Až pár dní po svatbě mi došlo, že Marlene nemohla mít pravdu. Řekli si své ano a ani ve chvíli, kdy mohl kdokoliv z odvážlivců prohodit svou námitku, jsem se neozval. Už jsem neměl jedinou šanci, která by jejich lásce mohla zabránit, a navíc by to ode mě nebylo fér. Měl jsem se chovat jako poslušný přítel, kterého si James zasloužil.

Přítel, který se s ním pral, protože miloval holku jeho snů.

Ale já to vážně nedokázal ovládat. Citům člověk neporučí, i kdyby chtěl, a já vlastně ani nechtěl. Dodnes jsem měl schované dopisy od Lily, které jsme si psali a které byly dnes jen důkazem naší nešťastné lásky, která se nejspíš nikdy neměla vůbec zrodit.

Ležel jsem na posteli v prázdném bytě a pročítal zrovna jeden z nich. Důkazy naší lásky, které nikdo nikdy nespatřil a nemohl tak vědět, jak moc jsme jeden po druhého znamenali. Jistě, ty první James kdysi četl, ale ty pozdější, ty, kde se mi Lily svěřovala o svém strachu, o všem, co ji trápilo, to jsem Jamesovi nikdy ukázat nemohl. Byl jsem dost možná sobec, ale také jsem jí dával šanci, aby svoje strachy Jamesovi odkryla sama.

Na nočním stolku ležel další z nich, nový a neotevřený, který mi Lily poslala večer po jejich svatbě. Už dva dny jsem kolem něj chodil a bojoval sám se sebou. Bál jsem se ho otevřít, bál jsem se vědět, co se v něm psalo.

Během bystrozorské akce toho rána jsem nedokázal udržet pozornost. Vlastně jsem s tím měl poslední dobou problém a všichni si toho všímali, ale naštěstí to geniální Lily svedla na syndrom vyhoření. Možná jsem ho měl. Možná se ze mě pomalu stával jen popel, který někdo mohl každou chvílí smést z povrchu zemského a zapomenout na něj.

Topil jsem se v minulosti, která v našich životech už dávno zdánlivě nehrála žádnou roli. Četl jsem si každý dopis, který mi napsala má životní láska před lety, a v myšlenkách se vracel na všechna ta místa, kde jsme se k sobě měli víc než jako přátelé.

Na Astronomickou věž, kde mi vtiskla první polibek a já naprosto propadl jejímu kouzlu.

Do Velké síně, kde mi na Nový rok dala tu nejsladší novoroční pusu, snad aby mi ukázala, kolik pro ni znamenám.

Do koupelny prefektů, kde jsme se jeden druhému poprvé odevzdali a měli se navždy rozloučit.

Bylo toho samozřejmě mnohem víc, ale na tyhle večery jsem nehodlal zapomenout nikdy a myslel na ně dokonce několikrát denně. Potřeboval jsem uklidnit a utěšit od někoho, kdo by mi řekl, že ještě nic není ztracené. Marlene mi to sice řekla, to ano, ale sama viděla realitu. Věděla, že už to nejde změnit, ale přesto na všem hledala to pozitivní.

Když už jsem na popsané řádky ani neviděl přes slzy, které mi kalily zrak, odložil jsem i ten poslední z dopisů. Trhnutím jsem se posadil a rukávem mikiny otřel těch několik slz, které mi nestačily stéct do vlasů.

Nedokázal jsem pochopit sám sebe, jak jsem tohle mohl tolik pohnojit. Potkával jsem tolik krásných čarodějek, některé mi dokonce dohodil sám James, ale žádná nebyla jako ona. Vlastně jsem ani nechtěl žádné další čarodějky poznávat, každá mi přišla navlas stejná a už mi lezly krkem i ušima.

Když jsem se zvedal z rozestlané postele, do mysli se mi vehnala Jill. Nejspíš jsem měl nutkavou potřebu jet za ní a říct jí o sobě naprosto všechno, jen aby mě uklidnila a řekla mi, že mám ještě šanci Lily získat.

A přesně to jsem udělal.

Popadl jsem z kraje postele džínovou bundu, ze které mi vypadla krabička cigaret a já se ani nenamáhal ji zvednout. Možná jsem měl, cigarety mi čas od času pomáhaly od stresu. Teď jsem ale neměl čas. Místo toho jsem sebral ze stolu klíče od motorky i od bytu a bez jakéhokoliv zdržování vyletěl ven z bytu.

Seběhl jsem schody a takřka hned našel motorku zaparkovanou na konci ulice. Skoro jsem k ní doběhl a stejně tak rychle ji nastartoval.

