„Proč se nemůže jmenovat Bambi?"

Lily po mě střelila pohledem, kterým dávala jasně najevo, že jestli s tím nepřestanu, bude nebezpečnější než samotný Voldemort. Ležela na posteli pod dekou a já se akorát chystal do sprchy, protože mi dala dost zabrat. Ona totiž Lily uměla být vážně Lvice, v každým zatraceným ohledu. A když do mě zabodla drápy –

„Siriusi Blacku! Nebude to Bambi, dokonce ani přes mou mrtvolu. Zakážu to i tak," stála si za svým.

„Co ti na tom vadí?" rozmáchl jsem rukama, než jsem začal sbírat oblečení ze země. Ve stejnou chvíli mě sestřelil polštář, který po mně hodila.

„Bambi byl koloušek," uvědomila mě rázně, ale i jí už se začínaly cukat koutky. Hodil jsem svršky zpátky na zem a opatrně se vrátil k ní. Lehl jsem si na břicho a pobaveně zavrtěl hlavou.

„To já přece vím. Ale krásně to ladí, on je dvanácterák, ty máš za patrona laň, on dvanácteráka..."

„Měl bys mě podporovat, Tichošlápku," povzdechla si. Ruku při tom přesunula na moje vlasy a vjela mi do nich prsty. „Stát za mnou, víš?"

„Stojím za tebou, ale... Bambi," zazubil jsem se. Lily protočila očima.

„Moje dítě se nebude jmenovat Bambi Potter," naléhala dál.

„Tak Sirius Bambi Potter?"

„Blacku!" sundala ruku dolu a vyčítavě na mě pohlédla.

„Už mlčím. Dvanácterák si to stejně nenechá vymluvit," prohodil jsem vesele a otočil se na záda. Lily něco zamrmlala, ale vůbec jsem jí nerozuměl.

Stejně na tom nesešlo. Ve stejnou chvíli položila na můj hrudník levou ruku, na které se už nějaký ten pátek nevyjímal prsten z jejich svatby. Začátkem března totiž oficiálně došlo k jejich rozvodu, od kterého uplynulo už čtrnáct dní. A my byli rázem volnější.

Někdy až moc.

O pár dní později jsme očekávali na návštěvě Franka s Alicí. Viděli jsme je naposledy během bystrozorské akce, která se udála po mé tragické oslavě narozenin. Během té doby jsem stihl poztrácet všechny gumičky, které jsem od Alice dostal a dozvědět se, že byla v jiném stavu stejně jako Lils.

Ta seděla u stolu v kuchyni, kde důležitě pročítala Denního věštce. Během března přibylo několik útoků na mudlovské rodiny a Lily se čím dál víc bála o svojí sestru. S její povahou by se jí možná Smrtijedi i vyhnuli, ale neodvážil jsem se na dané téma vtipkovat. Místo toho jsem sledoval, jak si prsty pravé ruky mnula místo, které ještě celkem nedávno zdobil snubní prsten.

Prozíravě jsem ji pozoroval, než mi to došlo.

„Lils?"

„Hm?" zvedla oči od Věštce a automaticky přestala i s tím, co dělala nejspíš nevědomky.

„Chceš mi tím něco naznačit?"

„Naznačit čím? A co vůbec?"

„Pořád děláš tohle," napodobil jsem ji, přičemž jsem si dovolil ještě mírně našpulit rty, abych vypadal přesně jako ona, když pročítala Věštce. A nedělala to jen tehdy, přistihl jsem ji takhle už několikrát.

„Je tam takové divné prázdno, nic víc," prohodila s nervózním úsměvem.

„To jako, že ho mám zaplnit?" pozvedl jsem obočí. Lily na mě vytřeštila oči.

„Ale to jsem – já – a ty bys chtěl?" zeptala se najednou.

Skvěle, Tichošlápku, ty jsi vážně génius. Pes, který si sám na sebe ušil boudu.

„Určitě bych to možná někdy chtěl, až... až se dostaneme někam za oceán," zamumlal jsem. Lily vstala od stolu a přešla až ke mně. Kuchyňská linka, o kterou jsem se opíral, se mi zdála jako jediný pevný bod na celé zeměkouli.

„Nemyslím si, že se malému bude chtít cestovat za taťkou přes celý oceán," špitla a postavila se na špičky, aby mi mohla ovinout ruce kolem krku a políbit mě. Bříško už měla trochu zaoblené, cítil jsem ho na sobě.

Naklonil jsem se, abych ji mohl políbit, ale to už nám veškeré soukromí vzali Frank s Alicí. Jako jedni z mála použili krb, ale přesto je nešlo přeslechnout.

Lily se ode mě odtáhla a pospíchala je přivítat, zatímco jsem se smiřoval s tím, že stejně budeme muset zůstat tady. Ve válce.

Nicméně jsem hned vyrazil za ní a okamžitě mi spadl úsměv ze rtů. Oba dva se tvářili, jako by jim uletěl smysl života na koštěti. Podvědomě jsem tušil proč – nebyl tomu ani týden, kdy se oba potřetí postavili Voldemortovi a Alice si pár dní poležela u Svatého Munga. Naštěstí byla celá a zdravá.

