Chantal dozpívala poslední slova a pomalu otevřela oči. Zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Během doby, kdy zpívala, nepádlovala, a proto jí trpaslík Gimli opatrně vzal pádlo z ruky a zabíral místo ní. Chantal se na něj omluvně pousmála a převzala si své pádlo, aby mohla dělat to jediné, co od ní všichni očekávali. Pádlovat. Trpaslík si povzdechl, ale nechal to být i bez řečí. Kdyby to byl Legolas, měl by na jazyku jistě nejednu poznámku, kterou by jej zaplavil.

,,Odkud znáš tu píseň?" Zeptal se Frodo a se zájmem si ji prohlížel. ,,Vždy se mi strašně líbila. Odkud ji znám? Ani sama nevím. Na mých cestách, jsem ji mnohokrát zaslechla, ale popravdě ani nevím, kdo je jejím autorem," odpověděla Chantal a zabrala. ,,Aha, to je zajímavé," řekl Frodo, ,,můj strýc Bilbo ji měl zapsanou ve své knize: ,,Tam a zase zpátky od Bilba Pytlíka," pod názvem: Misty moutains."

,,Byl tam jeden trpaslík. Jmenoval se Thorin Pavéza. Jeho jméno, bylo mezi hromadou jiných jmen trpaslíků, úplně nahoře. Prý to byl král pod Horou," dodal. Chantal se na chvíli zarazila a pozvedla jedno obočí. ,,Říkáš, Pavéza?" Zeptala se a znovu zabrala. Frodo pouze kývl a zvědavě si ji prohlédl.

,,Jak už jsem říkala, znám tu píseň ze svých cest. O Thorinovi a jeho družině jsem slyšela mnohokrát. Takyže jsem bojovala, dalo by se říct "po jejich boku" -za dobro Středozemě, v bitvě pěti armád, která o všem rozhodla. Byl to ukrutný boj, ale dobro zvítězilo nad zlými silami. Azog znesvětitel padl, stejně jako Bolg. Toho dokonce zabil sám tady Legolas, jestli se dobře pamatuju," pravila Chantal, otočila se na elfa a široce se usmála. Legolas přikývl a na chvíli se zadíval na vodu, kterou čeřil svým pádlem. Vzpomínek na tu dobu měl dost. Potom však nadzvedl jedno obočí a propálil elfčina záda pohledem.

,,Nevěděl jsem, že jsi bojovala v bitvě pěti armád," podivil se, ,,nikdě jsem tě neviděl." ,,Jak bys taky mohl, v takovém zmatku a v takovém počtu všech různých druhů tvorů," ušklíbla se plavovláska, ,,přijela jsem na pomoc, hned co jsem se o ní doslechla. V tu dobu byla každá ruka potřeba." Legolas na to nic neřekl, jelikož jeho myslí nyní běhaly stovky různých vzpomínek naráz a on nevěděl, na co se má soustředit jako první. Znovu proto zavládlo tíživé ticho, kdy všem dojdou slova.

Konečně dopluli k jakémusi molu, ke kterému přirazili své lodě. Postupně vystoupali na břeh a vydali se k lesíku, u kterého byla jakási jeskyňka, kde se taky utábořili. Rozdělali oheň, který jim valnou chvíli ani nechtěl hořet, kvůli zvlhlým klacíkům. Boromir s Aragornem se proto vydali pro suché dřevo, aby se rozhořel více a Sam mohl začít s vařením.

Chantal se opatrně opřela o stěnu jeskyně a pozorovala jak stín plamenů tančí na zdech před ní. Slabě se pousmála a hluboce se nadechla, aby nasála vůni polévky, kterou mezitím vařil Sam. Jakmile bylo hotovo, nalil ji do mističek, jež dostal jako dar od paní Galadriel a rozdal je ostatním.

Smíšek s Pipinem začali polévku okamžitě hltat a po chvilce, která se zdála být sekundou, žádali Samvěda o přídavek. Dokonce i Chantal si trochu dala, ale nedokázala si odřeknout, ukusovat k tomu svůj milovaný Lembas. Byla to jistota, na které přežívala na všech svých cestách. Ničemu snadno nevěřila, ale elfský chléb ji nikdy nezklamal. Od elfů z Lothlorienu dostali velkou zásobu Lembasu a jiného jídla, takže se nemuseli bát, že budou o hladu.

