Změnili jsme všechno. Každé naše jedno rozhodnutí nakonec mělo svou váhu, stejně tak jako každá oběť, měla svou pozitivní stránku. Postupem času se z nás stali mladí váleční hrdinové, které leckdo obdivoval a chtěl si s nimi povídat. Hlavně Rita Holoubková.

Lily ji během té spousty let uřkla tolikrát, že jsem to raději přestal počítat. Ono na tom totiž vůbec nesešlo. Podstatné bylo, že jsme přežili. Všichni jsme mohli vidět naše děti vyrůstat a dočkali se i dalších.

Neměli jsme sice v plánu předhánět Arthura s Molly v plození dětí, ale stále v našich životech hrál roli Lilyin sen – mít dvě děti, psa, možná i kočku. Tu jedinou jsme neměli.

Jinak se nám ale sny vážně začaly plnit.

První letní den o mnoho let později, jsme seděli na Příčné v Peterově bývalé restauraci. Touhle dobou už ji vedl Remus a udělal z ní naprosto bezvadnou čokoládovnu, které konkurovali snad jen hoši Weasleyovi – ti založili totiž Kouzelnické kratochvilné kejkle, obchod s žertovnými předměty. A hádejte, kdo měl permanentku a většinu produktů za poloviční cenu. Já s Jamesem, protože jsme jim dost často pomáhali vymýšlet ty nejabsurdnější vymoženosti, za které nás Molly i Lily katovaly od rána do večera.

My jsme si ale nemohli pomoci. Zábavy nikdy není dost.

Seděl jsem u stolu s ostatními. Ruku jsem měl opřenou o opěradlo židle, na které seděla Lily a zaujatě se bavila s Marlene o tom, jestli mám lepší vlasy já nebo Bilius. Ten seděl Marlene po boku a dušoval se, že jsme na tom stejně, protože to máme v genech.

Bilia jsem měl vždycky rád. Sice jsme si nikdy nebyli až tak blízcí, ale pořád to byl můj příbuzný a byla s ním vážně sranda. James nejednou prohodil, že by z něj byl určitě skvělý Poberta. Jenže Petera nemohl nahradit nikdo. Pobertové zemřeli s jeho umístěním u Svatého Munga a Pobertův plánek tam ležel s ním. Dokud tedy Harry nenastoupil do školy – James totiž prohlašoval, že jeho syn bude mít Pobertův plánek k dispozici, aby si mohl dávat pozor na Filche.

Právě na něj, na Jima a moji sladkou princeznu jsme čekali. Harry je měl totiž dovést za námi, jakožto nejstarší sourozenec. Neuvěřitelně jsem se těšil – Rory letos skládala NKÚ a já pro ni měl překvapení. Nesešlo na tom, jak úspěšně je složila, podstatné bylo, že se vracela znovu na léto domů.

Remus k nám akorát dorazil, aby poskytl ochutnávku nejnovější čokolády. Zrovna pracoval na nějaké exotické, kterou pravidelně probíral jen s Marlene. Ta totiž během posledních let s Biliem cestovala různě po světě a objevovala neznámé ingredience, aby mohl Náměsíčník opět přijít s něčím novým.

Okamžitě jsme se natáhli po čokoládě, když v tom mě Marlene plácla přes prsty.

„Dáma první," zavrčela na mě. Rozhlídl jsem se a záměrně se nepodíval na Lily.

„Žádnou tu nevidím," prohodil jsem vesele. Bilius se uchechtl a objal Marlene kolem pasu. Ta už ale civěla ke vchodu, načež se rozzářila jak strop ve Velké síni.

„A to já zase jo," prohodila nadšeně, než Bilia odstrčila a protáhla se kolem nás. Zmateně jsem se otočil směrem, jakým vyběhla, a hned mi to došlo.

Do čokoládovny totiž právě dorazil Harry s Jimem a Rory. Tu akorát Marlene pevně objala, zatímco dva štramáci vykročili k nám. Oba vypadali skoro stejně. Harry byl o něco vyšší a ramenatější než Jim, oba ale definovaly stejně rozcuchané vlasy. Na první pohled byste je sotva rozeznali, ale Harryho bych poznal vždycky. Měl pod brýlemi schované Lilyiny oči, které zářily na míle daleko.

