Čas od času mi přišlo, jako by se nás válka netýkala. Během první poloviny jednaosmdesátého roku se sice útoky opět rozrostly a to především ty na mudlovské rodiny, ale nám se smrt vyhýbala obloukem. Longbottomovi byli údajně chráněni Fideliovým zaklínadlem, se spolehlivým strážcem tajemství a tak jim nic nehrozilo.

Stejně jako nám; mohli jsme si dle libosti hrát s Harrym, koupit mu první košťátko, se kterým zatím spíš zametal, než aby na něm létal. Ale to nám vůbec nevadilo a Jill z toho měla dokonce radost – alespoň jeden Potter zkoušel zametat, ačkoliv to většinou skončilo tak, že spíš to koště jen ožužlal.

Já se snažil trénovat naši fenku Helgu, aby alespoň trochu poslouchala. Sice chovala jako tele, ale čas od času na mě dala. Hlavně když jsem to na ní zkusil hezky pobertovsky a přeměnil se do psa. To ze mě měla vítr, ale zároveň chápala, proč po ní chci, aby uměla základní povely.

V lidské podobě ze mě ale měla jen dobrý den. To mi nedala ani pac.

Se sklopenou hlavou jsem se vrátil zpátky do domu a rovnou si po cestě svlékl tričko, které mi zlatá Helga roztrhala. Možná jsem si do něj neměl utírat omastek od kuřete. Ponaučení pro příště.

Ten den u nás zrovna slídila Marlene a nejapně komentovala náš nevkusný nábytek. Vybíral jsem ho já, takže podle mě spíš jen tak rýpala, což byl ostatně důvod, proč jsem trávil poslední dvě hodiny venku s Helgou.

„Stejně si myslím, že se s ní Sirius peleší," svěřovala se akorát Marlene Lily, která se snažila sestavit chodítko pro Harryho. Jakmile to dořekla, otočila se směrem ke dveřím, kde jsem se zastavil s dost zaraženým výrazem. Marlene spadla brada na zem. „Ty krávo, kam se hrabou ty horka venku. Já snad hořím, Blacku!"

„Marlene!" okřikla ji Lily, přestože se zasmála a očividně ji to už ani nerozhodilo.

„S kým se peleším?" zeptal jsem se.

„S Helgou přece." Aha, historie se opakovala. Teď už mi bylo jasný, že Lily našeho psa nepojmenovala Helgou jen tak. Mělo to skrytý důvod, který hrál do karet Marlene.

„Jasně, já se totiž nemůžu dočkat štěňátek," protočil jsem očima a radši si došel do kuchyně pro pití. „Trubka," prohodil jsem ještě záměrně ne až tak potichu, když jsem procházel kolem Marlene na pohovce.

„Já to slyšela!"

„Tys to měla slyšet!"

S Marlene jsme se pořád štěkali víc, než Helga štěkala na sousedy a pošťáka, který nám házel po ránu mudlovské noviny. Svým způsobem mě to bavilo a nedokázal jsem si už ani představit, jaké by to bylo, kdyby jednoho dne Marlene nepřišla s nějakou neotřelou hláškou. Patřilo to k ní, stejně jako ona patřila k nám.

Život s ní nikdy neměl být jednoduchý, ale ani nudný. Bez její přítomnosti bychom spoustu věcí nezvládli, možná bychom se ani tolik nesmáli.

Především díky ní si Lily splnila další z mnoha svých snů – založila květinářství, jen kousek od našeho domku. Dokonce tam nabídla práci Jill, se kterou jsme v našich životech počítali nejspíš už navždy. Ona se ráda hrabala v hlíně a Lily potřebovala ještě vysvětlit spoustu vychytávek ohledně hnojiva. Ty tři se do toho pustily zhruba s takovou vervou, s jakou jsme my tropili naschvály Srabusovi.

Takže jely na dvě stě procent, ne-li víc.

Ale život věčně tak pohádkový nebyl, to ani náhodou. V pozadí stále panovala válka, na kterou nešlo zapomenout. I kdybychom chtěli odsunout tuhle myšlenku někam do pozadí, vždycky se vrátila. Nejčastěji v době, kdy to nikdo z nás nečekal.

