Krajina se prakticky vůbec neměnila, samá tráva, udusaná hlína, skály nikde žádný strom. Pádili zrovna po cestě, kterou předtím prošli i skřeti, které honili, když Aragorn našel něco neobvyklého. Sklonil se k zemi, poklekl a vzal do ruky brož ve tvaru lístku. Převalil ji v dlani a pousmál se. ,,Lórienské lístky nepadají jen tak," řekl. Legolas se zastavil a vrátil se o pár kroků. ,,Třeba jsou ještě živí," podotkl. Aragorn si schoval brož do kapsy a zvedl se ze země.

,,Necelý den před námi," objasnil, ,,jdeme!" Rozeběhl se a ani si nevcmšiml Gimliho, který se za nimi zrovna skutálel z kopce. ,,Poběž Gimli! Doháníme je!" Vykřikl za ním Legolas a přidal do kroku. ,,Na přespolní běhy nejsem. My trpaslíci jsme od přírody sprinteři! Nebezpeční na krátkou vzdálenost," neodpustil si ještě připomínku. ,,Tak šetřete dechem, mistře trpaslíku, abyste vůbec doběhl," křikla na něho rozesmátá Chantal.

...

Překročili pomyslný práh další království Středozemě. ,,Rohan," pravil okamžitě Aragorn, ,,domov pánů koní." ,,Působí tu něco divného," řekla Chantal, která už měla znovu zavřené oči a jakoby vnímala energii okolí. ,,Nějaké zlo dává těm stvůrám rychlost. Staví proti nám svou vůli," dodala a pomalu otevíraje oči se otočila na Aragorna, který pouze přikývl.

Legolas seskočil na jednu z nižších skal a podíval se do dáli. Přimhouřil oči a zjistil, kde se nachází ti, které pronásledovali. ,,Legolasi, Co vidí tvé elfské oči?!" Zeptal se ho Aragorn. ,,Skuruti jdou na severovýchod! Vlečou hobity do Železného pasu!" Odpověděl elf vcelku okamžitě.

,,Saruman," došlo ihned Aragornovi. Chantal svraštila obočí a zadívala se do dáli. ,,Podle mě jsou hobiti ještě živí. Proč by je chtěl Saruman mrtvé? Přecijen, kdyby zjistil, že nemají prsten oni, mohl by od nich alespoň vyzvídat, kdo že nese to břemeno. Mohl by jim například vyhrožovat smrtí toho druhého, dokud by mu to neřekli," prohlásila.

...

,,Svět se mění. Kdo má dnes sílu stát proti vojskům Železného pasu a Mordoru? Kdo může stát proti síle Sarumana a Saurona? Spojenectví dvou věží? Společně, můj pane Saurone, ovládneme Středozemi.''

...

Z Železného pasu stoupal dým a hustý kouř se zvířeným prachem. Hořely tam velké ohně a skřeti pracovali jako o život. Sekali stromy a ty s hlasitým nářkem padali k zemi. Ale pro ta shnilá srdce, která skřeti uchovávali v hrudnících, je neslyšeli naříkat. Zatímco se venku sekali stromy, uvnitř dolu v Železném pasu to vřelo. Skřetí kováři přiostřovali zbraně a vytvářeli pevná brnění, která by je ochránila před hrotům šípů a čepelí mečů. Saruman se poťouchle usmíval a se zájmem je sledoval.

,,Starý svět schoří v ohních řemeslné práce, lesy se vykácejí, vznikne nový řád. Budeme pohánět stroj války mečem a kopím a železnými pěstmi skřetů. Stačí odstranit ty, kdo nám odporují."

...

,,Koňáci vám zabrali zemi. Zahnali váš lid do hor, aby se bídně živil ve skalách. Spalte každou vesnici!" Rozkřikl Saruman, který stál uprostřed kruhu tvořeného z poštvaných lidí, kteří drželi v rukou vidle a byli více než rozhodnuti zaútočit na nebohé Rohanské obyvatele.

Opravdu šli a po boku skřetů plenili, pálili, kradli, zabíjeli koho potkali. Vraždili v každé Rohanské vesnici, kde zavládla panika a strach.

,,Začne to v Rohanu. Ti venkovští valíci už proti nám stojí příliš dlouho, ale s tím je konec."

...

Ve vesnicích zavládla panika. Plameny ohně šlehaly kolem a lidé se snažili utéct. Všichni byli více než vystrašení, jen jedna matka zachovala klidnou hlavu. ,,Eothaine, Eothaine," volala na svého syna a utahovala sedlo na Garoufovi. ,,Vezmi ssebou sestřičku," dodala a vysadila ho na koně, ,,ve dvou pojedete rychleji." Vzala dívenku za boky a posadila ji před Eothaina. ,,Tatínek říkal, že Eothain nemůže jezdit na Garoufovi, je pro něho moc velký," konstatovala Fréda. ,,Poslouchej mě," obrátila se na svého syna, ,,musíš jet do Edorasu a udělat poplach. Rozumíš mi?'' ,,Ano mami," odvětil Eothain.

,,Já nechci pryč. Já nikam nechci, mami," rozbrečela se dívenka. ,,Frédo. Já si tě tam najdu," ujistila ji matka a pohlédla na blížící se skřety. ,,Honem!" Vykřikla a Eothain pobídl Garoufa. ,,Jeď dítě," špitla matka a nechala stéct jednu slzu po tváři. Garouf se rozcválal a pomalu jí mizel z dohledu.

,,Rohan, můj pane. Je na spadnutí."

Válka začala...

