Králův hněv byl nezměrný a Grima Červivec to moc dobře věděl. Měl strach, že přijde o život. Ihned se ho totiž chopili stráže a na příkaz jejich vládce Theodéna  jej odtáhli ze Zlaté síně a hned, co jim vojáci otevřeli dřevěná vrata, Grimu nemilostrdně strčili ze schodů, po kterých se s křikem skutálel. Nebyl to nejhezčí pohled, jelikož si každý dokázal představit, jak moc to rádce muselo bolet. Avšak nikdo ho nedokázal litovat. Na to byly jeho hříchy až moc velké.

Theodén, v ruce svírající svůj meč, celý bledý scházel dolů po kamených schodech, až ke svému rádci, který se v bolestech křečovitě svíjel na zaprášené zemi. ,,Vždycky jsem vám jen věrně sloužil, můj pane," snažil se Grima krále přesvědčit, aby ho ušetřil, i když na Theodénovi bylo více než vidět, že na to nehodlá ani pomyslet. ,,Tvé mastičkářství, by ze mne za chvíli udělalo čtvernožce," zavrčel vládce Rohanské říše, jak pomalým, ale jistým krokem pronásledoval svého bývalého rádce, který se od něho snažil ze všech svých zbylých sil odplazit pryč a zachránit si krk. ,,Nezahánějte mě," zasténal Grima, jež už neměl kam utéci.

Theodén se však jen bezeslov napřáhl a kdyby ho Aragorn nezadržel, byl by Červivce zabil. ,,Ne! Můj pane!" Vyhrkl ihned Hraničář, který pevně svíral královy ruce, aby se ujistil, že se mu nevyvlékne a nepokusí se Grimu, který si strachy kryl zátylek a třásl se před nimi, znovu zabít. ,,Ne, pane, nechte ho," svraštil Aragorn obočí a pohledem těkal mezi oběma královýma očima, které však nehodlal upřít na něho, ,,dost krve už bylo kvůli němu prolito." To se na něho Theodén konečně podíval. Navázal s Chodcem krátký oční kontakt a když pochopil, že svá slova myslí vážně, vytrhl se mu a sklopil svůj meč. Gandalf, který celou scénu jen tiše sledoval, se zamračil, jak pozoroval Grimu ve spěchu utíkat z království a přemítal, zda-li Aragorn udělal dobře, že jeho život ušetřil. Červivec byl totiž nevypočitatelný. Mohl jim ještě uškodit.

,,Jděte mi z cesty!" Zavrčel Grima, jak se prodíral davem lidí, které povyk přilákal a zhlukli se přímo pod schody. ,,Vzdejte hold  králi Theodénovi!" Zakřičel jeden z vojáků hned, co se situace uklidnila a lidé si začali konečně všímat, kdo to před nimi stojí. Už to nebyl zašedlý a zarostlý stařec, nýbrž celkem pohledný a silný král, připraven bránit Rohan. Všichni, včetně Aragorna, okamžitě poklekli, na náznak pokory ke svému vládci. Theodén nic neřekl, jen se otočil směrem ke Gandalfovi a jeho společníkům a zamračil se. Něco mu tu nesedělo. Kromě Éowyn by tu měl být ještě někdo jiný. ,,Kde je Theodred..." zašeptal si pro sebe a znovu se okolo sebe rozhlédl. Nikde však nestál ten, koho hledal. ,,Kde je... můj syn?"

...

