Na přelomu roku jsme si všichni dovolili myslet, jak se nám bude nakonec dařit. Veškerou sílu a snahu, kterou jsme dávali do usmíření s Jamesem, jsme ale zapomínali vkládat do války. Nejednou se nám to v následujících měsících nevyplatilo a my toho litovali, ale všem těm událostem předcházely i hezké situace.

Takové, co zahřejí u srdce i po letech.

Pro mě bylo nejpodstatnější usmíření s Dvanácterákem, nebýt toho, nikdy bych si nepřestal vyčítat, co jsme mu provedli. Vinil bych se do konce života, což by nepomáhalo ani mně ani Lily.

Dvanácterák pro nás měl ale mnohem více překvapení; to co mi řekla Jorkinsová, byla pravda do posledního puntíku – vážně se chtěl vzdát boje a vzdálit se od dálky, co nejdál mohl. Toužil se vrátit ke svému dětskému snu a začít hrát profesionálně famfrpál. Věděl jsem, jak moc to pro něj znamenalo, proto jsem ho podpořil.

Ostatní k tomu byli ale celkem skeptičtí. Marlene se na něj jen vyčítavě dívala, zatímco Remus naléhal, aby si to rozmyslel. O bystrozora méně nás mohlo ve finále stát mnoho proher. A my měli méně hned o tři. Nejen že otěhotněla Lily, ale stejně tak i Alice a proto se obě vzdaly bystrozorského výcviku.

Přesto jsem věřil, že Dvanácterák udělal dobře. Navíc byl stále členem Fénixova řádu a ten mnohdy dokázal bojovat víc, než ministerští bystrozorové.

Z důvodu rozdílných názorů jsme nakonec netrávili nový rok společně. Část z nás ano, ale Peter s Marlene a Remus měli vlastní plány, takže jsme nakonec zůstávali v Godrikově dole zas jen my tři. A Jill.

Po tom společně tráveném týdnu už jsem se tolik nebál Lily dotýkat – na Jamesovi bylo vidět, že se přece jen umoudřil a tak jen čas od času utrousil nějakou pitomou poznámku, která nás donutila krátce zpytovat svědomí.

Třeba když jsme na pokyn našich dam vyrazili za dům a stavěli tam sněhuláky. Jako by venku nebyla válka, která nás mohla stát životy. Jako by nás neměla čekat smrt nebo něco podobného. Prostě jsme se vrátili do dětských let a náramně si užili novoroční odpoledne.

„Ty prsa znám," prohodil za mnou Dvanácterák. Bezmyšlenkovitě jsem stavěl sněhuláka podle toho, jak jsem si pamatoval Lilyino tělo. A on si ho samozřejmě pamatoval taky.

Jill s Lily, které se pokoušely o naprosto normálního, ničím nevylepšeného, sněhuláka, se musely jít ihned podívat.

„I já je znám," střelila po mně Lily pohledem.

„Když já jich moc neviděl," pokrčil jsem rameny. Využil jsem trochu té rýpavé atmosféry, se kterou jsme se všichni probrali, a otočil se zpátky na Dvanácteráka. „Byl bys radši, aby je měla jako Marlene? Nechám to klidně na tobě," ušklíbl jsem se. James se naoko zatvářil naštvaně a sebral trochu sněhu ze země. Přidal ho na místo, kde jsem původně chtěl udělat jen takovou jamku, ale on tam místo toho udělal celkem obstojný úd.

„Takže Lily je intersexuál?" zeptala se pobaveně Jill. Všichni tři jsme se na ni otočili, zatímco se Lily upřímně rozesmála. Tak moc, že tím donutila ke smíchu i nás dva.

„Jasně," zahihňala se ještě nakonec. Neměl jsem ponětí, co to intersexuál vlastně je, ale pokud to neříkali o mně, bral jsem to jako srandu.

