Bylo tomu už pár dní od doby, co hobiti společně s tajemným hraničářem, opustili hospodu U Skákavého poníka. Putovali hluboko uvnitř lesů a po stezkách, kterými je prováděl muž, jež jim zachránil život. Působil, jakože se v divočině vyzná, a proto mu alespoň v tomhle půlčíci věřili. Stále však v jejich hlavách přebývala myšlenka, která je nutila k podezíravosti. Neznali jej, neznali ani jeho jméno. Věděli, že se mu přezdívá Chodec, ale to bylo vše, co ze za tu dobu stihli o tajemném muži dozvědět. Ani nevěděli, jaké jsou jeho pravé záměry. Nevěděli, proč se rozhodl jim pomoci.

,,Kam nás to vede?" Sam mu nevěřil, to mohl říct rovnou. Věděl, že kdyby hraničáře nepoznali, ležely by teď jejich mrtvá těla v Hůrce. Přesto se nedokázal zbavit kousavého pocitu, který z celé situace měl. Odpovědi od jeho hobitích společníků se mu však nedostalo. Pochodovali za Chodcem bez jediného slova. Jakoby raději ani nechtěli vědět odpověď na Samovu otázku. Hraničář však k jejich údivu dotaz zodpověděl. ,,Do Roklinky." Řekl to tak jistě a ledabyle, jakoby to byla naprosto jasná informace. Jakoby to snad hobiti měli dávno poznat podle cest, kterými se dal. Ani se na půlčíky neotočil, jen přidat do kroku, aby neztráceli čas. Věděl, že nazgûl nebudou daleko a nehodlal se s nimi znovu střetnout na místech, kde by byli ve výhodě.

,,Slyšeli jste?" Rozzářil se Samvěd, který se až do teď podezíravě mračil. Informace o jejich výpravě do Roklinky jakoby naprosto zastínila fakt, že hraničářovi nemůže věřit. Najednou jakoby byl ochoten jít za ním kamkoliv. ,,To uvidíme elfy!"

...

Hraničář, nebo alespoň takový, jako byl Chodec, je zvyklý na dlouhé cesty a dokáže si energii dobře rozvrhnout tak, aby jeho tělo vydrželo co nejvíce. Hobiti, jejichž nejdelší výlety byly po travnatých plochách Kraje, však takovou schopnost neměli. Cítili, jak jejich nohy trpí bez odpočinku, po kterém tak toužili. Nemluvě o jejich nespokojených žaludcích. V tuhle dobu už by se doma cpali svačinami a dvojitou večeří. Chodec však nevypadal, jakoby se hodlal zastavit a dopřát si čajový dýchánek.

Jakoby se nad nimi kdosi slitoval. Po několika dalších hodinách nepřetržité chůze, kdy už hobiti div nezakopávali o vlastní nohy, se před nimi otevřel výhled na starou zříceninu. Začínalo se smrákat a Chodec věděl, že by nebylo bezpečné, kdyby s unavenými půlčíky pokračoval v cestě. Ne pod rouškou tmy, ve které by jejich nepřítel měl převahu. ,,To bývala věž Amon sul," konstatoval hraničář, když se společně se svým poníkem Vilíkem vydal směrem ke zřícenině a povšiml si, jak zaujatě ji hobiti sledují. Ať už to bylo kvůli věži samotné, nebo protože byli tak unaveni, že konečně spatřili šanci si na chvíli odpočinout.

,,Přespíme tady," otočil se na půlčíky a přejel je všechny rychlým pohledem, ,,na Větrově." Viděl, jak se obličeje jeho společníků změnily s úlevou, kterou jim informace přinesla. On sám však z jejich přestávky vůbec nadšen nebyl. Věděl, že je dost možné, že je tu nazgûl objeví a děsil se toho, co by se mohlo přihodit, kdyby se dostali až k Frodovi. Nebyl hloupý, věděl, co hobit nese na své hrudi. A také věděl, že se k prstenu nesmí dostat ruka nepřítele. Byl ochoten udělat cokoli, aby se tak nestalo.

Poník nemohl tunely projít až do věže a hraničář věděl, že ani on sám v ní dlouho nepobyde. Hodlal jít prozkoumat okolí. Zjistit, kudy se vydat a jaké cesty jsou bezpečné. Proto uvázal otěže Vilíka ke stromku, který rostl přímo vedle vchodu do zříceniny a jeho koruna vytvářela jakousi bránu, kterou se později sám vydal. Dovedl hobity po kamenných schodech až na římsu, která byla dostatečně velká na to, aby se zde na noc utábořili. Potom se od skupiny oddělil a vydal se hluboko do útrob okolních lesů.

