Když jsem byla malá, mamka mi vyprávěla různý pohádky; o princeznách, který zachránil urostlej a chrabrej rytíř, o čarodějnicích v bažinách, který vždycky na konci prohrály a o vílách kmotřičkách, za většinu z nichž by každej vraždil. Takovou kmotřičku jsem vždycky chtěla, stejně tak jako bejt zachráněnou princeznou, co by si našla svýho rytíře a žila s ním šťastně až do smrti. Společně bychom porazili čarodějnici z bažin a nechali jí tam shnít.

Ale život není pohádka. Aspoň jsem si to myslela, dokud se neukázalo, že přece jen některý pohádkový věci můžou bejt skutečný – třeba takovej rytíř zachránce, kterej nakonec dostane svojí vyvolenou princeznu. Jenže tou jsem nebyla já.

Smůla, Jill, princezny nenosí holínky a nebydlí na konci světa.

A tak jsem se vrátila do reality. Několikrát za sebou, tak tvrdě, že jsem tam nejspíš zůstala přibitá. Ale nejlepší by bylo, vzít to pěkně od začátku.

Ta říjnová událost otřásla našima životama jako nějaká atrakce, ze který se vám zvedne kýbl, ať chcete nebo nechcete. Všehovšudy jsem viděla Franka s Alicí jen párkrát a nedokázala si na ně udělat názor. Teď ho mám – byli to hrdinové, který zachránili kouzelnickej i ten náš svět. Stejně jako jejich synek, kterej musel bejt jistě svatoušek v porovnání s tím vlasatým bastardíkem, kterýho bych neradši rozcupovala, zavřela do kůlny, spálila v krbu –

Dobře, uklidním se a zaměřím se na to podstatnější.

Další situace, která nám nejspíš zruinovala životy, bylo Peterovo zmizení. Pro mě zmizel, já k tomu jejich Svatýmu Mungovi nemohla, protože jsem byla mudla a hlavně jsem dost často hlídala toho hajzlíka, co rozhodně ani náhodou nebyl koloušek Bambi. Byl to spíš takovej malej satan, co mi neustále tropil naschvály.

Ten lustr na hlavě mu nezapomenu. Vážně nejspíš nikdy. Od tý doby jsem ho ale nehlídala, takže to nejspíš udělal pro moje dobro. Bolelo to sice jako čert, ale pomohlo to.

Sbohem, satanovo dítě.

Umučením Petera začalo něco, co mě vrátilo do reality.

Ten den, kdy James po obědě vyrazil za Peterem, aby na něj prostě jen seděli a koukali – to mi takhle řekl on, to není moje opovrhování nebo tak –, jsem zůstala v jeho domě zase sama. Poslední dobou jsem tam žila jenom já, on pořád někam mizel a mě začínalo docházet, že bych měla zmizet taky.

Proto jsem začala zkoumat jeho neviditelnej plášť.

Během dvou let jsem se naučila mít respekt k jeho věcem a slavnostně přísahám, že jsem s tím pláštěm neměla v úmyslu nic nekalýho. Prostě jsem ho jenom chtěla prozkoumat a zahrát si na schovku nebo tak. Jo, to jsem určitě chtěla.

Většinou ty nejhorší okamžiky v našich životech začínaj dost nevinně, a ani tohle nebylo jiný. Malá velká Jill si hraje na schovku před nikým, kdo by jí mohl hledat. To je naprosto obyčejná mentální retardace. Nebo se takhle chovaj děsně opuštěný lidi, na který jejich drahý polovičky házej bobky. To by bylo možná i přesnější.

Začalo to vážně celkem nevinně. Prostě jsem jenom tak seděla v obýváku vedle krbu na zemi a zkoumala látku v ruce. Položila jsem si jí na nohy a najednou zmizely i s ní.

„Hustý!" zaradovala jsem se jak malý děcko a hned vyskočila na nohy, abych se do něj zkusila schovat celá.

Pro jistotu jsem běžela k zrcadlu na chodbě u botníku, abych se viděla. Jo, já se neviděla.

Jasně, že ses neviděla, Bože, Jill, ty seš tak debilní.