„Hele," promluvil James, aby si získal naši pozornost, „my možná máme intersexuální Lily, ale ten váš bezpohlavní sněhulák taky není zrovna k nakousnutí. Má oči nakřivo," zhodnotil znalecky. Musel jsem se jít podívat blíž, ale to už se přede mnou mihla Jill, vzala Jamesovi z nosu brýle a pelášila s nimi ke svému výtvoru. „U Merlina, jsem slepý!"

„Ale ten sněhulák teď vypadá jako ty. Kolik má očí!" rozchechtala se Jill minimálně na celý Godrikův důl.

„To nebylo hezký," zamručel jsem. Musel jsem si to u Dvanácteráka pořád žehlit.

„Ale prosím tě, Tichošlápku, já to sice nevidím, ale určitě mu to teď sluší víc, než tomu tvému."

I přesto jsem sněhulákovi brýle sundal a vrátil je Jamesovi. Vypadal bez nich hrozně zvláštně a na mě to působilo, jako bych ho neměl snad vůbec poznat. James se vděčně pousmál, otřel je od sněhu a nasadil si je zpátky na nos.

„Tichošlápek a Dvanácterák, jak říkají tobě, Lištičko?" popíchla Jill Lily, která se smíchem zavrtěla hlavou.

„K tomu se váže dlouhá historie, Jill, nemusíš vědět všechno," spustil jsem, ale James mi položil ruku na rameno.

„Všechno ne, ale já se klidně přiznám," prohodil stále stejně veselým tónem, jaký měl po celou dobu. Jen jsem pokrčil rameny. „Jsem totiž doopravdy dvanácterák."

„Já vím. Vždyť ti Lily nasadila parohy," neodpustila si. Lily se na ni mírně zamračila, ale James se rozesmál.

„Myslel jsem to celkem jinak. Umím na sebe brát zvířecí podobu. Proto ty parohy," vysvětlil jí. Jill se na něj znamenitě podívala a krátce přikývla.

„A k čemu to je dobrý?"

„Ke spoustě věcí," odpověděl jí hned. „Chceš to vidět?" To nadšení, co se mu blýsklo v očích, jsem nemohl přehlédnout. Bezmyšlenkovitě jsem popadl Lily kolem ramen, protože už jsem to viděl nespočetněkrát a radši s ní zamířil dovnitř. Stejně už jsem byl promrzlý skrz naskrz.

Za pár minut jsem slyšel od Jill hlasité ‚ty krávo', které nás oba rozesmálo. To už nám Lily dělala v kuchyni teplé kakao, abychom se zahřáli a já neodolal dotknout se jí.

Stála čelem ke kuchyňské lince. Potichu jsem se k ní přiblížil a objal ji kolem pasu. Všiml jsem si jejího širokého úsměvu, když jsem jí položil ruku na rameno a krátce se zadíval na ty dva venku. Jill si užasle hladila velkého červeného jelena. Oba jsme je sledovali přes okno, aniž bychom řekli jediné slovo.

Až po chvíli, kdy jsem se od Lily odtáhl a počkal si na její výborné kakao, se na mě pousmála a postrčila ho ke mně.

„Jsem vážně ráda, že jsi na Jill narazil, Tichošlápku," oznámila mi s úsměvem, kterému se nedalo nevěřit.

„Kvůli nám nebo kvůli Jamesovi?"

Ani neváhala nad odpovědí, jen se zahleděla zpět na zahradu skrze okno nad dřezem.

„Kvůli tomuhle všemu. James by to bez ní nezvládl tak lehce. Nic by se bez ní nezměnilo, viď?" Otočila se na mě zpátky. Odložil jsem hrnek a opatrně vzal i ten její, než jsem ji přitáhl k sobě do objetí a nadechl se vůně jejích vlasů.

„Nejspíš ne," přiznal jsem a stejně jako ona, jsem se pousmál směrem k těm dvěma. James se akorát proměňoval zpátky, přičemž k němu Jill natahovala ruku s brýlemi.

