se o něj štít. ,,Boromir."

...

Frodo věděl, co musí udělat. Věděl to už od chvíle, co vypluli z Lothlórienu. Paní Galadriel jeho myšlenky pouze utvrdila. A i přesto se toho rozhodnutí bál. I když to byla jediná správná věc. Bál se opustit své přátele. Cesta do Mordoru byla krutá, plná nástrah, a on věděl, že jakožto nositel prstenu, musí do jeho útrob vejít sám. Byl to přecijen jeho úkol. To on se v Roklince nabídl, že prsten zničí. On, Frodo Pytlík, nikdo jiný.

Udělal to rychle, tiše, tak, aby si ani jeho nejlepší přítel Samvěd nevšiml, že u ohně schází. Vydal se do útrob lesa. Nevěděl, kudy se hodlá dát, neměl ani plán svého útěku. Věděl jen, že je to tak správně. Nebo v to alespoň doufal, když pomalu našlapoval po spadaném listí hluboko uvnitř hvozdu. ,,Neměli bychom se toulat sami, " protrhl ticho zničehonic hluboký lidský hlas. Frodo sebou jemně trhl, jelikož myslel, že je v lese zcela sám. Otočil se směrem, odkud hlas vyšel a střetl se s podezíravým pohledem svého společníka. Boromir si jej zvědavě prohléd. ,,Obzvlášť ty ne."

V náručí držel kupu větví a klacků. Sbíral dřevo na oheň. ,,Tolik na tobě závisí," pokračoval po chvíli hrobového ticha, kdy jej půlčík probodával nejistým pohledem, Boromir. Frodo mlčel. Bál se, že věděl, kam slova jeho společníka míří. Pamatoval si varování, jež mu paní lesa dala před jejich odchodem. Rozvrátí to všechno, Společenstvo se rozpadne.

,,Já vím proč hledáš samotu," jeho hlas jakoby se vrýval hluboko do Frodovy paměti. Nemohl tomu zabránit, nedokázal to. Lidské srdce je zrádné a prsten je mocný. Viděl pohledy, které po něm Boromir vrhal vždy, když mu nějakou náhodou vyklouzl zpod košile na světlo slunce. Toužil po něm. ,,Trápíš se den co den," pokračoval Boromir, ,,ale není to zbytečné? Jsou i jiné cesty, jimiž se můžeme dát." Frodo se zamračil. Musel se alespoň pokusit dostat svého společníka z tranzu, do kterého jej prsten dostal. Byl jím omámený, vlezl mu do hlavy. ,,Vím, co chceš říct," začal pomalu a pohledem stále propaloval Boromirovu tvář, ,,myslíš, že je to moudré, ale mé srdce mě varuje." Bez toho, aby si to uvědomil, půlčík o krok ucouvl. Byl od muže dostatečně daleko, přesto si nepřipadal bezpečně. Ne tak, jak by si s někým tak blízkým připadat měl.

Viděl na Boromirově tváři, jak se jeho výraz nepatrně změnil hned, co ustoupil. Jakoby mu to připadalo směšné. ,,Varuje?" Na jeho tváři se objevil podlý úsměv. Slova, která doléhala k jeho uším mu připadala absurdní. ,,A před čím?" Frodo neodpověděl. Boromir bez varování vykročil směrem k němu. Nepovedlo se mu však k půlčíkovi přiblížit tak, jak doufal. Frodo se mu totiž obratně vyhl a rychle jej obešel. Nemohl mu dát jedinou záminku dostat se k prstenu blíž. ,,Bojíme se, Frodo," zamračil se Boromir a okamžitě se za ním otočil. ,,Ale nechat se strachem dohnat k záhubě naděje... Nevidíš, že je to šílené?" Hobitovo srdce se rozbušilo o něco rychleji, když viděl, že se Boromir znovu vydal za ním. Následoval jeho kroky do kopce přednimi, jakoby se jej snažil dohnat. ,,Jiná cesta není!" Odbyl jej Frodo, který dál rychlými kroky stoupal a snažil se dostat z této situace.