...

A Rohan na spadnutí opravdu byl. Saruman posedl královu mysl a rozvrátil ji. Všechno šlo do kytek...

Ale přesto zůstával plamínek naděje, který jemně osvěcoval temnou místnost. Bohužel světlo nedosáhne úplně všude a vždy zůstane temný koutek.

...

Čtyři pronásledovatelé byli ke svému cíli blíže, než myslili. Přesto se jim však stále nedařilo skřety, jež odvlekli jejich druhy, dopadnout. Občas někdo z nich prohodil nějakou poznámku, či si postěžoval, ale k rozhovoru to ještě mělo daleko. Všichni se soustředili na cestu.

...

Na nádvoří krále Theodéna, mezitím přiklusal statný, bílý hřebec, na kterém seděl Eomér, jež podpíral zraněného Theodreta, pronce a nástupce trůnu. Lidé uhýbali, zmateni a vyděšeni.

Eomér odnesl Theodreta na lůžko v potemnělé místnosti, s tmavě modrými zdmi. Eówyn, Rohirova sestra, k nim okamžitě přiběhla a vyděšeně se zadívala na prince. ,,Theodrede," zkusila mladíka oslovit, aby zjistila, jestli vnímá. Princ sebou mírně trhl a pootočil hlavu, oči měl však zavřené.

Slyšel ji, ale jen matně a neměl možnost jí odpovědět. Nešlo to.
Na tváři měl krvavé šrámy a vlasy měl zašpiněné od červené tekutiny, jež mu z ran vytékala. To však nebylo to, co je trápilo. Eówyn sundala šedý plášť z princova břicha a odkryla tak hlubokou bodnou ránu, jež zakrvavěla Theodredovu sněhově bílou košili.

Dívka zavřela oči, nemohla se na to dívat, ne, že by se jí z toho dělalo špatně, ale věděla, že je to smrtelné a pomyšlení, že to princ zřejmě nepřežije, bylo hrozivé. Otočila se na svého bratra Eoméra a ten jí pohled oplatil. Byl zničený. Nedokázal ho zachránit.

...

,,Váš syn, je těžce raněn, pane," pronesla Eówyn, když stála u králova trůnu. Theodén vypadal, jako tělo bez duše, jako chodící mrtvola. Bílí jako stěna, s šedými vlasy a vousem, s vráskami po celém obličeji a s červenýma očima z probdělých nocí. Jediná věc, která dokazovala, že je opravdu král, byla koruna na jeho hlavě a huňatý, těžký kožich, jež zakrýval jeho tělo. Nezdálo se, že ji poslouchá.

,,Skřeti," začal Eomér, dívaje se mu do očí, ,,ho přepadli." ,,Nebudeme-li bránit svou zemi, Saruman ji zabere násilím," dodal. Náhle se ze stínu chodby vynořila černá postava králova rádce. ,,To je lež," zasyčel a vydal se k Theodénovu trůnu, u kterého se zadtavil a podřepl si, aby byl níže. ,,Saruman Bílý byl vždycky náš přítel a spojenec." Eówyn a Eomér ho propalovali nenávistnými pohledy. Theodén zamrmlal cosi, co znělo jako: ,,Grimo, můj syn... Grimo."

,,Skřeti volně chodí po naší zemi," začal znovu Eomér, ,,troufale, bez dozoru. Zabíjejí koho chtějí. Se znakem Sarumanovi bílé ruky." Předhoril před rádce a samotného krále skřetí helmu, která měla tak jak říkal, bílý obtish čarodějovi dlaně. Grimo vytřeštil oči a zatl zuby. Dostačující důkaz. Eówyn se zle usmála. Vyhráli. Oni, měli pravdu.

Grimo se ale nehodlal vzdát. ,,Proč přidáváš trápení už tak dosti utrápené mysli? Nevidíš? Tvůj strýc je unavený tvou nespokojeností," sykl, ,,válkychtivostí." Eomér se zamračil. ,,Válkychtivostí?!" Zavrčel, chytil Grima pevně za límec a přitlačil ho na zeď. ,,Pověz, Grimo," zavrčel, ,,kdy si tě Saruman koupil? Jakou cenu ti slíbil, Grimo? Až budou všichni mrtvi, vezmeš si svůj díl?" Správce se však nehodlal vzdát. Ohlédl se a zadíval se na Eówyn, která zrovna odcházela. Eomér se zadíval stejným směrem a zamračil se.

Donutil Grima, aby se znovu podíval na něho a zavrčel: ,,Moc dlouho pozoruješ mou sestru. Moc dlouho za ní chodíš, jako stín." Grimo se však pouze ušklíbl a mrkl na stráže, kteří se vynořili za Eomérem, jehož donutili rádce pustit. Silně ho popadli za paže a nedovolovali mu tak na bledého muže před ním, znovu zaútočit. Grimo se opřel o sloup za sebou a znovu se slizce zašklebil. ,,Vidíš mnohé, Eomére, synu Eomundův, mnohé," zasyčel a nechal stráže, do svého "nepřítele" pořádně kopnout, ,,a za to jsi okamžitě vypovězen z Rohanského království, pod trestem smrti." Eomér zavrčel a pokusil se vymanit z pevného sevření stráže, což se mu však nepovedlo a on tak neměl jinou možnost, než se nechat odtáhnout dvěma ozbrojenými muži se sálu. Grimo se na vše jen tiše díval a v hlavě si přehrával Eomérova slova. Udělal dobře, že ho vyhnal z království, alespoň ho odklidil z cesty.

***