Naštěstí pro společníky byla u cílové břízky i pěkná mítinka, u které byl snížený břeh, takže k němu mohl Boromir bez obtíží doplavat i s loďkou a přirazit ji k němu. Potom s pomocí dvou hobitů plavidlo opatrně obrátili. Tím však v lodi zůstalo několik litrů říční vody a oni tak museli začít vylévat. Trvalo jim to pěknou chvilku, ale nakonec bylo hotovo. Samozřejmě, že v ní nějaká ta voda zůstala, ale o tu už jim nešlo. Stejně by v lodi bylo mokro, kvůli zmáčeným zavazadlům, která do ní vrátili. A hlavně také kvůli ním samotným, jelikož uschnout opravdu nestihli. ,,Připraveni?" Ujistil se ještě raději Boromir a až po souhlasném přikývnutí obou hobitů loďku silou odstrčil od břehu a chopil se pádla. Měli jediné štěstí, že řeka byla klidná a jim tak nic neuplavalo. Jen jedno, Smíškovo zavazadlo, musela za nimi lovit Chantal, ale i to se k nim nakonec dostalo v pořádku.

A tak se plavili dál. Jakoby jim to v takovém počasí šlo samo. Teplé sluneční paprsky dopadaly na jejich tváře a příjemný větřík jim rozfoukával vlasy. Dokonce i samotná voda měla dostatečnou teplotu na to, aby se v ní dalo koupat. Ptáci vesele cvrlikali a navzájem se honili po modrém nebi skoro bez mráčku. Stromy spokojeně šuměly a vzduchem se nesla vůně lesa.

Pipin přestal pádlovat, uklidil pádlo do lodi a vyklonil se přes okraj loďky. Natáhl k vodě ruku, ale než se jí stihl dotknout, vyrušil ho Boromirův káravý hlas. ,,Co děláš? To ti snad jedno převrácení nestačilo?" Jako na povel se hobit okamžitě narovnal a s nevinným úsměvem se znovu chopil pádla, jakoby se nic nestalo.

Nepluli ani pár minut a další jobit se začal vyklánět ven z loďky. Jakoby snad pulčíky v řece cosi přitahovalo. Tentokrát to byl Frodo, kdo se vyklonil. Nebylo to však ze stejného důvodu, jako u Peregrina. Něco ve vodě, která v této pasáži byla velmi nízko a dalo se tak dohlédnout až na dno, spatřil. Cosi malého a lesklého. Čouhalo to z písku na dně řeky. ,,Počkat!" Vykřikl najednou. ,,Zastavte!"

Společníci ihned přestali pádlovat a jejich zraky spočinuli na hobitovi. Frodo polkl. ,,Něco jsem tam viděl, bylo to zapadlé v písku. Hned jsem zpět," vysvětlil v rychlosti a potom bez varování vyskočil z loďky přímo do teplé vody. Ani se neohlížel, jen soustředěně plaval k místu, kde věc předtím spatřil. ,,Frodo!" Vykřikla Chantal vyděšeně a rychle se otočila na trpaslíka, sedícího za ní.

,,Na! Podrž to!" Vtiskla mu do ruky své pádlo a ignorujíce Gimliho zmatený výraz bez váhání skočila do vody za Frodem. Hobit mezitím stihl doplavat až na místo, kam mířil. Chvíli sledoval dno řeky a nakonec se potopil a chmátnul po lesklém pokladu. Jenže jej cosi chytilo za prst dřív, než se stihl věci zmocnit. Bylo ti jako nějaké kleště. Hobit se samosebou pořádně vyděsil a začal sebou házet. Pro přihlížející to tak vypadalo, jakoby jej pod vodou napadlo nějaké monstrum. Chantal plavala rychle a poháněna strachem o pulčíka u něho byla hned.

,,Frodo," řekla tiše a s obavou v hlase jej chytila za boky, aby ho vytáhla nad hladinu. Pulčík se zhluboka nadechl a vykašlal vodu. Elfka se ustaraně zamračila a rychle si hobita přehodila na záda. ,,Drž se pevně," přikázala a jakmile cítila Frodův stisk a ujistila se, že jí nikde nespadne, doplavala s ním až ke břehu.

