„LILY RODÍ!"

„Co?"

„Jak jako rodí?"

„No, já ti nevím, Jamesi, asi císařákem," odpověděla nám udýchaně Marlene, která se přiřítila v tu nejméně vhodnou chvíli.

Zrovna jsme totiž slavnostně otevírali Peterovu restauraci na Příčné ulici. Peterovu radost z vlastního snu náhle vystřídala radost z narozeného Bambiho, se kterým ani nebyl pokrevně spjatý. Já s Jamesem jsme stáli jako zdřevěnělí a absolutně nepobírali, co nám to právě Marlene řekla.

„Tak bude někdo z vás u porodu, vy dva blbci?" okřikla nás znovu, podobně jako když vletěla do restaurace a vyplašila první hosty, kteří se měli stát pokusnými králíky. Měla na sobě vypůjčený plášť od lékouzelníků a druhý držela v ruce.

„To... jako... ty vole, já jsem táta!" došlo najednou Jamesovi. Uchechtl jsem se a objal ho kolem ramen.

„Ne, ještě tak úplně nejsi. Zatím furt jenom rodí," zopakovala důrazně. „A jeden z vás dvou by tam měl asi nakráčet."

„Střihneme si?"

„Tak jo," souhlasil jsem. Už jsem k Jamesovi natahoval ruku se zaťatou pěstí, přičemž dělal to samé, zatímco k nám Marlene naštvaně přidupala a zpražila nás pohledem.

„Jste kreténi nebo jo?"

„Kde je možnost, že nejsme?" vyhrkl uraženě James.

„Jste! Pottere, vem si ten plášť a pojď se mnou. TY JSI TÁTA!" připomněla mu rázně.

„Ha ha, vyhrál jsem," ušklíbl se na mě. Zavrtěl jsem hlavou a radši ho nechal zmizet s Marlene. Věřil bych tomu, že ho hned u Munga seřve jako malého kluka.

Otočil jsem se na patě. Pohled, jaký mi věnoval Remus, nešel pojmenovat. Buď se na mě díval pobaveně, nebo si v duchu říkal ‚Blacku, Pottere, vy jste kreténi'. Nic mezi tím.

Vrátil jsem se zpátky za nimi, abych stál po boku Petera, zatímco odsud zmizel nejlepší řečník. Nakonec jsem to musel být já, kdo hostům představil novou restauraci. Myšlenkami jsem ale neustále bloudil k Lily, se kterou jsem chtěl tak moc být a držet ji za ruku. Modlil jsem se, aby vše dopadlo dobře a nestalo se nic, co by ji a malého Bambiho mohlo ohrozit.

Všechno ale nasvědčovalo tomu, že je svět alespoň trochu v pořádku.

Druhý den jsem navštívil Lily u Svatého Munga. James s ní trávil celou noc, kdy prý rodila skoro dvanáct rodin. To se narodil Harry v dospělácké verzi, nebo jak?

A jistě, mimochodem, nedostal jméno Bambi. James přišel se jménem Harry, když se bavil s Jill o její rodině. Můj kmotřenec dostal jméno právě po jejím otci, který zemřel rukou Smrtijedů před čtyřmi lety. Jill dojalo, když Lily řekla, jak se jí jméno Harry líbí. Dokonce i Jamesovi se líbilo, ale to neznamenalo, že je Bambi nadobro ztracený.

Když Lily spala, probral jsem Jamese, abych si s ním mohl promluvit.

„Vím, kde je kartotéka," řekl jsem mu, když se na mě rozespale podíval. Se zmateným výrazem se protáhl, protože spal na křesle, než se narovnal a znovu se na mě zmateně podíval. „Chceš, aby se tvůj syn jmenoval Bambi?"

Lily se přetočila na bok, jako by nás snad ze spánku slyšela. Vyděšeně jsem se otočil k posteli, ale po zjištění, kdy mi došlo, že ještě stále spí, jsem se obrátil zpět na Jamese.

