Již dlouhá léta to na sličném náměstí Roklinky neoplývalo životem tak, jako v onen přenádherný den. Za líbezného zpěvu drobných ptáčků se u hlavní brány scházel veškerý lid a počali se zde také sjíždět zástupci, jež tajná rada předešlý den pro nebezpečnou výpravu nevybrala. I přesto si však nikdo z nich nenechal ujít poslední pohled na desetičlennou skupinu odvážlivců, jež hodlali dokázat to, co kdysi pošetilý Isildur nedokázal.

Nebylo však času nazbyt a skupina se nemohla zdržovat. Čekala je dlouhá cesta. Předlouhá, plná nebezpečí a nástrah. A proto po několika minutách loučení nakonec za doprovodu jásotu ostatních, opravdu vyrazili. Vstříc krásám i hrůzám okolního světa.

...

Již putovali sedmý den. Některým z nich se to sice zdálo málo, jelikož byli zvyklí na dlouhé toulky, ale chudákům hobitům to již připadalo jako věčnost. Smíšek už raději přestal počítat, kolikrát si mu již Pipin postěžoval, že měl raději zůstat v Roklince v pohodlí a jíst svou druhou večeři. Té se na téhle výpravě nedočká. ,,Jen pojďte, můj milý hobite, blížíme se k cíli," uklidňovala jej vždy Chantal s úsměvem, i přesto, že moc dobře věděla, jak daleko jejich cíl ještě je. To však hobitovi říci nehodlala. Tito malí lidičkové byli určitě rádi, že vůbec ještě mají šílu stát na nohách. Nemohla jim schazovat naděje.

V předu skupiny kráčel Gandalf opírajíc se o svou hůl, hned za ním šlapal trpaslík Gimli, potichu mručící něco o tom, jak nesnáší pěší túry, a pak Pipin se Smíškem, jež se zrovna pošťuchovali, div jeden druhého nesvalili k zemi. Jejich rozepře naštěstí utl Frodo, kráčící za nimi, jelikož tušil, čím by to mohlo skončit. Ještě by se zranili. Jako další tu byl Boromir, za kterým si to vykračoval Aragorn, jež si s úsměvem povídal s jemně zadýchaným Samem, jemuž přenechal otěže svého poníka Vilíka. Samvěd totiž miloval zvířata, a proto si nenechal ujít možnost být jeho vodičem. Skupinu neuzavíral nikdo jiný, než dvojice zamlklých elfů. Legolas s Chantal, jež jako jediní vypadali, jako že na ně počet ušlapaných kilometrů nemá žádný vliv.

Hned, co to bylo možné, se především kvůli zmoženým hobitům utábořili. Boromir s Aragornem zašli pro trochu dřeva a potom rozdělali oheň, na kterém Sam uvařil vynikající polévku, jejíž recept si pamatoval nazpaměť. Dostalo se na každého, jen podivná Chantal nabízené jídlo odmítla a místo toho si ze své brašny vytáhla pouhý cestovní chléb Lembas a nějakou zeleninu. To Sama, jakožto šéfkuchaře, mírně dopálilo. Nevěděl, o co té holce šlo, ale nevěřil jí. Jak by také mohl, když ani nepřijme polévku, kterou tak pracně uvařil. Nikdo, kromě Legolase, který byl rád za to, že ve Společenstvu není jediným elfem, se s tajemnou dívkou moc nebavil. Nevěděli o ní nic, než jen pouhé jméno. A vynořila se tak náhle, že jí nemohli důvěřovat.

Bylo až zvláštní, jak zčistajasna se vlastně objevila. Navíc z ní měl nejeden z nich zvláštní pocit. Jakoby je chtěla každou chvilkou podrazit a zničit. A i když si to nechtěli připouštět, nebyli se schopni kousavé nedůvěry zbavit. První se o ní budou muset něco dozvědět, než jí budou schopni uvěřit a přijmout fakt, že jim zřejmě opravdu nehodlá ublížit.

