Od chvíle, kdy se Lily objevila s Jamesem ve dveřích, jsem se v duchu upozorňoval, abych neudělal nějakou hloupost. Stačilo jen, aby se James zakoukal do Jill, ačkoli mi to přišlo vedle Lily naprosto nemožné.

Vypadala úžasně. Dlouho ofinu si pro dnešek vzadu sepnula a nechala z ní viset jen pár pramínků, které lemovaly její nádherný obličej. Už z dálky jsem viděl, jak její oči září tou nejjasnější zelenou, ale musel jsem se hlídat. Rychle jsem se podíval na Marlene, která se na mě povzbudivě usmívala, zatímco Jill okatě sledovala pár u dveří.

Doufal jsem, že moje plány vyjdou a že se nic nepokazí. Tak bláhový jsem byl.

Nemohl mi uniknout ani Remův pohled, kterým mi naznačil, že jsem se na Lily díval déle, než to bylo nutné. V tomhle jsem si ale nedokázal zabránit, na to jsem byl sám sobě malým pánem.

Mnohem těžší pro mě bylo, když se Lily s Jamesem posadili naproti mně. Lily se oslnivě usmívala a očima přitom hypnotizovala koženou bundu, kterou mi darovala a kvůli jejichž plánování tohohle dárku jsem tak dlouho žárlil, až mi bylo trapně. Musel jsem si ji vzít, byla pro mě nesmírně důležitá. Tak jako oni dva, jen jsem netušil, koho z nich vlastně miluju víc.

Všechno naštěstí začalo klidně. Nikdo z nich mi zatím nepopřál, ale stihli jsme společně vzpomínat na minulost v Bradavicích a na hromadu žertů, které byly povětšinou naší chloubou. Remus při tom sice vrtěl hlavou a Lily se tvářila stejně tak, ale my s Jamesem a Peterem věděli, že je přece jen něco málo z toho rozesmálo.

Byly to krásné časy, takové, na jaké se nezapomíná. Nikdy.

„Nejlepší byla stejně tak rvačka ve Velké síni," zhodnotil pobaveně Gideon, kterého tu bylo slyšet snad nejvíc. Fabián na to vyprskl smíchy máslový ležák, až skončilo pár cáknutí i na mojí bundě, ale na tom nesešlo. Tohle šlo zachránit.

„Jak že jsi to nazvala Rosiera?"

„Pytlem trollích hoven! A za tím si pořád stojím," stála si za svým Marlene, s čímž jsem prostě nemohl nesouhlasit. To už se zvonivě zasmála i Lily a já prostě neodolal pohledu na ní.

A to byla chyba, jak jsem si hned vzápětí uvědomil.

„Také jsem učinil celkem pravdivý objev," nadhodil Dvanácterák. Rychle jsem přerušil oční kontakt s Lily, který byl zřejmě až moc dlouhý a nápadný.

„Povídej," pokusil jsem se tvářit stejně tak jako po celou dobu. Nemohl jsem se prozradit.

„Včera jsem objevil něco, o čem jsem si myslel, že je to dávno ztracené," začal mluvit. Polil mě studený pot. Tohle nebylo dobré a rozhodně tomu nepomáhala ani Marlene, která si zřejmě nestačila uvědomit změny v Jamesově výraze.

„Hřeben?" podotkla naprosto nevinně. Někteří z nás se uchechtli, ale já měl do smíchu daleko. Díval jsem se na Jamese, ale nejradši bych v tu ránu utekl. A po jeho dalším prohlášení tím spíš.

„Dopisy," řekl jen. Lily vedle něj sebou trhla až moc nápadně na to, abych se přestal cítit tak příšerně. Vyhledala můj pohled, cítil jsem to, ale nedokázal jsem se přestat dívat na Jamese, který mě tím svým doslova probodával.

„Dopisy?" zeptal se Peter nemístně. Moc dobře věděl, že jsme si ve škole s Lily psávali dopisy, moc dobře věděl, co tím začalo. Možná jen chtěl, aby šlo o jiné. James přikývl, aniž by se na mě přestal tak nenávistně dívat.

„Dopisy o žárlivosti, o citech, které nepominuly," spustil zostra. Ruce se mi začaly potit tak moc, že jsem cítil potůčky potu, které mi stékaly na kalhoty, „o nevyřčených námitkách. Od rytíře pro rusovlásku," dořekl ještě. Bylo mi jasné, že to četl. Musel bych být pitomec, kdyby mi to nedošlo.

„Jamesi," oslovila ho opatrně Lily a stiskla mu rameno. Všechno jsem to viděl jen periferně, protože jsem nehodlal být prvním, kdo uhne pohledem. James se Lily vytrhl a tím uhnul první, protože se automaticky otočil k ní.