„Lily nás zabije," stihl promluvit dřív, než jsem se ho zeptal, jestli to uděláme.

„A kdy nás zabít nechtěla, Dvanácteráku?"

Nemusel jsem ho dlouho přemlouvat. Za pár minut, kdy se celý prokřupal, aby vůbec zvládl chůzi na chodbu, jsme už mířili k místnosti, kterou jsem jen čtvrt hodiny zpět objevil za pomoci lékouzelnice, která zkrátka nemohla odolat mým vlasům a jedinečnému šarmu.

„Harry není tak špatné jméno," zkonstatoval po cestě James. Zavrtěl jsem hlavou. Ten taky uměl měnit názory často jak já ani nevím co.

„Nemel a pojď," zatáhl jsem ho za mikinu a pospíšil si k oné místnosti. K naší smůle z ní zrovna vycházela korpulentní dáma, která se sotva vešla do futer.

„Tak jestli tuhle samici zdoláš, může se jmenovat jakkoliv," uchechtl se James.

„Tak sleduj," mrknul jsem na něj. Doběhl jsem lékouzelnici v limetkově zeleném hábitu největší velikosti a sladce ji oslovil. „Slečno, můžete na chviličku?"

Překvapeně zamrkala. S tou druhou bradou jí nejspíš nikdo slečno neříkal.

„Ale jistě. Co potřebujete?" vřele se usmála nazpět.

„No," zajel jsem si rukou do vlasů a ukázal na Jamese, „tady mému příteli se včera narodil syn, a... znáte nás chlapy, pořád myslíme jen na blbosti. Shodou náhod se mu povedlo svého syna pojmenovat Harry, jenže... No, zkrátka se tak jmenoval Smrtijed, co mě připravil o rodiče," ztišil jsem hlas, aby mě slyšela jen ona. „Můj kamarád by si to vyčítal do konce života, kdyby to jméno nešlo změnit."

„Je mi líto, ale jméno už změnit nejde," posteskla si. Sklopil jsem pohled k zemi a zoufale vydechl. „Ale možná – zkrátka je tu možnost, dát mu ještě jedno jméno. Pokud vám to pomůže, pánové."

Krátce jsem se podíval na Jamese. Hrál divadlo se mnou a tvářil se stejně jako já.

„Určitě by nám to pomohlo," přitakal.

„Ano, to ano," souhlasil jsem. „Můžeme mu říkat druhým jménem."

„Dobře. Tak tu chvíli vydržte, přinesu vám podklady a podíváme se na to. Maminka souhlasí?"

„Usnula vyčerpáním od pláče, když jí to došlo," hlesl zoufale James a nadzvedl si brýle, aby si promnul koutky očí.

Po chvíli, kdy lékouzelnice zmizela zpět do kartotéční místnosti a vrátila se zpět s Harryho složkou, jsme se pustili do pracného napodobené Lilyina podpisu, dali Harrymu druhé jméno a chválili se beze slov poplácáváním po zádech.

Nejspíš nikdy nezapomenu na výraz lékouzelnice, když si přečetla, že se nějaké dítě jmenuje Harry Bambi Potter. Nicméně nám na to nic neřekla a vrátila složku tam, kam patřila.

A já se s Jamesem vydal hledat místo pohřbení. Bylo nám totiž jasné, že nás Lily zabije hned, jak tohle zjistí.

Procházeli jsme se po Londýně a jeden druhému svěřovali ty nejnovější události ze života. James trávil pořád dost času s Jill, já pro změnu s Lily. Nevídali jsme se tolik, jak u nás bylo zvykem, ale o to víc jsme se na sebe těšili.

„Myslíš, že zemřu první já nebo ty?" zeptal se James, když jsme přešli ulici a zatočili za jeden z domů, který mi silně připomínal místo, kde jsem vyrůstal. Nic moc vzpomínky.

