Dvanácterák mi na dopis neodepsal. Neodepsal ani jednomu z nás, což mě upřímně mrzelo a můj strach, že už nikdy nebudeme jeden pro druhého přítelem, během těch dní narostl do maximálních rozměrů.

Trápilo mě to. Žal jsem utápěl v ohnivé whisky a pil ji opravdu často. Sedával jsem na pohovce, na klíně mi dřímala Lily, ale pokaždé když jsem ji byť jen pohladil po vlasech, jsem si vyčítal, co jsem to byl za kamaráda. Něco ve mně tušilo, že mi James jednou odpustí. Rozum ale křičel, že se toho nejspíš nedožiju.

Ještě před Vánoci, přesně týden, jsme s Řádem svedli další boj se Smrtijedy. Brumbál měl mezi nimi zvěda, takže jsme byli připraveni. Každý z nás naléhal, aby Lily zůstala doma. Naštěstí to vzhledem k jejímu stavu přijala, ač neochotně, ale přijala.

Neřekl jsem jí, že jsem málem přišel o život. Kdyby mi nepomohl Remus s Benjym Fenwickem, nikdy bych se za ní nevrátil a nepolíbil ji. Nikdy bych neviděl jejího syna, nikdy bych neřekl Jamesovi, jak mě to všechno mrzí. Ale Morgana stála nade mnou a moji přátelé při mně. Jen díky nim jsem se za Lily vrátil s několika jizvami a bez větší újmy. Smrtijedova neznámá kletba k mé úlevě zasáhla sloup za mnou, měl jsem štěstí víc než rozumu.

Ten den se toho ale stalo mnohem víc.

Vrátil jsem se kolem čtvrté. Lily pekla cukroví podle receptů své babičky a celý byt voněl jako dům Potterových o Vánocích pokaždé, když jsem se tam objevil. Vánoce u Potterových byly klasikou, krom těch, které jsem trávil v Bradavicích s Lily. Ty pro mě byly přesto těmi nejkrásnějšími.

Potichu jsem přešel až za ní. Zrovna lila rum do připraveného těsta. Neviděl jsem, co držela v levé ruce, proto jsem jen tak hravě drcnul do jejího loktu, aby tam rumu nalila trochu víc. Až poté jsem viděl lžíci, na kterou ho zřejmě nalévala.

„Siriusi," zpražila mě pohledem. Vrhnul jsem na ni psí očka.

„To bylo omylem!"

„Teď tam je místo lžíce celá sklenička," opáčila naštvaně.

„Ale no tak, Lils. Trocha rumu přece nikdy nikoho nezabila." Lily ale rázem na rum úplně zapomněla. Pravděpodobně si všimla mých nových jizev a okamžitě se přestala věnovat všemu, co chtěla do večera dodělat. Vzala můj obličej do dlaní a pohledem mě zkoumala, jako by mě neviděla dvanáct let.

„Co se ti stalo?"

„Menší potyčka, ale všechno v pohodě," shrnul jsem. Nedůvěřivě si mě prohlédla.

„Nelži mi." Mračila se na mě, jako bych za to snad mohl.

„Jdu do sprchy, jo?" pokoušel jsem se z toho vycouvat a vyvlíknout se jí. Sotva jsem ušel jeden krok, chytila mě za ruku a znovu se zamračila. Možná se spíš mračila po celou dobu.

Nejspíš by došlo k nějaké pořádně ohnivé hádce, protože se tak tvářila, ale to už nás přerušilo prásknutí z obývacího pokoje. Rychle jsem vytáhl hůlku a vykročil vpřed. Lily udělala to samé, přičemž se sotva nechala strhnout za mě, abych ji svým tělem ochránil.

Od krbu se na nás ale zubil Peter, který se oklepával od sněhu na dřevo pod sebou.

„Cukroví," pronesl zasněně. Poté znovu začichal, než se na nás podíval. „Nepálí se ti?"

„Hm – jasně, že jo! Mám ho v troubě!"