Jen co Chantal dojedla svou porci polévky, postavila mističku pevně na zem a strčila si poslední kus lembasu do úst. Potom se pohodlně opřela o stěnu a zavřela oči. Vypadala klidně, jakoby snad nebyli na nebezpečné výpravě. ,,Chantal?" Oslovil ji Legolas opatrně a usmál se, hned co se střetl s jejím pohledem. Elfka pomalu otevřela oči a zadívala se na něho. Viditelně zvědavě. ,,Ano?" ,,Pověz nám prosím něco o sobě. Nikdo o tobě nic neví. Přišla jsi z neznáma, odkud jsi, kdo jsi, proč tu vůbec jsi?" Zeptal se a ostatní souhlasně přikývli.

,,Nemohu vám říct, kdo jsem. Můj život závisí na skryté identitě. Odkud jsem přišla? Nemám stálý domov, už desítky let chodím po Středozemi. Jsem tam, kde jsem potřeba," odpověděla pomalu Chantal, dívajíc se nyní přímo do plamenů plápolajícího ohně. Taková odpověd však byla pro její společníky málo. Vlastně o ní teď věděli to stejné jako předtím, néli méně. ,,Odkud pocházíš? Myslím tím, kde je tvůj domov?" Vyzvídal dál Legolas. Chantal nijak nezareagovala, jen dál zírala do ohně. Elf si však povšiml, že její vlasy jemně zčernaly. Ne však po celé délce, jen na místech. Proto si ani nebyl jist jestli to není jen stín.

,,Pocházím z dávného hvozdu, z bydliště mnoha elfů a zvířat," pokračovala a její plavé vlasy stále tmavly, ,,zanikl. Jsem tu, abych vám pomohla zničit nepřítele, který mě připravil o domov. Nic víc k tomu říct nemohu. Ale pokusím se vám zodpovědět jakoukoli jinou otázku." Smutně se pousmála a konečně zvedla pohled, aby projela pohledem tváře svých Společníků. Rychle z nich dokázala vyčíst, jestli jí věří nebo ne. Její koutky se zvedly ještě výš, když se jí potvrdila domněnka, že byl její příběh přijat dobře. Uvěřili.

,,Proč se ti mění barva očí a vlasů?" Zeptal se Smíšek pohotově a Chantal se na chvíli zarazila. Její vlasy byly vmžiku zase plavé, až na pár bílých pramínků. Nadechla se a narovnala záda, potom se znovu opřela a zadívala se zpět do plamenů. ,,Souvisí to s tím, kdo jsem. Narodila jsem se s tím. Mé vlasy, stejnětak jako oči mění barvy dle situace nebo pocitů, které cítím," odvětila. ,,Řekni barvu a náladu," vydechl Pipin, který byl nyní naprosto zabrán do konverzace a zvědavě si ji prohlédl.

,,No...," zamyslela se Chantal a odmlčela se, aby neřekla něco, čeho bude později litovat, ,,když jsou moje vlasy a oči modré, cítím smutek, stesk, bolest. Karmínově rudá znamená vztek, většinou ji mám při boji. Fialová je pro bolest, fyzickou i psychickou. Růžová znamená lásku a náklonnost, ale to se ještě nestalo. Vím to díky své sestře. Měla stejnou schopnost a zamilovaná byla," ušklíbla se, ,,a když je mám takto hnědé a oči modré, je všechno normální."

,,Zajímavé," vydechl Pipin zaujatě a Chantal se rozšířil úsměv na rtech ještě o něco víc. Byla ráda, že pulčíky její slova tak zaujala. Jediný, kdo ji mírně znepokojoval, byl Legolas. Nedokázala vysvětlit proč, ale měla pocit, že je jeho pohled jaksi podezíravý, nebo nedůvěřivý. Upřeně se na něho zahleděla. Nedokázala však nic udělat, jelikož ji vyrušil Sam s novou otázkou. Nedozvěděla se proto z jakého důvodu je Legolas nedůvěřivý. 'Proč nezmínila černou barvu? Její vlasy se na ni mění často,' to byly jeho myšlenky. Důvod, proč byl elf znepokojený. Hodlal si to však nechat pro sebe. Alespoň pro teď.

,,Chantal?" Zeptal se Sam a lehl si co nejpohodlněji to šlo na slabou pokrývku, kterou si položil na zem, jako místo na spaní. ,,Ano?" Odvětila elfka a stočila k němu pohled, který předtím upírala na Legolase. ,,Zazpívej nám něco, prosím," zaprosil hobit. Měl rád její hlas, byl uklidňující. Chantal se pousmála. Copak toto mohla odmítnout? ,,Nějaké přání?"

