Můj život se během posledního tejdne vracel do normálu. Nejezdila jsem s bláznivě zamilovaným čarodějem na motorce, ani se u mě neobjevovala trhlá blondýna, jejíž halenku jsem měla ve skříni vystavenou jako nějakej obrázek, na kterej jsem se prostě jen tak chodila koukat. Ne, všechno v mým životě pokračovalo stejně dál.

Prodávala jsem dřevo a sklizený plodiny, kterých pomalu ubejvalo a připravovala jsem se tak na mrazivou zimu, která se nenávratně blížila. Musela jsem si dělat zásoby, abych nezemřela hladem a během dopoledne, kdy se u mě stavovali stálý zákazníci, jsem se musela tak křečovitě usínat, až mě bolely dlouho do noci panty. A takhle pořád dokola. Den po dni.

Občas jsem si vzpomněla na Marlene a její krásnej byteček. Ostatně i u Siriuse to vypadalo fajn a já si začínala přát, abych měla alespoň tolik peněz jako oni. Jenže to nešlo. Po rodičích mi zůstal jenom barák, ve kterým jsem se přes zimu třásla a starýma péřovýma dekama ucpávala škvíry pod dveřma a profukující okna, abych se vůbec dožila jara.

Nikdy jsem se na podzim a zimu netěšila, ne od tý doby, co naši zemřeli.

Psal se podzim roku sedmdesát šest a my jsme si jako naprosto normální rodinka vyrazili na Trafalgarský náměstí, abychom si udělali hezké dopoledne. A nebyli jsme jediný. Všude kolem bylo tolik lidí, rodin, děcek, až jsem z toho měla dost nepříjemný pocity. Po čase, kdy jsme se jen tak procházeli a mamka obdivovala Nelsonův sloup, kterej tam stál už přes sto let jako památka na admirála Nelsona, kterej padl v bitvě u Trafalgaru. Viděla ho přinejmenším dvěstěkrát, ale pokaždý byla schopná vyprávět nám o něm všechno, co vyčetla v knížkách.

Rázem se z otravného vyprávění stal boj o přežití. Od Bena, kterej s náma tentokrát nevyrazil kvůli práci, jsem věděla, že to, proč fontána začala chrlit hektolitry vody, a sochy černých lvů oživly, měly na svědomí kouzla. Proto jsem začala panikařit a očima vyhledala Jima, se kterým jsem už několik měsíců chodila. Nikde jsem ho ale neviděla.

Všude se začal ozývat křik, pláč a kolem mě lítala jedna kletba za druhou. Do toho všeho někdo zničil Nelsonův sloup, kterej se rozletěl do vzduchu, a kusy z něj padaly snad všude. Schovala jsem se do bezpečí, alespoň zdánlivě, a sledovala postavy v černých pláštích, který za bílýho dne způsobily takovej humbuk, až mi z toho bylo zle.

A pak se to stalo. Konečně jsem si všimla Jima, kterej se akorát snažil zdrhnout pryč, když v tom se objevila řada dalších lidí, mezi kterýma jsem hned poznala bráchu. Z jeho hůlky vytrysklo světlo, který příčinou jeho pádu zasáhlo do zad právě Jima. Nestačila jsem ani mrknout a skácel se k zemi. Poslední věc, který jsem si stačila všimnout, bylo zjištění, že kousek ode mě v krvi ležela mamka.

O tátovi jsem to samý zjistila až po deseti minutách, kdy už nám hodlali vymazat paměť. Jenom díky Benovi jsem to nemusela podstoupit taky, ale zároveň jsem už nikdy nepodstoupila ani žádnej rozhovor s ním. Ten den pro mě zemřel, stejně jako moje celá rodina i s Jimem.

Každej podzim pro mě byl jako noční můra a nadcházející Vánoce jakbysmet. Nenáviděla jsem svátky, který jsem musela trávit sama. Zanevřela jsem na ně, a odmítla cokoliv slavit. Dítě ve mně, který si mělo ještě klidně dalších pět let užívat bezstarostnosti, zemřelo spolu s nima a já se rozhodla bejt zahořklou nenávistnou holkou, která rejpala do každýho na potkání.

Zrovna jsem odpálkovala chlapa, kterej chtěl koupit pozdní brambory za výrazně nízkou cenu, a křikla na něj, ať už se nikdy nevrací. Jednu z nich jsem po něm hodila a naprosto parádně se mu trefila ho hlavy, až hlasitě zanadával a rozutekl se pryč.

To už se kdesi za mnou ozval pobavenej smích, kterej mě donutil obrátit se od kůlny, ve který jsem si všechno zboží skladovala a nahlídnout za ní.

Na rohu stál opřenej brejlatej týpek, kterýho jsem samozřejmě poznala hned. James Potter se chechtal tak moc, že jsem si ho nedokázala spojit s tím uplakánkem, kterej seděl jednou půlkou v kaluži a hroutil se nad svojí nešťastnou láskou.

