Během celýho sobotního dopoledne jsem měla co dělat, abych se nepozvracela. Neměla jsem vlastně ani ponětí, co po mně Sirius chtěl a to mi vůbec nepomáhalo. Jediný, co jsem s jistotou věděla, bylo, že si pro mě měla přijít Marlene a přemístit mě do nějaké hospody, která se jmenovala buď Trhlý kotel, nebo Děravá bouda. Možná jsem si to celý vymyslela, ale na tom nesešlo.

Žaludek se mi nepříjemně svíral a srdce poskakovalo snad všude, až jsem ho cítila bít i v hlavě a to nebylo zrovna dvakrát přijemný.

Celý tohle mi přišlo absurdní. Před tejdnem jsem potkala kluka, kterej se mnou probíral svojí nešťastnou lásku k manželce nejlepšího přítele, kterou mu hodlal přebrat a měl při tom plnou hlavu výčitek. Na druhou stranu jsem nedokázala pochopit, proč si teda ta Lily vybrala Jamese, když byl Sirius očividně její číslo jedna a ještě k tomu fakt kus.

Za celou dobu, co jsem se s ním vídala, mě ani jednou nenapadlo prohodit větu o jeho zadku, ale měl ho vážně k nakousnutí. Celej byl k nakousnutí, a ještě víc tím, jak byl paf do tý svojí princezny. Možná jsem toužila po svým paku, ale ani vidina někoho, jako byl Sirius, nakonec nebyla tak špatná.

Z toho důvodu jsem se bála, co nakonec vyleze z Jamese Pottera. Jestli to bude pihatej zrzek, ať ani nepočítají s tím, že bych se na něj sladce culila. Já chtěla chlapa s širokejma ramenama, neposedným hárem, neodolatelným charisma, hýřícího vtipem, a kdyby měl tohle všechno, překousla bych třeba i ty nejsilnější dioptrie.

Kdybych toho rána věděla, že osud vezme všechno do vlastních sil a zatočí s námi všemi jako na řetězáku, pravděpodobně bych neočekávala nic.

Pokusila jsem se do sebe naházet snídani a pak i oběd, než jsem se uchýlila k přípravám. Nechtěla jsem – a ani jsem neměla možnost – vypadat jako modelka z časopisu, ale přece jenom jsem šáhla po nejlepších hadrech, co moje skromná skříň skrejvala. Džísku jsem nemohla vynechat a nakonec ani odrbaný kalhoty, ale aspoň to nebyly ty světlý od hnoje, ve kterých mě viděl Sirius už několikrát.

Když už jsem stála oblečená uprostřed obýváku, nervózně jsem se přehoupávala z jedný nohy na druhou a čekala, kdy se objeví ta zbrklá blondýna. Bylo kolem čtvrtý, což znamenalo, že se tu měla objevit co nevidět.

A pak to přišlo.

Přímo za mnou se ozvalo tak hlasitý prásk, že jsem si z toho snad nadělala do kalhot a poskočila na místě s otočkou.

„TOHLE MI NEDĚLEJ!" zakřičela jsem vyděšeně a doslova cejtila, jak mi srdce vyskakovalo z hrudi.

Blondýna se na mě udiveně podívala, než zavrtěla hlavou a široce se usmívala.

„Zapomněla jsem, že jsi nezkušená mudla," řekla na svou obranu. To mě nejspíš mělo urazit, ale nijak jsem to nekomentovala. Marlene si mě začala prohlížet, přičemž se jí cukaly koutky.

„Co máš za problém?"

„V tomhle jít nemůžeš," zatřepala znovu hlavou ze strany na stranu. „Ta košile je příšerná a ty boty. To jsou holínky?" nakrčila nos.

„Hej, ne každej má plnou skříň oblečení," bránila jsem se.

„Jo, já mám totiž dvě. Nejspíš se zastavíme ještě u nás. Zuj se," pokynula mi.

„Co?"

„Říkám ti, aby sis zula ty holiny!"

„Proboha, proč?" Marlene se zhluboka nadechla a prsty si stiskla kořen nosu.

