Stejně tak jako většina přeživších Řádu, jsme se snažili pochytat většinu Smrtijedů. Dařilo se nám to, ale i když po Voldemortovi nebylo stopy, někteří z nich se dušovali, že se jednou vrátí. Nevěřili jsme jim to. Už jen kvůli té věštbě a kvůli tomu, že ho Neville porazil. Nemohl se vrátit. Prostě a jednoduše ne.

S ubývajícími Smrtijedy ze sebe James dostal vždy nějaké ožehavé tajemství. To poslední mě ale vytočilo doběla.

„Tichošlápku, já ti musím něco říct," prohlásil poté, co jsme předali s radostí sobě vlastní Srabuse mozkomorům. Zanechal po sobě totiž mastnou stopu, kterou jsem vystopoval. Nemohli jsme být s Jamesem šťastnější – a rozhodně jsme to nemínili říkat Lily. Dokonce i Alastor nás chtěl krýt, klidně si připsal zásluhy naše zásluhy, a nám to ani trošku nevadilo. Věděli jsme svoje, na tom jediném záleželo.

„Neříkej, že je ti Srabuse líto nebo tak," zamračil jsem se. „Už jsi mu jednou zachránil život, podruhé to nedělej."

„Ne, pro Merlina, to by mě snad ani nenapadlo," zavrtěl hlavou, aby na to co nejrychleji zapomněl. Nejspíš.

„Tak o co jde? Píšete si s Lily dopisy?" přimhouřil jsem oči, načež se James falešně rozesmál.

„Ha ha, vtipný, pitomče," zamumlal. „Jde o to, že mě před měsícem Frank poprosil, abych mu půjčil neviditelný plášť."

Chvíli jsem vstřebával, co mi to vlastně řekl. Až potom jsem se zastavil uprostřed atria a vytřeštil na něj oči.

„Před měsícem zemřeli... Proč jsi jim ho, u Svaté Morgany, nepůjčil?!"

„Měl ho u sebe, Brumbál, a neřvi tu jak tvoje matka," sprdnul mě a vážným výrazem.

„Proč ho měl Brumbál?" James pokrčil rameny, než mi stačil odpovědět.

„Na přezkoumání," prohodil otráveně.

V ten den jsem si uvědomil, jak málo toho pro nás velký Brumbál dělal. Naverboval nás do Fénixova řádu, ale nehodlal nám zaslíbit ochranu. Celé roky se říkalo, že hlavně jeho se Voldemort bál, ačkoliv to Smrtijedi rádi vyvraceli. Nechápal jsem, proč si Longbottomovi nezvolili za strážce tajemství jeho. Nechápal jsem vlastně vůbec nic.

Ale na tom nezáleželo. Voldemort byl mrtvý, Srabus v Azkabanu a nám nemohlo být lépe. Alespoň z mojí strany, protože James prožíval svoje hrozně napjaté vztahy.

„Nezasloužím si to," prohodil krátce poté James. Už jsme vycházeli ven před ministerstvo, abychom se mohli rozdělit a každý vyrazit k sobě domů.

„Co myslíš?" pohlédl jsem na něj. „Jillinu lásku? Marleninu? Nebo snad Peterovo přátelství?"

„Siriusi!" zavrčel. Aha, takže šlo zase do tuhého.

„Co je? Nemám snad pravdu? Prostě za jednou z nich běž a vyřeš to jednou provždy. Nebo přiznej Peterovi, že pro tebe je Marlene víc než jen kamarádka," pohodil jsem rameny a opřel se o zeď. Tohle bude nejspíš na dlouho.

„Nemůžu mu to udělat, je to náš přítel," protestoval proti všemu. Především proti sobě.

„Tak vidíš. Je to vyřešený," prohodil jsem nenuceně, než jsem ho chytil kolem ramen a naklonil se k němu čelem. „Nemysli na blbosti. Jill je dobrá holka a ty s ní budeš šťastný do konce vašich dní," ujišťoval jsem ho.