Noc byla chladná a na tvrdé zemi nebyl spánek příjemný. Hobiti se však museli spokojit i s málem, které měli. Byli rádi, že si alespoň odpočinou, i když to nebyl zrovna luxus. Frodo věděl, že i kdyby byl nucený spát bez pokrývky, kterou s sebou naštěstí měl, ten večer by usnout dokázal. Z celého dne byl vystresovaný a vyčerpaný. Cítil, jaký tlak a jaká zodpovědnost nyní leží na jeho bedrech a nebylo to nic příjemného. Ještě chvíli se potuloval ve vlastních myšlenkách, jež se hlavně týkala nazgûl, než konečně zavřel oči a upadl do říše snů.

Dlouho v ní však bohužel nepobyl. K jeho nosu se rychle donesla vůně jídla, které jeho naivní přátelé s úsměvy na tvářích připravovali. Nikomu z nich nedošlo, do jakého nebezpečí je zapálený oheň, jehož plameny tancovali po zdech jeskyňky, mohl dostat. Frodo se nepříjemně zavrtěl a zamračil se. Pomalu otevřel oči a zamžoural do noci. Rychle mu došlo, co jeho přátelé dělají, když k jeho uším dolehly jejich rozjařené hlasy. Vůbec si neuvědomovali jakou pozornost na ně přivolávali. Co mohlo přijít.

,,Co to děláte?!" Vytřeštil oči, když se posadil a otočil se na tři hobity sedící spokojeně u rozpáleného ohně. ,,Rajčata, klobásky, pečený špek," věnoval mu Smíšek vřelý úsměv. Stále jim nedocházelo, čeho se dopustili. Důvodu, proč byl Frodo tak rozrušený. Jediné, na co mohli myslet bylo dobré jídlo, které si uvařili. ,,Nechali jsme vám, pane Frodo-" Samvěd s úsměvem od ucha k uchu uchopil misku, ve které byla porce dobrého pečeného masa, přímo pro jeho přítele. Frodův výraz se však vůbec nezměnil. Rozhodně ne v dobrém. Vypadal rozrušeně a vyděšeně. Nikdo z jeho společníků netušil, čeho se tak bojí. Nevěděli, že Frodovi došlo, jak dlouho už tu museli takhle sedět. Nazgûl už jejich stopu museli mít několik hodin.

,,Zbláznili jste se?! Uhaste to, hlupáci!" Rychle ze sebe shodil přikrývku a vyskočil na nohy. Oheň, který tak dlouho vysílal signály jejich nepříteli, skonal pod jeho nohama, kterými jej bez váhání zadupal. Setkat se s nechápavými pohledy svých společníků, kteří mu zazlívali, že je připravit o zdroj tepla. Rychle však pochopili Frodovo počínání, když vzduch protkl hlasitý pištivý zvuk, ze kterého jim mrazilo na zádech. Nazgûl.

Frodovým tělem projela vlna strachu, když pochopil, odkud zvuky vychází. Rychle přeběhl k okraji římsi a zadíval se do hustého porostu pod zříceninou. Z husté mlhy tam vystupovaly černé zahalené postavy. V jejich rukou se ve světle Měsíce leskly čepele dlouhých ostrých mečů. Věděl, že pokud zůstanou tady, je jejich smrt celkem jistá. Musel proto své přátele rychle dostat pryč z římsy. Ohlédl se na ně a spatřil v jejich tvářích strach. I on jej měl. Věděl co je čekalo a čeho jsou nazgûl schopní. Neměli však čas na to, aby jen ustrašeně postávali na místě s tasenými meči. Ubránit by se nedokázali. ,,Pryč odtud!" Zamračil se Frodo a pobídl hobity, aby se rozeběhli do vnitra stavby. Kamenné schody naštěstí pro ně pokračovali nahoru, až na samý vrchol zříceniny.

Záda měli přitisklá u sebe. Tak, aby každý z nich mohl hlídat jiný směr, kterým by mohl nepřítel na prostranství dorazit. Srdce jim bušila jako splašená, nohy jim dřevěněly strachem a ruce, ve kterých svírali své meče, se jim třásly. Vyčkávali. A každá minuta pro ně byla utrpením. Věděli, že nazgûl přijdou. Jen nevěděli, kdy a odkud.

