Když se druhý den James neobjevil na výcviku, musel jsem si vzít volno a jít ho hledat na vlastní pěst. Lily se chtěla přidat, ale já ji nenechal – bylo lepší ho hledat sám, než abychom chodili za ručičku a volali jméno člověka, který nás teď nejspíš z celého srdce nenáviděl.

Až toho dne jsem si uvědomoval, že jsem udělal nejspíš tu největší chybu v životě. Možná to přeci jen mělo dopadnout tak, že jsem měl zůstat sám a nemotat se mezi ně. Svědomí mě sžíralo tak moc, že jsem se musel přeměnit do psí podoby, abych alespoň části těch myšlenek zabránil.

Ani tak to nepomohlo. Nepomáhalo totiž nic.

Prohledal jsem téměř celou Anglii, všechny kouzelnické vesnice, dokonce jsem byl i na hřbitovech, na chladných a opuštěných plážích, hledal jsem Jamese snad i v písku. Nikde ale nebyl.

Navštívil jsem většinu známých; Benjyho s Mary, ale i Dorcas, která se samozřejmě začala dušovat, že James bude někde s Lily. Nechal jsem ji v tom a pokračoval jako toulavý pes dál.

V neposlední řadě mě napadlo jít za někým, kdo věděl snad o všem. Nemyslel jsem tím Ritu Holoubkovou, ale Bertu Jorkinsovou. Byla po drbech jako žhavá, což mi hrálo do noty. Vrátil jsem se tedy zpět na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, kde jsem ji našel v jedné z kanceláří.

Poznal jsem ji hned. Řídké vlasy, baculatá tvář a oči vytřeštěné nad článkem z Denního věštce, přičemž dychtivě ukusovala kousek nějakého koláře.

Lehce jsem klouby párkrát zaklepal na pootevřené dveře a odkašlával si tak dlouho, dokud Berta nezvedla hlavu. Hned nato se zakuckala, až jí z pusy vyletělo pár drobků na noviny před sebou.

„Blacku," oslovila mě překvapeně. Musel jsem se uchechtnout, jak rychle smetla drobky, které se jí musely jistojistě nalepit na rukáv.

„Jorkinsová," pokusil jsem se o hraný úsměv, „ty víš všechno, viď?"

„Pche, jsem informovanější než Holoubková," odfrkla si s hrdostí a pýchou sobě vlastní. Zavrtěl jsem hlavou a přešel od dveří až k jejímu stolu, kde jsem se opřel a naklonil k ní.

„Takže kdyby někdo zmizel pryč, určitě bys o tom věděla, že?" pozvedl jsem obočí. Berta se rázem usmála, opřela o svou židli a s vítězným výrazem si založila ruce na hrudníku.

„Narážíš na Pottera?" povytáhla obočí stejně tak jako já.

„Co je s Jamesem?" podivil jsem se. Nehodlal jsem před ní dělat, že vím byť jen jednu jedinou věc. Berta zbystřila a naklonila se ke mně tak blízko, až jsem si mohl všimnout zubů v její ofině.

„Ty to nevíš?" Úsměv se jí roztáhl snad až k uším. Rázně jsem zavrtěl hlavou a zvědavě si ji prohlížel. Někdy se ta její informovanost mohla hodit a já doufal, že to bylo právě teď. „Evansová, tedy ne-na-dlouho-Potterová, mu dala košem. Chudák se z toho sesypal tak, že sekl s bystrozorským výcvikem. Chtěl to řešit s panem Skrkem, ale on má jednání, kvůli tomu chycenému Smrtijedovi, takže mi tu nechal jen vzkaz."

„Cože?!" Tentokrát jsem nic nehrál. Svou informací mi vyrazila dech a já doufal, že to byl jen klep, kterému jsem nemohl věřit. K mému neštěstí ale Berta vytáhla pergamen, kde jsem dost jasně viděl Jamesův podpis, který byl sotva čitelný, ale přesto tolik typický.