„Nesnáší Harryho."

„Ale prd, určitě ho má ráda," zavrtěl jsem hlavou. James se vyvlékl z mého sevření a odstoupil.

„Ne, ona ho vážně nesnáší. Řekla mi to, když ho naposledy hlídala a on prostě začal prokazovat známky magie. Omylem na ni nechal spadnout lustr, když mu odmítla předčítat." James se sice tvářil nešťastně, ale já nedokázal nevyprsknout smíchy. Dokázal jsem si toho malého lumpa představit a stejně tak i výraz Jill.

„Tak Bambiho zavírej do klece," rýpl jsem do něj. James mě zpražil pohledem. „Fajn, už mlčím. Tak se s Jill rozejdi, ale pochybuju, že Marlene na tom s dětmi bude o něco líp. To těžko," uchechtl jsem se.

„Ty nevíš jaká je, Tichošlápku."

„To nevím. Ale jako mámu ji vážně nevidím."

Asi bychom se vzápětí pohádali, kdyby kolem nás neproběhli hned tři bystrozorové. Oba jsme rázem zpozorněli a přestali věnovat pozornost Jamesovo milostnému trojúhelníku. Nakonec to byl on, kdo jednoho z nich zastavil, aby zjistil, co se děje.

„Další útok," řekl nám Savage. „Zaznamenali jsme třiadvacetkrát použití kletby Cruciatus."

Aniž by nám sdělil více podrobností, přemístil se i s těmi zbylými pryč. Krátce za nimi vylezl z budovy ministerstva i Moody. Ani ten k nám nebyl sdílný, jakmile nás viděl, s prásknutím zmizel.

„Co má tohle znamenat?"

„Nevím, Jimmy, ale pro jistotu se půjdu podívat za Lily." Dohnal m nepříjemný pocit. Orgány se mi svíraly a já měl strach, komu z mých blízkých se něco stalo. „Nemysli teď chvíli na Marlene a vrať se za Jill," položil jsem mu ruku na rameno a pevně ho stisknul. James přikývnul.

„Kdyby cokoliv, ozvi se přes zrcátko," dodal ještě, když jsem ho pouštěl. Naposledy jsme se na sebe podívali, než jsme každý zmizeli do jiné části Británie.

Vrátil jsem se domů. Dokud jsem neviděl Lily na vlastní oči, jak v náruči kolébala Bambiho, necítil jsem se klidně. Jakmile jsem ji ale spatřil, jak se na mě usmála a ukázala mě Harrymu, spadl mi kámen ze srdce. Byli v pořádku.

Pro jistotu jsem zkontroloval zrcátko, jestli se v něm neukáže Dvanácterák, ale nic. Všechno bylo dobré, nic se nestalo.

K mému údivu u nás byla dokonce i Marlene. Zrovna se snažila ušít ten nejlepší hábit, aby ji madam Malkinová povýšila. Už skoro rok u ní totiž pracovala a měla své neskromné plány – chtěla se stát spolumajitelkou. Proto si plánovala vytřít Malkinové zrak s tím nejvíc šik hábitem, jak sama říkala.

S úsměvem na rtech mě pozdravila a hned si zase všímala svého. Žádná poznámka, že mi to sluší, žádná poznámka, že jsem debil. Něco bylo ten den vážně špatně.

Přešel jsem k Lily a letmo ji i malého kolouška políbil na čelo. Dál jsem měl namířeno do sprchy, ale tam jsem se merlinžel nedostal.

Během chvilky se u nás totiž objevil Savage. Do té doby jsem neměl ponětí, že tušil, kde s Lily bydlíme.

„Vidíte? Ani on nepoužívá dveře, zvonek a tyhle vymoženosti," prohodila Marlene vesele, než znovu sklopila zrak k nákresu hábitu, který plánovala v brzké době zhotovit.