S Jamesem jsme toho červencového dne hlídali Bambiho v Godrikově dole. Měl ho mít na starost, ale jelikož Jill odjela s Lily a Marlene na dovolenou, kterou měly společně trávit na Floridě a určitě tam pořádat nějaké orgie, museli jsme vymyslet den plný her, kdy by se Harry nenudil.

Tak jsme to plánovali.

Nakonec se ale ukázalo, že s ročním dítětem moc starostí není. Po jízdě na dvanácterákovi, přičemž jsem ho přidržoval, aby nespadl dolů, Bambi usnul jako miminko. Tedy on vlastně byl opravdové miminko, takže jako pařez.

Zatímco malý vlasáč pochrupkával v postýlce, taťkové si dávali do nosu. Doslova, s Jamesem jsme se totiž poprali.

Začalo to dost nevinně. Jedna pitomá poznámka o Lily z Jamesových úst. Jedna dost nevhodná poznámka, která se týkala jak jí, tak i Marlene a celé naší minulosti.

Všechno totiž mohlo být úplně jinak, kdyby Marlene kdysi řekla Jamesovi, co k němu cítila a já se Lily nevzdal tak lehce. James to ale podal tak, že jsem to celé zavinil já. Že jsem mu lhal a že by mi za to nejradši rozbil hubu.

Tak jsme si ji rozbili oba. Skončilo to sice smíchem, protože se po mně Dvanácterák potřetí napřáhl, když jsem mu uhnul a on zaletěl hlavou do krbu. Přesto v nás ty křivdy nejspíš zůstaly navždy. Navíc jsme se jeden o druhém dozvěděli víc, než jsme si vůbec přáli.

James totiž nebyl vždycky tak upřímný. Měl jedno tajemství, které držel dlouhá léta pod pokličkou. A ten den to ruplo.

„Jak to myslíš, že ji miluješ?"

„Prostě je to tak. Nejspíš to tak je celou dobu. Předtím i teď," uzavřel to jednoduše Dvanácterák.

Nechal jsem ho v tom. Koneckonců byl dospělý a mohl si milovat, koho chtěl. Ať už to byla číkoliv holka. Dokud nebyla moje, nemohl jsem namítat jediné slovo.

I když se jeho zmatené pocity zdály být tím nejdůležitějším bodem onoho letního dne, brzy se ukázalo, že je vše zcela jinak.

K večeru, kdy jsme si oba léčili rány a tentokrát si dávali do nosu tím obvyklejším způsobem, nás vyrušila nemilá návštěva.

Zrovna jsme si ťukly na lepší zítřky, když nám vzápětí díky Peterovi došlo, že jsme měli myslet i na dnešek. Ten byl podstatný, ne zítřek, ale dnešek.

Vypadl z krbu tak nečekaně, až jsem se pocintal whiskou, ale na tom vůbec nesešlo. Jeho výraz totiž mluvil za vše a na ohnivé whisky najednou záleželo ze všeho nejméně.

„M-McKin-nonovi..."

„Co?"

„S-smrtijedi," vysoukal ze sebe další slovo.

„Co se stalo?" vyskočil James na nohy. Rázem vystřízlivěl a nejspíš i zapomněl, že už dávno není bystrozorem, ale střelcem Puddlemerských spojenců. Už totiž sahal po hůlce, kterou odložil na stolek poté, co Bambi usnul.

„Celá rodina."

„Jako... jakože jsou mrtví? Červíčku, musíš mluvit!" chytil ho za ramena a cloumal s ním, jako by z něj snad mohlo díky tomu vypadnout něco smysluplnějšího. „Čert vem slova," rozmyslel se najednou a než jsme stačili cokoliv říct, přemístil se pryč.

Já nemohl. Stejně tak zmizel i Peter hned za ním, zatímco já zůstal v Potterovic domě jako chůva malého Bambiho. A v životě jsem se necítil hůř.