Od svatby jsem na ní neseděl; jednak nebyl čas a jednak jsem v kuse pil a četl dopisy od Lily. Dnes jsem se rozhodl jen pro to druhé, a protože jsem byl zodpovědným řidičem, ve vší střízlivosti jsem na ní nasedl se zápalem sobě vlastním a vyrazil tam, kam mě má mysl táhla. Protože kdybych jel za srdcem, zastavil bych v Godrikově dole a brnkal na kytaru pod oknem, jak moc miluju svou rudovlasou vílu.

Jel jsem známou cestou za město a přidával na rychlosti, abych tam byl co nejdřív. Tak nějak jsem doufal, že Jill nemá přítele, který by mi následně vytmavil, co jsem tam vůbec pohledával, ale o ničem takovém nemluvila.

Když jsem míjel zatáčku, ve které jsem chtěl původně skončit svůj život, zamyslel jsem se nad tím, co všechno jsem chtěl Jill říct. Nemohl jsem před ní přiznat, že jsem se narodil zcela jiný než ona, že umím kouzlit. Chtěl jsem jí ale říct o Lily všechno, čím mě učarovala a to nebyla jen její povaha, bylo to naprosto všechno. A tak nějak mi došlo, že by Jill možná mohla vědět úplně všechno. Petunie přece taky věděla vše o našem světě, přestože do něj nepatřila.

Absolutně mi nedocházelo, že Petunie byla sestrou kouzelnice a proto to samozřejmě věděla, nicméně jsem se sám se sebou domluvil, že se Jill dozví všechno. Ani nevím, proč jsem měl potřebu se jí svěřit. Možná to měla na svědomí věta, kterou mi řekla, když jsem ji vyhodil zpátky doma.

„Jestli jsi z té svatby utekl, nakonec vyjde pravda najevo. Běž jí naproti, krasavče."

Její slova jsem si přehrával v paměti během cesty zpět i během cesty za ní. Vlastně jsem na to myslel celkem často, možná víc než bylo zdrávo. Musel jsem s ní mluvit. Neznala nás, netušila nic, proto mi mohla poradit. Vlastně by mi mohla celkem dobře pomoci, kdybych se snažil.

Tentokrát jsem nenechal motorku ležet u silnice. Pokračoval jsem ještě o kus dál ke štěrkové cestě, která vedla až k jejímu domu. Tam jsem vypnul motor a motorku zapřel, aby mi neupadla.

S hlasitým výdechem jsem vyšel kupředu a upravil si rozevlátý vlasy. Gumička mi musela uletět někde po cestě, takže jsem teď musel vypadat jako Bellatrix.

„To se upravuješ kvůli mně, krasavče?" ozvalo se někde nade mnou. Zvedl jsem zrak k oknům a chvíli mezi nimi těkal pohledem, než jsem si všiml její hřívy v jednom z nich. Usmívala se od ucha k uchu. „Zase došel benzín?" stihla se zeptat dřív, než jsem jí stačil odpovědět. Musel jsem se pousmát.

„Ne, nedošel," odpověděl jsem nejdřív. Vlastně jsem si ani nepromyslel, co jí řeknu jako první. „Já... Máš něco v plánu? Nechtěla by ses – ehm – projet?" zeptal jsem se stydlivě. Až moc nezvykle stydlivě na svou povahu.

Zřejmě si všimla mého posmutnělého výrazu, neboť jen s úsměvem přikývla a zmizela z okna pryč. Spokojeně jsem se sám pro sebe pousmál a opřel se o hromadu dřeva vedle dveří. V ten moment jsem zalitoval, že jsem si nevzal balíček cigaret, protože při výhledu na nekonečné pole a zamračené nebe, jsem po ní doslova zatoužil. Ne tolik jako jsem toužil po Lily, snad jen o trochu méně.

Místo cigarety na rtech, jsem si v ruce pohrával se zapalovačem. Švihnutím ruky jsem ho otevíral, zapálil, dalším švihnutím zavřel a tak stále dokola, dokud se ve dveřích neobjevila Jill.

I tentokrát na sobě měla džínovou bundu, ale pod ní obyčejnou mikinu a tmavé džíny. Vlastně byla oblečená skoro stejně jako já, což mě donutilo k dalšímu úsměvu.

„Čemu se křeníš?" optala se. Zubila se úplně stejně, takže jsem jen pokrčil rameny a uklidil zapalovač do kapsy, přičemž jsem si druhou rukou zajel do rozlítaných vlasů. „Sirius, viď? Pořád jsem nad tím jménem přemýšlela a říkala si, co to asi znamená. Nebo spíš... kdo ti mohl dát takový jméno," začala drmolit, načež se plácla do čela. „Tím nechci říct, že je hrozný! Je to bezva jméno!"

„V pohodě," uklidnil jsem ji mávnutím ruky. „Moje matka má trochu... vlastně celá moje rodina má úchylku na tyhle jména. Dostáváme je po hvězdách," vysvětlil jsem jí bez okolků. Jill chápavě přikývla.