Nechal jsem Lily, aby se postarala o svůj osobní problém a přešel jsem do obývacího pokoje za ním. Tvářil se neuvěřitelně spokojeně, až mě to donutilo myslet si, že snad Marlene požádal o ruku o něco dřív.

„Byl jsem u Jamese," vysvětlil mi hned, což mě zarazilo ještě o trochu víc.

„Snad u Jill, ne?"

„Ne, byl jsem u Jamese," zopakoval. Stáhl si z hlavy čepici a posadil se na pohovku. Bez váhání jsem se sesunul vedle něj a obdařil ho tázavým pohledem. „Je zpátky v Dole. Oba tam jsou a... počítá s námi na Vánoce."

„Cože?" podivil jsem se. Vždyť mi ani neodpověděl na dopisy.

„S námi nebo s vámi?"

„S každým z nás. Dost jsme si povídali a vypadlo z něj, že to překousne. Víš, tebe a Lily," kývl hlavou ke kuchyni. Lily tam sváděla vlastní boj s připalujícím se cukrovím, takže nám nevěnovala příliš pozornosti. Ačkoliv mi bylo jasné, že tohle by ji zajímalo.

„Ale... jak –"

„Nejdřív jsem myslel, že mu přeskočilo. Prostě mi bez váhání řekl, abychom přišli. Všichni," dodal ještě, abych se náhodou znovu nezeptal. „Pak z něj ale vypadlo, jak se s tím vším dokázal vypořádat." Zřejmě už jsem začínal chápat, kam tím Peter mířil, nicméně jsem mu neskákal do řeči. Na chvilku se odmlčel, nejspíš hledal vhodná slova, než pokračoval dál: „Jasně, že ho to dost vzalo a mrzí ho to. Taky nebyl připravený na to, že má mít syna a dost dlouho se s tím prý smiřoval, kord když se to takhle... no, však víš, pohnojilo – tím nechci říkat, že je něco špatně. Vzal to vážně dobře."

„On ji má rád, viď?" Peter překvapeně zamrkal. Potom ale stočil pohled za mě. Otočil jsem se směrem ke kuchyni, kde stála Lily s chňapkou na ruce a úsměvem na rtech.

„Za – zamiloval se, lidi. Teda to mi neřekl, ale naznačil to," vysoukal ze sebe Peter. Sledoval jsem Lily, která se ani poté nepřestala usmívat.

„Třeba to tak vážně mělo být," poznamenala. „Možná se tím leccos změní."

Občas říkala věci, které jsem nechápal. Jí to ostatně dávalo smysl, proto jsem i protentokrát nezjišťoval, co měla na mysli a obrátil se zpět k Červíčkovi.

„Takže budeme trávit Vánoce s Jamesem?" Teď už jsem se nemohl neusmívat. Rázem jsem zapomněl na polední souboj a na vše špatné, co se ten den přihodilo. Najednou se zdálo, že i tahle další zima, bude přeci jen šťastná. Akorát jí předcházel tragický podzim, ostatně jako vždy.

„Jo. Budeme zase jako jedna velká rodina."

Měl pravdu.

O týden později jsme stáli v Godrikově dole, v předsíni u Potterů, kde jsem se i po letech cítil jako doma. Vstoupil jsem dovnitř jako poslední, těsně za Lily.

Jill jsem nikde neviděl, ale za to Jamese ano. Všechny postupně objímal, dokud nedošlo na Lily. Chvíli se na ni jen tak díval, beze slov a se slzami v očích, které nešly přehlédnout. I já měl co dělat, abych je udržel.

James po chvilce váhání nastavil náruč, jako gesto usmíření a Lily vyhrkla v pláč, když se od něj nechala obejmout. Sledoval jsem, jak ji k sobě tisknul a v duchu ho tak moc obdivoval. On byl pro mě hrdina, ne jiní, to on si zasloužil můj veškerý obdiv.