Tam pulčíka opatrně vyhodila na pevninu a ona sama vylezla hned za ním. Frodo se posadil hned, co se vzpamatoval a podíval se na svůj bolavý prst. Ihned pochopil, co jej pod vodou napadlo. Byl to rak. Obyčejný říční rak, kterému se líbil život v čiré a čiaté vodě. Frodo se jej pokusil setřást, jelikož už prst skoro necítil a viděl, že začíná modrat, ale zvíře se drželo pevně. Chantal se nad tím pohledem musela zasmát, stejnětak jako někteří členové Společenstva. Všichni měli starost, mysleli si, že Froda napadlo říční monstrum a on mezitím bojoval jen s rakem.

,,Nesmějte se a pomozte mi!" Zaúpěl chudák malý hobit beznadějně a znovu se pokusil zvíře setřást. Nešlo to, rak se držel jako o život. A pulčíkův prat už měnil barvu. ,,Hautale," pravila Chantal poklidným hlasem. Chopila se hobitovy ruky a podívala se na raka. Potom opatrně chytila jeho klepeto z obou stran tak, aby jemu, ani Frodovi, nijak neublížila. ,,Možná to zabolí," varovala ještě chudáka Pytlíka, než rakovo klepeto rozevřela tak, aby se pulčíka pustil.

,,Au!" Sykl hobit a rychle se chytil za fialový prst. Byl ale rád, že už to má za sebou a že se Chantal útočníka zbavila. ,,Úmëa onnain," pousmála se elfka na tvorečka ve své dlani a opatrně jej pohladila po hřbetě. Už jej nedržela za klepeto, nýbrž jej nechala volně postávat ve své ruce. Frodo si zvědavě prohlédl nejdříve raka a potom samotnou Chantal. ,,Jaktože na tebe nezaútočí?" Zeptal se zvědavě, jelikož kdyby se on sám zvířete dotkl, měl by po dalším prstě. Chantal odvrátila zrak od raka, který na ni zvědavě pokukoval a zkoumal její dlaň svými tykadly. Podívala se na Froda a jemně se usmála. ,,Zvířata neútočí, nedáž-li jim záminku," odpověděla a potom se pomalu zvedla a odnesla raka k vodě, kde jej bez obtíží opatrně vypustila. Frodo se musel usmát. Bylo zajímavé sledovat elfské spojení s přírodou. Bylo to opravdu něco jiného, než u hobitů, lidí a trpaslíků. Elfové s přírodou souznili.

Z blouznění vytrhl hobita až elfčin zvědavý hlas. ,,Co je to?" Chantal poukazovala na věc, kterou Frodo dosud svíral ve zdravé ruce. Hodlala se jej na ni zeptat už dřív, ale situace s rakem jí to neumožnila. Hobit sebou mírně trhl, ale po chvíli zmatení se konečně vrátil do reality a pochopil, na co se jej dívka vlastně ptá. Sklopil zrak ke své ruce a pomalu rozevřel dlaň. Kromě trošky mokrého písku v ní držel lesklý stříbrný medailon. Při bližším pohledu bylo vidět, že je do něho vyryto ozdobné písmeno G. Chantaliny zorničky se rozšířily překvapením. Když k ní pulčík zvedl zrak, trošku jej její výraz znepokojil. ,,Co se děje?" Zeptal se a tázavě pozvedl jedno obočí. Měl z toho zvláštní pocit.

Chantal se na něho ani nepodívala, jen dál upírala zrak na šperk v hobitově ruce. ,,Medailon paní Galadriel," vydechla po chvíli, ,,vanwa nu nén." Frodo stále nechápal, kam tím elfka míří. A její starostlivý výraz mu v ničem nepomáhal. Ba naopak, začal pochybovat o tom, zda měl medailon vůbec vytahovat. ,,Co se tím snažíš říct, Chantal?" Elfka chvíli mlčela, nakonec však konečně zvedla zrak od šperku a podívala se na hobita. K jeho údivu se na něho zeširoka usmála.