,,Ahoj, Chantal," ušklíbla se v černém plášti a kápi zahalená osoba, která zřejmě nestála o to, aby kdokoliv odkryl její identitu dřív, než se to rozhodne udělat ona sama. ,,Nebo jak si to teď vlastně říkáš," uchechtla se elfice hned vedle ní a odvrátila své kopí od krku svého zajatce. Stejně tak učinily i zbylé dvě společnice, takže plavovlásce nakonec u hrdla zůstala jen jediná čepel, zřejmě od jejich vůdkyně. I ta pro ni však znamenala smrtelné nebezpečí.
Chantal se zarazila hned, co uslyšela jejich hlasy. "To-to není možné," vyrojily se jí v hlavě ihned stovky myšlenek, které ji nenechávaly vůbec chladnou. Pokusila se rozmrkat, aby se ujistila, že je jen mimo kvůli bolesti a ve skutečnosti jsou to opravdu jen elfice z Temného hvozdu, jenomže když znovu otevřela své unavené oči a spatřila znak, vyřezaný na tuleji kopí, jehož hrot zahalená osoba stále držela u jejího krku, všechna její naděje na přežití se rázem rozplynula. ,,Ne..." zašeptala roztřeseným hlasem, jak s vytřeštěnýma očima sledovala, jak si skupina jedna po druhé, sundává kápě z hlav, aby tak Chantal konečně mohla pohledět do jejich znetvořených tváří.

Zalapala po dechu a vykašlala krev, která se jí prudkým pohybem nahromadila v ústech, do trávy vedle sebe, čímž jí čepel kopí u jejího krku, kterou rudovlasá elfice nestihla včas odvrátit, mírně prořízla kůži. Jakmile se pak Chantal znovu podívala na skupinku osob před sebou a opět jí došlo, kdo to okolo ní vlastně stojí, zamrazilo ji. Otázky, na které nebyla schopna odpovědět, bombardovaly její mysl a přiváděly ji k šílenství. "Jak dokázaly uniknout? Jak mohly přežít...?" Tok svých myšlenek nebyla schopna zastavit, a tak tam jen ležela a vyděšeně sledovala skupinu dívek před sebou. ,,Divíš se, že nejsme po smrti, tak, jako zbytek lesa, že?" Ušklíbla se na krátko ostříhaná bělovlasá elfice s dlouhou jizvou přes levé oko táhnoucí se až ke koutku úst, kde se na ni pojila další, sice o něco menší, zato rozvětvená. V Chantal se praly emoce. "Jak jen mohla takhle zklamat? Nedala si pozor? Ale jak jich mohlo přežít tolik?!" Byla zmatená a zároveň nesmírně naštvaná sama na sebe, jelikož před ní stál někdo, o kom si již dlouhá léta myslela, že je po smrti tak, jak chtěla. Měla jediný úkol a ani ten nebyla schopná splnit. ,,Ano, Noralf, unikly jsme," ušklíbla se znovu rudovláska a naklonila hlavu ke straně, jak kopí přitlačila více ke krku elfice, kterou ze srdce nenáviděla. ,,A nejen my. Je nás mnohem víc. Těch, které jsi nedokázala zabít." Chantal vytřeštila oči na černovlasou dívku, stojící hned mezi rudovláskou a bělovláskou, jež jí dosud propalovala nenavistným pohledem. Moc dobře věděla, že ji celá skupina chce zabít. A to tím nejhorším možným způsobem. Aby pomstily sebe a své rodiny, které před tolika lety nebyly schopny ochránit před zkázou, jež způsobila právě ona. Chantal.

Její rty se roztřásly. Nebyla ze sebe schopna vydrat jediné slovo. Jediné, nad čím dokázala přemýšlet, bylo to, čeho se dopustila. Matně si vybavovala onen den, kdy celý les, v němž vyrůstala, zkonal pod plameny poštvaných draků. Bolestné výkřiky dětí a žen, vojáky ohánějící se okolo sebe meči a skřety s úkolem zajmout každého, kdo jim přijde pod ruku a zahubit slabá individua. V hlavě se jí promítl onen pohled. Ten, jež se jí vryl do paměti tak, jako ještě nic předním. Zrazený pohled královny a bolestné slzy v jejích purpurových očích, jež se vyrojily hned, co Ostärn prorazil skrz její bledou hruď a prošel přes schlíplé srdce, které z posledních sil naposledy odbilo několik přerušovaných úderů. Chantal nikdy v životě nebude schopna zapomenout ten pohled na pomalu se vytrácející život z jindy vesele jiskřících očí jejího veličenstva... 
Ošila se a rychle zamrkala, aby z hlavy vyhnala veškeré vzpomínky na den, kdy zradila svůj vlastní národ. Pokud chtěla přežít, musela se znovu naučit vymazat veškeré emoce, jež pociťovala. Přesně tak, jak to dělala kdysi. S vinou už se za ty dlouhé roky žít naučila.