Jakmile se situace zklidnila a všichni si chvíli odpočinuli po výborném jídle, ujal se Boromir bojového výcviku Smíška s Pipinem. Jestli totiž chtějí přežít v divočině, budou muset umět i něco víc, než jen házet kaštany. Učil je proto, jak se správně zachází s mečem a po chvíli praktické výuky musel dokonce uznat, že jim to celkem šlo. Aragorn, sedíc na kameni opodál, se vesele smál a kouřil svou dýmku, na kterou si konečně našel trochu času. Občas dokonce prohodil nějakou tu radu, ale hobiti ho po většinu času stejně neposlouchali a bojovali po svém.

Frodo se Samem stále klidně posedávali u dohořívajícího ohně a s úsměvy na rtech své přátele pozorovali. V rukou svírali vyjedené plechové misky a měli se oba dobře. Teď se vše zdálo, jako krásný sen. Nebezpečí jakoby neexistovalo. Gandalf, opírající se o převeliký balvan, jež se nacházel několik metrů daleko od táboráku, kouřil svou dýmku a hluboce promýšlel další kroky jejich cesty. Před nimi byl průsmik Caradras, kam se mu pranic nechtělo a pod ním Doly v Morii. Tam se však odvážit nechtěl ani za nic. Moc dobře věděl, co za stvůru se tam ukrývá a čelit jí opravdu nehodlal. ,,Naše cesta se odsud stáčí na východ do Mordoru," pravil trochu hlasitěji než chtěl, čímž upoutal pozornost trpaslíka Gimliho, stojícího opodál. Ten měl o směru jejich cesty jasno. Hodlal to vzít přes Morii.

Legolas seděl v zelené trávě a se zavřenýma očima chvíli pouze naslouchal cvrlikání ptáků a bzučení hmyzu, usedajícího na vonící květiny. Momenty jako tento jej vždy přenesly do dob, kdy jejich hvozd ještě překypoval životem, kdy stromy nebyly ztrouchnivělé, ale místo toho se vzduchem linula vůně čerstvého dřeva. Dříve ten les miloval. S povzdechem otevřel hnědé oči a pohledem zabloudil k osobě, jež působila stejně, jako on. Ona tajemná dívka, jíž nikdo nevěřil, totiž zaujala nedaleko něho úplně stejnou meditační pozici.

Seděla na velkém oblém kameni v tureckém sedu s rukama volně položenýma na stehnech, zády dokonale rovnými a naprosto uvolněnými svaly. Její hrudník se pravidelně nadzvedával a zase klesal společně s hlubokými nádechy a výdechy, jež dovolily jejímu tělu se naprosto vyklidnit. Oči nechala zavřené a jedinou svou pozornost věnovala naslouchání zvukům přírody. Nebo alespoň to si Legolas myslel. Do hlavy jí však vidět nemohl. Nic z toho ale neupoutalo elfovu pozornost tak, jako mírně černě zářící vlasy na její hlavě. Vsadil by se o cokoli, že ještě před chvílí byly plavé. Teď zářily jemně bouřkově černou barvou. Legolas to však přisuzoval jen stínu, ve kterém se nacházela, a proto z toho nedělal vědu. Nehodlal se znepokojovat hned na začátku jejich dlouhé výpravy. Na to je toho před nimi až moc.

Trpaslík Gimli jasně rozhodnut prosadit svůj názor, pomalu přešel k čaroději a důležitě se narovnal tak, aby vypadal co nejdůstojněji. ,,Kdyby se mě někdo zeptal, co si myslím, a on se nezeptá, řekl bych, že zbytečně jdeme oklikou. Gandalfe, vezměme to přes Doly v Morii. Bratránek Balin nás královsky uvítá!"