Marlene s Peterem mezitím někam zmizeli, nejspíš do kuchyně, zatímco Remus přešel do obývacího pokoje, aby dal pod stromek dárky, které jsme nakoupili. Já jich taky pár držel, ale ani jsem si to neuvědomoval. Neustále jsem se díval na Jamese a cítil se, jako bych se hanbou propadal pod zem.

„Asi... asi si promluvíme, ne?" Promluvil první, protože já bych na to odvahu sbíral jen těžko. Neměl jsem na to snad jediné právo a do té doby mi bylo blbé, abych vůbec v jeho domě něco říkal.

„Jo," dostal jsem ze sebe přiškrceně. Lily si nás prohlédla tím svým typickým ustaraným výrazem, nic ale neřekla. Radši odešla za Remem, zatímco já nejistě zavřel dveře a zhluboka se nadechl.

James mě beze slov vedl za dům. Popadl ještě kabát, který si po cestě přehodil přes záda a otevřel mi zadní dveře. Rukou mi naznačil, abych pokračoval dál.

Cítil jsem se příšerně. Nedivil bych se, kdyby mi James vymáchal pusu ve sněhu – a to by byl ještě moc milý.

„Tady jsem ji kvůli tobě pustil na zem," bylo první, co mi řekl. Nechápavě jsem se po něm ohlédl. Opřel se o dveře a zadíval se k bazénu, který byl plný sněhu tak, že nebyl vůbec vidět. Já ale věděl, že tam je. Znal jsem to tu jako své boty. Dokonce jsem věděl, kam přesně by mě zakopal, kdyby mě zabil. „To léto, kdy jsi v garáži opravoval motorku. To léto, kdy jsi s nikým z nás moc nemluvil, dokud se ti to nepovedlo."

Věděl jsem, o čem mluvil. Před tím létem jsem poprvé někoho zabil. Na koncertě v Glasgow. V podstatě jsem svými tesáky v psí podobě usmrtil Smrtijeda a dostával se přes to dost dlouhou dobu.

„Tamhle jsem ji držel v náruči," ukázal směrem k bazénu. „V momentě, kdy Marlene zakřičela tvoje jméno, nás oba dostihla vina a došlo nám, co děláme."

„Dvanácteráku, jestli si myslíš –"

„Nech mě mluvit," zarazil mě. „Věděl jsem, že k tobě pořád něco cítí. Přehlížel jsem to dost dlouho a v podstatě jsem uvěřil tomu, že ji to přešlo. Já – ve vší upřímnosti – se na vás vůbec nezlobím." Podíval jsem se na něj. Nevěřil jsem tomu, že to řekl. Naše pohledy se na krátkou chvíli střetly a možná toho řekli mnohem víc, než my dva dohromady. „Říkal jsem ti tehdy, že jestli ji miluješ, ustoupím. A ty ji miluješ, takže já... ustupuju."

Nechápal jsem to. Vážně jsem to nechápal, Lily pro něj byla sen, který se mu splnil. Neschopný jediného slova jsem na něj užasle zíral, přičemž jsem netušil, jestli se mám usmát, vrhnout se mu kolem krku jako to udělala Lily, nebo prostě jen mlčet a přikývnout. Vážně jsem nevěděl, co mám dělat.

„Ale jedno mi řekni." Jistě, vždycky je nějaké ale, mohlo mě to napadnout.

„Co?"

„Jill se s Marlene nezná, že ne?"

Upřímně mi touhle otázkou vyrazil dech víc, než svojí reakcí na celou tu situaci s Lily. Nechtěl jsem mu lhát, ale přesto jsem udiveně pozvedl obočí, snad abych ho tím donutil mluvit dál.

„Zeptal jsem se jí, jestli si pamatuje jejího bráchu Boba –"

„Ale ona nemá –"

„Ne, žádný z jejích bratrů není Ed. Ale to Jill nevěděla, takže mi díky tomu došlo, že tu něco smrdí," poznamenal, přičemž se na mě potutelně usmál. „Tak mluv. Kde se vzala Jill?"

