„Tak a ještě jednou – Bradavice, Brada, Bradavice, každý z nás chce vědět víc, než ví. Ať jsme ještě hloupí jelimánci, nebo nám už vlasy šediví. Našim hlavám může nejvíc prospět, když se tu teď něco naučí. Zatím je v nich jen prach, spousta much a trochu starých šedých pavučin..."

Proč si dal James Potter za úkol naučit mě během novýho roku celou bradavickou hymnu? To vážně netuším. Proč jsem se jí snažila zapamatovat? Tak to už vůbec netuším.

Notovala jsem mu každý druhý slovo, přičemž mě po očku sledoval, jestli s ním alespoň otevírám pusu nastejno, a když jsem to udělala, dal mi na stranu jeden koláček od Petera. Už jsem jich měla pět, což byl celkem úspěch.

„Teď ty sama, dokonči to!" pobídl mě s úsměvem. Už jsem ani neměla síly na to, abych protočila oči.

„Učte nás všechno, co za to stojí a co leckdo z nás už zapomněl," spustila jsem otráveně. James mě zpražil pohledem, takže jsem nahodila úsměv a o něco veselejší tón. „Pomáhejte nám a každý z nás zvládne tu víc, než by vůbec měl. Pomáhejte nám a každý z nás zvládne tu víc, než by vůbec měl!"

„Krása! Krása!" zaradoval se James a okamžitě si ke mně pospíšil, aby mě vytáhl z gauče a pevně objal. Točil se mnou nad zemí a upřímně se u toho smál. Ta jeho dětská radost mě dostávala.

„Dobrý zase, v klidu, Pottere," zavrčela jsem, ale bylo mi to prd platný. Naštěstí mě po pár otočkách pustil a poupravil si brejle, aby mohl pokračovat.

„A teď to zkusíme znovu."

„Už ne prosím," zaúpěla jsem zoufale. Tohle jsme dělali skoro celej leden tak často, že mi bradavická hymna lezla snad i ušima ven z mozku.

„Proč ne?" Hodil na mě štěněcí pohled. Otráveně jsem padla zpátky na gauč.

„Proč jo? K čemu mi bude bradavická hymna, když se mě to netýká?"

„Budeš ji učit Bambiho," vysvětlil mi jednoduše.

„Lily říkala, že se nebude jmenovat Bambi," připomněla jsem mu. Ani mě tohle jméno nepřišlo moc normální, ale po Remusovi a Alastorovi to bylo vlastně ještě v pohodě.

„Lily si může říkat, co chce. Když já a Sirius řekneme, že to bude Bambi, bude to Bambi," odpověděl mi s takovou razancí, že jsem na něj musela chvíli jen tak tupě zírat.

„Dost silný slova na někoho, kdo ještě pře pár měsícema fňukal jako malá holka," ušklíbla jsem se. Jamesovi zmizel úsměv ze rtů a střelil po mně takovým pohledem, kterej mu propálil snad i sklíčka na brejlích. Mimochodem, měl ty s parohama.

„Připomeň mi, proč jsem tě ještě někde nezahrabal."

„Protože mě máš rád," zazubila jsem se. Asi to se mnou měl těžký, ale taky mě klidně mohl nechat zdrhnout v ponožkách pryč a udělat za tím vším velkou tečku. Nebo vykřičník, aby to mělo trochu říz.

„Jo, to merlinžel mám," povzdechl si.

„Merlinžel," uchechtla jsem se. Znovu se na mě zamračeně podíval. „Jako promiň, Jamesi, ale to jsou hrozný výrazy."

„Pro nás je to úplně normální!"

„To proto, že máte v hlavě vzduch, mouchy a pavučiny," prohodila jsem vesele, abych ho rozesmála. On si ale založil ruce na hrudníku a věnoval mi pohled plnej opovržení.

„A ty tam máš co?"

„Tebe," vydechla jsem užasle. Na tohle vyznávání lásky jsem nebyla, ale jeho reakce za to stály. Sladce se pousmál, do tváří se mu nahnaly ruměnce a nervózně přešlápl.

„Ty jsi tak sladká."

