Poslední co uviděli, byla obrovská tlama olihně, která se zaklapla za elfkou, kterou už asi nikdy neuvidí...

,,Chantal!" Vykřikl Legolas vyděšeně, vymanil se z trpaslíkova sevření a nevěřícně hleděl na obří monstrum, které právě pozřelo jejich společnici. Nechápal to, nechtěl si to připustit. Že by Chantal zkonala takhle brzy? A takovým způsobem? Ne, to si připustit nechtěl. Elfka však nebyla nikde k nalezení a oliheň vypadala, že si na ní klidně pochutnává. Proto Legolas sklopil pohled a přiložil si ruku na srdce. Začal šeptem odříkávat věty, kterými uctíval její památku.

Frodo, Sam, Pipin, Smíšek, Aragorn, Boromir, Gimli a Gandalf jen vyjeveně koukali, neměli slov. Už to chtěli vzdát a svou společnici odepsat, když se ozvalo hlasité zaryčení, které se jim vrylo hluboko do paměti. Oliheň se zmítala se, mlátila chapadly okolo sebe a hlasitě ryčela. Bylo to jakoby ji cosi zabíjelo zevnitř. A taky že ano.

Když po minutách, které se zdály být přímo nekonečné, otevřela tlamu, Společenstvo v ní uvidělo jejich družku Chantal. Plavovláska pevně stála na lepkavém a vlhkém jazyku obludy a oběma rukama pevně svírala rukojeť svého meče, jehož čepel byla po špičku zabodlá v horním patře úst olihně. ,,Legolasi, hele!" Zaklepal elfovi na rameno vyjevený Frodo a ukázal na Chantal. Legolas zvedl zrak, neměl moc velké naděje, ale jen co ji uviděl, jeho oči se znovu rozzářily.

Nakonec mrtvé a těžké tělo olihně dopadlo na břeh s takovým žuchnutím, že se otřásla zem tak silně, až se kamenné stěny Morie začaly hroutit a drolit. ,,Bežte! Rychle!" Zakřičela Chantal vytahujíce zaseklý meč z úst mrtvoly. V očích jí nebezpečně žhnulo, duhovky jí zčervenaly a její vlasy jakoby nabraly karmínově rudý odstín.

Hned co zase držela Ostarn pevně v rukou, rozeběhla se za Společenstvem, které se rychle otočilo a utíkalo do jeskyně, jak nejrychleji mohli. Vchod už zasypala velká kupa kamení a kusů stěn, ale Chantal se naštěstí ještě stihla protáhnout. Jeden z padajících kamenů jí přitom spadl na nohu a prosekl jí kůži, ale elfka jen tiše sykla a běžela dál. Zastavila se až u ostatních, kde si byla jistá, že je v bezpečí. Sehla se ke svému lítku a prohlédla si ránu na něm. Škrábnutí bylo jen povrchové, ale bez krve se neobešlo.

,,Teda," vydechl Sam překvapeně a zíral na elfku, která nyní v jeho očích byla nejhustější osobou, kterou znal. ,,Jak si to udělala?" Vyptával se Pipin, který stále pobíral, co právě spatřil. Chantal zvedla hlavu od svého zranění, zvedla se na nohy a usmála se na pulčíka. Její oči už nebyly červené, ale modré jako dřív a vlasy měla znovu plavé. Legolas si ji přeměřil pohledem, a poté se zadíval na její zranění. ,,Jen povrchové," odbyla jej rychle elfka, než začaly řeči o tom, že krvácí. Přežila už mnohem horší zranění než tohle, nepotřebovala, aby ji litovali.

,,Teď už tedy nemáme na vybranou. Musíme do dlouhé, temné Morie. Buďte ve střehu. V hlubynách světa jsou starší a ohavnější věci, než skřeti. Držte se u mě. Na druhou stranu jsou to čtyři dny cesty. Doufejme, že si nás nikdo nevšimne," prohlásil Gandalf a zamračil se.

Znovu se vydali na cestu, tentokrát do hlubin Dolů v Morii.