A tak jsem Dvanácterákovi pověděl všechno o tom, jak jsem tuhle střelenou mudlovskou holku poznal a chtěl mu ji podstrčit. Nenaštval se. Ani po tom, co jsem ho obeznámil s tím, že to byla právě Jill, kdo mě dokopal k tomu, abych se o Lily ještě naposledy začal usilovně snažit. Přiznal jsem mu, že bych Lily neodepsal na dopis a nenaplánoval tu oslavu v Kotli, kdyby mě nepopíchla. On se přesto vážně nenaštval.

„Vyšlo ti to," řekl nakonec.

„Vyšlo mi co?" pozvedl jsem obočí. V duchu jsem si za to hned vynadal, protože moje veškeré snahy opravdu vyšly a dopadly v můj prospěch. Dokonce jsem ani nedostal po čumáku. James se odrazil zády ode dveří a sehnul se k hromadě sněhu, který zřejmě popadal ze střechy. Všude kolem byla o dost nižší vrstva.

„S Jill. Ona – není jako Lily a nikdy nebude, ale... Líbí se mi. Je vážně střelená, někdy až moc a naprostá mudla, ale já jí mám ráda, Tichošlápku, vážně ji mám rád."

Nedokázal jsem v sobě potlačit radost ani úsměv. Ať už z toho, že si oblíbil Jill nebo jen proto, že mi neřekl jménem. Pokud jsme si říkali takhle, bylo to zase dobré, věděl jsem to.

„Jill je fajn," přiznal jsem. „A možná by jí měl někdo vytáhnout z toho statku nebo co to vlastně je."

„Jo, a možná –" Zbytek věty už mi neřekl. Místo toho vstal ze země a obří kouli, kterou během našeho rozhovoru pořádně uplácal a uhladil, mi trefil přímo do obličeje. „Možná sis tohle zasloužil, kamaráde," prohodil vesele.

I přesto že to bolelo jak čert, jsem se musel zasmát a dát mu za pravdu. Jestli měl tohle být můj poslední trest za věci, které jsem provedl, snesl bych těch koulí nejspíš mnohem víc.

S úsměvy na rtech jsme se vrátili dovnitř a já opravdu nemohl být šťastnější. Vydržel jsem se usmívat po celou dobu a to i během rozbalování dárků, kdy jsme si s Lily dávali pozor, abychom se k sobě až tak okatě netulili. Nechtěl jsem, aby to James sledoval. Ať už to bylo jakkoliv, tohle nechtěl sledovat nikdo. Já navíc věděl, jak se cítí.

Naštěstí nás všechny rozveselil Peter tou žádostí o ruku, o které jsme s Remem samozřejmě věděli. Dost mě překvapil, když to ze sebe dostal naprosto hrdinsky a nedostal od ní košem. Najednou byl svět zase v pořádku. Byli jsme to zase my, stará dobrá banda a Jill, naše lepidlová mudla.

Ta ale dostávala celkem zabrat. Po další hodině, kdy jsme se cpali cukrovím a vzpomínáním na školní léta, se profláklo, s kým vším kdo spal, kdo koho miloval a jak to vlastně celé kdysi bylo.

„Počkat, počkat," zastavila Marlenino vzpomínání a odložila talíř s cukrovím. „Chcete mi říct, že James o to přišel s Marlene, přičemž Lily se Siriusem, ale Lily si vzala Jamese a Marlene nakonec skončila s Peterem?"

„Já s ním neskončila, zlato," zazubila se na ni Marlene a vtiskla Peterovi pusu na tvář. Byla schopná probírat svoje zážitky i na jeho klíně. Tohle byla prostě McKinnonová, nikým neřízená bradavická střela.

„Jste vážně divný," zavrtěla Jill hlavou, u čehož si radši ode mě a Lily odsedla až na druhou stranu pohovky. James seděl na zemi se svými novými brýlemi a očividně se dobře bavil.

„Jak moc jsme divní?" uchechtl se. Jill si ho chvíli prohlížela, než se dostala k odpovědi.

„Jako bradavická hymna."

„COS TO ŘEKLA?!" vykřikli jsme všichni naráz.