,,Prosím jenom o možnost bránit svůj národ!" Nevydržel to. Bezbrannost a vztek, který pociťoval, byl nezměrný. Mrštil dřevo, jež pracně nasbíral, do kupy listí vedle svých nohou a znovu pokročil blíže k hobitovi. ,,Kdyby jsi mi ho jen půjčil..." Zněl zoufale. Tolik let se snažil uchránit svůj lid před silami Mordoru bez jediné naděje a teď, když ji konečně spatřil a byla na doah jeho ruky, měl znovu zklamat? Vyjít znovu s prázdnýma rukama? Ne, to nemohl. Ne když byl prsten tak blízko. Na dosah ruky. ,,Ne," vydechl Frodo a zastavil, aby se mohl podívat do Boromirovy tváře. Viděl zoufalství, které na něj hledělo. Nemohl mu však pomoci.

Boromir zaregistroval, že půlčík zastavil, a proto k němu s jemným úsměvem na tváři vykročil s nadějí, že tentokrát neuhne. Frodo však ucouvl hned, co se vzdálenost mezi nimi zkrátila. Nehodlal nechat jej dostat se blíž. Boromirova tvář ztvrdla. Jeho výraz se změnil náhlým pochopením. ,,Proč uhýbáš? Jsem snad zloděj?" Promluvil a Frodo v jeho hlase slyšel vztek. Teď už z něj přímo srčel. Zradil jeho důvěru.

,,Vidíš jen sebe," zasyčel na Boromira a svraštil obočí. Věděl, že je to beznadějné. Teď už nebyl jediný způsob, kterým by jej mohl z šílenatví dostat. V jeho očích viděl touhu po zlatavém prstenu na jeho krku. A Frodo se děsil, co vše byl pro jeho získání Boromir ochoten udělat. ,,Ty myslíš, že máš naději?" Dolehl k hobitovým uším po chvíli znovu mužův hluboký hlas. Byl v něm slyšet výsměch a beznaděj. ,,Najdou si tě," pokračoval Boromir a zamračil se, ,,vezmou prsten. A než skončí, budeš žadonit o smrt!"

Frodo věděl, že musí zmizet. S Boromirem už nic udělat nedokázal a začínal mít pocit, že není v bezpečí. Šlo mu o krk. Věnoval muži poslední nejistý pohled, než se k němu otočil zády a rychlými kroky začal šplhat do kopce nad sebou. Snažil se uprchnout. ,,Ty blázne!" Uslyšel za sebou zoufalý Boromirův hlas. Nehodlal se na něho otáčet. ,,Máš ho jen nešťastnou náhodou!" Pokračoval Boromir a otočil se za Frodem. Jeho oči ztmavly, jakoby to už nebyl on. ,,Mohl být můj!"

Frodo slyšel šustění listů za sebou, jak se za ním jeho společník rozběhl. Než se nadál, ucítil, jak jej Boromir chytil za nohu a silou jej strhl k zemi. Hobit se neměl jak bránit, byl mnohem slabží, než gondorský voják. ,,Měl by být můj!" Boromir viděl, jak se půlčík pod ním vzpírá. Viděl i strach v jeho tváři. Nic z toho však nedokázalo zastavit jeho šílenství. Využil veškeré své síly, aby přišpendlil Froda k zemi. Snažil se mu vzít prsten. ,,Dej mi ho!"

Frodo si nikdy nepřipadal tak bezbraně, jako v tento moment. Cítil Boromirovu váhu na svém drobném těle a byl si moc dobře vědom faktu, že jej nemá šanci přeprat. Přesto se nehodlal vzdát. Nemohl dopustit, aby se prsten dostal do jeho rukou. ,,Ne!" Sykl a oběma rukama se pokusil odstanit mužovy ruce ze svého krku, kde chmatal po řetízku s prstenem. Jeho srdce bušilo jako splašené.