„Jakože koho první Lils zabije?" James jen přikývnul a zastrčil si ruce do kapes mikiny. Bylo hrozné vedro, ale on si ji prostě nesundal. Já bych šel nejradši bez trička, ale to by se na mě holky určitě lepily a nedaly by nám pokoj. „Já se tam nepodepsal, takže tebe," prohodil jsem pobaveně.

„Tos měl v plánu, viď?" uchechtl se.

„Jako abych měl jistotu, že využiju svojí možnost vychovávat Bambiho bez tebe?" povytáhl jsem obočí.

Už nějaký ten pátek jsme uměli vtipkovat zase o všem, co se kolem nás dělo. Pomáhaly nám k tomu i klesající počty útoků. On se vůbec Voldemort se svými Smrtijedy zklidnil od té doby, co nám Frank s Alicí přednesl tu věštbu o Nevillovi. Ten se mimochodem narodil den před tím naším kolouškem a všechno vypadalo, jako by mu nikdy nemělo nic hrozit. Snad jen nesmrtelné přátelství s naším Bambim.

„Hele, jestli nás vážně zabije," položil mi ruku na rameno, čímž mě zastavil. „Nepůjdeme do kina? Ještě jsem nikdy nebyl v mudlovským kině a pořád mám nějaké mudlovské peníze," nabídl mi a za kapsy vytáhl několik mudlovských papírových peněz.

„Zveš mě na rande, Dvanácteráku?" ušklíbl jsem se.

„Jasná páka. Už jsem byl na rande s Jill, s Lily, dokonce by se dalo nazvat jako rande i to, co jsem provozoval s Marlene. S tebou jsem ještě na rande nebyl."

„Ty jsi vůl," zasmál jsem se.

„To mi říkaly všechny taky. Pěkně nám to začíná," strčil do mě, až jsem málem srazil procházející bábinku k zemi. Rozpačitě jsem se začal omlouvat, zatímco se Dvanácterák tlemil jako pitomec.

Nicméně jsem to jeho pozvání na rande přijal. Něco mi totiž říkalo, že nás Lily vážně zabije a rande s Jamesem... to jsem si přece nemohl nechat ujít!

„Vezmu tě do Oceánu. Jill má to kino hrozně ráda a dělají tam sladký popcorn. Chápeš? Já znám jenom s příchutí sýru a másla," oznámil mi nadšeně. Nemohl jsem odmítnout.

„Říkal jsi, že půjdeme do kina. Na koupání nejsem připravený! Uvidíš mé bradavky a tak!" založil jsem si ruce na hrudník a odfrkl si, jako to dělávala moje máti. James se znovu rozesmál.

„To kino se jmenuje Oceán, a je odsud jen kousek," vysvětlil mi.

A tak jsem šel s Dvanácterákem na naše první a poslední rande. Ale nemyslete si, že bychom se dívali na nějaké romantické filmy, to ne, vybrali jsme si totiž horor. Pátek třináctého a zrovna toho dne jej měli dávat úplně naposledy. Vyšel totiž už v květnu.

Nebudu lhát. Byla to síla a já se minimálně šestkrát přistihl, jak Dvanácteráka chytám za ruku, když jsem si málem nadělal do kalhot. On pro změnu rozsypal popcorn všude kolem sebe, když jedné z hereček přistála uprostřed čela sekyra.

Z Oceánu jsme utíkali jako by nás na nože brali. Už nikdy jsem nechtěl vidět jediný horor, protože tohle ve mně vážně zanechalo dost hnusné dojmy.

„Tichošlápku, už mě můžeš pustit," ujistil mě James o dvě ulice dál, ale já nechtěl. Pořád jsem měl strach, že na nás někde vyleze Jason a vyvraždí nás. Pak i všechny naše kamarády. Pro Merlina, kam se na toho šmejda hrabal Voldemort. „Tichošlápku," oslovil mě znovu. Vytrhl jsem se mu, přičemž jsem stále ještě rozdýchával ten běh a dost možná i snímek, co jsem raději ani neměl vidět.

