Obrovské kořeny vyčnívající ze země, nenávistné mručení starých stromů a zurčení tenkého potůčku, který protékal středem lesa a napájel okolní rostliny čímsi, co jim dávalo sílu a schopnost mezi sebou komunikovat, to bylo to, co Chantal posledních několik hodin slyšela a viděla. Nedokázala však vnímat nic jiného, než stopy, vedoucí podél potoka, které nepatřily nikomu jinému, než elfům z Temného hvozdu, které pronásledovala. Naštěstí se nijak neměnily, ani prozatím na žádném místě prostě nezmizely, takže jí nepřidělávaly starosti a ona mohla klidně jít dál. Byla však připravena kdykoliv zaútočit. Luk stále svírala v jedné z rukou, i s překrásně zdobeným šípem z Lothlorienu a dýku v rukávu mohla tasit hned, co to bylo potřeba.

,,Tak, kam jdete teď," ušklíbla se, když si podřepla k jedné ze stop vedle potůčku, aby zjistila, kudy se má vydat dál. ,,Takže přes vodu," dodala, jakmile spatřila další rýhu na druhém břehu a ladně přeskočila potůček, aby se k ní dostala. Rozhlédla se okolo sebe a zamračila se. Připadalo jí, že místo aby skupina, kterou stopovala, šla ven z lesa, jdou stále hlouběji do jeho středu. To se jí nechtělo líbit, jelikož čekala, že budou hledat pulčíky venku a ne v útrobách Fanghornu. Pokud tedy bylo jejich cílem zajmout Pipina se Smíškem. Celé jí to přišlo divné. Už jen to, proč nebyli vidět, když pozorovala skuruty. Šli přeci podle stop úplně stejnou cestou, nebo ne? A u té hromady spálených těl, kde Aragorn vystopoval hobity- ,,To přeci- počkat..." zarazila se a svraštila obočí. To nedává žádný smysl. Elfové z Temného hvozdu přeci umí stopovat! Nešli by jinou cestou, kdyby pronásledovali pulčíky. ,,Ne, musí jim jít o něco jiného," zašeptala si pro sebe Chantal a přimhouřila oči. Napla tětivo svého luku a přiložila k němu jeden ze svých šípů. "Nešlo jim o pulčíky, celou dobu byl jejich úmysl jiný.''

Kdyby totiž elfové šli opravdu po Pipinovi se Smíškem, vystopovali by je stejně jako Aragorn a vydali by se stejnou cestou, jako oni. Místo toho však do Fanghornu vešli jinudy, dokonce i celkem daleko od místa, kam zmizeli pulčíci. Teď už si byla Chantal stoprocentně jistá, že jim nešlo o ně. "Ale o koho?" Zamračila se a znovu se okolo sebe rozhlédla. Pomalu pokračovala dál, připravena kdykoliv vystřelit kamkoliv, kde by se něco pohlo. Začínala mít totiž neblahý pocit, že není v bezpečí. Jestli totiž elfové věděli o tom, že skřety pronásledují, mohli to celé dopředu připravit tak, aby to vypadalo, že mají stejný cíl. Možná, že i ten šíp tam nechali schválně tak, aby si ho všimla. Třeba ji celou dobu sledovali a zajistili, že vše půjde podle plánu. To by ale znamenalo, že celou dobu... ,,Jdou po mně," zavrčela a zamračila se. Přesně v ten moment za ní zašustilo křoví a elfka instinktibně vystřelila směrem, odkud zvuk vyšel. Nebyl to však žádný temný elf, který by se ji snažil napadnout, nýbrž jen malý kaštanově hnědý zajíc, jehož bezvládné tělíčko se s šípem zabodnutým v srdci pomalu svalilo do trávy, kterou zbarvilo čerstvou krví.

Chantal si povzdechla, jelikož jí bylo tvorečka trochu líto. Zemřel jen proto, že je až moc paranoidní. Uklidila proto další šíp zpět do toulce a luk si přehodila přes rameno. "Co já vím, třeba jdou opravdu po pulčících a jen neumí stopovat," pomyslela si, protože už si začínala připadat jako paranoidní blázen. ,,Beru to až moc vážně," pokroutila nad sebou hlavou a pomalým krokem se vydala k mrtvému zvířeti v trávě. Poklekla k němu a opatrně vyjmula šíp z jeho pomalu vychládají ího těla. Byl mrtvý, zasáhla přesně. ,,Promiň, ušáčku," povzdechla si, když uklízela špinavý šíp zpět do svého toulce, na další použití. Nerada je nechávala ve svých nepřátelých, když jimi mohla vzít ještě více životů. Zajíce jí však bylo líto a přišlo jí blbé ho tu jen tak nechat ležet. Rozhlédla se okolo sebe a spatřila mohutný strom s dírou ve kmeni, která vypadala jako pěkné místo k odpočinku. Uvnitř ní byl zelený mech barvy smrku a dokonce i malý, ale krásný hříbek.