,,Dej mi ho!" Naléhal stále Boromir. Musel jej získat. Říkal si, že je to pro dobro Gondoru, i když v hloubi duše věděl, že je to špatně. ,,Ne!" Frodovi se konečně podařilo alespoň na chvíli odstrčit mužovy ruce ze svého krku. Toho momentu využil rychle. Bez váhání si prsten nasadil, i přes varování čaroděje Gandalfa. Během chvilky zmizel z Boromirova zorného pole, čímž získal trochu času na to,a by zmateného muže rychle kopl a odstrčil jej ze sebe. Boromir sykl bolestí a chytil se za bolavé místo. Mohl jen sledovat, jak se před ním zvedají lístky pod pulčíkovýma nohama. Jeho samotného však vidět nemohl.

Frodo tak mohl konečně utéci. Teď, když jej Boromir neviděl, byla jeho šance. A takyže ji využil. Rychle se rozeběhl do kopce, ani se neohlížel. Zlomilo by mu to srdce ještě více, než už jej zlomené měl. Bolelo ho. Boromir byl jeho přítel.

,,Vidím do tebe," ozvalo se za ním. Jeho hlas byl plný emocí. Vztek, zášť, bezmoc, strach a zoufalství. Frodo se neohlížel. Utíkal. Boromir se zamračil a zvedl se na kolena. Díval se směrem, kudy si myslel, že hobit šel, ale ani tím si nemohl být jistý. ,,Ty ho odneseš Sauronovi!" Křikl. Připadal si bezradně. Prsten, jeho poslední naděje, mu právě zmizel pod rukama. A s ním i Frodo, ke kterému nyní cítil obrovskou zášť, jež mu zaslepila mysl. ,,Zradíš nás!"

,,Zahubíš sebe! Zahubíš všechny!" Frodo se snažil nevnímat jeho volání, neohlížet se, jen běžet. Nebylo to však tak jednoduché. Boromirova slova se prodírala k jeho srdci. A lámala jej. Na malé kousky. ,,Proklínám tě!" Boromir vstal na nohy a pomalými kroky se vydal do kopce po stopách malého hobita. Nevěděl, jak ho chce najít, ale nehodlal to šílenství vzdát. ,,A všechny pulčíky!" Frodovo srdce zabolelo ještě naposledy, než hlas jeho společníka utichl v dáli.

Boromir se nedíval pod nohy a doplatil na svou nepozornost. Podklouzla mu noha na mokrém listí, když se snažil dohnat hobita. Tvrdě dopadl na zem a aniž by mohl cokoliv udělat, skutálel se z kopce až na samý konec. Tam se uhodil do hlavy o dřevo, které předtím nasbíral. Před tím, než řekl Frodovy všechny ty hrozné věci. Až teď mu začalo docházet, co vlastně udělal.

Pomalu zvedl hlavu. V mastných vlasech se mu zaseklo několik osamělých lístků. Boromira však nyní zajímala jen jediná věc. ,,Frodo?" Promluvil tiše do prázdna. Marně doufal v odezvu. Půlčík už musel být dost daleko na to, aby ho slyšel. Boromir si nebyl ani jistý, jestli by mu vůbec odpověděl, i kdyby stál opodál. Musel z něho mít strach. Sám to viděl v jeho tváři, když jej držel u země.

,,Frodo," jeho hlas byl rozechvělý. Litoval. Všeho co hobitovi řekl, i toho co udělal. Pokusil se mu vzít prsten, nebral na něho ohled. Boromir sklopil hlavu a zadíval se na zem pod sebou. Už to nemohl vzít zpět. ,,Promiň..."

...

Frodo slyšel jeho volání. Slyšel omluvy, které se nesly z místa odkud zmizel. Neměl však čas a ani to srdce aby se otočil a vrátil se. Nemohl riskovat, že Boromira znovu popadne šílenství a on o prsten opravdu přijde. Musel učinit oběť a nechat jej v lese, litovat své činy. Frodo přecijen musel jít sám. Byl to jeho úkol, už od začátku.