„Čemu se tak blbě hihňáš?" založila jsem si naštvaně ruce na prsa a věnovala mu zamračení. James si otřel imaginární slzu a pokrčil ramenama.

„Nejsi ty nějaká ze střelkyní Holyheadských harpyjí, která na sebe vzala podobu někoho jiného?" Neměla jsem ponětí, o čem to mluvil, takže jsem se na něj nejdřív zaraženě podívala, udiveně zamrkala a pak až teprve se zmohla na několik slov.

„Střelkyně kohože? Co to plácáš?"

„Ty neznáš Holyheadské harpyje?" divil se tentokrát on.

„Harpyje jsou dravý ptáci, ne?"

„A dost dobrý famfrpálový tým. Jak je možné, že ho neznáš?"

„Ehm –" Musela jsem se krátce odmlčet, abych přemýšlela a neplácla první blbost, co by mě napadla. Navíc mi nějak nedocházelo, jak mě James našel a proto jsem hodila celé jeho harpyje za hlavu. A s ním i camrbál famfrpál. „Co tu vůbec děláš?"

„Já... byl jsem se omluvit Peterovi, protože jsem mu před pár dny udělal dost hnusnou věc a – nějak jsem se mezitím zeptal Marlene, kde tě najdu. Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit za ten nos," oznámil mi s nevinným výrazem.

„To nestojí za řeč," mávla jsem nad tím rukou jako předtím. „A... Marlene ti o mě asi neřekla víc než to, kde bydlím, že ne?" prověřovala jsem si ho pohledem.

„Co myslíš?" povytáhl obočí tak moc, až převýšilo obroučky jeho brejlí.

„Třeba že... nejsem jako vy," oznámila jsem mu bleskově.

„Je pravda, že jsi trochu divná," uznal, když se rozhlídl kolem sebe, čímž nejspíš narážel na dům, kde jsem žila. Protočila jsem očima.

„Myslím jiná, než vy, než kouzelníci," upřesnila jsem. James na mě chvíli koukal, jako bych se vylíhla z vajíčka. Vzápětí už mu to ale docvaklo a vytřeštil na mě oči.

„Jako... jakože jsi mudla?" zeptal se s neuvěřením.

„Asi," pohodila jsem ramenama.

„Pro Merlina, a já před tebou kouzlil! Teď půjdu do Azkabanu za porušení zákona o utajování kouzel! U Merlinových spodků, co já teď budu dělat?!" To jeho zmatkování a zoufalý počínání, přičemž nervózně rozhazoval rukama, mě donutilo k nefalšovanýmu výbuchu smíchu. Jakmile se přestal opírat o barák a začal přecházet sem a tam, přičemž si víceméně nadával a nejspíš všechno vyčítal, jsem ho jen pobaveně sledovala. Radši jsem mlčela, stačilo jen počkat, až se vykecá. „CO TEĎ BUDU DĚLAT? Mám ti vymazat paměť? A Marlene to ví? PRO MERLINA!"

Až po chvíli ztichl a zastavil se. Stál jen kousek ode mě, ale dostatečně daleko, aby ode mě nechytil něco mudlovskýho, nebo jak mi to říkali. Mudla. To bylo stejně dost divný slovo.

„Ví o tom? A jak tě vůbec mohla vzít mezi nás?" pokračoval dál. To už jsem se rozesmála znovu.

„Mám bráchu, co je jako vy. Viděla jsem dokonce vašeho ministra kouzel, nebo jak mu to říkali," vzpomínala jsem se zamračením, ale jméno jsem si vybavit nedokázala. Harry. Harold. Nějak tak to určitě bylo.

„Ty jo, teď... teď jsi mě vážně zaskočila."

„Ty zaskakuješ mě. Máte na tý vaší škole lekce herectví nebo jak?" uchechtla jsem se. James si mě s naprosto vážným výrazem prohlídl, než zavrtěl hlavou. „Hele, přišel ses omluvit, ne? Tak už vlastně můžeš jít. Odpouštím ti a tak," máchla jsem rukou a otočila se k němu zády, abych mohla zavřít kůlnu.

„Počkej, já... Nemám teď kam jít. Nechci se potkat s Lily a, no zkrátka bych potřeboval někde chvíli zůstat."

Otočila jsem se k němu zpátky a několikrát zamrkala, jestli to jako myslel vážně. Rozhodně by mě ani nenapadlo, že bych měla někomu z nich poskytovat nocleh, vlastně jsem to ani udělat nechtěla. Co kdyby se za mnou zastavil Sirius a viděl ho tu? Nebo naopak, co kdyby ho viděl James a spojil by si to dohromady. To by nešlo.

„To asi není úplně nejlepší nápad," zamítla jsem a zavřela vrata kůlny, na který jsem dala velkej zámek a zacvakla ho. Pro jistotu jsem si sáhla na zadní kapsu kalhot, abych se ujistila, že jsem nikde nevytrousila klíče a otočila se na něj. Tvářil se jako zpráskanej pes.