„Tohle nikdy nikomu neřekneme, jo?"

„Nikdy," souhlasil hned James.

„Ani Lily!"

„Ani Lily, ani nikomu jinému," přikývl.

„A už se nikdy nebudeme dívat na žádný horor," pokračoval jsem dál.

„Už nikdy."

„A do toho kina už taky nikdy nejdu!" protestoval jsem ještě. Tomu už se Dvanácterák zasmál, jeho vyděšený obličej byl ta tam.

Přeci jen jsem tam šel ještě několikrát během celého srpna. Jill se totiž před Lily o kině zmínila a ta samozřejmě hned naléhala na to, abychom tam šli spolu. Za trest. Bambiho nám totiž neodpustila, ale už se s tím nedalo nic dělat. Proto mě chtěla tahat do kina až příliš často na můj vkus. Nemohl jsem říct ne, protože by se začala ptát proč. Musel bych přiznat, že jsem se v tom kině málem podělal strachy, ale co bych to byl pak za rytíře? To jsem nesměl dopustit.

Lily si to kino zamilovala hned napoprvé. Nechápal jsem proč. Dokonce jsem nebyl schopný ani pochopit, když se kolemjdoucích ptala, zda není někde za kinem dům na prodej. Možná jí hrabalo, třeba měla nějakou psychózu nebo tak. Dělala to totiž vždycky, když jsme do toho kina šli. Nikdy nezapomněla.

Chtěla prostě bydlet za Oceánem.

Nerozuměl jsem tomu. Dokonce jsem se o tom radil i s Jamesem a Jill, ale ani jeden na Oceánu a jeho okolí neviděl nic vábného. James ji znal stejně tak dobře jako já, přesto ho nenapadalo, co bylo tím důvodem. Ostatně to nemohl nejspíš vědět nikdo. Snad jen ona samotná.

Jenže Lils uměla držet tajemství pod pokličkou, v tom ona byla přeborník.

Pochopil jsem to až v listopadu, přesněji týden po mých narozeninách. Ve chvíli, kdy jsme odnesli poslední z krabic do našeho nového domku s výhledem na Oceán.

Seděl jsem na terase a kouřil cigaretu. Byli jsme mezi mudly, takže se všechno dovnitř nosilo ručně a jelikož James neměl čas, tahal jsem to sám s Remusem. Peter měl práci ve své restauraci a Frank nechtěl spouštět oči z Alice.

Lily se vedle mě posadila a položila mi hlavu na rameno. Jindy by nadávala, jak si kazím plíce, ale tentokrát ne. Navíc si ode mě taky už několikrát potáhla, takže bych ji stejně obvinil, že je pokrytec. Což ona nebyla, ale smysl by to dávalo.

„Mám pocit, že se mi plní sen," pousmála se. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

„Vážně? Nechtěla jsi žít úplně jinak? Na předměstí Seattlu?"

„Nekaž mi to," strčila do mě ramenem a zvonivě se zasmála. „Chtěla jsem žít za oceánem," mávla rukou ke starém kinu, „mít bílý dům s terasou do ulice." To se jí splnilo. Náš domek byl opravdu bílý a opravdu měl terasu směrem k ulici. „Dítě mám sice jen jedno a zrovna tu není, ale... Marlene přiveze štěně. Říkala jsem ti to?" sladce se usmála.

„Nějak jsi na to zapomněla. Ale štěně je fajn," věnoval jsem jí podpůrný úsměv a chytil ji kolem ramen.

Možná jsme vážně oba žili svůj malý sen. Tady v Londýně, tak blízko u války, přitom daleko za Oceánem. A mě pravděpodobně čekala další krásná zima. Zázraky vážně existují. Bezpochyby.