...

Putovali dlouho, nikdo přesně nevěděl jaký den a hobiti už padali únavou. Gimli bědoval, pro chudáky trpaslíky a proklínal ohavné skřety. Uviděli jakési dřevěné a polorozpadlé dveře. Vydali se jimi dovnitř a stanuli v místnosti, která vypadala jako po dvojité apokalipse. Všechno bylo obrácené vzhůru nohama a tu a tam byl zabodnutý nějaký ten skřetí šíp.

,,Odpočineme si a pojíme," rozhodl Gandalf, když se podíval na unavené tváře svých Společníků, přesněji hobitů a Gimliho. Aragorn se díky dlouholetému hraničářství naučil únavu zmenšovat a ovládat a Chantal s Legolasem byli zkrátka elfové. A Boromir? Ten byl unavený také, ale ne tolik jako hobiti a trpaslík.

Sam se rád ujal vaření, chvilku bědoval, ale potom konečně docílil cílené chutě. Všichni se do polévky s chutí pustili, tedy až na Chantal, která znovu odmítla, i když jídlo vypadalo velmi chutně, a zakousla se do lembasu.

Opřela se o zeď, zavřela oči a naslouchala hrobovému tichu, které po chvilce přerušila svým tichým zpěvem. Celá píseň byla v elfském jazyce, takže jí nikdo kromě Legolase, Aragorna a Gandalfa nerozuměl. To jim ale moc nevadilo, jelikož jim stačila pěkná melodie a Chantalin příjemný hlas.

Jen co dozpívala poslední slova, otevřela oči a zamrkala, aby si navykla šeru, ve kterém seděli. Její oči měly průzračně modrou barvu, což nebyl skoro žádný rozdíl, ale vlasy se rozhodně lišily od normálu. Byly blankytně modré s bílými konečky. Působily smutně, pochmurně, stejně jako v ten moment působila Chantal. Společenstvo se zřejmě zaposlouchalo do jejího zpěvu, i když kromě vyjímek nerozumělo jedinému slovu, protože teď všichni upírali zrak na ni.

,,Máš nádherný hlas, Chantal," řekl tiše Legolas a pousmál se. Celou píseň si přeložil a pochopil její význam. Zpívalo se v ní o mnohonásobné smrti, zničeném domově a o velké a pomalu se blížící pomstě. Nevěděl, co tím měla namysli, ale nehodlal se ptát. Rozuměl, že to pro ni musí být citlivé téma. ,,Hanta," hlesla tiše a pomalu se zvedla. Potom se rychle vydala ven z místnosti, aby mohla být chvilku sama. To jí však dlouho nevydrželo.

Jen co vystoupila před dveře, zaslechla dupot těžkých nohou a spatřila blížící se svit loučí. ,,Skřeti," zavrčela si pro sebe a okamžitě zabouchla už tak dost rozbité dveře. Rychle se otočila ke Společenstvu. ,,Same, zavři pokličku ať nejde cítit jídlo. Kdo můžete, taste zbraně. Jsou tu skřeti. Ne víc než třicet. Hobiti, vy se držte stranou. Zasahujte až v největší nutnosti," objasnila Chantal v rychlosti a chopila se Ostarnu.

Její oči začaly znovu měnit barvu, stejnětak jako vlasy. Zčervenaly, jako plameny plápolajícího ohně. Za chvilku bylo slyšet zavrzání pantů a v rámu dveří uviděli osamělého skřeta. Zřejmě prohlížel, zda je tu jako vždy prázdno. Nebo ucítil lidské maso, Aragorna a Boromira. To už se nikdo nedozví.

Jeho mrtvé tělo dopadlo do prachu. Chantal nehodlala čekat se svými šípy. Jakmile skřeti pochopili o co se jedná, hlasitě zařvali a vřítili se do místnosti. Pulčíci se naštěstí do boje ani zapojovat nemuseli. Legolas, Aragorn, Boromir, Gandalf, Gimli a Chantal se s nimi hravě vypořádali. Hned co padl poslední skřet rychle sebrali všechny své věci a dali se na cestu. Pro jistotu, mohli se tak kdykoli objevit další.