K mojí smůle se ale z mýho dobrodružství pod neviditelným pláštěm vyklubalo něco úplně jinýho.

Vracela jsem se zpátky do obýváku, aniž bych si plášť sundala. Líbilo se mi bejt neviditelná a nejspíš to byl všechno zkrátka osud. Z krbu totiž vylezl James, následovanej ubrečenou Marlene.

Chudák holka. Bylo mi jí vážně líto. Nejdřív přišla o rodiče, pak o bejvalýho a nakonec ztratila Petera. Teda... ona ho vlastně pořád měla, protože se nikdy nestihli rozejít, ale už nejspíš nebyl zrovna použitelnej materiál.

Stála jsem tam a sledovala, jak jí objal kolem ramen. Dovedl jí k pohovce a ohlídl se, jako by se snad chtěl ujistit, jestli tam někde jsem.

„Jill?" houkl do prázdnýho baráku. A ta zvědavá slepice ve mně se neozvala. Chtěla jsem vědět, proč se po mně sháněl. Nejspíš to nebylo kvůli tomu, abych jim ohřála čaj.

Když jsem se po minutě neozvala, otočil se zpátky k Marlene. Ta ho celou dobu sledovala, aniž by řekla jediný slovo. Posadila se na pohovku a počkala, než si sedne vedle ní. Až po tom promluvila.

„Nemůžu uvěřit tomu, že nás zradil Dearborn," povzdechla si. James se na ni smutně pousmál a položil jí ruku na stehno.

Hej, pod neviditelným pláštěm máš holku, kreténe.

„Je mi to strašně líto, Marlene," pronesl plačtivě. Držela jsem se zuby nehty a bojovala sama se sebou, jestli mám shodit ten plášť teď, nebo počkat, jak se situace vyvrbí.

„Taky je mi to líto. Všechno. Úplně všechno," podívala se na něj. James povytáhl obočí. „Ta růže, Jamesi, to všechno. Kdyby... mohlo to být jinak, všechno."

Jestli ještě jednou řekne všechno... ale ne, maj s Jamesem zhruba tak stejnou slovní zásobu. Omezenou.

„A co by to změnilo? Třeba bychom tam dneska místo Petera leželi my dva," odpověděl jí.

To je teda rozhovor, vám povím.

„Nechci se o něm bavit, Jamesi. Ničí mě tam každej den chodit, ale já si to tak zatraceně moc vyčítám!" bouchla se pěstmi do stehen a zadívala se přímo k místu, kde jsem stála. Jenom krátce, ale v tu chvíli jsem si stejně málem nadělala do tepláků.

„Marlene," přitáhl si ji k sobě. Marlene se mu složila do náruče a vydala ze sebe pár vzlyků, než se odtáhla a zavrtěla hlavou.

No proto, moje milá.

„Vyměnili jsme si to, co? Teď brečím já na ramínku tobě," uchechtla se a rychle si otřela slzy, jako by snad bylo trestný brečet před Jamesem Potterem. Ona dle svých slov taky nejspíš věděla, jaká je James fňukna.

Přesto mi bylo blbý tam stát. Možná chtěli soukromí. Taky jsem doufala, že se pak někam vytratí oba. Ne spolu, každej sám, ale jednou jsem zpod toho pláště hodlala vysmahnout ven.

„Pomáhá to, klidně breč," pobídl ji.

Ty jsi ale gentleman.

Sledovala jsem je takhle ještě dobrou půl hodinu, během který mi málem odpadly nohy a já měla pocit, že už nikdy nebudu chtít stát. Už jsem to málem vzdala, když se najednou Marlene zvedla a oznámila, že radši půjde domů. Pro případ, že bych se třeba vrátila.

James ji odváděl ke krbu, odkud jsem musela rychle uhnout. Jen tak tak se mi povedlo vykličkovat, jinak bych málem shodila jeho zbrusu nový koště. To by mi dal za uši.

„Děkuju ti, Jamesi," pousmála se na něj sladce. Stála jsem jen kousek od nich a odpočítávala vteřiny, kdy už si budu moct sundat ten podělanej plášť a hodit se na gauč. Moje nohy umíraj, dělejte!