Jim měl oči po Jamesovi a výšku nejspíš po Jill, protože byl Harrymu po ramena. Nikdo z nás nepočítal s tím, že by ještě vyrostl. Lily vstala, aby je oba přivítala. Jim se mezitím rozhlížel kolem, jestliže někde neuvidí svého tátu. James ale merlinžel zůstával na tréninku. Měl před sebou poslední rok hraní za Puddlemerské spojence.

Ve chvíli, kdy se Marlene odtáhla od mojí princezny, mi už ale na ničem nesešlo. Zatímco Lily vítala Jima, kterého měla ráda jako vlastního, se ke mně rozeběhla Rory a já ji hned sevřel v náruči a pořádně umačkal, aby věděla, jak moc mi chyběla.

„Dusíš mě, tati," plácala mi po zádech.

„To přežiješ," ujišťoval jsem ji. Rory se ale už odtahovala, přesto se nepřestala usmívat. Byla kouzelná. Vlasy měla ještě delší než na Vánoce a začala se malovat. To se mi nelíbilo. Nejspíš to poznala, protože mě zkoumala pohledem a nedůvěřivě si mě prohlížela.

„Co je?"

„Jsi namalovaná," prohodil jsem. Rory protočila očima.

„Teta Marlene mi poslala řasenku. Musela jsem jí vyzkoušet," pokrčila rameny, zatímco se mi pokoušela vyvlíknout.

„A nemá to nějaký skrytý důvod?" prověřoval jsem si ji. Periferně jsem zahlédl blížící se Marlene.

„Tati," povzdechla si otráveně.

„Pro Merlina, Siriusi, nechceš tu s ní doufám řešit kluky," ozvala se pobaveně Marlene a chytila Rory zezadu za ramena. Ta se nevinně usmála.

„To... to jsem určitě nechtěl."

„Ale prosimtě, to vidím, ne," ušklíbla se. „Nech tyhle záležitosti na tetě Marlene a všechno dopadne dobře. Jsem přece ta certifikovaná učitelka lásky."

„Marlene!" okřikl jsem ji. Naštěstí v tu chvíli dorazila Lily mezi nás a vtáhla Rory do vřelého objetí.

„Nech mě žít, Blacku," protočila Marlene očima, než pohladila Rory po vlasech a vrátila se za Biliem.

Já si ještě chvíli užíval klidného shledání se svou holčičkou, několikrát zopakoval, jak jsem rád, že je mám u sebe obě a pak jsme se za nimi vrátili i my.

Několik minut před tím, než se k nám přidal i James, se do čokoládovny nahrnuli Weasleyovi. Nemohl mi uniknout Rořin pohled, když dovnitř vstoupil nejstarší ze synů. Už jako malá mu posílala do Egypta fialky, aby se vrátil domů a mně tak nějak začínalo docházet, že mi jí takhle mladší verze Biliuse dost možná ukradne.

A to se mi nelíbilo.

„Hele, hele, sledujte, jak Sirius rudne," ozvala se někde vedle mě Marlene. Ten den jsem jí měl nejspíš vážně plné zuby. „Co ti je, Blacku?" strčila mi do ramene, až jsem málem převrhnul vychladlé kakao před sebou.

„Nic," zavrčel jsem, zatímco se Rory nenápadně vypařila od stolu a zmizela za Weasleyovými.

Očividně tušila, že ji sleduju, protože se záměrně držela jen u Ginny a po očku mě sledovala.

„Chováš se jak profi fotr," prohodila skoro až uraženě. Střelil jsem po ní pohledem. Už jsem chtěl protestovat, ale to mi skočila do řeči Lily.

„Tichošlápku, nech ji být. Láska holt dělá divy," oznámila mi s úsměvem. Radši jsem popadl svoje kakao a hodlal se v něm utopit.

Billa jsem měl rád, ale ne pokud mrkal na mojí holčičku.

Útěchou nám všem ale bylo, že těmhle dětem ani jejich mladým láskám nic nehrozilo. Voldemort se totiž nevrátil. Brumbál věřil tomu, že se to jednou stane a že se stále někde schovává, dokud ho někdo prostě nevrátí mezi živé, aby mohl pokračovat v tom, co začal.

Dával pozor na Nevilla a připravil ho na to, pro případ, že by se historie opakovala. My věřili tomu, že už nás nic špatného nečeká.

A jestli se někdy Voldemort vrátí, budeme připraveni stát za Nevillem až do úplného konce.