A znovu putovali.

...

Ocitli se před kamennými a točitými schody. Zadívali se nahoru. Nevypadaly moc bezpečně a stabilně, to věru ne. ,,Je to bezpečné?" Zeptal se Pipin trpce a nakrčil nos. Moc se mu do toho nechtělo, aby pravdu řekl. ,,Kdyby to nebylo nebezpečné, neměl byste za zadkem bandu naštvaných skřetů," ušklíbl se Sam a Gandalf přikývl.

I stoupali nahoru. Několikrát sklouzla někomu z nich noha, ale naštěstí se vždy udrželi. Opravdu jim v tom nepomáhaly skřetí šípy, které svištěly vzduchem a málem někoho strefily. Když byli na samém vrcholku, Gandalf se zarazil a rozhlédl se. ,,Tady to nepoznávám," zamručel a podíval se na tři vchody před nimi. Zmučeně si sedl na oblý kámen a vytáhl svou fajfku. Ostatní si sedli na zem a čekali. Legolas s Chantal z nudy vytáhli luky a zabili pár skřetů, kteří na ně předtím stříleli.

Ukázalo se, že byli jen dva. Zřejmě se odloučili od skupinky, kterou pobili a šli vzadu, takže je Společenstvo nevidělo a nezahubilo. Gandalf seděl a dumal, pořád si nevzpomínal. Přišel k němu Frodo a chvilku si s ním povídal. Chantal si povzdechla, už nebyl ani skřet, kterého by mohla zabít. Nudila se. Po nějaké době, která se zdála být nekonečná, se Gandalf zvedl.

,,Tudy," řekl, jistý si svým rozhodnutím. ,,Vzpoměl si," rozzářil se Boromir a odhrnul si své mastné vlasy z obličeje. ,,Ne, ale není tam tak zkažený vzduch, jako tady," uchechtl se Gandalf, ,,a když jsi na pochybách, jdi za nosem." Frodo se rozesmál a čaroděj se k němu přidal.

Vydali se tedy levým vchodem. Postupovali vcelku rychle a zachvilku byli venku. Ocitli se před velkými síněmi Morie, které se táhly na všechny strany. Hobitům poklesla brada nad její velikostí. Gandalf přidal trochu světla a společně se vydali na druhou stranu, což byla opravdu dlouhá cesta.

Uviděli malou místnůstku, kterou trochu prosvítilo světlo. Gimli se tam okamžitě rozeběhl. Společenstvo rychle vyrazilo za ním, nevědíc, proč tam trpaslík zamířil. Uprostřed byl kamenný a lesklý hrob, na který prosvítaly sluneční paprsky skrz malé okénko.

Gimli klekl před rakev a rozvzlykal se. ,,Ne," zamručel a popotáhl. Chantal k němu pomalu přešla a položila mu ruku na rameno, aby svého společníka utěšila nebo mu dala alespoň nějakou oporu. ,,Zde leží Balin, syn Fundinův, vládce Morie," přečetl Gandalf. Podíval se na hrob a všiml si, že kostra, která o něj byla opřená, drží jakousi knihu s koženými deskami.

Vzal ji do dlaní, otevřel a smetl prach z jejích stran. Začal číst, stálo tam něco ve smyslu, že skřeti napadli trpaslíky, obsadili můstek a taky to, že už je asi dlouho neudrží.
Pipin se nebezpečně přiblížil k jedné z koster, která seděla na studni. Mírně pootočil šípem, který měla v hrudi, ale to neměl dělat.

První jí upadla hlava a padala dolů. Gandalf okamžitě přestal číst a podíval se na něho. Najednou se celé tělo kostry sesypalo do studně a vzalo s sebou i vědro s řetězem. Byl to obrovský hluk a takyže upoutal pozornost zbytku Společenstva. Gandalf rychle zaklapl knihu. ,,Hlupáku Bralovská!" Vykřikl rozčileně.

***