„Co se děje, zlato?" zeptala se Lily ustaraně. Frank se na ně díval, zatímco jsem přešel k němu a konejšivě mu stiskl rameno.

„Chceš panáka?" Zavrtěl hlavou. To už Alice popotáhla a zhluboka se nadechla.

„Sy-sybila pronesla věštbu... o nás," spustila blondýnka.

„Je to vnučka šarlatánky, z toho si nic nedělej, Alice." Měl jsem potřebu jí utěšit a říct, co jsem si myslel. Lily mě zpražila pohledem, který by snad i rozdělal oheň v krbu. Nevěděl jsem, že věřila na takové věci, jako bylo jasnovidectví.

„Řekla, že se na konci července narodí dítě, které bude mít tu moc porazit ho," pokračovala Alice dál. Zněla dost smutně na tu fascinující zprávu. Tedy... ne že bych chtěl čekat dalších spoustu let na někoho, kdo by ho porazil. Možná jsem na to měl jiný pohled, než ty dvě.

„Naše děti se tou dobou mají narodit," pochopila Lily. Podíval jsem se na Franka, který byl v obličeji bledý jako většina mých příbuzných.

„Ale jde o naše dítě."

„Jak to můžeš vědět?" zeptal jsem se. Po jejich pohledech, kdy mě smaragdové oči probodávaly a ty hnědé nejspíš litovaly mé hlouposti, mi došlo, že bych udělal nejlíp, kdybych prostě jen zmizel.

„Co všechno řekla?"

„Franku... ty si to pamatuješ," podívala se na svého manžela, který zvedl zrak od země a krátce se zamyslel.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže ten druhý zůstává živ..."

Husí kůže mi naskočila už v půlce jeho citování Sybily. Nevěřil jsem věštbám, ale možná na tom muselo být něco pravdivého. Frank, Alice i Lily byli bledí jako stěna, přičemž se Alice nanovo rozplakala a Lily ji konejšivě objímala.

„To bude dobré, zlato. Nic se nestane. Jestli ho má porazit, bude to v pořádku," utěšovala ji. Stál jsem tam jak sloup a netušil, co říct.

„Ale vždyť... vždyť se ještě ani nenarodil. Jak by ho mohl porazit?"

„Třeba mají ta slova skrytý smysl. Remus mi jednou řekl, že se věštby dají vyložit různými způsoby."

„Tahle zněla dost jasně, Lily," upozornil ji Frank. „Narodí se dítě, které ho porazí. Narodí se nám, těm, kteří se mu třikrát postavili. Na konci července. Co na tom chceš vyvracet?" zvýšil hlas.

„Franku," střelil jsem po něm pohledem, ale Lily jen přitakala. Podle ní si to nejspíš zasloužila, aby na ní skoro křičel.

„Věštby se dají obejít. Mluvili jste o tom s Brumbálem?"

„To on nám to řekl," odpověděla jí Alice. „Trelawneyová se u něj ucházela o práci; už ji chtěl poslat domů, když na něj vyhrkla tuhle věštbu. Pozval nás do Bradavic, kde nám to ukázal v myslánce. On věděl, že se týká nás."

„Alice se tam málem sesypala, Dearborn ji odvedl za Pomfreyovou, zatímco já napsal vám. Alice potřebuje podporu a já... my," podíval se na mě, „máme úkol pro Řád. Dnes v noci."

Ani trochu mě tohle jeho sdělení nepotěšilo. Nechtěl jsem nechávat Lily jen s Alice. Obě byly v jiném stavu a neměly dostatek sil, aby se ubránily případnému útoku. Brumbálovi to ale bylo nejspíš ukradené, prostě nás potřeboval a my s tím nemohli nic dělat.

„Pošlu sem Marlene s Peterem," rozhodl jsem před odchodem. Naše milované se od té doby nepohnuly z pohovky, zatímco Frank přece jen vděčně přijal panáka whisky a pak i druhého.

„A ne-chtěl bys nám sem poslat třeba Jamese?" špitla Lily, jako bych ji za to měl snad potrestat.

„Proč by ne?" povytáhl jsem obočí. „Vím, že mu věříš. Jestli se pak budeš cítit líp," pokrčil jsem rameny. Opravdu mi na tom nesešlo. Chtěl jsem, aby byly obě v bezpečí, na tom jediném mi záleželo.

„Nevadí ti to?" optala se raději. Jen jsem zavrtěl hlavou a došel pro pergamen, abych Jamesovi napsal. Sám jsem byl radši, protože na Marlene s Peterem v tomhle ohledu nebyl až takový spoleh a James přeci jen v soubojích nakonec vynikal líp než oni.

„Mám napsat i Removi?" houkl jsem za sebe.

„Jasně. Ať přinese čokoládu," odpověděla mi Alice. Uchechtl jsem se a dle jejich požadavků napsal dva dopisy.