,,Plavila jsem se tehdy do Lórienu," promluvila a usadila se tak, aby se mohla opřít rukama a zem za sebou, ,,paní Galadriel si nechala si vyrobit náhrdelník za svitu rudého měsíce a ozdobit jej čirým světlem hvězd. Z Temného hvozdu byl vyslán po vodě a já jej měla bezpečně dostat do Lothlórienu. V těchto končinách mě však překvapili skřeti a medailon byl při boji ztracen. Zapadl do písku a nebyl k nalezení. Tedy až do této chvíle, kdy jsi jej našel ty, můj milý hobite."

Frodo se pousmál, jelikož viděl úlevu v její tváři, ale potom mu došlo, jaký je problém. ,,Od Lothlórienu jsme přeci už na míle daleko," konstatoval a zadíval se Chantal do očí, ,,nemůžeme se vrátit." Elfka se jen pousmála a přikývla v souhlas. ,,Není potřeba se vracet," pravila a znovu upřela zrak na medailon. Frodo nechápavě svraštil obočí a sledoval, jak si elfka bere medailon z jeho ruky. Zbyl mu v ní tak jen bahnitý písek. Chantal si šperk chvíli prohlížela a nakonec si jej uklidila do své brašny tak, aby jej znovu již neztratila.

Potom se podívala na hobita a usmála se. ,,Vyskočte si na záda, můj milý hobite," pravila a snížila se na nohách, aby měl Frodo lepší přístup a mohl se jí pevně chytit. Jakmile ucítila jeho stisk, vešla společně s ním zpět do vody a bez obtíží doplavala k jeho loďce, kde hobitovi Aragorn pomohl se nalodit. Společenstvo je po celý ten čas, který strávili na břehu, ostře sledovalo. Jejich konverzaci, až na Legolase, však slyšet nemohli, a proto byli pouze zmatení a nehorázně zvědaví na to, co hobit s elfkou vlastně dělali.

Chantal k údivu všech na svou loďku nevylezla. Místo toho ji opatrně obeplula a plavala dál, směrem na druhý břeh, kde se otevírala mítinka propojená s hustým porostem lesa. ,,Co máš v úmyslu?" Zeptal se Legolas, když viděl, že elfka nezastavuje a blíží se ke břehu. Měl o ní trochu starost, to musel uznat. ,,Fólë," křikla na něho Chantal a věnovala mu sarkastický úsměv. Legolas svraštil obočí, ale nic jí na to neřekl. Místo toho sledoval, jak elfka bez obtíží vylezla na břeh a bez toho, aby se ohlížela zpět, kráčí kamsi pryč. Všichni se trošku vyděsili a zapádlovali blíž ke břehu, aby viděli, kam se vydala. Chantal však nikam neodešla, neopustila je. Stála uprostřed palouku a hleděla kamsi pryč od řeky. Potom si přiližila prsty ke rtům a vzduchem se rozneslo hlasité zahvízdání. ,,Cassidy!" Zavolala směrem do hvozdu, jakoby snad čekala nějakou odpověď.

Společenstvo ji nechápavě sledovalo. Nikdo nerozuměl jejímu počínání, jelikož se nic nezměnilo. Chantal však nevypadala, jakoby ji to nějak vyvádělo z míry. Dál stála na místě a vyčkávala. Ještě chvíli byl klid, než se vzduchem rozneslo hlasité zaržání a zvuk dopadajících kopyt nenaplnil okolní prázdno. Zpoza stromů hvozdu vycválala přenádherná bílá klisna a zamířila přimo k elfce, která na ní viditelně čekala.

,,Cassidy, símen ná," promluvila k ní pomalu Chantal a počkala, až se kůň uklidní a přijde k ní. Klisna zpomalila do rozvážného kroku, kterým došlapala až k dívce, jež ji sledovala. Spokojeně si odfrkla a nechala se elfkou pohladit po klisnu tváři. Chantal se na ni usmívala a vypadala šťastně, že ji konečně vidí. A takyže byla. ,,Rocco elya?" Ozval se za elfkou hlas Legolase, který odmítal sledovat scénu pouze z loďky, a proto dopádloval s Gimlim až ke břehu a vylezl na mítinu za ní.