„Máš velkou rodinu?" Ještě za sebou ani nezavřela dveře a už toho řekla víc než já za poslední dny.

„Obrovskou," poznamenal jsem s uchechtnutím. To, jakým směrem se má rodina ubírala, sice úsměvné nebylo, ale nemohl jsem se tvářit vážně, když vyzvídala, kolik nás je. Z toho důvodu jsem se rozhodl pokračovat: „Mám kolem deseti sestřenic a bratranců, zhruba tak stejně tet a strýců a pratety a prastrýce nejspíš ani nespočítám," zasmál jsem se nakonec. Jill mě sledovala s otevřenou pusou.

„Páni, vás je skoro tolik jako hvězd!" vydechla užasle.

„Skoro," přikývl jsem. „Takže se můžeme projet?"

„Jestli mě dovezeš až ke hvězdám, tak klidně," souhlasila s úsměvem. Opětoval jsem jí ho a přešel k motorce, abych se na ni posadil a nastartoval.

Jill se posadila za mě a znovu mě objala kolem trupu. Ani tentokrát si nevzala helmu. Než jsem vyjel z cesty, ještě mi hlasitě nařídila, abych jel nahoru, že ví o pěkné vyhlídce. Jen jsem přikývl a vydal se tím směrem, jakým ukazovala.

Cesta do kopce se klikatila a já musel jet pomaleji než obvykle. Kupodivu mi to nevadilo, užíval jsem si vůni lesů a studený vítr, který mi šlehal do tváří. Miloval jsem to. Na motorce se moje starosti vytrácely a byl jsem to jen já, bez svých problémů a sebeobviňování, co jsem udělal a neudělal.

Jill mě křikem navigovala, abych věděl, kam jet. Naštěstí mi vždy řekla včas, kdy mám odbočit na rozcestí, takže jsme po desetiminutové cestě dojeli na místo. Upřímně jsem čekal delší projížďku, ale na druhou stranu jsem si chtěl s Jill hlavně promluvit a to se na motorce zkrátka nedalo.

Zastavili jsme na konci cesty, která dále pokračovala lesem. Jill naléhala, abych motorku nechal stát tam, a dále jsme šli pěšky.

„Co když mi ji tam někdo ukradne?" zeptal jsem se po cestě, přičemž jsem se neustále ohlížel přes rameno na svou černou krásku.

„V životě jsem tu nikoho nepotkala. Pochybuju, že by si zrovna dneska někdo řekl, že tu najde nadupanou motorku a ukradne jí," zavrtěla pobaveně hlavou, než do mě přátelsky strčila loktem. Ruce měla strčené v kapsách, a když jsem do ní strčil nazpět, málem zakopla o kořen stromu, kterého si nevšimla. Jen tak tak jsem ji stačil chytit za paži a přitáhnout ji blíž k sobě, aby nespadla. „Díky," usmála se na mě vděčně, než se mi vytrhla a pokračovala dál v cestě.

Snažil jsem se s ní udržet krok, ale netušil jsem, kam mě to vůbec vedla. Popravdě jsem se celkem bál, jestli na mě něco někde nevyskočí, ale po těch časech, které jsem trávil v Zapovězeném lese, jsem se vlastně vůbec bát nemusel.

„Proč ses vůbec vrátil? Pochybuju, že v tom bylo něco víc, když máš v hlavě pořád tu svojí rusovlásku," prohodila. Byl jsem rád, že o tom začala první, protože kdybych spustil svoje básnění o Lily první já, přišel bych si jako zamilovaný pitomec. Kterým jsem samozřejmě byl, to jsem si musel přiznat.

„Chtěl jsem si s někým... pokecat," pokrčil jsem rameny a třemi dlouhými kroky ji dohnal. Jill chápavě přikývla a znovu se zadívala na cestu před sebou, aby náhodou nezakopla o další podlý kořen.

„To nemáš kamarády, kterým bys o ní mohl básnit?" Ta otázka mi po nekonečné chvíli ticha přišla naprosto zbytečná a vlastně mi pomohla uvědomit si, že přátele sice mám, ale nikoho z nich nebavilo poslouchat, jak jsem zoufale opěvoval Lily, zatímco ji miloval James. Ani jsem nevěděl, co bych Jill odpověděl. Zřejmě to vytušila, protože se na mě ohlédla a hned nato promluvila znovu. „Promiň, občas první mluvím a pak až přemýšlím."

„Ne, ona to bude asi pravda. Kamarády, kterým bych o Lily mohl básnit, opravdu nemám."

„Tak se jmenuje?" Úsměv, který se jí usadil na rtech, mi trochu zvedl náladu. Letmo jsem přikývl. „Takže Sirius a Lily, hm," zamyslela se krátce, než promluvila znovu: „A ta tvá Lily si vzala koho, Tulipána?" uchechtla se.