Frank se nabídl, že je předá osobně. Kolovaly zvěsti o tom, že soví poštu často hlídali a já nechtěl, aby kdokoliv věděl něco z našeho soukromí. Nechal jsem Franka, aby zmizel v krbu a posadil se k těm dvěma.

„Bude to v pohodě, holky," ujišťoval jsem je. „Ani jedno z vašich dítek nebude žít v ohrožení. Máte nás. Všechno dopadne dobře."

„Siriusi," oslovila mě Alice a uslzenýma očima na mě zamrkala. „Ty jsi stejně kamarád do deště, co? Ať už se děje cokoliv, nechceš, aby si lidi kolem tebe s něčím lámali hlavu." Vděčně jsem se na ni usmál, zatímco mě Lily zezadu objala kolem pasu a položila mi hlavu na rameno. „Přeju vám to. Z celého srdce. Jste pro sebe stvoření, ale to vy už dávno víte," pousmála se.

„Stejně jako ty s Frankem, zlato. A není nic, co by vás rozdělilo. Dokonce ani Voldemort," řekla Lily místo mě, ale ani já sám bych jí to nepodal líp.

„Jenže..."

„Žádné jenže, Alice. Třikrát jste se mu postavili. Možná vás to čeká počtvrté, ale bude to naposledy. Slibuju."

Kdyby Lily tehdy tušila, kolik pravdy v jejích slovech bylo, nejspíš by mlčela. Trojka byla magické číslo a čtyřka nikdy nedělala dobrotu, ne pokud se k ní pojila věštba, jak jsem později zjistil. Do té doby ale zbývalo mnoho času a my se měli vzájemně chlácholit, abychom nemysleli na budoucnost a oblohu, která se měla další rok zřítit přímo na naše hlavy.

Protože stíny nás nikdy neopustí. Dokud bude světlo, nezbavíme se jich a budou nás doprovázet až do samého konce.

Nic ale stále nebylo ztraceno. Tím jsem si byl jistý a mnohem víc, když se po půl hodině objevil Remus a vzápětí i James. Divil jsem se, že s sebou nevzal i Jill, nicméně jsem mu nic neřekl. Přesto si mě odtáhl do kuchyně, abychom si promluvili.

„Vrátíš se, že jo?"

Způsob, jakým se mě zeptal, mi vyrazil dech. Překvapeně jsem zamrkal, než jsem byl vůbec schopný mu odpovědět.

„To je divná otázka. Jednak to nevím a taky nemám v plánu umřít, takže doufám, že jo," odpověděl jsem mu naprosto upřímně.

„Frank mi to řekl," promluvil znovu. Mátl mě každým dalším slovem.

„Řekl ti co?"

„O té věštbě přece."

„A?"

„Mohli jsme to být my," oznámil mi důrazně.

„Jak jako vy?" nechápavě jsem si ho prohlížel.

„Postavil jsem se mu s Lily už jednou. Pak ses s ní postavil Voldemortovi ty, ale měl jsem to být já. A teď... ten den, kdy se s ním utkali Frank s Alicí, tam Brumbál posílal mě. Chtěl tam poslat mě a Lily, ne je dva," vysvětloval mi. Užuž jsem se nadechoval k poznámce, ale on pokračoval: „Řekl jsem mu, že je Lily těhotná a aby jí do toho nezatahoval."

To mi dávalo smysl, ale jen z jednoho pohledu.

„Alice je taky těhotná," uvědomil jsem ho.

„To jsem nevěděl a on nejspíš taky ne. Alice riskovala. Nenechala by tam jít Franka samotného."

„Takže – pro Merlina, takže tím vyvoleným dítětem mohl být Bambi," došlo mi. James přikývl, přičemž se mu zacukaly koutky nad jménem, které jsme mu dali už během školy.

„Asi bychom ti měli být vděční, žes... žes nám do toho hodil vidle," pokrčil rameny.

„Hodil vidle?"

„To říká Jill, asi jí chybí ty brambory," pousmál se.

„Jo, to nejspíš jo," dal jsem mu za pravdu. Přece jen si teď žila v dost velkým luxusu, určitě jí chybělo její nekonečný pole a motorová pila. A to nevěděla, že jsem jí tam chodil krást benzín. Mudlovský zámek neměl proti mému Alohomora žádnou šanci.

„Jinak," nadechl se k dalším slovům. Než ale pokračoval, bezmyšlenkovitě mě objal kolem krku, až jsem zalapal po dechu, který mi tím vyrazil.

„Co –"

„Dík, že jsi zařídil, aby se prcek jmenoval Bambi," poplácal mě přátelsky po zádech, než se odtáhl a zamířil zpátky do obýváku.

Jen chvíli jsem přemýšlel, jestli bych mu měl říkat, že se mi nic takového nepovedlo. Nakonec jsem ho v tom nechal a raději s Frankem zmizel dřív, než se stačil dozvědět pravdu. Věřil bych totiž tomu, že se s Lily ještě toho večera kvůli Bambimu pohádali.