Mohla to být i Marlene. Pro Merlina, vždyť tam s nimi málem zůstala. Nechtěla jet letos na Floridu, nikdo z nich nechtěl, ale nakonec se Marlene pohádala se svými bratry a odjela s Lily a Jill.

Nechtěl jsem si ani představovat, jak se bude Marlene cítit, až to zjistí. Byl bych možná mnohem raději, kdyby to potkalo moji rodinu. Jenže ti podporovali Voldemorta, McKinnonovi ne. A právě na to pravděpodobně doplatili.

Vzhledem k téhle situaci jsem ale pochopil, jak moc pro Jamese znamenala Marlene a všechno s ní spjaté. Nemyslím si, že by jinak nechal Bambiho bez dohledu – ne, že bych tam nebyl, ale myšlenkami jsem byl po zbytek dne dost mimo. James se totiž nevrátil hned, to ani náhodou. Trvalo mu to dost dlouho.

Vrátil se totiž až druhý den. A přesně čtyři dny po něm se vrátily ty tři, na které tu čekalo to nejhorší a nejsmutnější překvapení.

Nebyl jsem u toho, když se Marlene dozvěděla o své rodině. Vyzvedli jsme je sice na letišti, ale pak zmizela s Peterem. Ještě po zbytek dne jsem hlídal Harryho, zatímco Lily pracovala a snažila se dohnat poslední úpravy v květinářství, aby mohla po té dovolené otevřít. Neměla sice náladu na nějaké oslavy, ale chtěla mít vše splněné, aby si mohla alespoň pro něco oddechnout.

Marlene se u nás ukázala až na Svátek všech svatých, kdy k nám přišla s úsměvem na rtech a snažila se tvářit, jako by snad v létě nepřišla o své příbuzné. Jako by snad před dvěma týdny nezemřela Dorcas Meadowesová a týden před ní dvojčata Gideon s Fabiánem. Tvářila se, jako by byl svět zase v pořádku.

Jenže to nebyl. Rozhodně nebyl, ale nikdo z nás netušil, co během pár hodin přijde.

Toho dne jsme byli všichni spolu. Já, James, Lily, Remus, Jill, Peter a nakonec i Marlene, která dokonce přinesla vlastní dýni.

Já s Jamesem jsme se snažili vydlabat jednu pro Harryho. Nevypadala zrovna fantasticky, ale snažili jsme se. Všichni jsme se snažili chovat tak, aby z toho ten malý koloušek měl radost a nemysleli jsme na to, o koho už jsme stačili přijít. Čas totiž plynul jako voda, a jak řekla Marlene celkem nedávno, na ta úmrtí jsme si museli zvykat – je přeci válka.

A my ani zdaleka netušili, že se ten den zřítí obloha. Vůbec by nás to totiž nenapadlo.

„Ty, Tichošlápku, Marlene má lepší dýni než ty," upozornil mě pobaveně James během chvíle, kdy jsem jen tak bezmyšlenkovitě vydloubával oko a dělal z něj hotový kráter.

„Je to i tvoje dýně," zamumlal jsem. Vůbec jsem byl celý den mimo, ani jednou jsem se nezasmál Marleniným vtipům, odmítl jsem ranní sex a různé věci, co bych jindy bral všema deseti.

„Marlenina dýně je i moje dýně nebo?" zamyslel se s úsměvem na rtech. Náměsíčník si na pohovce složil obličej do dlaní.

„Ta už tvoje byla, ne? Teď je Peterova, a mluvil jsem o té naší dýni," ukázal jsem nožem na zeleninu mezi námi. Rozhodně vypadala líp ta Marlenina.

„Jako o Lily?"

„Pottere! Mluví o mým pohlavním orgánu, ty seš snad úplně mimo!" okřikla ho Marlene, když si sedala se svou dýní na pohovku.

„Jsem teď –" Odmlčel se a naklonil obličejem až ke mně. „Tys jí to řekl?"

„Řekl mi co?" nastražila Marlene uši.

„Že by ti tu dýni ještě rád jednou vydlabal," uletělo mi. Ve stejným momentě uletělo i něco jiného, respektive mi na moje vypěstovaný vlasy doletěl pohlavek, který mě nejspíš dočista rozcuchal. Překvapeně jsem se na Jamese podíval.