Ze tmy se vynořilo několik zahalených postav. Vystoupili z mlhy a stínu a pomalým rozvážným krokem mířili k půlčíkům, kteří se na sebe vyděšeně namáčkli a bok po boku strnule pozorovali nepřítele. Tlak, pod kterým byli, je přiháněl k šílenství. Viděli dlouhé meče, které nesl každý jeden nazgûl a moc dobře věděli, že proti něčemu takovému jejich mečíky nemají šanci. Sam však také moc dobře znal svou povinnost. Musel bránit Froda, ať už ho to stálo cokoli. Nazgûl se nesměli dostat k prstenu na Pytlíkově krku. Proto nad ničím nepřemýšlel, když se s křikem rozeběhl proti nepříteli, se svým mečíkem pevně v rukou.

,,Zpátky potvory!" Neměl jedinou šanci, ani když se pořádně rozmáchl. Jeho akce byla bez obtíží přerušena jedním z jeho nepřátel, který hobita bezcitně odhodil stranou. Půlčíkova hlava tvrdě dopadla na studenou zem a hobit skončil v bezvědomí. Zbytek společníků vyděšeně přihlížel, jak se tělo jejich přítele přestalo hýbat. Čekalo je to stejné, ne-li něco mnohem horšího. Smíšek s Pipinem se však nehodlali vzdát. I oni už pochopili, po čem nazgûl tak touží a věděli, že svého přítele musí bránit.

Proti nepříteli však neměli jedinou šanci. Jejich křik rychle utichl, když skončili na tvrdé zemi v prachu a špíně, bez mečů a jediné možnosti, jak pomoci Frodovi, který tak zůstal proti nazgûl stát sám. Srdce cítil až v krku. Jeho ruce se roztřásly tak, že už nebyl schopen ani nadále svírat svůj meč. Zbraň zařinčela, jak dopadla na špinavou zem pod nohy jeho nepřátel. Frodo se zadrženým dechem ustrašeně couval, jelikož nazgûl nepřestávali kráčet proti němu.

Jeho noha podklouzla na nerovném povrchu a hobit tak skončil na tvrdé zemi, stejně jako jeho přátelé. Věděl, že jim nedokáže utéci. Jediné, čeho byl schopen, bylo plazit se pryč od nevyhnutelné smrti. Byl si jistý, že tuto noc nepřežije. Ne, když viděl zbraně, které nazgûl svírali v obrněných rukách. Zabijí ho. A on nemá jak tomu zabránit.

Nejdominantněji vypadající nazgûl, jež stál přímo v úplném čele skupiny přízraků, zklonil svůj meč a místo něho na drobného hobita tasil morgulský nůž. Pro někoho tak malého to dokonale stačilo. Rozvážným krokem, ze kterého Froda mrazilo, se vydal ke svému cíli. Mladému Pytlíkovi ztuhla krev v žilách, jak se snažil zahnat myšlenky na to, co jej čekalo. Ani on se však nehodlal nechat zabít tak snadno. Byla tu jestě jedna věc, jež by mu mohla pomoci a ušetřit jej od hrůzného osudu. Rychle si sahl do kapsičky od svého kabátku a vytáhl svou poslední naději. Jakmile si potom prsten moci nasadil, svět okolo něho ztmavl. Kromě jasné bíle zářících nazgûl, bylo vše kolem rozmlžené a zčernalé. Frodo nic podobného nikdy nezažil a nebyl si tak jistý, jak se má cítit. Rozhodně měl stále stejný strach. Nazgûl totiž nezmizeli.

Ba naopak, dojednoho vypadali, jakoby tu snad byli ještě silnější. Jejich vůdce, ten v jehož ruce stále spočíval morgulský nůž, k hobitovi natáhl svou kostnatou ruku. Frodo, stále stejně vyděšený, věděl moc dobře, co chtějí, jenže to bylo to jediné, co jim dát nesměl. Proti jeho vůli ho ruka, na které měl prsten, úplně sama vystřelila k přízrakově dlani. Snažil se ji odtáhnout, lrotože opravdu nechtěl aby Sauronovi poskoci tak lehce zvítězili a proto silně zabral. K jeho štěstí se mu to taky povedlo.

Tedy, spíš ke štěstí Středozemě, pro Froda to moc růžové nebylo. Když hlavní nazgûl uviděl, že mu hobit odporuje, napřáhl se a zabodl svůj nůž do levé strany Frodova hrudníku (nad srdce). Hobit vykřikl a do očí se mu nahrnuly slzy. Jako na zavolanou odněkud vyběhl Aragorn s loučem a mečem v ruce.