„Muselo ho to složit. Řekl, že si bere nekonečnou dovolenou a ať mu Ty-víš-kdo skočí třeba na parohy. Nechápu, co tím myslel. Možná tak, že mu je nasadila ona," zavrtěla hlavou a na rtech si přitom udržovala celkem pobavený úsměv.

„Řekl ti ještě něco?" vyzvídal jsem dál. Berta se krátce zamyslela.

„Že mi to dneska vážně sluší," ušklíbla se. Přestal jsem se opírat o stůl, napřímil se a přimhouřil oči.

„To určitě neřekl," odtušil jsem. Berta se zatvářila nanejvýš dotčeně.

„Ne. Ve skutečnosti mi řekl, ať tohle nikomu neříkám, takže..." Natáhla ke mně ruku, snad abych jí zaplatil za tak cenné informace. Zaraženě jsem si ji prohlédl, než jsem ji jen tak ledabyle plácl přes ruku a mrkl na ní.

„Teď si jí nejméně rok nemyj! Časem bude mít moje DNA hodnotu," ušklíbl jsem se. Hned nato jsem se otočil k východu.

„Říká se den a ani tak to nedává smysl!" křikla za mnou. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a radši zmizel z kanceláře, než stačil říct něco dalšího.

Úsměv mi slezl hned za rohem a já opět začal přemýšlet, kam by se asi tak James mohl vydat. Znal jsem ho jako své boty, ne-li líp, ale netušila jsem, kam mohl jít. Chvíli jsem jen tak bezduše stepoval po ministerstvu, ignoroval každého, kdo mě pozdravil, někomu jsem možná i odpověděl a nakonec jsem se vypařil v krbu, který mě měl odvést domů.

Během odpoledne jsem si pečlivě zapisoval místa, kde jsme spolu s Jamesem trávili čas. Dokonce i místo, kde s Lily trávili líbánky. Jenže každé tohle místo jsem prohledal, a jak jsem během večera stihl zjistit, to samé dělala po práci Lily. Spolu s ní se vydal na další místa i Remus, aby ji nenechal samotnou, ale bylo jim to prd platné. Po Jamesovi nezbylo stopy.

V tichosti jsme seděli v obývacím pokoji. Já, Lily a Remus. Všichni tři stejně zkroušení, plni strachu o našeho Dvanácteráka, o kterém jsme celý den neslyšeli. Samozřejmě jsem jim řekl vše, co mi prozradila Berta, ale ani jeden tomu nevěřil tak jako já.

„Jorkinsová je drbna. Celý život si jenom vymýšlí," namítla hned Lily. Nestačil jsem ani pořádně doříct celou situaci, nestačil jsem ani zmínit ten pergamen, co mi ukázala. Remus na její slova přikývl.

„Právě proto že je drbna, toho ví víc než my," řekl jsem jim důrazně. Seděl jsem na druhém konci pohovky, abychom Rema náhodou nepohoršovali. Už tak jsem se cítil mizerně, nepotřeboval jsem poslouchat výčitky ještě od něj.

„Nevěřím tomu, že by se vzdal výcviku. To mi na něj nesedí," zavrtěl hlavou Remus a věnoval mi bolestivý pohled.

„Vždycky měl radši famfrpál. Jasně, je členem Fénixova řádu, ale taky měl svoje koníčky, Náměsíčníku," uvědomil jsem ho o něco rázněji, než jsem chtěl. Vztek a bezmoc si na mě ale začaly vybírat svou daň.

„Tím chceš říct, že utekl někam do přístěnku na košťata?" zamračila se Lily. V tu chvíli mi přišlo, že jsem tam byl snad jediný, kdo Dvanácteráka znal líp než jen dobře.

„Já nevím, kam utekl, Lils!" Ani na ní jsem nechtěl být protivný. Chápavě přikývla a pohledem vyhledala Náměsíčníka, snad aby jí ujistil, že jsem to tak nemyslel. „Promiň, Lily, já... přijde mi, že jsem ho hledal snad všude, ale nikde není. Prostě se vypařil," hlesl jsem, až se mi opět nahrnuly slzy do očí. Před nimi jsem si nemusel na nic hrát. Frustrovaně jsem si vjel rukama do vlasů, a aniž bych to postřehl, propukl jsem v hlasitý pláč.