,,Cokoli," usmál se Legolas, pohodlně se opřel o stěnu za sebou a zavřel oči. I on si zamiloval elfčin hlas. Když si zpívala, zněla mnohem přístupněji a otevřeněji. Jakoby odkrývala své pravé já. Všichni byli dokonale připraveni potichu poslouchat elfčin zpěv. Nikdo nebyl proti. ,,Dobře tedy," usmála se Chantal, opřela se, zavřela oči a otevřela ústa, ze kterých se za malou chvilku začala linou líbezná píseň.

When the cold of winter comes
Starless night will cover day
In the weiling of the sun
We will walk in bitter rain

But in dreams, but in dreams
I can hear your name
And in dreams, and in dreams
We will meet again

When the seas and mountains fall
And we come to end of days
In the dark I hear a call
Calling me there
I will go there
And back again

Pomalu otevřela oči a zamžourala do slábnoucího světla s dohořívajícího ohně. Hobiti již spokojeně oddechovali a i Gimliho s Boromirem přivedl elfčina zpěv do říše snů. Dva společníci však nebyli nikde k nalezení. Legolas s Aragornem byli pryč. Vytratili se bez povšimnutí, jakoby se s nimi propadla zem.

Chantal zbystřila, když se od vchodu do jeskyně ozvalo šustění. Okamžitě vymrštila ruku pro luk, ve druhé dlani už držela dva šípy. Vše však udělala tiše, aby neprobudila dřímající pulčíky. Napla tětivo, opatrně se zvedla a plíživou chůzí se vydala ven z jeskyňky, připravena kdykoliv vystřelit na nepřítele. Hlavou se jí honilo mnohé. Co kdyby společníky unesli například potulní skřeti? Zdálo se to jako hloupost, ale v pustině je možné vše. Hlavně teď, v dobách, kdy se zlo zase probouzí.

Naštěstí to žádní skřeti nebyli. Místo nich seděli venku na trávě dvě postavy, které Chantal rychle rozeznala. ,,To to bylo tak špatné, že jste raději utekli?" Ušklíbla se, když si přehodila luk přes rameno a šípy chytila pevně do jedné ruky. Postávala za nimi, takže viděla jejich tváře, které osvětloval noční měsíc. Ten pohled ji však rychlr donutil se přestat usmívat. Nebyli veselí, tak jak je znala. V očích se jim oběma třpitily slané slzy a jejich pohledy byly plné bolesti.

,,Ne, to ne, máš krásný hlas, Chantal," promluvil tiše Legolas, rychle si setřel slzy, jež mu smáčely tvář a smutně se pousmál. Ani jednou se na ni za tu dobu, nepodíval. Jakoby toho snad nebyl schopen. Chantal starostlivě svraštila obočí a opatrně se posadila do mezery mezi něho a Aragorna. Byla dost velká, jakoby čekali na třetího člena. Chantal si však byla jistá, že tomu tak nebylo.

,,Co se stalo?" Zeptala se po chvíli ticha a změřila si je oba tázavým pohledem. Aragorn svraštil obočí. ,,Nic. Nic se nestalo," řekl bez emocí a rychle vstal s úmyslem vrátit se zpět do jeskyně. ,,Něco se přeci muselo stát," protestovala Chantal a zvedla se taky. Legolas ji chytil za zápěstí, jakoby se ji snad snažil zastavit. Chantal jej však nevnímala. Její pozornost byla upnuta na hraničáře, který se zastavil v pohybu a narovnal se. Zamračil se a otočil se čelem k Chantal. Zadíval se jí přímo do očí, kde znovu těkala černá barva. ,,ŘÍKÁM, že se nic nestalo," zavrčel a na první slovo dal obzvlášť velký důraz. Dál však hleděl na elfku. V obličeji stejný výraz jako Legolas předtím v jeskyni. Podezíral ji. A i když si Chantal nebyla jistá, co všechno ví, raději jej nechala. Odtrhla od něj pohled a zadívala se na zem před sebe. Její vlasy se z černé znlvu začaly měnit na plavou. Aragorn ještě chvíli postával na místě a Chantal cítila, jak ji skenuje pohledem. Mohla jen doufat, že se mu to v hlavě nepospojuje. Ale jak by mohlo, na to se kryje až moc dobře.

,,Jen jsem se ptala," řekla po chvíli tiše a znovu se posadila. Otočila hlavu k Chodci a čekala, zda-li se posadí taky. Aragorn od ní pouze odvrátil pohled a vykročil do vnitra jeskyně. ,,Dobrou noc," ozvalo se ještě, než jim zmizel ve stínu. Legolas se pokusil zvednout a odejít, ale to se mu nepovedlo. ,,Prosím, ty ještě nechoď," chytila jej Chantal jemně za ruku, což jej ihned usadilo zpět. Stačil jediný pohled do jejích očí a Legolas zapomněl, že vůbec odejít chtěl.