„Po celou dobu, Lils. Po celou zasranou dobu!" rozkřikl se. Semkl jsem rty a v duchu se proklínal, že jsem to takhle podělal. Netušil jsem, co bude následovat, ale musel jsem na to něco říct.

„Jamesi," dostal jsem ze sebe namáhavě. V puse jsem měl sucho a hrdlo stažené jako nikdy dřív. Do očí se mi hnaly slzy, které jsem jen stěží dokázal potlačit. James však stále zíral na Lily stejně tak naštvaně jako na mě, přičemž po jejím oslovení práskl sevřenou pěstí do stolu, až se většina skleniček rozskočila.

„Vzali jsme se," připomněl jí ostře. Lily vypadala, že se každou chvílí rozbrečí a já měl co dělat, abych ji neobjal a nezačal uklidňovat. „Dali jsme si slib, Lily! Že se budeme milovat i přes všechny nástrahy života, ale ty... Ty jsi nic z toho nemyslela upřímně. Po nocích píšeš dopisy mému nejlepšímu příteli!"

Netušil jsem, jestli o tom věděli všichni, ale to jejich zalapání po dechu nemohl přeslechnout snad nikdo kolem. Sám jsem měl problém se vstřebáváním kyslíku, najednou ho bylo strašně málo a já měl pocit, že se už nikdy nenadechnu. Lily měla oči plné slz a já věděl, že se cítí naprosto mizerně jako já – ubližovali jsme mu, teď už jsem naprosto chápal, proč bylo lepší, abych trpěl já místo něj. Na zničeného Jamese jsem se dívat nechtěl.

„To je jak kdybych ti řekl, že tě miluju, ale místo toho bych se pelešil u Marlene!" ukázal na McKinnonovou, která se na ta slova zamračila. Očividně měla co říct, ale neudělala to. Tentokrát bych byl radši, kdyby spustila nějaké svoje mudrování o tom, jak ví všechno nejlíp a snažila se dát všechno do pořádku, jenže ona mlčela.

„Jamesi, ale ty moc dobře víš, jak to celé roky bylo," řekl jsem polohlasně. Neměl jsem ani trochu té Lví odvahy, ta vzala nohy na ramena a utekla někam za oceán. James se na mě otočil. Jeho pohled mi v tu chvíli nejspíš naznačoval, že dostanu znovu pořádnou ránu do nosu a já s tím byl už naprosto smířený.

„Ne, to tedy nevím!" zavrtěl rázně hlavou. V duchu jsem mu tak moc nadával. Vždycky myslel jen na sebe, netrápil se s tím, co cítili ostatní. A teď to dělal zase. „Myslel jsem, že jsi můj přítel. Že to skončilo už dávno, ale..." Netuším, co chtěl dál říct, protože to už mu skočila do řeči Lily, který jsem v tu chvíli nemohl být víc vděčný. Přestože mě její slova bodla hluboko do srdce.

„Nic mezi námi není, Jamesi. Před lety jsme se rozhodli a tím se tu uzavřelo. Jak jsi řekl –"

„Lily," přerušil ji tentokrát on. „Řekni mi jediné. Miluješ mě?" položil jí otázku s nadějí a klidem v hlase. Nevím, co čekal, že mu řekne. Vždycky dostal, co chtěl, ale teď musel počítat s tím, že stál jednou nohou v propasti jejich manželství, které sotva začalo. Ignoroval jsem další zalapání po dechu i to, jak se Marlene vlezle naklonila přes stůl, aby jí nic neuniklo.

Jindy bych se tomu zasmál, ale teď to rozhodně nešlo.

Lily mlčela. Měla pootevřenou pusu, ale nevydala z ní ani hlásku. Se slzami v očích sledovala Jamese, kterému se v obličeji prohnalo pochopení. Stále držel ruku zaťatou v pěst a já se na ni zaměřil, protože jsem se bál odpovědi. Možná jsem se dokonce bál slyšet i tu, která by hrála v můj prospěch.

Vycítil jsem na sobě Dvanácterákův pohled, ale nedokázal jsem přestat sledovat jeho pravačku, která se rázem uvolnila.

„Fajn, Lily," vydechl nakonec stále stejně naštvaným tónem. „Příště si vyber dřív, než někomu rozdrtíš srdce na kusy a vlezeš s ním k oltáři." Po jeho ostrém sdělení sebou rozmáchl, až jsem si myslel, že Lily jedna přiletí. Napřímil jsem se, abych to zastavil, ale on místo toho jen shodil sklenici s ležákem, která se rozlila směrem k dárku od Lily.