„McKinnonová, Blacku... asi byste měli jít se mnou," pokynul nám bez jakékoliv mimiky v obličeji. Neusmíval se, nemračil, prostě tam jen tak strnule stál a vyčkával, až Marlene vstane. Ta si ho ale pobaveně prohlédla, než se uchechtla.

„Do trojky? Nenech se vysmát."

„On tě ten humor přejde," ujistil ji pevně. Ta nepříjemná nevolnost se mi vrátila hned, jak se Marlene přestala po jeho prohlášení usmívat. Obrátil jsem se na Lily, která na mě jen kývla a přitiskla si Harryho k sobě.

„Brzo se vrátím."

Na ta slova jsme se od Savage nechali přemístit. Netušil jsem, kam nás vedl, nejspíš to netušila ani Marlene.

Srdce mi nejspíš přestalo bušit ve chvíli, kdy jsme dopadli na nohy u Svatého Munga. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal a zjistil, na kterém oddělení se nacházíme. Marlene to došlo o něco dřív.

„Proč jsme tady?"

„Pojďte za mnou," pokynul nám. Vyměnil jsem si s Marlene zmatený pohled, než se ke mně přiblížila a prosebně se na mě zadívala.

Bez váhání jsem ji vzal za ruku. Ne proto, že bych chtěl, ale proto, že jsem se bál, co uvidím v pokoji, kam nás Savage vedl.

Přede dveřmi se zastavil a položil na ně ruku.

„Je mi to líto, lidi," řekl hlubokým hlasem. Oči se mu leskly slzami, zatímco pomalu otevíral dveře.

Nemohl jsem tam vstoupit. Ať už se mělo jednat o kohokoliv, vidět jsem to nechtěl.

Marlene mi drtila ruku a ani nedutala. Nejspíš jsem jí držel stejně tak pevně i já, ale nevnímal jsem to. Nevnímal jsem vůbec nic, nicméně jsem to byl já, kdo první vykročil do toho proklatého pokoje.

„NE!" vykřikla vedle mě Marlene. Viděla to co já ve stejnou chvíli.

Na jednom z lůžek ležel náš přítel. Peter měl vlasy snad ještě světlejší než normálně a vůbec neregistroval, že jsme tam přišli. Došlo mi to hned. Cruciatus. Třiadvacetkrát.

Ztuhl jsem a stál na místě, zatímco Marlene přeběhla k posteli a mluvila na něj. Nevnímal ji a já ji sotva slyšel. Nedokázal jsem se soustředit ani na vlastní dech, jak moc se mi svíraly orgány a slzy mě pálily v očích.

„Marlene, já... já nemůžu. Musím – nemůžu," vysoukal jsem ze sebe, než jsem utekl pryč. Tohle nešlo. Nedokázal jsem se na něj dívat, jak nepoznával vlastní přítelkyni.

Dveře jsem otevřel tak prudce, až jsem je málem vysadil z pantů a ramenem strčil do Savage, který čekal venku. Potřeboval jsem vypadnout. Nemohl jsem tam být. Tohle nešlo.

Zabiju ty svině, co to měly na svědomí – na to jediné jsem myslel.

***

K večeru jsem konečně sebral odvahu, abych se za Peterem vrátil. Během dne se tam podle všeho objevil i Remus, který tam s ním zůstal několik hodin, mě vystřídala na hodinu Lily, nejspíš se tam ukázal i James. Ze všech nejdéle tam zůstávala Marlene.

Zůstávala tam často, den po dni, týden po týdnu. Nechodila prý skoro vůbec domů, a když už tak jen do sprchy a zase zpátky k Mungovi. Nechtěla ho opustit, přestože on si na ni nevzpomínal.

Koncem roku, skoro týden před Vánoci, jsem u něj byl jen já, James a Remus. Marlene jsme vystřídali před hodinou a donutili jí, aby alespoň část dne trávila tam, kde by se cítila o něco lépe. Poslechla nás, slíbila, že se ukáže až druhý den.