„Jste pořád stejní," prohodil Remus nadmíru zklamaně, když se zvedl. Za to Marlene se tvářila, jako by jí snad dýni dlabal James právě teď. Ještě tak užasle vydechla.

Tohle se naštěstí nedoneslo k Jill ve vedlejší místnosti, a dokonce ani k Peterovi. Byli v kuchyni tak dlouho, až James nejspíš rozhodl, že na sebe práskne i to, co se snažil držet pod pokličkou. I když jsem to vlastně práskl já, ale na tom nesešlo. Remus tam akorát radši odešel za nimi, aby se za pár chvil vrátil s nepořízenou, následován Peterem, který si držel na prsou mísu plnou dobrot. Ještěže žil ve vlastním světě.

Za těch pár chvil se ale stalo něco jiného, než jejich návrat. Z našeho krbu totiž vylezl Moody a spustil tím reakci, která by byla jindy jistě nadmíru komická. Peter se lekl, až mu z rukou vyletěla mísa s bonbóny, Marlene si znechuceně odfrkla, já dýni zjizvil celou tvář, takže teď vypadala jako samotný Moody a Bambi se při pohledu na ni (nebo možná na Alastora) rozbrečel jako nikdy dřív.

„To je ten nejhnusnější převlek, který jsem viděla. To jste si nemohl dát víc záležet?" uchechtla se Marlene. Jí jediné nejspíš zatím nedocházelo, proč se Moody vlastně objevil. Jako první to pochopila Lils.

„Alice? Frank?"

Po jejích slovech zpozornili všichni. Moody letmo přikývl, aniž by nám řekl jediné slovo. Couvl zpátky ke krbu, opřel se o něm loktem a dost nenápadně si otřel slzy, které se mu vkrádaly do oka.

„Js-jsou mrtví, Alastore?" zeptal se James polohlasně. Moody znovu sotva znatelně přikývl.

„Svatá Morgano," zalapala Marlene po dechu. Byla jediná, kdo na tohle reagoval. Všichni ostatní, včetně mě, nejspíš mysleli na to, jestli se naplnila věštba. Jestli Voldemort opravdu padl a z Nevilla se stal hrdina.

Mlčeli jsme až nezvykle dlouho. Každý z nás špendlil oči na Moodyho. Dokonce i Jill se vrátila do místnosti, stejně jako Remus, ale ani nedutala. Věděla, co se dělo všude kolem a dle našich výrazů zřejmě usoudila, jak moc nás celá tahle situace sebrala.

Moody promluvil až po dlouhé chvíli ticha.

„Ale... ten prcek to dokázal. Nevěřil jsem tomu, vážně ne. Ten malý hrdina porazil Voldemorta a vyvázl z toho s jednou jedinou jizvou."

„On žije?" vyhrkla Lily a propukla v hlasitý pláč. Jako mámu ji to nejspíš jednoduše sebralo. Vstal jsem a posadil se k ní, abych jí mohl být nablízku. James si k sobě přitáhl malého uplakaného Harryho a pevně ho sevřel v náruči.

„Přežil to. A vyhrál nám tuhle dlouhou válku. Je po všem," oznámil nám Moody. V jeho hlase nebyla znát špetka radosti. Nikdy z nás se nezmohl na radostné zajásání, tleskání ani na nic jiného. Přišli jsme o Franka s Alicí a nebyl nikdo, komu by tohle udělalo radost.

Přesto dalšího rána celý kouzelnický svět slavil. Slavil ještě dlouho poté, a nebylo divu, vyhráli jsme válku. Zaplatili jsme za to příliš mnoho. Z Nevilla se z minuty na minutu stal sirotek, hrdina a chlapec, který přežil nepromíjitelnou kletbu. V dalších letech měl být oslavován, jeho jméno měli znát po celém kouzelnickém světě a Voldemort už pro nikoho nemohl být hrozbou.

Zbývali už jen Smrtijedi. Bestie, které se nedokázaly smířit s prohrou.