Upřela chladný pohled na dívku, jež stále držela kopí pevně u jejího krku, a ušklíbla se. Její emoce byly pro elfice naprosto nečitelné. ,,Jsem ráda, že tě opět vidím, Melaine," pronesla naprosto klidným hlasem, z něhož přihlížejícím dívkám běhal mráz po zádech. Vůbec nezněla jako někdo, kdo má na svědomí tisíce životů a to včetně vlastní krve. Hlavně však vůbec nezněla jako někdo, komu krvácí tržná rána na břiše a komu kotník drtí těžký kámen. Působila děsivě. Rudovláska, kterou Chantal oslovila, svraštila obočí a na chvíli zmatením povolila stisk na svém kopí. "O co jí jde?" Pomyslela si. Odpovědět si však nedokázala. Narozdíl od Chantal totiž ostatním do hlavy lézt neuměla, a proto si mohla jen domýšlet její záměry. ,,Zešílela," uchechtla se elfka, jež dosud jako jediná nesmekla z hlavy svou kápi, ,,naprosto se zbláznila." Na to se k jejím uším jako odpověď donesl tichý smích jejich zajatkyně, jež rázem působila, jakože ji to nehorázně baví. Její oči zářily bouřkově černou barvou. Stejně jako v den, kdy zradila svou rodinu. To, co o téhle barvě kdysi pověděla zvědavým hobitům, když se jí vyptávali, co změny jejích vlasů a očí vlastně znamenají, bylo další z mnoha lží, jimiž se obestřela. Prohlašovala, že bouřkově černá znamená nezměrný vztek a bojovou náladu. To vše však byla jen zástěrka. Ona barva totiž neznamenala nic jiného, než bezcitnou zradu. ,,Připadá ti to snad k smíchu, Noralf? Po tom všem, co jsi způsobila?" Pozvedla krátkovlasá elfka jedno obočí, propalujíc Chantal chladným pohledem. Dělalo se jí z ní zle.

Chantal jen s povzdechem jemně zakroutila hlavou a potom ji obdařila jemným úsměvem. ,,Ah, drahá, Sylph, pokud jste mi přišly připomínat nehodu, jež se udála před tolika lety, můžete se klidně znovu otočit a vrátit se, odkud jste přišly. Vaše řeči mi ublížit nedokážou. S vinou jsem se již žít naučila." Bělovláska pootevřela ústa, aby něco odvětila na ta troufalá slova, ale dříve, než ze sebe stihla cokoli dostat, ji předběhla elfka s kápí na hlavě. ,,Nepronásledovaly jsme tě tak daleko jen proto, abychom musely poslouchat tvůj bezcitný tón. Přišly jsme pomstít svůj klan." ,,Gunnalf," pousmála se Chantal, jež rázem poznala další členku výpravy s cílem ji zabít. Sklouzla pohledem z dívčina obvázaného obličeje až ke krku, kde černě zářila její značka. ,,Válečnice, to jsem si mohla myslet," dodala hned, co si rozvzpomněla na její význam. Gunnalf se ošila a zamračeně si urovnala plášť tak, aby značka zanikla za jeho ohybem.

Chantal znovu přejela pohledem každou z elfic, jež před ní stály a tentokrát si dala záležet. U každé z nich se pozastavila a počkala, až si vzpomene na jméno a pozici, jež v lese kdysi zastávaly. Její zrak se během toho mlžil a ona cítila, jak ji síla pomalu opouští, kvůli množství krve, jež již ztratila. Pokud se však odsud chtěla dostat živá a znovu se přidat ke zbytku Společenstva, musela vydržet a nedát na sobě před skupinou nic znát. Proto se také tvářila tak chladně. Za kamennou masku se totiž naučila schovat nejen emoce, ale také veškerou bolest, jež pociťovala. V hlavě se jí sice vyrojil zoufalý plán, jak elficím uniknout, ale pro realizaci byla Chantal příliš slabá. Jediná její výhoda bylo to, že ji nezkušené elfice neodzbrojily a ona tak u sebe měla i Ostärn. I ten jí však byl k ničemu, když její kotník zdemoloval kámen a břicho jí krvácelo sice mírně, ale zato vytrvale. I kdyby se pokusila utéci, nevydržela by déle, než do poloviny cesty, kterou přišla sem. Jak ráda by teď viděla Legolase, jež jí vždy tak ochotně pomohl, když jí cokoliv bolelo... "Nikdy jsem se od nich neměla odloučit," zamračila se nad myšlenkou na svou troufalou touhu vystopovat nepřítele a sevřela víčka pevně k sobě. Musí se vrátit zpět tam, kam patří. Ke Společenstvu prstenu.