Všichni tři jsme seděli kolem Peterovy postele, zatímco on sledoval strop a mumlal něco, čemu jsme ani trochu nerozuměli. I když už to byly tři týdny, stále jsme v jeho blízkosti nedokázali zadržet slzy.

Nejhůř to nesl James. Vyčítal si, že vůbec kdy myslel na Marlene, že vůbec kdy chtěl ublížit Peterovi. Ale my ho za tou nesoudili. Remus to nejdřív ani nevěděl, přesto se na něj nezlobil, když to z Dvanácteráka vypadlo.

Na nočním stolku jsme mu nechali Pobertův plánek. Už jsme ho nepotřebovali, a tak nějak jsme doufali, že se mu vybaví alespoň naše školní dny. Cokoliv. Stačil by jen střípek, který by nás ujistil v tom, že nic není ztracené.

Jenže ono to tak bylo.

Už jsme to nikdy neměli být my čtyři. Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák oficiálně skončili. Nemůžou být jen tři Pobertové, vždycky byli čtyři.

„Já to nechápu," povzdechl si James a otřel si rukávem mikiny slzy. Brýle si už ani nenasazoval, stejně by je musel každou chvíli sundávat.

„To jsme dva. Zajímalo by mě, kdo ho napráskal. Kdo věděl, kde Červíček žije, víte?"

Oba dva se na mě podívali. Remus semkl rty a podíval se na mě dost provinile. Netušil jsem, jak si to vysvětlit.

„Dearborn zmizel jen pár dní poté, co zaútočili na Petera," oznámil mi. Svraštil jsem obočí a věnoval mu tázavý pohled. To samé udělal Dvanácterák. „Moody si myslí, že to on udal Červíčka, stejně tak si myslí i to, že udal Franka s Alicí Voldemortovi."

„Ale Caradoc byl přece členem Řádu," uvědomil ho James.

„To byl, ale kde máš jistotu, že by nemohl Řád zradit, hm?"

Dávalo by to smysl, ovšem kdyby –

„Navíc byl strážcem tajemství Longbottomových. Spolu s Dorcas Meadowesovou, kterou také udal Voldemortovi," vysvětlil nám Remus. James se napřímil a nasadil si brýle.

„Jak dlouho to víš?"

Remus se podíval na hodinky, které dostal k Vánocům od Lily. Byly obyčejné, s koženým řemínkem, ale pro něj měly velkou hodnotu.

„Asi tři hodiny a dvacet dva minut."

„V tom případě má být Dearborn už tři hodiny a dvacet dva minut mrtvý," postavil se automaticky James. Remus ho ale stáhl za rukáv zase zpět na židli.

„Zmizel. Chápeš? Slehla se po něm zem."

„Hm..."

Tím skončila celá debata o tom hnusném zrádci, kterého bych nejradši roztrhal na kusy. Nicméně se toho dne stala ještě jedna věc.

Zatímco jsme se tak bavili, Peter neustále něčím šustil v pravé ruce. Já seděl po jeho levici, proto se po něm natáhl James a opatrně Červíčkovi vytáhl z ruky to, co tam tak pracně celou dobu schovával.

Jakmile se podíval na malý papírek, propukl v takový pláč, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděl. Remus se k němu hned naklonil, aby to viděl taky. I jeho oči se zalily slzami. Bez váhání jsem proto vstal a obešel Peterovu postel.

James v ruce držel útržek, kde byly nakreslené naprosto perfektně vypodobené stopičky, jaké jsme zabudovaly ke každému do Pobertova plánku. Díval jsem se na ně jen krátce, než i moje oči zalily slzy a donutily mě dřepnout si ke klukům.

„Na Poberty se nezapomíná, viďte?" ohlédl se po nás Remus.

„Nikdy, jen..."

„Ta neplecha musela být ukončena," dokončil za mě James, jako by přesně věděl, co jsem nedokázal vyslovit. On to dokázal.