„Prostě je sundej. Přenesu nás ke mně a tam mi v tomhle prostě šlapat nebudeš," vysvětlila mi. Nijak jsem neprotestovala, místo toho jsem sebou mrskla na gauč a rychlým pohybem sundala nejdřív levou a pak pravou holinu.

„Spokojená?" zašklebila jsem se.

„Teď mi dej ruku," natáhla ke mně tu svojí. Nejistě jsem si jí prohlídla a potlačila potřebu něco říct. „Přemístím nás. Bude to pro tebe možná trošku nepříjemný, ale za žádnou cenu mě nesmíš pustit! A ne že mi pozvracíš koberec!" varovala mě ještě.

Ztěžka jsem přikejvla na souhlas a dost neochotně stiskla její ruku. Marlene mi věnovala úsměv a zmáčkla mě tak pevně, až jsem musela hlasitě syknout. To už mě ale doslova vytrhla z místa, kde jsem stála.

Jestli tohle nebyla moje smrt, tak nevím, co to bylo. Vnitřnosti se mi snad scvrkly do nějaké malé kuličky, která sebou házela sem a tam, zatímco jsem měla pevně sevřený víčka a modlila se, abych tohle přežila. Přišlo mi, jako bych se rozdělovala a zase spojovala, hlava mi lítala snad všude kolem a celá ta akce na mě působila nekonečně.

Přesto jsem za chvíli dopadla na nohy a hned na to obličejem přímo na zem, když mě Marlene pustila.

„Pro Merlina, žiješ?" ujišťovala se. Opatrně mi položila ruku na záda, ale já měla co dělat, abych jí nenahodila právě ten koberec, o kterém mluvila.

„Budu –"

„Och, jasně!" vypískla a nějakým způsobem ke mně dostala neuvěřitelně rychle kýbl. Zatímco svět kolem mě ještě nepobral normální podobu, kýbl jsem viděla naprosto zřetelně a dokonce se do něj trefila. „To je dost nechutný," zaslechla jsem ji někde nad sebou.

Marlene mi dala patnáct minut, abych se sebrala – doslova – a dala do pucu. Pomohla mi upravit vlasy, dala mi kartáček, abych si vyčistila zuby a za chvíli mě už táhla ke skříni s oblečením. Vlastně ke dvěma. Vážně nekecala.

„Hele, James je horňák. To znamená, že budeš potřebovat výstřih. Uka." Mlela tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout, kdy přestala a sáhla mi na prsa. Šokovaně jsem uskočila a dotčeně si je chytila. Marlene byla vážně divná holka.

„U Merlinových vousů, Jill!" okřikla mě. „Já ti nešahám na kozy, protože bych chtěla, ale protože jsem potřebovala vědět, jak na tom jsi," zavrtěla dotčeně hlavou, jako bych jí snad podezřívala z toho, že je na holky. Mně se ale jenom dotklo, že na mě šahala neznámá holka. „Svlíkni tu bundu a košili."

Během chvíle jsem před ní stála jen v podprsence a kalhotkách, protože mě samozřejmě donutila sundat i kalhoty. Měla jsem štěstí, že jsem stála jen před ní, přece jen jsem se tolikrát během školy převlíkala před holkama na tělocviku, ale i tak jsem se cejtila blbě.

„Ale jo, to půjde," zhodnotila, než se otočila zpátky ke skříni a prohrabávala jí. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Její ložnice působila vážně útulně a musela jsem podotknout, že měla jak smysl pro módu tak i pro budování interiéru. Oproti mýmu domovu to tu vypadalo jako ve skromným království.

Přešla jsem k rámečkům nad postelí a začala si je prohlížet. Měla tam jen několik fotek. Na většina z nich byla s celkem obtloustlým plavovláskem, kterýho pokaždý líbala na tvář a on se pitomě culil. Ty fotky se pohybovaly, což mě vážně zaujalo. Na další stála v rudých šatech vedle zrzky ve svatebním. Přimhouřila jsem oči, abych na ně líp viděla. Ta nevěsta musela bejt stoprocentně Lily.