Čaroděj však k trpaslíkovu překvapení okamžitě zakroutil hlavou v zápor a svraštil obočí. Nevypadal ani trochu nadšeně z toho, co jeho společník právě navrhl. ,,Ne Gimli. Přes Morii nepůjdu, leda bych neměl na vybranou," odvětil a znovu popotáhl ze své dýmky. Trpaslík sice nechápal, proč Gandalf zareagoval tak ostře, ale raději to nechal být. Čaroděj však moc dobře věděl, proč do Morie nehodlá vstoupit. Hrabiví trpaslíci v hlubinách dolů probudili až příliš silné monstrum.

Přesně v moment, kdy se vzduchem rozneslo veselé zařehtání Vilíka pasoucího se pod skalkou, Boromir omylem škrábl svým mečem neopatrného Pipina do prstu. Nebylo to nic strašného, ale chudák hobit vyjekl a leknutím upustil svůj mečík. Nevěřícně přitom třeštil oči na viníka. ,,Promiň," vyhrkl ined Boromir a omluvně se usmál. Bylo však příliš pozdě. Nic už jej nedokázalo zachránit před pomstou hobitů, jež se měla uskutečnit. Smíškův mečík zařinčel, jak dopadl na tvrdou zem hned, co jej upustil. Oba hobiti se na sebe krátce podívali a lišácky mrkli. ,,Za Kraj!!" Vykřikli z plných plic a naráz skočili na Boromira, který to chudák nečekal, zavrávoral a se smíchem se svalil na zem, kde probíhal jejich souboj.

Ani Aragorn nedokázal zadržet svůj smích při pohledu na ta tři motovidla, válející se v trávě. ,,Je dobře, že se baví," pousmál se Frodo na Sama sedícího vedle něho, a potom se znovu otočil směrem k Pipinovi, Smíškovi a Boromirovi. Nebylo jim však souzeno se bavit tak dlouho. Jejich veselí tak rychle přerušilo vzdálené máchání křídel, jež sice většina skupiny nemohla vůbec slyšet, ale našlo se pár jedinců, jejichž sluh byl vycvičený natolik, že jej postřehli. Chantal náhle zbystřila, trhla sebou a natočila se směrem, odkud zvuk vycházel. Rychle otevřela oči, nyní zbarvené podobně bouřkovou černou, jako její jindy plavé vlasy a pokusila se zaostřit na černou tečku v dáli. Svraštila obočí a rychle vstala. Na rtech se jí přitom rozlil skoro neviditelný podlý úsměv. Ještě chvíli počkala ve stínu, než se barva jejích očí a vlasů vrátila zpět do normálu a potom rychle přistoupila k Legolasovi stojícímu opodál. Nemohla dopustit, aby pojali jakékoli podezření. Ne teď na začátku výpravy.

,,Co to je?" Zeptal se zmateně Sam, když se konečně přestal smát bojující trojici a taky se ohlédl. V dáli totiž cosi spatřil. Tón jeho hlasu upoutal pozornost i zbytku Společenstva, jež během pár minut celé stálo na nohou, s pohledem upřeným na novou hrozbu. Nevěděli ještě, co to bylo, ale pranic se jim to nelíbilo. ,,Nic, jen mráček," uchechtl se nejistě trpaslík Gimli, jakoby se spíše snažil uchlácholit sám sebe, než hobita. ,,Letí rychle a proti větru," konstatoval Boromir a svraštil obočí. Ať už to bylo cokoli, nelíbilo se mu to.

,,To jsou-" vyhrkl zničehonic Aragorn a vytřeštil oči na rychle se blížícího nepřítele. ,,Krebajny z Vrchoviny!" Doplnili jej Legolas s Chantal jako jeden. Letmo se na sebe podívali a jemně přikývli. Museli se ukrýt dřív, než se Krebajny přiblíží natolik, že je budou schopny rozpoznat. ,,Rychle! Schovat!" Křikl Gandalf, jež si byl moc dobře vědom toho, kdo sem stvoření vyslal. A ani zanic nestál o to, aby Saruman věděl, kde se nachází jejich družina. Ještě by jim mohl znepříjemnit cestu. Sam rychle uhasil oheň a zadupal jiskry tak, že z ohniště zůstala jen hromada popela. Všichni co nejrychleji skočili za kameny, pod keříky a do jiných skrýší, které byli schopni najít. Ani Vilík, jež se naštěstí pásl pod skalkou, která ho dokonale skryla, je neprozradil.