,,Melaine, obdarovaná silou," začala Chantal pomalu, jak pohledem přejížděla z jednoho krku na druhý a četla značky na nich zářící, ,,Sylph, obránce. Fay, naděje. Gunnalf, válečnice a nakonec... Mír?" Poslední z dívek však nebyla schopna rozpoznat. Nebylo to ani tolik způsobeno jejím rozmlženým zrakem, jako tím, že pravá polovina obličeje plavovlasé elfky prostě chyběla. Nic jiného nedokáže vymazat identitu tak dobře, jako plameny ohně, jež sežehnou kůži a zanechají za sebou jen zčernalé maso pod ní. Chantal upřeně zírala na to, jak dívka pomalu přistoupila blíž k ní, podřepla si a naklonila svou znetvořenou tvář k jejímu obličeji tak, že je dělilo jen několik desítek centimetrů. Plavovláska se škodolibě usmála nad nejistotou zajatkyně, jež od ní odvracela oči. Drsně sevřela její branu mezi prsty a natočila jí hlavu tak, aby se jejich oči střetly. ,,Jen se dobře dívej na své dílo," ušklíbla se.

Chantal zamrazilo. Z blízka vypadalo již zahojené zranění ještě strašlivěji. Nechtěla na spáleniny zírat, ale dívka, jež ji svírala, ji k tomu vyloženě nutila. Teď, když však byla blíž k ní, ji konečně byla schopna rozpoznat. Jmenovala se Teniya. Kdysi, když se jejich hvozd ještě zelenal, ji vídala u borůvčí, kde společně se svou rodinou sbírala bobule na budoucí chody pro ostatní. Chantal si vzpomínala, jak znechuceně se cítila vždy, co okolo elfů jako byla ona projížděla s Kallikou. Působili tak šťastně a vyrovnaně, jako kdyby ani neměli ponětí o pekle, ve kterém doopravdy žili. Jediné, co vnímali byly kouzelné červánky na zrovna se probouzejícím nebi, teplé paprsky zapadajícího slunce a propletené sítě několika miliard hvězd na noční obloze. O bolesných vzlycích, jež se přesně v takové momenty linuly z uzamčené místnosti královnina obydlí, neměli ani ponětí. Jak by taky mohli. Hrůznou pravdu přeci znala jen ona. Chantal. A proto od nich unikala. Od všech těch naoko dobrých a mírumilovných elfů, jež les obývali. Ujížděla daleko za hranice společně s jediným stvořením, jež jí rozumnělo. S její milovanou klysnou Kallikou.