„Nezírej tak a pojď zpátky," vyrušila mě po chvíli Marlene. Otočila jsem se na patě a hned se zarazila, když jsem viděla bílou halenku s krajkovaným výstřihem.

„To si na sebe nevezmu," zamítla jsem. Marlene protočila očima.

„Jenom si to zkus, musím zjistit, jaká barva ti sedí," ujišťovala mě. Vzhledem k tomu, že jsme neměly moc času, nenechala jsem se dál přemlouvat.

Hodila jsem na sebe halenku a nechala se dotlačit k velkýmu zrcadlu u postele. Marlene mi držela vlasy nahoře a nahlížela přes rameno. Díky tý krajce nebyl výstřih až tak okatě vidět a nakonec jsem nevypadala jako nějaká rajda. Blondýna se za mnou spokojeně zubila a já se musela usmát taky.

„Mám ty – Jejdanánku, nekoukám se!" ozval se cizí hlas. Leknutím jsem uskočila a schovala se za Marlene, zatímco si plavovlásek držel ruku přes oči a nakláněl talíř s jídlem tak moc, až z něj začaly padat koblihy na zem.

Marlene pohotově mávla hůlkou, než se hlasitě rozesmála.

„V pohodě, Jill, to je Peter," snažila se mě uklidnit. „Můj přítel," vysvětlila mi ještě a rychle sebrala tmavý džíny, který pro mě měla připravený. „Hoď to na sebe, já ho musím uklidnit."

Odvedla Petera z místnosti, zatímco já se nasoukala do kalhot, u kterých jsem se bála, že by praskly. Naštěstí měla Marlene boky zhruba stejně tak široký jako já a nestalo se to. Znovu jsem se vrátila k zrcadlu a samu sebe si prohlídla. Slušelo mi to, vážně, až jsem tomu sama nemohla uvěřit.

Po pár minutách, kdy jsem si upravovala vlasy, aby netrčely do všech stran, se oba vrátili a Peter se mi ještě stačil několikrát omluvit, než se dokonale uklidnil.

„Fajn lidi, dnešek se zapíše do dějin jako den, kdy se nám změnily životy. Tak vyrazíme?" ohlídla se po mně pro jistotu Marlene. Popadla jsem džísku, přikejvla a podala jí ruku.

Doufala jsem, že tuhle další cestu přežiju bez převracení žaludku.

K mýmu štěstí jsem druhý přemístění přežila bez újmy na zdraví, ale ani přesto jsem tentokrát Marlene nepustila. Ta pochopila, že potřebuju opěrnej bod. Chvíli jsem se dívala jen na ní, než jsem se rozhlídla kolem sebe.

Dopadli jsme do ulice plný lidí, který mi připadali jak z jinýho světa. Měli dlouhý pláště, jaký nosíval můj brácha, a dokonce jsem viděla pár chlápků se špičatejma kloboukama. Jenže tady jsem byla z jinýho světa já a jim to zřejmě připadalo normální.

„V pohodě?" ujišťovala se Marlene. Letmo jsem přikejvla. „Jinak seš moje sestřenice, jo? Od strejdy Freda."

„A nemůžu bejt prostě jenom ségra svýho bráchy?" zeptala jsem se otráveně.

„Kdo je tvůj brácha?" pozvedla obočí.

„Ben Savage." Marlene se prohnala obličejem taková radost, jakou jsem u ní ještě neviděla.

„Páni! Tak jo. Ale stejně jim nakecáme, že se známe dlouho a že jsem na tebe narazila a musela tě sem vzít, jo?"

„Jasně, jasně. Nic o tobě nevím, ale určitě se známe celý tisíciletí," ušklíbla jsem se na ní. Marlene mě objala jednou rukou kolem ramen.

„Mluvím já, ty špulíš kozy na Jamese."

Peter šel před námi směrem k hospodě, odkud akorát vyšel pár dvou kouzelníků v celkem normálním oblečení. Zaujatě jsem se za nima otočila, zatímco mě k sobě Marlene pevně přimáčkla a postrčila mě ke vchodu.

„Nechci jít první," zaskuhrala jsem. Žaludek už mi zase dělal jedno salto za druhým.