Krebajny se s hrůzným křikem prohnaly přímo nad jejich hlavami, párkrát skalku obkroužily a nakonec se opravdu vydaly na odchod. Výprava ještě chvíli vyčkávala v úkrytech, než si byli naprosto jisti, že jsou monstra pryč. Jeden po druhém se vyplazily ze skrýší a zahledeli se do dáli na rychle se vzdalující hejno. Čaroděj, jemuž právě krebajny zmařily celý plán na další kroky jejich cesty, se zamračil. Vůbec se mu nelíbilo to jediné, co zbývalo.  ,,Hlídají východní cestu. Zbývá, průsmik Caradras," povzdechl si a svraštil své husté obočí, načež se otočil směrem k horám, kam měl nyní nově namířeno.

...

Prodírali se neprůstupným a těžkým sněhem již několik hodin a situace působila, že už nemůže být nepříjemnější. Hobiti se unaveně ploužili a Vilík neustále klopýtal na nerovném povrchu země pod bílou pokrývkou, do které se celý zabořil. Nemluvě o tom, jak udupaný sníh klouzal pod jeho kopyty. Situace však věru nepříjemnější být mohla. Semlela se totiž jako naschvál dokonalá sněhová vichřice. Dotěrné a ostré vločky jim všem létaly do zrudlých očí a tváře i s nosy jim červenaly ukrutnou zimou. Frodo se cítil zcela vysílen, odhodlaně však šlapal dál, přímo za Aragornem. Sníh mu však cestu moc neulehčoval a on tak po malé chvíli uklouzl a s tichým výkřikem se skutálel dolů z kopce.

,,Frodo!" Vykřikl zděšeně Aragorn a přeběhl k němu, aby jej vytáhl ze sněhu zpět na nohy. Oprášil mu špinavé oblečení a rychle zkontroloval, zda-li je hobit v pořádku. Frodo však vypadal nejistě. Cosi mu totiž chybělo. Cosi velmi důležitého. Když totiž rozepl knoflíček u své košile a zašmátral na své hrudi, nic nenašel tam, kde by se měl nacházet prsten moci. Nebyl tam.

Frodo se zhrozil a okamžitě probodl sníh, po kterém se skutálel, vylekaným pohledem. Naštěstí jej uviděl. Ležel na čerstvě napadaném prašanu, na němž dokonale vynikla jeho zlatá barva. Zničehonic však řetízek s prstenem uchopila něčí ruka. Boromir si jej zaujatě prohlížel, jak na něho pomalu doléhala šílená moc, kterou šperk oplýval. Snažil se jej ovládnout.

,,Je to zvláštní osud, trpět tak velkým strachem pro něco tak malého. Tak malého," špitl a upřeně se zadíval na prsten, jež se pomalu zmocňoval jeho mocichtivé mysli. Natahoval k němu intuitivně druhou ruku, jakoby ho snad chtěl pohladit, avšak to mu nemohli dovolit.

,,Boromire, vrať ho Frodovi!" Přikázal ostře Aragorn, jež si byl moc dobře vědom, jak nebezpečné je, že jej má v ruce právě on. Boromir se jakoby probral z tranzu, nuceně natáhl ruku s prstenem před sebe a došel až k hobitovi, který po prstenu rychle chmátl a bleskurychle si jej nasadil na krk, tak, aby ho schoval z dosahu ostatních. ,,Proč ne? Mně na něm nesejde," odfrkl si, jakoby snad chtěl přesvědčit sám sebe, než ostatní. Vlídně rozcuchal Frodovi vlasy a potom se rychle otočil a znovu počal šlapat sníh před sebou.

...