„Mluvila jsem s ním o tom malém... nebo malé," řekla po chvíli ticha, která mi přišla nekonečně dlouhá. Zároveň jsem za naše mlčení byl rád, stačila mi jen její blízkost. Couvnul jsem a vyčkával, jestli bude pokračovat dál. „Pořád chce, abys mu šel za kmotra. Už tak počítal, že budeš něco jako druhý taťka," usmála se. V očích se jí zaleskly slzy, ale po dlouhé době to byly slzy štěstí. Takové byly v pořádku.

„Bambi bude mít velkou rodinu."

„Bude," přikývla. „Velkou a milující."

Během zbytku ledna jsem měl náš rozhovor stále na paměti. Přál jsem si, aby se malý Bambi narodil do milující rodiny, kterou nic nedokázalo rozdělit. Stejně jako nic nerozdělilo mě a Jamese – bez ohledu na to všechno, co se stalo, jsme zůstali bratry. Toho pouta jsem si cenil tak moc, že jsem byl rád, když jsme spolu bok po boku během ledna dvakrát bojovali se Smrtijedy.

James se nikdy tohohle hrdinství nevzdal. Chtěl se věnovat famfrpálu, ale nás ani Řád nenechal ve štychu. Držel s námi do posledního dechu, který mohl přijít kdykoliv. Ale nepřišel. Vždycky jsme zázrakem vyvázli a vraceli se za svými milovanými.

Lily během ledna trávila čas v Godrikově dole s Jill. Poznávaly se a hlavně jedna o druhou pečovaly, jako by se znaly roky. Jill to často komentovala jako to nejpodivnější spojení, možná měla dokonce pravdu. Ale my byli o to jistější, když jsme odcházeli na misi pro Řád.

Navíc je často hlídal i James, zatímco já musel věnovat spoustu času i práci na ministerstvu. Jen málokdy jsme s Lily usínali u mě doma. Většinou jsme zůstávali v Godrikově dole, ale i to koncem měsíce pominulo.

Nikdy jsme se neloučili na dlouho, ale toho dne, kdy jsme od Jamese odcházeli definitivně, s krabicemi, které si měla Lily odnést, mi bylo smutno. Celkově jsme se tvářili jako po největší porážce. Znamenalo to jejich skutečný konec a pro nás nový krok do neznáma. Jill toho dne oproti tomu balila věci u sebe doma, protože si zvykla na pohodlí u Potterů.

Lily se loučila s Jamesem jako by ho už neměla nikdy vidět. Slíbila mu, na jeho naléhání, že ho bude informovat o celém průběhu těhotenství a aby se zamyslel nad jménem. Bambi u ní neuspěl, což mě vážně mrzelo. Možná i víc než tohle naše loučení.

James na tom byl stejně, pokoušel se získat pro své dítko Bambiho alespoň jako druhé jméno, ale čím déle o to prosil, tím byla Lily nabručenější. Zkrátka ten malý koloušek neměl šanci.

Měl ale šanci na lepší zítřky. Bezmezně jsme totiž věřili, že válka brzy skončí a my mu zařídíme zářnou budoucnost. Já, Lily, James, Jill, Remus, Peter a Marlene, jeho veliká a milující rodina, která ho nikdy neměla nechat žít ani na vteřinu bez lásky. To byly naše cíle, plány a naděje.

Věřili jsme tomu. Nic jiného než věřit, nám totiž nezbývalo.

Krok po krůčku jsme následovali své sny. Já měl po boku Lily, holku, pro kterou bych zabíjel, jen abych ji ochránil před stíny, které na nás neustále dopadaly. Měl jsem své přátele pohromadě a mohl si zapsat do paměti další zimu, při níž se mi stalo něco hezkého. Štěstí se zkrátka obracelo čelem k nám, jen jsme netušili, že naše osudy budou vystaveny ještě několika zkouškám. Zkouškám, jež se stanou vysokým platidlem za něco, co jsme provedli před zimou.