„To ty, když mi všechno takhle baštíš," věnovala jsem mu veselej úšklebek. James mě bez váhání popadl, v rychlosti přehodil přes rameno, a zatímco já mu nadávala a bušila ho do zad, nesl mě k zadnímu vchodu. „Pottere, jestli se jenom dotknu sněhu, tak tě –"

„Co mi uděláš, Jill?" zeptal se pobaveně a ještě mě prostě poplácal po zadku.

„Pusť mě na zem!"

„Jak si přeješ," uchechtl se, než otevřel dveře a prostě mě suverénně hodil do sněhu. Dopadla jsem na zadek a vytřeštila na něj oči.

„Ty jeden – no počkej!" křičela jsem na něj, zatímco zdrhal zpátky do baráku. Sebrala jsem se z tý hroudy sněhový nadílky, ještě při tom hrábla obouma rukama po pořádný dávce a uháněla z ním. „JAMESI POTTERE!"

„Miluju, když se vztekáš," zaslechla jsem jeho hlas z kuchyně. Hned jsem se tím směrem vydala a schovala si ruce za zádama.

„Miluješ, jo?" nahodila jsem hranej úsměv. James stál u kuchyňský linky a snažil se nevyprsknout smíchy. Ta snaha mu celkem vycházela, zatím se mu jen cukaly koutky. Rychle přikejvl a odrazil se z místa, kde stál. Tak či tak musel proběhnout kolem mě a pokusil se o to, jenže to už jsem mu podrazila nohu a James jak dlouhej tak širokej, se naplácl na podlahu.

Škodolibě jsem se rozesmála a hned mu skočila na záda. Zatímco se chechtal, přendala jsem si všechen sníh jen do jedný ruky a nadzvedla mu mikinu s tričkem.

„A co ještě miluješ?"

„Co jdeš dělat?" zeptal se celkem vyděšeně. Vyhrnula jsem mu oblečení až do půli zad. „Jill, ne! Když to neuděláš, řeknu, že miluju tebe! Vážně jenom tebe!" začal skuhrat. Zněl spíš, jako kdyby prožíval muka, než jako kdyby mi vyznával lásku.

Ani to mě nedonutilo, abych svojí pomstu vzdala. Pořádně jsem mu plácla sněhem o záda a přikryla ho vrstvou oblečení, zatímco sebou škubal a křičel na mě, že jsem tyran. Smála jsem se tak moc, že jsem se už ani nesnažila udržet ho na zemi. James se mi vysmýkl, prudce se otočil a prohodil nám polohy.

Obě ruce mi přimáčknul k podlaze a polovinou váhy se na mě posadil tak, jako já předtím na něj.

„Co je, Pottere, teď jsem prošvihla tvoje velký vyznání, co?"

Byl celej rudej od smíchu, křiku a Bůh ví čeho ještě, přesto se od srdce zasmál a přiblížil ke mně obličej.

„Dala jsi mi najevo, že to nechceš slyšet," řekl potichu. Pořád se smál a to i ve chvíli, kdy se přiblížil k mý tváři, kde přitiskl svoje rty, než se přesunul k uchu. „A já ti to zkrátka už nikdy nemůžu říct," zašeptal tak sladce, že mi z toho naskákala husina. Vůbec mi nesešlo na tom, že neřekl to hlavní.

„Já... se bez toho určitě obejdu," ujistila jsem ho a zaškubala sebou, aby mě pustil. James ze mě slezl a opřel se o zeď, zatímco já se snažila posadit.

„Ale jinak tě miluju, jo? Jenom to prostě nevíš," prohodil s lišáckým úsměvem na rtech. Přimhouřenýma očima jsem ho sledovala, jestli to měl bejt záměr nebo mu to prostě jenom nedošlo.

„Víš, cos řekl?" naklonila jsem se k němu. „Víš to, že jo?"

„Ne, Jill, já jsem totiž sklerotik a vůbec nevím, co říkám," zavrtěl hlavou a chňapl po mně rukou, aby si mě přitáhl k sobě. K naší smůle to dopadlo tak, že jsem mu dala plnohodnotnou hlavičku. „Skvělá reakce," zhodnotil, když si chytil čelo a já udělala to samý. Vyměnili jsme si pohledy, než jsme se rozesmáli.

„Ty seš vážně pitomej, Jamesi."