Prosby Smíška a Pipina bohužel vyslyšeny nebyly a sněhová bouře tak jako zázrakem neskončila. Ba naopak snad ještě zesílila. Skoro celé Společenstvo společně s poníkem se bořilo do stále vyššího sněhu, jež jim stále více znepříjemňoval už tak dosti zlou cestu. Jediní, kdo se bílou pokrývkou nemusel prodírat, byli Legolas a Chantal, kteří jakožto elfové šlapali po sněhu lehkým krokem tak, že skoro ani nenarušili jeho strukturu.

Legolas rychle přešel blíž k útesu, zamračil se a zaposlouchal se. ,,Vzduchem se line zlý hlas!" Vykřikl s pevně přivřenýma očima, čímž bránil sněhovým vločkám, se do nich dostat. Pootočil se na znepokojenou Chantal a znovu svraštil obočí. Už zase mu připadalo, že je její barva vlasů jiná. Znovu ta bouřkově černá... ,,To je Saruman!" Zakřičel Gandalf silným hlasem, aby skupinu varoval. Víc však říci nestihl, jelikož se přesně v ten moment z části hory nad nimi ulomil velký kus sněhu a všechny do jednoho je zasypal. Jako první se vyhrabala Chantal. Vyplivla sníh, který jí napadal do pusy a urychleně se postavila na nohy. Pomohla Legolasovi, jehož objevila jako prvního a společně s ním počala vytahovat i zbytek společníků.

,,Chce na nás svalit horu! Gandalfe, musíme zpátky!" Zakřičel Aragorn směrem k čaroději, aby přehlušil silný vítr a stařec jej slyšel. ,,Ne!" Křikl Gandalf, který ihned počal volat do vzduchu zaklínadlo, jež mělo odvrátit Sarumanovy úmysly. Neměli však čas na podobnou magii. Museli prostě pryč. Do převisu nad nimi v tu chvíli uhodil blesk a kdyby Chantal včas nezakřičela, aby uhli, spadly by kameny a těžký sníh přímo na neopatrné hobity.

,,Musíme pryč z hory! K Rohanské bráně a jižním úvalem k mému městu," křikl Boromir a odhrnul si vločky z očí. Už jej ta zima opravdu přestávala bavit. ,,Ta brána je až moc blízko Železnému pasu!" Odvětil Aragorn příkře. Nehodlal nakráčet nepříteli, jež se je snaží zabít, přímo k jeho doupěti. ,,Když nemůžeme přes horu, pojďme pod ní. Můžeme přejít přes doly v Morii," navrhl Gimli znovu a zvědavě se zadíval na čaroděj, který působil znaveně. Zamračil se.

,,Ať rozhodne ten, který nese prsten," povzdechl si Gandalf nakonec a počal se v duchu smiřovat s tím, co Frodo zvolí. Zavládlo krátké ticho, během kterého hobit zvažoval možnosti. ,,Půjdeme přes Doly," rozhodl nakonec Frodo, jež neměl o nebezpečí ani potuchy. ,,Budiž," svolil tedy Gandalf s povzdechem.

Obrátili se směrem, kterým přišli a co nejrychlejším krokem se prodírali zpět. Chvilku šli, ale jakmile se znovu začal sypat sníh nově doplněný i obřími kusy kamení, museli přejít do běhu. ,,Utíkejte!" Zakřičela Chantal a zrychlila krok. Hned jí však došlo, že drobní hobiti nedokážou sami udržet krok a život jim tak musí zachránit oni. Vrátila se o kus dozadu, opatrně popadla Froda a vyhodila si ho na záda tak, aby se udržel. Legolas ji rychle napodobil a vzal Pipina, Aragorn se chopil Smíška a Boromir převzal Sama. Běželi jako o život, o který jim také šlo. Gimli dorazil jako poslední a hned, co překročil hranici srázu, se kus skalky po které předtím běželi, ulomil a spadl kamsi do nedohledna. Zbytek cesty pak zasypalo kamení. ,,Ještě, že jsme to stihli," oddechl si Boromir a vydýchával se po jejich atletickém výkonu. Dlouho však neodpočívali, jelikož se museli vydat dál.

***