Vyběhl z hvozdu a přímo před ním se otevřela jakási mítinka. Nebyla by ničím zajímavá, kdyby se přímo před hobitem nerozpínala vysoká kamenná stavba. Frodo nevěděl, co jej donutilo na ni vylézt. Možná strach, který mu opakoval v hlavě, aby našel nějaký úkryt. Rychle proto vystoupal po schodech až na samý vrchol konstrukce. Schoval se za jednu z rozbořených zdí a posadil se na studený kámen. Hlasitě dýchal, srdce mu bušilo jako splašené. Potřeboval chvíli klidu, aby si srovnal myšlenky.

Sauronův hlas byl temný, mrazilo z něho. Vždy, když dolehl k půlčíkovým uším, měl husí kůži. Přeběhl mu mráz po zádech. Slyšel jeho šeptání. Černou řeč, jazyk Mordoru. Ač nechtěl, donutil se Frodo ohlédnout se za zvukem jeho hlasu. Stačilo se vyklonit kousek vedle zdi, za kterou byl schovaný. Ozářil jej rudý plamem ohnivého oka temného pána. Viděl jej, nekromanta. A Frodo věděl, že Sauron viděl jeho.

Jeho tělo zachvátila panika. Strach donutil hobita ucouvnout. Stavba však nebyla zacelená, ba naopak, byla to spíš zřícenina se spoutou děr. Frodo tak jedním z otvorů s vyděšeným výkřikem propadl. Nebyl moc vysoko, takže to nebyla taková rána. Z tvrdého dopadu do uschlé trávy jej však záda stejně zabolela. První, na co se soustředil, bylo strhnutí prstenu z jeho prstu. Potřeboval utéci před jeho okem. Nebyl v bezpečí. Teď už Sauron věděl, kde se nachází. Frodo musel zmizet.

Jeho uši zbystřily. Uslyšel tiché našlapování. Jeho srdce se znovu rozbušilo, když se podíval směrem, odkud zvuk vycházel. Z křoví vedle zříceniny však nevyběhl skřet, jak se půlčík obával. ,,Frodo?" Aragorn vypadal ustaraně. Hlavně, když viděl, jak vystrašeně Frodo vypadá. Konečně jej našel, potom co se ho s ostatními vydali hledat do lesa. ,,Ovládl Boromira," promluvil po chvíli ticha Frodo a rychle se zvedl, aby mohlv případě nebezpečí utéct. Po zážitku s Boromirem už nemohl věřit nikomu. Ani Aragornovi.

,,Kde je prsten teď?" Frodo polkl. Hraničář svraštil obočí a vykročil směrem k hobitovi. Ten jej však nenechal se přiblížit. Trhl sebou a rychle se zvedl. Bál se. ,,Nechoď blíž!" Okřikl hraničáře a poodstoupil o několik kroků dozadu. Nevěděl, jaké jsou mužovy úmysly, ale nehodlal se znovu prát. Jeho srdce by nezvládlo další zradu. Ne od Aragorna.

,,Frodo," promluvil k hobitovi hraničář, když viděl, jak před ním couval. Chápal jeho strach a nehodlal jej děsit ještě více. Proto se ani nesnažil narušovat Frodovu komfortní zónu. Zastavil a ustaraně se na hobita zadíval. ,,Já jsem přísahal." Frodo nevypadal přesvědčeně. I když by hraničáři rád věřil, momentálně toho nebyl schopen. Strach byl příliš velký. ,,Ochráníš mě před sebou?" Svraštil obočí a přeměřil si Aragorna nedůvěřivým pohledem.

Hraničář nic neřekl, jen mlčky sledoval Frodovo počínání. Hobitův výraz ztvrdl. Pomalu natáhl ruku směrem k Aragornovi a otevřel dlaň. V ní ležel zlatavý prsten. Hraničář svraštil obočí a stočil pohled ke šperku. Ten se ve slunečním svitu nebezpečně třpytil. Byla to lákavá nabídka. Prsten Moci nadosah ruky.

***