„Pitomej a kravina. Nezní to jako pár snů?" opřel se hlavou o zeď, čímž si dal ránu ještě zezadu. Zavrtěla jsem hlavou a vlezla k němu – tentokrát opatrně – pod ruku, kterou zvedl, abych se k němu mohla přitulit.

„Ale... ale jo," přiznala jsem po chvilce mlčení. „A nejspíš – no, zkrátka to cejtim stejně, ale budeme dělat, že to nevíš," napodobila jsem jeho slov. James se zasmál a přivinul si mě k sobě ještě silnějš.

„Děkuju ti, Jill," zašeptal mi do vlasů, kam mi následně vlepil pusu. Zvedla jsem k němu zrak.

„Za co?"

„Že jsi. A že jsi tady se mnou." Vděčně se na mě usmál a druhou rukou mě chytil za bradu, aby mě mohl políbit. Usmívala jsem se do jeho rtů, protože já to cejtila stejně.

Náhody existujou a dějou se, když už v ně člověk zkrátka nevěří. Jednou k vám přijdou, vysmějou se vám, že házíte brambory po zákaznících a nakonec s nima sedíte na podlaze v kuchyni a říkáte si, že se milujete, přičemž děláte, že o tom nevíte.

On byl moje náhoda. Pitomá a věčně na nervy lezoucí náhoda, do který jsem se vážně dokázala zamilovat v době, kdy jsem už dávno nevěřila na zázraky.

Ale všechno nebylo takhle pohádkový. Hezký časy se střídaly s těma ne až tak pěknejma, přičemž jsme jeden druhýho nemohli vystát.

Člověk si totiž myslí, že když v tom druhým najde spřízněnou duši, že mu zvládne akceptovat všechno a nikdy se nenaštve. Každej je různej a na nás byly ty rozdíly dost vidět. Pořád jsem byla mudla a on byl pořád čaroděj s určitým vychováním, který se tak moc lišilo od toho mýho.

Koncem února došlo na naší první velkou hádku. Zpočátku šlo jen o prkotinu, kterou mohlo spravit obyčejný ‚promiň'. Ani jeden z nás ale tohle slovo neměl ve slovníku, takže to nakonec vyústilo k házení talířů a něčemu, co mi nejspíš James nikdy nemohl odpustit.

Vyhodila jsem mu do krbu koště.

Na mojí obranu ho odpoledne před tím zničil, když se nekontrolovatelně srazil s neviditelným autem – což jsem mimochodem ani trochu nepochopila – a nechal ty dva kusy ležet na zemi v obýváku. Byl pak dlouho zalezlej v garáži a já neměla, jak přitopit, proto jsem vzala jediný dřevo a hodila ho do krbu.

Po čtvrt hodině se vrátil a okamžitě mu došlo, co se stalo.

„Tos neudělala, že ne?"

Na jeho otázku jsem se jen otočila od časopisu s názvem Týdeník čarodějek, a jakmile jsem spatřila jeho naštvanej výraz, zapomněla jsem na to, jak jsem se chtěla smát jménu Holoubková.

„Je to bulvár?"

„To koště," ukázal ke krbu.

„Bylo zničený!" vykřikla jsem na svou obranu.

„To se dalo spravit. Můžeš mi – jenom mi řekni, proč jsi prostě nepočkala? Jsi zvyklá na život v zimě, ne?" Zalapala jsem po dechu a vyskočila na nohy.

„Tím chceš říct jako co?" opětovala jsem mu zamračení. Stál dost daleko, ale i přesto jsem viděla, jak se mu napjaly žíly na krku.

„Že jsi to mohla klidně vydržet, než přijdu a ten krb zprovozním. Ne, ty si prostě děláš, co chceš, a je ti jedno, že –"

„Tak to ne, Pottere! Ty si nepamatuješ to, cos udělal u mě? Ten debilní kotel, na kterej jsem pomalu ani neměla peníze?"

„O tohle ti jde? Proto jsi tady? Abych ti to konečně vrátil?!" Náš křik museli slyšet snad i na konci Godrikova dolu. Probodávala jsem ho pohledem, zatímco on trpělivě vyčkával na mojí odpověď.

„A proč jsem tady, hm? Aby sis léčil zraněný srdíčko po tom, co ti manželka utekla za nejlepším kámošem?"