„To nestojí za řeč, Marlene, víš, že pro tebe –"

Marlene nečekala na další slova. Bez váhání se po něm vrhla a rozhodně to nebyla pusa na rozloučenou. Tohle byl totiž ten nejfrancouzákovatější francouzák, co jsem kdy viděla. Ta se v tom normálně vyžívala a vyrazila tím dech nejen jemu, ale i mně.

A nejen to.

James, kterej nejdřív držel ruce stranou a působil, jako by to nechtěl, se najednou tomu jejich polibku oddával, jako by na něj snad čekal celej život. Položila jsem si ruku na pusu a snažila se potlačit slzy, který si hledaly cestu ven, aniž by se mě ptaly na svolení.

„Páni, já – to jsem –" Klasicky koktal jako každej překvapenej kluk, kterej dostal hubana v naprosto nevhodný chvíli. Marlene jen pokrčila rameny a usmála se.

„Holt mám prostě slabost pro svýho oblíbenýho studenta," prohodila, než hrábla po prášku nad krbem. Bez dalších slov do něj zaplula a nechala tam Jamese stát.

Ten si ve chvíli, kdy byla pryč a já chtěla odhalit svojí přítomnost, na místě radostně poskočil. Pak si zajel rukama do vlasů a naprosto spokojeně se usmál, než padl na gauč.

Přemejšlela jsem, co bych teď měla udělat. Nejradši bych vypadla do svýho nezateplenýho baráku a nikdy mu nedala vědět, proč jsem odešla. Já ale chtěla, aby to věděl. A nejspíš proto jsem si prostě jenom stáhla ten plášť se slovy: „Hezký, pitomče."

James nebyl ani trošku překvapenej. Byl vyděšenej a přikrčil se na pohovce tak moc, že do ní snad prorostl. Rozhodně nevypadal jako rytíř, co by byl připravenej bojovat o svojí princeznu. Ne pokud jsem měla bejt tou princeznou já.

„Jill – jak – ty –"

„Prosimtě, zavři tu chlebárnu."

James mě poslechl. Bleskově se narovnal, ale nezvedl se. Zůstal sedět. Žádný, že by ke mně přišel, objal mě a řekl, že to nic neznamenalo – ne, zůstal tam prostě jen tak sedět.

„Neřekneš mi na to nic?"

„Já... nevím, co chceš slyšet," zamumlal.

„Bože můj. Mohla jsem si myslet, že seš prostě vážně jenom naprostej pitomec a nic jinýho. Jak dlouho si na tu pusu od Marlene čekal, žes poskakoval jak splašená gazela?"

„Já jsem..."

„A víš ty co? Radši mi to ani neříkej," pokračovala jsem dál. Nepotřebovala jsem, aby mluvil on. Stačilo mi, že věděl, čeho se dopustil. Jestliže nebyl tak blbej, aby to hned zapomněl.

„Až příště řekneš někomu, že ho miluješ, zkus to třeba myslet vážně. Jo, a až si jednou přitáhneš další holku do baráku, zkus si tam netahat další. Jo, a –"

„Sklapni, Jill!"

„Co prosím? Ty mně říkáš, abych sklapla?"

„Proč se vůbec pod ten plášť schovávala? Proč jsi prostě neřekla, že jsi tady?" rozkřikl se.

„Abys nemusel čekat na tu vysněnou pusu od Marlene ještě dýl přece!" zahulákala jsem na něj zpátky. James se nahrbil a skousl si horní ret. „Kdybych tě k tomu nenechala dojít, jak dlouho bys mě tahal za nos, hm? To je to vaše tajemství, co mi Sirius málem prokecl? Že celou dobu miluješ Marlene?"

„Já ale –"

„Nezkoušej teď říkat, že to tak není, Jamesi."

„Nechtěl jsem říct, že to tak není. Jenom jsem to takhle nechtěl," přiznal. Sledoval svoje propletený prsty a já si říkala, kam se ztratila ta jeho odvaha, co kdysi někde v něm zářila a drala se na povrch. Teď byla zakopaná pěkně hluboko.