Ta k mému překvapení pohotově krabici nadzvedla, aby se nenamočila. Nikdy nezapomenu Jamesův výraz, když si oddechla, aniž by reagovala na jeho slova. To už beze slov vstal a odkopl židli, aby měl místo na průchod.

Nikdo z nás ho nestihl zastavit. Dokonce ani Remus, který se hned pohotově zvedl. James během pár vteřin došel ke dveřím, ve kterých zmizel takřka hned.

„No, tak to skoro vyšlo," utrousila Marlene s letmým úšklebkem. Jill vedle ní seděla jako přibitá a jenom zírala před sebe.

„To jste si to jako plánovali?" ozval se naštvaně Náměsíčník z druhé strany stolu.

„Co?" ozvala se na svou obranu Lily. „Jak jsme si asi mohli naplánovat, že James najde dopisy, které jsem si celé roky pečlivě schovávala?" osopila se na něj, což u ní nebylo zvykem.

„Lils," oslovil jsem ji. To už mě ale přerušilo zavrzání židle po mé levici.

„Potřebuju na vzduch, omluvte mě," vyhrkla Jill, které to nejspíš moc neprospělo. Slíbil jsem si, že se jí později omluvím. Neměl jsem ji do toho zatahovat, stejně byla vzhledem k situaci naprosto zbytečná.

„Takže... co teď hodláte dělat?" zeptal se Remus. Svou otázku směroval nejspíš jen na mě a Lily. Podíval jsem se na ni. Jestli jsem jí chtěl předtím obejmout, teď byla ta touha ještě silnější.

„Já... nevím, Remi," povzdechla si, než se na otočila ke mně a postrčila přes stůl tu krabici, která pro ni zřejmě měla význam větší, než její usmíření s Jamesem. Odvahu otevřít ji jsem ale nenašel.

„Zničí ho to," upozornil nás Remus.

„Já vím, Remi," povzdechla si Lily. „Ale já... já nechci... nechci čekat na dusot kopyt. Chci jít po psích stopách," popotáhla, než se znovu podívala na mě.

Remus se zhluboka nadechl, ale nic neřekl. Místo toho se zvedla dvojčata a s nimi i Longbottomovi.

„Asi bude lepší, nechat vás tu o samotě," zhodnotila Alice. „Nicméně tohle byla fakt hodně špatná oslava," prohodila, než došla až ke mně a letmo mě políbila na tvář s přáním všeho nejlepšího. Podstrčila mi ještě lektvar na kocovinu a sadu gumiček do vlasů. Vděčně jsem se na ni usmál.

Stejně tak mi popřála i dvojčata s Frankem, než zmizeli.

Marlene podivně dlouho mlčela. Byl bych radši, kdyby řekla něco naprosto nemístného, ale neudělala to. Místo ní nás Remus obeznámil se svým názorem, který ani jednomu z nás nepomohl. Stejně jako nás, pokáral i Marlene s Peterem, kteří v tomhle byli naprosto nevinně. Až v tu chvíli jsem se musel ozvat. Stejně jako při mně stál Peter, já při něm musel stát teď.

„A co ti vadí, Reme? Peter s Marlene myslí na ostatní, stejně jako jsem to dělal celou dobu já," upozornil jsem ho rázně. „Jenže tady prostě všichni musí myslet na dobro Jamese, že? Ptal se někdo Lily, co vážně chce?" rozkřikl jsem se. Nechtěl jsem si to rozházet i s Remem, ale on zkrátka musel pochopit, že jsem tohle nedělal ze sobeckých důvodů. „No tak, zeptej se jí, Reme. Zeptej se Lily, co chce!"

Remus se k mému údivu vážně natočil směrem k Lily, které po tváři stékala jedna slza za druhou. Tak rád bych se posadil vedle ní, ale nemohl jsem. Strach, že by se James vrátil, mi to nedovolil.

„Co chceš, Lily?" zeptal se bez váhání. Dokonce se tvářil, že ho to po tom všem i zajímalo.

„Být s Tichošlápkem. Nechci žít bez srdce, nechci se bát stínů," přiznala a ve mně se v tu chvíli uvolnilo veškeré napětí. „Remi, pochop to," pokračovala dál, když se na ni Remus smutně podíval. „Já... já mám Jamese opravdu ráda, ale... sám víš, jak jsme se Sirim trpěli. S Jamesem jsme spolu začali jenom proto, že Jamesovi řekl, že mě už dávno nemiluje, a ty ho znáš dost dobře na to, abys poznal, že lhal. I James to musel poznat. Jak by ses zachoval ty, kdyby tě srdce táhlo jinam?"

„Neublížil bych přátelům," stál si za svým hrdinským názorem. Věděl jsem, že se ho jen tak nevzdá. To už se Marlene zvedla a zapřela rukama o stůl.