„No tak, Jill. Zaplatím ti. Jenom mě tu..." Odmlčel se. Chvíli mi připadalo, že snad ztratil hlas. Povytáhla jsem obočí, čekajíc, co teda dál řekne. „Nechci je potkat, chápeš? Mám je oba šíleně moc rád, ale ublížili mi. Potřebuju se s tím poprat, ale nechci být zavřený v domě, ve kterým jsme toho tolik společně prožili."

Když jsem si všimla, jak se mu leskly oči, nedalo mi to. Nikdy jsem nebyla obzvlášť soucitnej člověk, kterýmu by se lidi vyplakávali na ramínko, ale jeho... bylo mi ho upřímně líto. Tímhle si asi nechtěl procházet nikdo.

„Fajn," vydechla jsem nakonec mírně nasupeně. „Ale nečekej žádnej luxus. Stěží tu teče teplá voda," upozornila jsem ho. James se okamžitě pousmál a vytáhl z kapsy hůlku.

„Tohle umí divy," zamával mi s ní před obličejem.

„Jo, já přesně vím, jaký divy," zamumlala jsem skoro neslyšitelně. Nehodlala jsem mu vyprávět, jaký divy jsem viděla na Trafalgarským náměstí. Radši jsem došla ke dveřím a otevřela mu, aby se mohl vetřít dovnitř.

Jakmile se mi James svěřil o tom, že posledních pár dní spal v nějaké Chroptící chýši, doslova jsem ho dokopala do koupelny, protože z něj bylo doslova cítit, že tam nebyla žádná sprcha. Taky jsem mu našla nějaké oblečení po tátovi, který jsem neměla tu sílu vyhodit a to jeho šla hodit rovnou do pračky.

Zatímco se sprchoval a hlasitě u toho zpíval, což mě vážně iritovalo, jsem se snažila připravit pro něj alespoň trochu vydatnou večeři, která by mu zavřela pusu. Měla jsem plný zuby celýho dne, kdy jsem prodala minimum brambor a ještě míň dřeva, takže mi jeho společnost nijak zvlášť nepomáhala.

Na druhou stranu se ale moje doufání naplnilo. Když jsem se loučila se Siriem, přála jsem si je ještě někdy vidět. Sice to byl jenom James, ale přece jen mě kouzelníci neopustili nadobro. Jeden z nich si mě našel. A naprosto falešně zpíval v mojí sprše.

Nejspíš vyplácal všechnu teplou vodu, protože po deseti minutách falešnej zpěv vystřídalo vyděšený ječení, který mě donutilo odběhnout od sporáku a brát schody do druhýho patra do dvou. Jen silou vlastní vůle jsem nevtrhla do koupelny, před kterou jsem se zarazila a míst toho, abych šáhla po klice, jsem se nadechla a radši to zkusila opatrnějš.

„Je všechno v pohodě?" křikla jsem dovnitř. Slyšela jsem týct vodu, přes kterou nejspíš neslyšel on mě.

„STU-DE-NÁ!" ozvalo se k mýmu údivu, když jsem šáhla na kliku, abych otevřela.

„Asi protože došla teplá, ne, ty chytráku!" křikla jsem po něm zpátky. Z koupelny se hned na to ozval rámus, něco vevnitř spadlo, zaslechla jsem i pár nadávek.

Trvalo jen chvilku, než se dveře koupelny trhnutím otevřely. Oči mi v tu chvíli vypadly nejspíš z důlku a visely jen tak venku, když jsem si ho prohlídla, jak tam stál jenom v ručníku, omotaným kolem pasu a po jeho hrudi stejkaly kapky vody. Brejle měl zamlžený, takže si je otíral o ručník, než si je nasadil. Měla jsem tím pádem zhruba tři vteřiny, abych ho pořádně očíhla, spolkla slinu a kukadla vrátila zpátky do očních jamek.

„Jak ti mohla dojít teplá voda?"

„Úplně normálně, ráno jsem se sprchovala, pak jsem vytírala celej barák a nakonec si přišel ty, než se vůbec stihla ohřát voda v bojleru," vysvětlila jsem mu chytře, než mi došlo, že lidi jako on nejspíš nic z tohohle nedělaj. Teda určitě se sprchovali, ale to je asi tak všechno.

„Jste divní, vy mudlové," prohodil a opřel se ramenem o futra.

„Ty seš divnej – a oblíkni se, proboha," zavrčela jsem a radši jsem zmizela rychlejš, než mi stačil sjet pohled k jeho odhalenýmu břichu a všemu kolem.

„Nebuď tak upjatá!" křikl za mnou. To už jsem ale sbíhala schody, abych mohla pohlídat maso v troubě. Ten kluk vážně potřeboval něčím zacpat pusu.

V tu chvíli jsem netušila, že jednou budu za jeho slova ráda. Netušila jsem ani to, že se z nás brzy stanou dobří přátelé a že nakonec dopadne všechno jinak, než jim bylo předurčeno. Chtěla jsem prostě jediné – ať nemluví, ať nezpívá a hlavně, aby přede mnou nechodil polonahej, pro Kristovy rány!