„Nemel a pojď," pobídla mě s hravým úsměvem.

Vlezli jsme do zakouřený hospody, která byla celkem plná. Už od vchodu jsem viděla Siriovo háro a spolu s ním ještě dvě zrzavý. V duchu jsem se modlila, aby jeden z nich nebyl James Potter, protože to bych se šla asi vážně zabít.

Marlene poslala Petera za plešatým hostinským a mě navigovala k dlouhýmu stolu, od kterýho se na nás culil Sirius. I přes ten úsměv jsem si ale všimla, že byl nervózní. Ani nevím jak, ale poznala jsem to. Možná byl ten úsměv až moc křečovitej.

„Vida, McKinnonová!" zvolal nadšeně. „A koho to s sebou vedeš?"

„To je moje stará dobrá kámoška Jill. Potkala jsem jí úplnou náhodou a říkala jsem si, že by ti nemuselo vadit, kdybych jí sem přivedla, no ne?"

Sirius si upravil nazdobenou koženou bundu, ve který jsem ho ještě neviděla a nervózně se zasmál.

„Ne, stejně tu nejsou žádný roštěnky. Posaď se Jill," ukázal na volný místo vedle sebe. Pokusila jsem se vděčně pousmát a žuchla sebou vedle něj. Neměla jsem z toho dobrej pocit, vlastně jsem si přišla dost blbě. „Jinak... já jsem Sirius, tohle je Gideon a tohle Fabián," ukázal na dva naprosto identický zrzky. Nechápala jsem, jak je od sebe rozeznal.

„Jill," představila jsem se, zatímco se ty dva synchronizovaně zazubili. Marlene se posadila vedle mě a povzbudivě se usmála.

„To přežiješ, uvidíš."

Jak šeredně se mejlila, zjistila ani ne patnáct minut po tom. Mezitím se k nám stihla přidat ještě světlovláska s vysokým štramákem, který se posadili na druhou stranu stolu. Marlene mi je představila jako Alici a Franka. Po nich dorazil ještě Remus Lupin, a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Když jsem si ale všimla těch jeho jizev, kterých měl plnej obličej, bylo mi ho najednou hrozně líto a kvůli tomu jsem se ovládala.

Jako poslední dorazili ty, na koho se tu vlastně čekalo. Už ve dveřích jsem poznala krásnou rudovlásku s oslnivým úsměvem, který věnovala nám všem, aniž by se pozastavila nad tím, že jsem mezi nima seděla i já. V rukách držela balíček, ovázaný rudou stuhou a oči jí doslova jiskřily, když se setkala se Siriovým pohledem.

Naklonila jsem se k Marlene tak blízko, aby mě slyšela jen ona.

„Buď je James ignorant, nebo nechce vidět, že má Lily oči jenom pro Siriuse," pošeptala jsem jí. Marlene si skousla ret a přemejšlela do chvíle, než se dvojice přiblížila až k nám.

„To spíš James vidí jen sám sebe," odpověděla stejně tak potichu. To už jsem ale špendlila oči na ramenatýho kluka s tím nejhravějším hárem, jaký jsem kdy viděla. Věnoval mi krátkej pohled, než se podíval na všechny ostatní.

„Nový objev, Tichošlápku?" kývl hlavou ke mně, než se usmál na svýho kamaráda.

„Vlastně je to můj objev, Jamesi. S Peterem experimentujeme," objala mě Marlene kolem ramen, čímž většinu u stolu rozesmála, včetně nově příchozích.

Zezačátku to vypadalo na nevinnou sešlost, která se mi vlastně i celkem líbila. Sirius s Jamesem vypadali jako sehraná dvojka, která si dělala srandu ze všech kolem a Lily nad nima věčně protáčela oči. Přestala s tím ale ve chvíli, kdy James obrátil a začal říkat věci, kterým jsem nerozuměla.

„Také jsem učinil celkem pravdivý objev," spustil najednou a přestal se usmívat. Doteď mluvili o nějaké rvačce v nějaké Velké síni. Já o tom samozřejmě nic nevěděla, takže jsem se zasmála pokaždý, když se zasmála i Marlene.