„Je fajn, že nepopíráš to, že jí miluješ. Buď od tý dobroty a zkus jí to říct jako chlap. Neudělej tu stejnou chybu jako se mnou."

Bolelo mě to. Tak moc, ale nehodlala jsem se před tím rozbrečet. Chtěla jsem ho nenávidět a odejít se vztyčenou hlavou. Chtěla jsem, aby toho po pár letech litoval.

„A neříkej nic," zastavila jsem ho, jen co otevřel pusu. „Udělej pro mě jednu jedinou věc."

„Co?"

„Odveď mě zpátky domů. Ať můžu proklínat ty debilní kamna, a ne tebe," řekla jsem mu rázně. James neváhal. Do prdele, on ani nezaváhal, aby se to třeba jen snažil zachránit. To už mi nahánělo do očí slzy, který jsem ale zamrkáním zahnala, než vůbec stačil vstát.

Neochotně, ale bez zdržování ke mně natáhl ruku. Hodila jsem na gauč ten jeho plášť a sotva jeho ruku stiskla. Na to, aby mě přemístil, to ale stačilo.

Dopadli jsme na nohy u mě v obýváku. Nikdy to tam nevonělo jako u Jamese, ani jsem se tam už nemohla cejtit jako doma, přesto jsem se na něj otočila s letmým úsměvem.

„A teď už mi můžeš zmizet ze života, Pottere," pobídla jsem ho a ukázala na dveře. „Jakožto naprostá mudla ocením, když odejdeš dveřma a prokážeš mi tím laskavost. Mohl bys?" obdařila jsem ho dalším falešným úsměvem.

„Jill, no tak," bylo jediný, co mi řekl na protest. To mě vytočilo do nepříčetnosti.

„VYPADNI!" křikla jsem po něm a strčila do něj. Až v tu chvíli se v jeho očích zaleskly slzy. Ale pro mě to už nic neznamenalo, ne teď.

„Jill."

„ZMIZ MI ZE ŽIVOTA!" řvala jsem na něj dál a postupně ho dostrkala až ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a ukázala ven. „Běž, běž si za Marlene a žijte spolu šťastně, až dokud Harry nevyroste a nepochopí, že jste jenom banda úchyláků!"

To už ho nejspíš namíchlo. Zaťal ruce v pěst a otevřel pusu, nevydal z ní ale jedinou hlásku. Místo toho nasupeně překročil práh. Otočil se. To už jsem mu před obličejem práskla dveřma.

Špendlila jsem oči na dveře a ani nemrkala. Byl to takovej můj boj, kde jsem zkoušela samu sebe, kdy podlehnu slzám. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem nic z toho prožívat.

Ale byly to dva roky.

Čas, během kterýho jsem se do něj dokázala zamilovat, trávit s ním čas a bejt k němu možná i trochu empatická. Sice mi vadil jeho prcek, ale i toho jsem měla ráda. Přestože mi na hlavu spustil lustr. Přestože mi oba lezli krkem, já už vážně počítala s tím, že jednou budeme rodina. Divná rodina, kterou bych před dvěma roky nedokázala pochopit.

Prohrála jsem. Jak boj sama se sebou a svýma slzama, tak i tenhle zdánlivě pohádkovej příběh. Ne vždycky prohrávali zlý lidi, někdy musel prohrát i hlavní hrdina, aby dopřál štěstí jinejm.

Já ho dopřála Marlene. Holce, která mi zpočátku přišla fajn a k mojí smůle mi připadala fajn i na konci. To jen James neměl jasno v citech, a já to bohužel schytala z tý horší stránky. Někoho holt odmítnout musel.

A tak jsem je opustila. Tahle jízda, která se mi zdála nekonečná, nakonec dospěla k cíli druhou zimu. Mohla jsem zase dál nenávidět Vánoce, prodávat brambory a žít jako samotářka. To mi šlo stejně nejlíp.

Do kouzelnickýho světa jsem nepatřila nikdy, ať už jsem ho ovlivnila jakkoliv.

Pořád jsem byla jenom mudla. Ale něco kouzelnýho tu semnou přece jenom zůstalo.