Slyšel z dálky pištění nazgûlů a křik hobitů, okamžitě se rozhodl jít na pomoc. Frodo si z posledních sil stáhl prsten a jen co to udělal, vyjekl bolestí. Ztěžka dýchal a po lících mu stékaly slzy. ,,Frodo!" Zakřičel Sam vyděšeně, ale zůstal na svém místě, aby ho taky nezranili. Aragorn nazgûly zapaloval a tu a tam s nimi i šermoval.

Jen co to bylo bezpečné, se Sam, Pipin a Smíšek rozeběhli za Frodem. Jak bylo vidět, nebyl na tom zrovna nejlépe. ,,Chodče!" Zvolal Sam vyděšeně. Aragorn odehnal posledního nazgûla a přispěchal k nim. Uchopil do ruky nůž, který Froda zranil a zamračil se. ,,Pomozte mu chodče," prosil Sam.

,,Zranil ho morgulský nůž," konstatoval Aragorn, ,,to uzdravit nedokážu. Potřebuje elfský lék." Vzal Froda do náruče a v závěsu s hobity se vydal na cestu. ,,Jsme šest dní od Roklinky, on to nevydrží," zasténal Sam a popohnal Vilíka. ,,Vydrž Frodo," zašeptal Aragorn, víc pro hobita zatím udělat nemohl. Frodo hekal, jeho oči změnili barvu a jeho tvář zbledla.

Aragorn ho položil do trávy a zadumaně poodstoupil. ,,Pane Frodo," špitl Sam zkroušeně a sahl hobitovu na čelo, ,,začíná stydenout." ,,Copak umře?" Zeptal se Pipin a upřel zrak na Chodce. ,,Jde do světa stínů. Bude přízrakem, jako oni," vysvětlil Aragorn. Zpoza stromů se ozvalo hlasité pištění. ,,Jsou blízko," konstatoval Smíšek a svraštil obočí.

,,Same!" Zavolal Aragorn na jednoho z hobitů. ,,Poznáš Athelas?" ,,Athelas?" ,,Králův lístek." ,,Poznám, je to plevel," odvětil hobit. ,,Možná zpomalí otravu. Honem!" Aragorn mu podal zapálený louč a každý z nich se vydal trochu jinou cestou do temného lesa.

První kdo našel Athelas byl Aragorn, trochu ho uřízl a chtěl vstát. To mu ale neumožnilo ostří meče, jež měl přiložené k hrdlu. ,,Copak, copak. Překvapený hraničář?" Ozval se melodický ženský hlas. ,,Arwen," oddechl si Aragorn a vzhlédl k elfici. Oba se následně, co nejrychleji vydali k hobitovi.

,,Frodo, im Arwen. Telin le thaed. Lasto beth nin, tolo dan nan galad," promluvila k mladému hobitovi elfka a poklekla vedle něj, zatímco mu Aragorn opatrně vkládal Athelas do rány. ,,Kdo je to?" Zeptal se Smíšek a nečinně je pozoroval. ,,Frodo," zašeptala Arwen.

,,Elfka," vydechl Sam. ,,Asi omdlí. Nevydrží to. Musíme s ním k mému otci," pravila Arwen a sahla Frodovi na čelo. ,,Hledám vás už dva dny," řekla. ,,Kam ho nesete!" Vyhrkl Smíšek. ,,Je za vámi pět přízraků, kde jsou ostatní čtyři, to nevím."

Elfka přešla ke svému koni Asfalothovi a po chvíli se vedle ní objevil Aragorn s Frodem v náručí. ,, Dartho guin Beriain. Rych le ad tolthathon," promluvil Aragorn elfskou řečí. Arwen porozumněla a nesouhlasně zakroutila hlavou.,, Hon mabathon. Rochon ellint im," pravila.

,,Andelu i ven rwen," odporoval Aragorn a nesouhlasně zahroutil hlavou. ,,Co si to říkaj?" Zeptal se Pipin. ,,Frodo fir. Ae athradon i hir, tur gwaith nîn beriatha hon," trvala na svém Arwen. ,,Nebojím se jich." ,, Be iest fin," svolil nakonec Aragorn a pomohl Arwen posadit Froda na koně a potom na Asfalotha posadil i ji.

,,Arwen. Jeď rychle, neohlížej se," poradil pořád heště nejistě Aragorn a sledoval jak elfka pobízí Asfalotha a odjíždí s pouhým: ,,Noro lim Asfaloth, noro lim," což bylo mířeno jejímu koni a ne k němu. ,,Co to děláte! Vždyť tam jsou ty přízraky!" Zakřičel Sam vyděšeně. Aragorn pouze mlčel. Po chvíli se rozhodl něco říct. ,,Pojďte, nesmíme se zdržovat," pobídl hobity a vydali se na cestu.

***