„Jill!" okřiknul mě. Věděla jsem, jak je to pro něj citlivý téma, ale on si začal. Já se uměla chovat dětinsky stejně tak dobře jako on.

„Co je? Však je to pravda! Vždyť spolu ani nespíme, jeden druhýmu žereme po ránu nohy a rejpeme tu do sebe jako brácha se ségrou. Tohle není láska, Pottere!" střelila jsem po něm dalším z nevraživých pohledů, ve kterým byly tentokrát i slzy. James semkl rty a vykročil z místa, kde stál. „Nechoď ke mně."

„Jill, já... jenom jsem ti chtěl vysvětlit, že to koště pro mě znamená –"

„Víc než nějaká pitomá holka od brambor. Pohoda," mávla jsem nad tím rukou a snažila se zadržet slzy, který neměl vidět.

„Jak tohle můžeš říct?"

„Jak mi to můžeš vyvracet?" vyhrkla jsem. „To je samý ‚Já budu famfrpálová hvězda', ‚Já a moje koště'," zajíčkovala jsem ve vzduchu a napodobovala jeho napařování se. Ještě víc mě naštvalo, když se nad tím rozesmál. „Tohle není vtipný, ty pitomče! Chápeš, že mě to třeba štve? Že v tomhle světě nikdy nebudu doma tak jako ty a tvoji kámoši?"

Obličejem se mu prohnal soucit, než mi skrz slznej povlak na očích začal mizet z dohledu a já klesla zpátky na pohovku. Popadla jsem jeden z polštářů a pevně si ho přivinula k sobě. Za chvilku už jsem cejtila, jak se posadil vedle a opatrně mi položil ruku na rameno.

„Jill," oslovil mě potichu. Ani jsem se na něj nepodívala, víčka jsem tiskla pevně k sobě a hlavu zabořila do polštáře. „Moje malá Jill, takhle to přece nesmíš brát. Je mi úplně jedno, jestli umíš kouzlit nebo ne – čert vem i to koště, pořídím si nový –, ale nechci tě vidět takhle. Ty máš svoje kouzlo i bez toho, aniž bys dokázala čarovat," pokoušel se mě utěšit. Slyšela jsem ho z dálky, jak jsem byla zahloubaná do vlastních myšlenek.

Na tohle jsem totiž myslela často. Vždycky to byli oni a já. Nikdy jsme to nebyli vyloženě my, protože já nebyla jako oni. A čas od času se tyhle moje nevýhody dostaly napovrch.

„Miluju tě, Jill. Ať už s kouzly nebo bez," ujišťoval mě dál. „Podívej se na mě." Dlaněma mi chytil obličej a zvedl ho od polštáře. Otevřela jsem oči, zatímco mi palcema utíral slzy a pokusil se o úsměv, kterej mě měl uchlácholit.

„Jsme každej úplně jinej," popotáhla jsem. James mi vytáhl z rukou polštář a hodil ho za sebe. Přitáhl si mě k sobě na klín a obmotal kolem mě ruce.

„Na tom nezáleží. Jde o to, jak nám spolu je, ne? Zapomeň na koště, zapomeň na to, kým jsme."

„To nejde, když jsem tak jiná."

„Jill," oslovil mě znovu. „V žilách nám koluje stejná krev, dýcháme stejný vzduch, jsme úplně stejní. Nemysli na to. Jednou... jednou uvidíš, že vůbec nesejde na tom, kdo jsme, ale na tom, co k sobě cítíme. Nechci se s tebou hádat, jo?"

„Ale přesto se hádáš."

„Protože jsem paličák. A ty taky," zamračil se naoko, než mě pohladil po tváři a pousmál se. „A v tom jsme taky stejní, nebo ne?"

„Jo, asi jo," přikejvla jsem a položila mu hlavu na rameno. „Co když... co když se něco stane? Je přece ta válka a lidi jako já umíraj skoro furt."

„Ty neumřeš. Nedovolím to, i kdybych tě měl chránit vlastním tělem."

Naše usmíření bejvaly různý, ale nikdy jsme se jedendruhýmu neomluvili. Říct promiň pro nás bylo stejně bolestný, jako obsahy těchzbytečných hádek. Přesto jsme s tím nepřestali. Vždycky se něco našlo a myse přes to vždycky nějak dostali. Jako by nás osud zkoušel, co všechno sneseme.