„Vtipný," zamumlal jsem. Jill se zastavila a vytáhla ruce z kapes.

„Zase melu blbosti," máchla rukama a položila mi ruce na ramena, načež mě natočila jiným směrem, než jsme původně šli. „Teď půjdeme tudy, to je cesta, na který většinou nemám blbý poznámky," ujistila mě ještě.

„V pohodě. Není to Tulipán," vysvětlil jsem jí ještě. „Vzala si mého nejlepšího kamaráda Jamese Pottera."

„Počkat," zastavila se prakticky hned, co vykročila hlouběji do lesa a otočila se na mě. „Ty teda miluješ ženu svýho nejlepšího kámoše, chápu tě dobře?" prohlížela si mě zkoumavě.

„Teď mi připomínáš Remuse," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, abych zahnal stud, který procházel celým mým tělem. Jill vyprskla smíchy.

„Bože, to jsou jména. Teda... James a Lily jsou ještě v pohodě, ale to tvoje a... Remus jsi říkal?" ujistila se ještě. Po mém přikývnutí pokračovala. „Takový jména jsem neslyšela roky. Naposled mi podobný říkal můj starší brácha. Pořád mluvil o nějakým Alastorovi."

„Alastorovi?" zopakoval jsem.

„Hrozný jméno, co? Teď si nevzpomenu, jak se jmenoval dál, ale určitě by byl s tím tvým Remusem dobrá dvojka." Její smích se nesl celým okolím, ale já se musel mračit a přemýšlet, co byla vlastně Jill zač. Navíc mi nebylo jasné, kolik takových Alastorů chodí po světě, navíc po tom mudlovském.

„Taky znám jednoho Alastora," přiznal jsem, když si Jill všimla, že se nesměju a znejistěla.

„Tak to by sis rozuměl s mým bráchou. Očividně vyhledáváte lidi se stejně ujetýma jménama," ušklíbla se. Mně to ale nedalo se nezeptat.

„Jak se jmenuje tvůj bratr?"

„No, rozhodně ne tak blbě jako tihle dva," podotkla nejprve se smíchem. „Ben."

„A dál?" vyzvídal jsem.

„Hej," zamračila se. „Seš si stoprocentně jistej, že tě rajcujou holky? Nezeptáš se na moje příjmení, ale na bráchy jo?" prověřovala si mě pohledem.

„Jsi trhlá, Jill," zavrtěl jsem hlavou.

„Jo, to by docela sedělo. Savage," řekla ještě.

„To bych úplně netvrdil."

„To jméno. Můj brácha je Ben Savage," vysvětlila mi. Rázem jsem došel hodně rychle k pochopení a úsměv se mi ještě víc rozšířil.

„Tvůj bratr je ten Ben Savage? Ten skvělý bystrozor?" vyhrkl jsem nadšeně. Jill, která už měla ruce opět schované v kapsách, si mě znovu udiveně prohlédla.

„Bystro-co?"

„Hm, počkej," kousl jsem se do rtu. Snažil jsem si vzpomenout, jak to vlastně měla Lily s Petunií. Jestliže Ben byl čaroděj a Jill očividně ne, mohla o Bradavicích vědět alespoň něco málo.

„Na co čekám?"

„Kde tvůj bratr studoval?" zeptal jsem se opatrně.

„To ti nemůžu říct," odpověděla okamžitě. Musel jsem se znovu usmát, kdyby tak věděla.

„Myslím si, že právě mně to říct můžeš," naléhal jsem. „Studoval v Bradavicích, že jo?"

Jill zalapala po dechu a poprvé vypadala, že váhá nad odpovědí. Zkoumala mě pohledem od hlavy k patě, u čehož se mírně mračila.

„Jak o tom víš?"

„Jsem jako on," přiznal jsem bez jakýchkoliv zábran. V jejím obličeji se rázem prohnalo pochopení, ale místo nějakého chápavého přikývnutí, zavrtěla rázně hlavou.

„To je blbost. Brácha mi říkal, že létal na koštěti. Ty jezdíš na motorce a vůbec," sjela mě znovu pohledem od hlavy v patě, „on nosí takový divný pláště, zatímco ty –"

„Já procházím celý život obdobím vzdoru," vysvětlil jsem. Znovu zavrtěla hlavou. „Ty budeš asi pěkně tvrdohlavá. Jak bych jinak věděl, kdo je tvůj bratr, hm?" pozvedl jsem obočí.

„Vždyť jsem ti to řekla!" pohodila lokty, aniž by vytáhla ruce z kapes. „Víš co, ty podivíne, radši jdeme," pobídla mě a pro jistotu do mě drcla, abych náhodou nešel za ní.