„Povídej," pobídl ho se smíchem Sirius.

„Včera jsem objevil něco, o čem jsem si myslel, že je to dávno ztracené," spustil.

„Hřeben?" uchechtla se Marlene vedle mě, čímž rozesmála i dva zrzky vedle Siriuse. Ten se ale nesmál, netknutě sledoval Jamese.

„Dopisy," řekl prostě bez jakékoliv mimiky v obličeji. Rudovláska vedle něj sebou trhla, ale nepodívala se na něj. Přišpendlila oči na Siriuse, kterej v tu chvíli zbledl tak, že by se v něm krve nedořezali.

„Dopisy?" zeptal se nechápavě Peter. Alespoň jsem nebyla jediná, kdo byl naprosto mimo. James přikejvl, aniž by spustil zrak ze Siriuse.

„Dopisy o žárlivosti, o citech, které nepominuly, o nevyřčených námitkách," chrlil ze sebe. Těkala jsem pohledem mezi všema u stolu, přičemž se všichni tvářili, jako by právě sedli na kaktus a snažili se nevykřiknout bolestí. „Od rytíře pro rusovlásku," dořekl ještě.

„Jamesi," oslovila ho váhavě Lily a položila mu ruku na rameno. Rychlým trhnutím její ruku setřásl a střelil k ní pohledem.

„Po celou dobu, Lils. Po celou zasranou dobu!" zvýšil hlas tak moc, že nejspíš to týhle situace zahrnul celou hospodu. Zmateně a možná i vystrašeně jsem se podívala na Marlene, který snad ani nedejchala.

„Jamesi," ozval se tentokrát Sirius. Otočila jsem se na něj. V očích měl slzy. James v tu chvíli udeřil pěstí do stolu.

„Vzali jsme se." Svoje slova směřoval k Lily, která měla pohled stejně tak skelnej jako Sirius. „Dali jsme si slib, Lily! Že se budeme milovat i přes všechny nástrahy života, ale ty... Ty jsi nic z toho nemyslela upřímně. Po nocích píšeš dopisy mému nejlepšímu příteli!"

Upřímně jsem litovala toho, že tam vůbec sedím. Přišla jsem si jako ve špatným filmu, na kterej jsem šla do kina, ale měla jsem už od začátku chuť odejít.

„To je jak kdybych ti řekl, že tě miluju, ale místo toho bych se pelešil u Marlene!" střelil rukou k nám.

„Jamesi, ale ty moc dobře víš, jak to celé roky bylo," promluvil znovu Sirius. James po něm střelil nevraživým pohledem, kterej ve mně vyvolával neskutečnej strach. Chvíli vypadal, že přeskočí stůl a zasadí Siriuse do země jako nějakou rostlinu.

„Ne, to tedy nevím! Myslel jsem, že jsi můj přítel. Že to skončilo už dávno, ale..."

„Nic mezi námi není, Jamesi," řekla pro změnu Lily. „Před lety jsme se rozhodli a tím se tu uzavřelo. Jak jsi řekl –"

„Lily," zarazil ji. „Řekni mi jediné. Miluješ mě?" zeptal se překvapivě klidně. Všichni zalapali po dechu, včetně mě, a Marlene se dokonce naklonila přes stůl, snad aby to slyšela jako první.

Lily ale nepromluvila. Mlčela dýl než to bylo možný. James ještě víc sevřel pěst na stole, než jí uvolnil a jen letmo se podíval na Siriuse. Ten ho sledoval se semklýma rtama, aniž by cokoliv řekl.

„Fajn, Lily. Příště si vyber dřív, než někomu rozdrtíš srdce na kusy a vlezeš s ním k oltáři," prskl naštvaně a rukou se rozmáchl tak, až shodil to jejich divný a přesládlý kouzelnický pivo. To se rozlilo až k dárku, kterej měla položenej před sebou. Automaticky ho zvedla, snad aby se neponičil.

A to byla nejspíš pro Jamese poslední kapka. Sledoval její počínání, než se bez dalších slov sebral a vyrazil k východu.