Chantal s mírným úsměvem opatrně podebrala mrtvé tělo zvířete a pomalu ho přenesla ke stromu, kam ho položila na měkký mech, který působil trochu jako koberec. ,,Odpočívej v pokoji," zašeptala, zavřela oči a potom pronesla pár smutečních slov v elfském jazyce, kterými uctila zajícovu památku a zajistila, že mu bude dopřán blahobyt. Sice nebyla věřící a neuctívala například hvězdy, jako ostatní elfové, tento zvyk měla ráda. Uctění památky těch, které zabila, jí přišlo jako něco, co si většina z nich zasloužila. Bylo jasné, že u skřetů to úplně nepoužívala, ale kdykoliv ulovilo nějaké zvíře, aby se mohla najíst, udělala to.

Chtěla vstát a vydat se dál po stopách, ale její plán změnil sluneční paprsek na její tváři. Za celou dobu, co procházela lesem, na ni nedopadl ani jediný a proto ji udivilo, že se něco takového přihodilo právě teď. Čekala totiž, že se bude venku už pomalu stmívat. Inu, od doby, co opustila svou skupinu už uplynulo několik hodin a nebylo ani poledne, když dorazili k hromadě spálených skřetích těl. Vzhlédla ke koruně stromu a s mírným potěšením shledala, že je prostupná. Dokonce i větve vypadaly dost pevné na to, aby na ně mohla vylézt a rozhlédnout se po okolí. Musela zjistit, v jaké části lesa se nachází a jak daleko je od východu z Fanghornu. ,,Nuže," pousmála se, když jednou nohou stoupla na malý vyčnívající výrůstek kmene stromu, na který hodlala vylézt, ,,jen do toho."

I když na strom lezla naposled, když se koupali u řeky ještě když Společenstvo postrádalo jen svého čaroděje Gandalfa a to byl navíc hodně rozvětvený a pevný, nebylo to tak těžké, jak si myslela. Zpočátku se bála, že jí ztrouchnivělé větve neunesou, ale jakmile rozložila svou váhu na několik z nich a chytila se kmene, neměla se čeho bát. Když se prodrala hlavou skrz listí a znovu, po dlouhé době spatřila čisté nebe, šťastně vydechla. Musela uznat, že z vrchu Fanghorn zas tak zle nevypadá. Právě naopak, byl celkem pěkný, ale zevnitř žádná sláva. Chantal se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, který prošel jejími plícemi a donutil ji, se usmát. Bylo jí hezky, tady, venku z toho hrozného zatuchlého prostředí, plného nenávisti a nebezpečí, jenže věděla, že tu nemůže zůstat věčně. Bude se muset vrátit zpět dolů.

S povzdechem se rozhlédla kolem sebe, aby splnila první bod svého plánu a zjistila, kde se to vlastně nachází. S úlekem však zjistila, že Fanghorn se rozkládá na všechny strany. Ani v nedohlednu nebyly vidět hranice lesa. Jakoby snad byl všude. Elfka začala lehce panikařit. "Někde přeci končit musí," zamračila se, ale ať se koukala, jak se koukala, konec lesa nikde. Přesně jak se obávala, se nacházela přímo v jeho středu. Stopy, které sledovala, ji navedly přímo do míst, kde kdyby ji někdo napadl, neuteče, což bylo podle jejího mínění účelem. ,,Padla jsem do pasti," zašeptala a znovu se okolo sebe rozhlédla. Nic, jen stromy, jejichž mručení se zničehonic začalo stupňovat. "Tohle není dobrý," proběhlo elfce hlavou těsně předtím, než ji cosi popadlo za kotních a silou ji stáhlo dolů se stromu.

S tlumeným výkřikem tvrdě dopadla do kořeny protkané trávy a prohla se v zádech, které si narazila o ostrý kámen. Oči sevřela návalem nové bolesti, která se jí míchala i s tou, jež jí působila rána na břiše, kterou její nešikovný pád znovu otevřel do kořán. Tvář měla poškrábanou od větviček stromů, kterými byla provlečena, krev, vytékající z její rány, jí smáčela bílé oblečení, které se jí lepilo na hrudník, a na zádech se jí vyrýsoval nový a poměrné hluboký šrám od kamene, na který dopadla. ,,Sakra," zasténala a pokusila se otevřít oči. Musí přeci zjistit, kdo jí to stáhnul ze stromu dolů. I přesto, že moc dobře věděla, o koho by se mělo jednat. Jenomže dřív, než se stačila rozmrkat a podívaz na ty, jež ji napadli, ji kdosi na už teď poměrně bolavý kotník, hodil těžký kámen, kterým ji přibil k zemi. Chantal v bolestné agónii znovu sevřela oční víčka pevně k sobě a kousla se do rtu, aby v sobě udržela další výkřik. Když potom konečně otevřela oči, ze kterých jí vyteklo pár osamnělých slz, a stanula tak tváří v tvář svému novému nepříteli, hned věděla, že její domněnky byly správné. Přímo nad ní, se totiž skláněla elfice zahalená černou kápí, která jí stejně jako čtyři její družky, držela u krku hrot svého kopí. Jakmile uviděla, že je dívka konečně vnímá, rty se jí rozlily do škodolibého úsměvu. ,,Ahoj, Chantal."

***