I tak jsme žili dál. Každý se soustředil na své osobní štěstí; Peter začal plánovat založení restaurace a James se nemohl dočkat jara, kdy bude moci trénovat, aby ho vzali mezi profesionální hráče famfrpálu. Nemluvil o tom často, dokonce nám ani nepřiznal, za koho by chtěl hrát. Do svého oblíbeného týmu se dostat nechtěl, což mě zarazilo – myslel jsem si, že právě tam se chtěl vyjímat.

Marlene s námi trávila spoustu času. Někdy u nás proseděla celé dny a společně s Lils navrhovaly interiér Peterovy budoucí restaurace. Obě se v tom vyžívaly a mnohem víc, když přešlo na řešení svatebních věcí. Marlene byla ten typ holky, co chtěl mít naprosto dokonalé svatební šaty. Odmítala si vzít ty po Lily.

„To víš, že jo, a manželství se mi do týdne rozpadne," rýpla si pobaveně do Lily, která jen zakroutila hlavou a radši dál listovala katalogem se svatebními šaty. Já tam sice seděl s nimi, ale raději bych se někde bavil s klukama. Vlastně jsem ani nevěděl, proč tam s nimi sedím.

„Za to nemohly ty šaty," protestovala Lily. McKinnonová zavrtěla hlavou a ještě jednou jí řekla rázné ne, aby Lily pochopila, že si je prostě nevezme ani za nic.

„A vůbec... kdy se budeš znovu vdávat ty, hm?"

Zakuckal jsem se a kašlal tak dlouho, dokud se na mě obě udiveně nepodívaly. Vůbec jsem nemyslel na to, že bych si Lily honem rychle vzal. Vždyť se ještě ani nerozvedla s Jamesem, dávali si na čas, a proto nepřipadalo v úvahu, abych Lily žádal o ruku. Udělal bych to, ale času jsme měli pořád dost.

Lily se podívala na svůj levý prsteníček, kde stále zářil zlatý prstýnek. Marlene si skousla ret, neboť nejspíš pochopila, že její otázka nebyla zrovna vhodná. Vzápětí už ale do Lily hravě strčila ramenem a zazubila se.

„Můžeme mít dvojitou svatbu," mrkla na ni.

„Hele, já jsem tady, to zaprvé," upozornil jsem ji. „Zadruhé – nechtěla bys to nechat na nás, ty plánovačko všeho možného i nemožného?" Marlene ukázkově protočila očima.

„Já bych se vaší svatby třeba ráda dožila," zamračila se na mě. To už jí ale Lily praštila katalogem do ramene a střelila po ní tím nejnaštvanějším pohledem. Viděl jsem ho naposled snad v době, kdy mi dala do tlamy na Vánoce v sedmasedmdesátým.

„Tohle už nikdy neříkej!"

„Ale tak... nikdy nevíš, co se stane další den," prohodila, jako by se nebavila o vlastní smrti.

„A naše svatba by ti nějak pomohla při umírání?" povytáhl jsem obočí. Ani na mě se Lily v tu chvíli nepodívala zrovna šťastně. Od začátku těhotenství byla často podrážděná a brala věci mnohem víc osobně než kdy dřív.

„Jasně," přikývla hned Marlene. „Zemřela bych s pocitem, že se mi povedlo Sily naplánovat svatbu," zamrkala na mě s tím nejširším úsměvem na rtech.

„Jsi blázen, McKinnonová," podotkl jsem, ale i já se nad tím musel pousmát.

„A to mě vede k dalším otázkám," otočila se vzápětí na Lily. Ta se na ni jen podívala s otázkou v očích. „Mám být Marlene McKinnonová-Pettigrewová nebo Marlene Pettigrewová?" zeptala se, jako by snad neexistovalo na světě nic důležitějšího.

Možná to byla pravda. Mnohem víc se mi zamlouvalo řešit s nimi po večerech tohle, než stát čelem proti Smrtijedům a bojovat o život za vidinou lepších zítřků a světlé budoucnosti.