„Reme, já tě měla vždycky ráda, protože jsi byl ten, kdo dokázal uvažovat racionálně," spustila nevrle. „Pokud ti to za ty roky nedošlo, tak ti tu mileráda udělám přednášku. James se nikdy k Lily nechoval, jako by ji miloval. Pokřikoval na ni na chodbách, nebyl schopný zapamatovat si jméno její sestry, všechno musel zjistit od Siriuse, pro kterýho bylo tohle všechno samozřejmostí. Nepřijde ti to divný?" pozvedla obočí, ale tím rozhodně neskončila. „Sirius se obětoval pro jeho dobro. Vzdal se lásky k Lily jenom proto, aby James dostal, co chtěl. Jako vždycky, protože jinak se vztekal jako malý dítě, kterýmu sebrali hračku. Přijde ti to tak správný?!"

„Ale..."

„Ale co, Reme?" ozvala se Lily a trhla sebou. „Marlene má pravdu. Oba jsme se vzdali naší lásky jen proto, aby James dostal to, co chtěl. Aby kolem sebe nekopal jako malé dítě."

„Tak proč sis ho vzala?" vystartoval i on. „Proč jsi mu prostě neřekla, že to tak nepůjde? Že miluješ Tichošlápka?"

„Protože – protože já –"

„Protože mu na tom nikdy nezáleželo. Měl Lily jako svoji trofej!" To ji doplnila Marlene, která radši přebrala roli mluvčího, za což jí Lily musela být v tu chvíli nesmírně vděčná. „Vsadím se, že teď někde brečí. A ne proto, že dostal teoreticky košem, ale protože mu Sirius vytrhl z ruky tu trofej, se kterou se tak pyšnil!"

Věděl jsem, že Marlene měla pravdu a stejně tak mi bylo jasné, že si to uvědomoval i Remus. Nakonec přeci jen chápavě přikývl a nic dalšího nenamítal. Místo toho mi jen ledabyle popřál, podsunul mi čtyři tabulky nějaké drahé čokolády a bez dalších slov odešel.

„Teď už si můžete dát tu pusu, na kterou tu čekám asi hodinu!" zvolala nadšeně Marlene jen co se za Remusem zavřely dveře. Zvedl jsem zrak od čokolády, kterou jsem v ruce nejspíš nadrtil na drobení a střetl se s pohledem smaragdově zelených očí, pro které bych vraždil.

„Marlene," napomenula ji Lily ještě chvíli před tím, ale teď už se dívala jen na mě. Svět se v tu chvíli přestal točit, čas se stal nepodstatným článkem našeho bytí. Viděl jsem jen ji, nikoho jiného.

„Sakra, tak už ten stůl obejděte!"

I bez Marleniny pomoci bych se zvedl, ale ona mě doslova vytáhla na nohy a odvlekla k Lily, která mě po celou cestu sledovala a kousala se do rtu. Musela se cítit stejně tak provinile jako já, možná ještě víc.

„Princezno," oslovil jsem ji tiše a posadil se na místo, kde předtím seděl James. Osten viny se do mě znovu zabodl jako ostrý šíp a já musel ztěžka polknout, abych byl schopný vůbec ještě promluvit. „Já... je mi to –"

„Neříkej to," skočila mi netrpělivě do řeči a natáhla se ke mně. Ani neváhala s polibkem, vtiskla mi ho stejně tak naléhavě jako kdysi na Astronomické věži a já po třech letech mohl pocítit smyslnou chuť peprmintu, o které se mi v noci zdávalo.

Byl bych se tomu polibku, na který jsem roky čekal, oddával mnohem déle, ale to už za námi ti dva začali tleskat a jeden z nich zapískal na prsty. Musel jsem se od Lily odtrhnout, abych se přesvědčil, že to byla Marlene.

„Ať žije Sily!" zvedla půllitr se svým ležákem a se slzami v očích na nás připila. Já se k tomu nepřinutil, musel jsem totiž znovu vyhledat Lilyiny rty, kterých jsem se zkrátka nemohl nabažit.

Přitáhl jsem si ji k sobě a věnoval jí dlouhý pohled, během kterého jsem ji beze slov ujistil, že už nás nic nerozdělí. Chápavě přikývla a sladce se pousmála.

„Až dokud se nezřítí obloha," zašeptala.

„Až dokud nevyhasnou hvězdy, Lils..."

Ani mě nenapadlo, kolik toho ten následující polibek změní, že zahýbe celým světem a zapřáhne změnu hned několika osudů. Jediné, na co jsem myslel, bylo to hřejivé teplo u srdce, jaké jsem cítil, když jsem byl s ní. Věřil jsem, že tentokrát dostojím svých slibů, že ji ochráním před stíny, kterých se tak bála.