Lily se ke mně přisunula a položila mi ruku na záda. Cítil jsem její dotek, ale mnohem raději bych teď byl, kdyby tam s námi stál James a uklidňoval mě on. Nezasloužil bych si to od něj, ale tak šíleně moc jsem po tom toužil. Až jsem si připadal naprosto rozpolcený.

„Ztratili jsme ho?" zeptala se Lily. Netušil jsem, koho z nás se ptal, ale k odpovědi jsem se ani přinejmenším neměl.

„Možná jen na chvíli. Potřebuje se s tím srovnat. Až bude připravený, najde si jednoho z vás, věřte mi," ujistil nás. Zvedl jsem uslzený zrak od země. Lily mě přestala hladit.

„Ty o něm něco víš, Remi?" Ta otázka vyvolala nejistotu i ve mně. Zkoumal jsem Remuse pohledem, aniž bych mrknul, až mě slzy pálily v očích.

„Kdybych něco věděl, řeknu vám to. Já před vámi tajemství už dlouhé roky nemám," ujistil nás. Jen chvíli se díval na mě, než se pootočil k Lily. Ta opět přikývla a vydala ze sebe tichý vzlyk.

„Je to moje vina, že jo?"

„Lily," oslovil ji Remus a natáhl se přes konferenční stolek pro její ruku. Sevřel ji v prstech a chvíli ji jen hladil. Se slzami v očích jsem to sledoval a možná mu v tu chvíli nemohl být vděčnější. „Stalo se to? Stalo. Sama jsi věděla, že tě tohle rozhodnutí čeká. Tehdy ses rozhodla, teď ses rozhodla a já věřím, že žádné z tvých rozhodnutí není špatné. Věř tomu taky, ano?" Úsměv, který jí věnoval, ji musel alespoň trochu uklidnit. Popotáhla a vděčně mu jej opětovala.

„Jsi skvělý přítel, Remi, víš to, viď?" Remus nepatrně přikývl, nejspíš jen proto, aby ji umlčel.

„To vážně jsi," uznal jsem i já. „Kdybys cokoliv potřeboval, máš tu dveře otevřené. Jako vždy, Náměsíčníku."

„Já vím, kamaráde. Děkuju vám," pousmál se ještě.

„My děkujeme tobě," špitla Lily. Remus na její slova vstal a s dalším letmým, ač posmutnělým úsměvem, se přemístil pryč.

Lily mi položila hlavu na rameno. Prsty propletla s těmi mými, z čehož jsem měl i tak pocit viny. Přesto jsem ji pevně stisknul a natočil se k ní, abych jí mohl druhou rukou přitáhnout k sobě a pevně ji obejmout. Věděl jsem, že to spolu zvládneme, jen jsem netušil, jestli bude ještě nějaké my, které by zahrnovalo i Jamese.

Taky jsem si byl jistý, že Remus tak nějak možná tušil o něco víc, než my dva. Možná se mu James svěřil, vlastně jsem si byl stoprocentně jistý i tím, že se za ním zastavil a ujistil ho, že potřebuje jen čas. Na Removi se totiž dalo poznat, když lhal, ale také k tomu měl vždycky důvod. Proto jsem hledání částečně vzdal, doufaje, že na sebe s Jamesem ještě někdy narazíme a promluvíme si jako dospělí.

Místo toho jsem si užil jeden z hezkých večerů s Lily, kdy jsme nakonec společné oplakávání vzdali a usínali za poslechu jedné z desek Krále Rock 'n' Rollu, který byl odjakživa svědkem naší lásky. Možná jsem byl opravdu jako Sir Lancelot, který ukradl králi Artuši jeho věčnou lásku. Zapříčinil jsem tím pravděpodobně totiž nejen pád jeho malého království, ale hlavně našeho přátelství. A to byla příliš vysoká cena.

Jenže když jsem se na ni tak díval, jak u mě usíná a sladce podřimuje, nemohl jsem být šťastnější. Osud si zkrátka nevybíral, komu zrovna ublíží.