To, že se Chantal zamyslela a přestala dávat pozor, se plavovlasé elfici pranic nelíbilo. Konečně se jí mohla pomstít za to, co se stalo s jejím obličejem. Za ty roky utrpení a posměchu ostatních, jenže Chantal vypadala, jakoby jí naprosto opovrhovala. Zamračila se, pustila její hlavu, jež okamžitě jemně spadla ke straně a potom se vyhoupla zpět na nohy. Přešla ke kameni, pod kterým se nacházela noha její zajatkyně a vší silou jej přidupla. Chantal vytřeštila oči a škubla sebou, jak jejím tělem projela ukrutná bolest. Z jejích roztřesených úst se vydral jediný bolestný sten. ,,Teniyo!" Okřikla svou družku Melaine, jak ji ztrhla stranou a propálila ji vyčítavým pohledem. ,,Co si myslíš, že děláš?!" Zavrčela Gunnalf a Teniya si jen s odfrknutím založila ruce na hrudi. ,,Nic, co by ji dokázalo zabít, než ji dotáhneme k nám. Mstím se. Není to snad to, proč jsme tady?! Povídání už bylo dost," ohradila se příkře a probodla Chantal, jež pevně svírala víčka u sebe, aby zahnala slzy, jež se draly na povrch, ostrým pohledem. ,,Souhlasím s ní, Melaine. Pokud teď nevyrazíme, vykrvácí dřív, než se tam dostaneme a pomsta přijde nazmar. Musíme si pospíšit," položila rudovnásce Gunnalf ruku na rameno a poukázala hlavou na krvavou košili jejich zajatkyně. ,,Rozumím," přikývla Melaine, ,,zvedněte ji!"

Chantal tiše naslouchala jejich rozhovorům a neopovažovala se cokoliv namítat. Nejen, že by ji stejně neposlouchaly, ale navíc musela veškerou svou soustředěnost věnovat tomu, aby vůbec zůstala při vědomí. Jedna věc, kterou však elfice vyřkly, ji nenechávala vůbec chladnou. A to, že ji hodlají vzít ''k sobě". Mohla si jen domýšlet, co by to mohlo znamenat, ale pokud je pravda to, co tvrdily o tom, že je jich víc, co přežilo, mohlo by to znamenat, že ji odvedou přímo do svého tábora. Moc dobře věděla, že není v dobré pozici na to, aby se o něco pokoušela, ale pokud byla pravda to, cousuzovala, mohlo by to znamenat, že bude schopna dokončit to, co před lety začala. Zbavit života celý ten prokletý národ z hvozdu, ve kterém vyrostla a ochránit tak Středozem před možnou zkázou. A potom se bude moci znovu vrátit k Legolasovi, Kallice, Aragornovi, Gimlimu,... . Bude se moci navrátit ke svým přátelům.

Na každou stranu se okolo ní postavila jedna družka a všechny, kromě rudovlásky se sehly, aby ji mohly zvednou tak, jak přikázala. ,,Počkat!" Zarazila je zničehonic zrovna v moment, kdy Gunnalf podebrala Chantalino rameno a mírně s ní hla, takže se dívka opět ošila, kvůli bodavé bolesti vycházející z jejího břicha. ,,Co se děje, Melaine?" Pozvedla Fay jedno obočí a přeměřila si svou vůdkyni od hlavy až k patě. Někdy jí opravdu nerozuměla. ,,Ještě předtím, než ji vezmeme k nám, se musíme postarat o jednu nepříjemnost," pronesla nezaujatě rudovláska, mezitím co otáčela své kopí tak, že nyní směrem k Chantal, byl jeho tvrdý konec, ,,sice jsi se celou dobu o nic nepokusila, ale zrádcům, jako jsi ty, se nedá věřit. Tvá schopnost je příliš nebezpečná." Dříve, než Chantal stihla pochytit, kam tím míří, udeřila ji Melaine silou přímo do čela, což jí na malou chvíli spolehlivě omráčilo. Gunnalf vytřeštila oči a Teniya pozvedla jedno obočí, jak upřela nechápavý pohled na svou vůdkyni. "Hlavně, že mně zakazují se jí dotknout," pomyslela si. Melaine jen spokojeně upevnila své kopí na zádech a ušklíbla se. ,,Teď už ji můžete zvednout." Gunnalf si založila ruce na hrudi a nechápavě rudovlásčino počínání sledovala. Ta však nevypadala, jakoby k tomu chtěla cokoli dodat. ,,To bylo za co?" Pobídla ji tedy nakonec, aby ji rozmluvila, než se setmí. Melaine si povzdechla. ,,Když  je tvůj zajatec osoba, která ti dokáže vlézt do hlavy, zmást tě a dokonale tě ovládnout, dřív, než si uvědomíš, že je něco špatně, je lepší ji na chvíli uspat, nemyslíte? Jen jsem se postarala o to, že nás ta potvora během cesty do tábora neodrovná."

***