Zavládlo ticho. Ale ani jeden z nich neměl nutkání jej přerušovat, takže tam jen seděli vedle sebe, dívali se na otevřené noční nebe a poslouchali šum stromů kolem sebe. Po chvíli začali mluvit o hvězdách a souhvězdích pod kterými seděli. A i když by to ani jeden z nich nahlas nepřiznal, bylo jim tam spolu dobře. A jelikož byla poměrně teplá noc, neměli ani nutkání, vrátil se zpět do jeskyně k ohni, který tam zbyl.

Chantal neodolal pokušení. Musela se znovu zeptat, na to co se předtím stalo. Tím mírně pokazila příjemnou atmosféru, kterou si vybudovali. Jiskry v očích Legolase znovu jemně pohasly. A Chantal zžírala touha vědět proč. Chtěla však, aby jí to elf řekl sám. Z vlastní vůle. ,,Neptej se, prosím. Někdy ti to řeknu, ale dnes ne," odpověděl Legolas tiše a zklopil zrak. Chantal si zkousla ret. Nutkání se dozvědět pravdu bylo zžírající. Rozhodla se však nechat to dnes být. Až bude elf chtít, řekne jí to sám. ,,Nevadí, Legolasi. Ptát se již nebudu," pousmála se, i když její mysl říkala něco jiného. Bylo přeci tak snadné zjistit co se stalo, stačilo jen-

,,Všechny jsem je viděl." Chantal se zarazila a zmatený pohled stočila k obličeji blonďatého elfa vedle sebe. ,,Prosím...?" ,,Ty barvy, o kterých jsi mluvila uvnitř," odvětil Legolas a podíval se Chantal do zmatené tváře, ,,v Morii při boji rudou, když tě potom trefili šípem, viděl jsem i fialovou a modrou." Elfka naslouchala, ale nebyla schopna rozluštit, jak se má cítit. Nevěděla, kam tím princ míří. Má být ráda, že si ji tolik všímá nebo se bát, co z něho ještě vypadne? ,,Jednu barvu jsi ale vynechala," svraštil Legolas obočí a Chantal vmžiku pochopila, že to, co bude následovat, se jí pranic líbit nebude. ,,Tu, kterou jsem viděl nejvícekrát. Tu jedinou jsi vynechala."

,,Kam tím míříš, Legolasi?" Zamračila se plavovláska, hledící elfovi vedle sebe přímo do tváře. Ani on z ní nezpouštěl pohled. Nevypadal však naštvaně, zpíše zklamaně. ,,Tvé vlasy a oči, černají," řekl a Chantalino srdce vynechalo úder, ,,viděl jsem to. Tehdy poprvé na skalce, když se přihlay Krebajny. Myslel jsem, že je to stín, ale ten na Caradrasu nebyl. I tam tvé vlasy nabraly černou barvu. V Morii, v Lothlorienu, i tady v jeskyni..." Chantal zaraženě poslouchala, jak Legolas spojuje dohromady pomyslné tečky, které tak strašně doufala, že nikdy nespojí. Nebylo by to pro ni bezpečné. ,,Proč jai ji nezmínila? Co znamená?" Hleděl jí přímo do očí, jakoby se v nich snažil najít pravdu. Tu jedinou v nich však najít nedokázal.

,,Promiň," povzdechla si Chantal a chytila Legolase za ruku. Elf, nic netušíc dál hleděl do jejích očí, které začaly nabírat barvu noční tmy. Stejnětak jako její vlasy. Legolas nedokázal udělat nic, nebylo se jak bránit. Chantal své umění provozovala dobře. Než se nadál, byly její vlasy znovu plavé, jen jeden větší pramen ještě bělal.

,,V pořádku?" Zeptala se elfka ustaraně, když se blonďák chytil za spánek a přimhouřil oči. ,,Jen se mi na chvíli zamotala hlava," řekl klidně Legolas. V jeho hlase byla slyšet jemná zmatenost. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, kde se vůbec nachází. ,,Jestli chceš, klidně se vrať do jeskyně. Noční hlídku zvládnu sama," pousmála se na něho plavovláska. Legolas však zavrtěl hlavou. ,,Až doteď jsem tu byl s tebou. Nemůžu tě v tom přeci nechat," ušklíbl se a poposedl si blíž k elfce, ,,kde jsme to byli?" Chantal se na něho pootočila a usmála se. ,,Souhvězdí Orionu." Legolas se jen usmál od ucha k uchu a potom upřel zrak na noční oblohu. ,,No jistě, Orion."

***