Chantal se na něho ani nepodívala, ale věděla, že přešel až k ní a podle reakce klisny poznala, že stojí po jejím pravěm boku. Jen se pousmála a zavrtěla hlavou. ,,Nepatří mně," odpověděla na jeho otázku a pohladila klisnu po pleci, ,,patří Ignis, z Lórienu." Legolas svraštil obočí. Rudovlasou elfku si pamatoval, ale nechápal proč je její klisna tady. A také jakou spojitost s ní má právě Chantal. ,,Manen?" Zeptal se a podíval se elfce do tváře. Stále se usmívala a hladila hřívu klidně stojící klisny. ,,Cassidy je toulavá," odpověděla Chantal bez toho, aby mu pohled opětovala, ,,bloudí v lesích daleko od Lothlórienu." Tím však elfovi ani z poloviny neobjasnila otázky, které mu běhaly hlavou. ,,Jak jsi věděla, že přijde?" ,,Nevěděla," pousmála se Chantal a konečně k Legolasovi zvedla pohled. Chvíli si tiše hleděli do očí, bezeslov. ,,Doufala jsem."

Legolas zmateně sledoval, jak se elfka otáčí a pomalým krokem se vydává k loďce přiražené ke břehu. Stále tomu nerozuměl. Jak mohla Chantal znát klisnu od Ignis? A jak je možné, že k ní přiběhla. Navíc, proč tu vůbec je? Na jeho otázky mu však odpovědi nikdo nedal. Chantal přešla až k loďce, kde stále seděl nic nechápající trpaslík a bez toho, aby cokoliv řekla, se sehla a začala se hrabat mezi svými zavazadly.

,,Hirnis," usmála se po chvílj a z lodi vytáhla malou koženou kabelku. Otočila se a rozvážným krokem se vydala zpět za klisnou. Cestou povolila rameno kabelky tak, aby ji později mohla přehodit přes koňský krk. Zastavila se až vedle Legolase, který její počínání zaujatě sledoval. Rozepla kabelku a do jedné z kapes uvnitř opatrně vložila medailon paní Galadriel, který předtím našel Frodo. Potom ji zavřela a když se ujistila, že z ní šperk nevypadne, vykročila blíž ke Cassidy. ,,Et tië," zamračila se na Legolase a ten jí bez řečí uhnul, jelikož jí stál v cestě. Hned co měla volnou ruku, zašeptala cosi ke klisně a ta sklonila hlavh. Chantal jí s úsměvem přehodila rameno kabelky přes uši až na její silný krk. Potom oběma rukama chytila tváře klisny a vyzvedla její hlavu nahoru. Přiložila své čelo k jejímu a zavřela oči. Její vlasy přitom nabraly na některých místech nepatrný odstín černé. ,,Hlarinyë, Cassidy," promlouvala ke klisně, ,,firinga telepsa an tári. Colnna Lothlórien, iquin. Noro lim."

Legolas nic neříkal, jen naslouchal slovům své společnice a sledoval její počínání. Něco na tom bylo, když ji slyšel mluvit elfsky. Její hlas byl uklidňující, občas až moc. Jakmile Chantal domluvila, otevřela oči a chvíli jen stála a pozorovala klisnu před sebou. Vlasy, které měla jako vždy v pevném drdolu, přitom začaly znovu nabírat přirozenou barvu. Jen jeden pramínek za jejím uchem pomalu zbělal, jak to u ní bylo zvykem. Cassidy si po chvíli hlasitě odfrkla a Chantal tak věděla, že jí rozuměla. O krok od koně ustoupila, přičemž chytila Legolase za ruku a stáhla jej dozadu s sebou. Elf se chvíli tvářil zmateně, ale brzy zjistil, proč to Chantal udělala. Klisna se totiž vzepjala a majestátně zaržála. Hned co její kopyta dopadla zpět na zem, otočila se a cvalem vyrazila do útrob lesa směrem, kterým vyjeli.

,,Pojď," úsmála se Chantal na Legolase a hlavou poukázala k řece, kde na ně na loďkách čekalo Společenatvo. Legolas ji chvíli tiše sledoval. ,,Jak víš, že jej doručí?" Zeptal se nakonec, kráčejíce pomalým krokem po jejím boku. Chantal se na rtech rozlil jemný úsměv. ,,Nevím," odvětila, když se zastavila u břehu. Potom se otočila čelem k elfovi a zadívala se mu do očí. Její pohled vypovídal něco jiného. Nejen, že věděla, byla si stoprocentně jistá. ,,Jen doufám."

***