Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

13. Do Vánoc to napravím

S klukama jsme usnuli až k ránu, takže když se během dne vrátila Lily s Marlene a přistihly nás, jak se všichni tři válíme na letišti, rozhodly se nám udělat budíček, na který se nezapomíná.

O ten se vlastně postarala jen Marlene.

„VSTÁVEJTE, PŘITEPLENCI!" zaburácela tak hlasitě, až jsem okamžitě vystrčil ruku zpod Peterova krku – nemám tucha, jak se tam dostala – a posadil se. Marlene s Lily si nás pobaveně prohlížely, zatímco Remus udělal to samé, co já a Peter mi hodil ruku kolem pasu.

„Neříkej ne, Marlenko," zamumlal a ještě víc se ke mně přitiskl. Začal jsem s ním cloumat, aby se probral. Remus mezitím vstal a v tichosti odešel do koupelny, přičemž mu Lily ještě přátelsky sáhla na rameno a usmála se na něj.

„Říkám, abys vstával, Pete," prohodila Marlene vesele a sedla si k jeho nohám, aby ho začala lechtat.

„PAVOUK!" vykřikl. Pobaveně jsem se od něj odsunul a vylezl z postele, zatímco si do ní Marlene drze vlezla a zachumlala se k Peterovi pod deku.

„Jasně, McKinnonová, chovej se jako doma," rozmáchl jsem rukama do vzduchu, přičemž jsem se dobelhal k Lily. Ta se na mě sladce usmála. Byl bych ji políbil, ale koupelna měla přednost, takže jsem ji jen letmo pohladil po tváři a pokračoval dál.

Vystřídal jsem u umyvadla Rema, který použil alespoň ústní vodu, protože já zkrátka náhradní kartáčky neměl, a vykonal jsem vše potřebné, než jsem se vrátil zpátky. Peter byl tou dobou už na nohou a připravoval snídani, zatímco Marlene se držela co nejdál od kuchyně. Ještěže tak, nerad bych měl vyhořelý byt.

Lily seděla vedle Rema na pohovce a opírala se Marlene o rameno. Po očku mě sledovala, odkud jsem se neposadil na zem naproti nim a všechny si je neprohlédl. Až v tu chvíli Lily otevřela pusu, aby něco řekla.

„Napsala jsem Jamesovi," vychrlila ze sebe. Zůstal jsem na ni zírat, jako by mě opařili horkou vodou. Podobně se tvářil i Remus, kterého tím nejspíš taky překvapila.

„A – jako všechno?"

„Jistěže jsem mu napsala všechno, Tichošlápku. Je to jeho dítě, zaslouží si to vědět," zpražila mě pohledem. „Promiň, jsem... jsem z toho hrozně rozhozená," zaúpěla. Marlene jí hodila ruku kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. Asi bych to měl být já, ale nějak jsem netušil, jak to během noci celé naplánovaly. Nerad bych udělal další chybu.

„To bude dobré, zlato. Mám jim to říct?" Na Marleninu otázku Lily zavrtěla hlavou. Oči měla plné slz, ale neuronila ani jednu. Přesto si je otřela a podívala se zpátky na mě.

„Napsala jsem mu všechno. Jak to cítím, jak bych si přála, aby to celé dopadlo. Že pochopím, když mě nebude chtít už nikdy vidět. Že se omlouvám, ale zároveň jsem chtěla, aby věděl, že ve mně roste část z něj, která tu s námi bude navždy. Nechci, aby moje dítě nemělo otce." Její poslední věta mě bodla do srdce tak hluboko, až jsem zacítil ostrou bolest. Nechtěl jsem ji dávat najevo, ale ona si toho musela všimnout. „Chci, aby mělo vlastního a... dost možná ještě takového, který by ho vychovával, kdyby James odmítal se na mě byť jen podívat."

„Já..."

„Já vím, Tichošlápku. Ženská s dítětem je zlo." V jejím hlase bylo slyšet tolika zoufalství. Marlene ji k sobě přitiskla ještě silněji. Bez váhání jsem vstal, což Remus okamžitě pochopil jako znamení, aby se od ní odsunul.

Posadil jsem se mezi ně a Lily si od Marlene převzal, jako by byla křehkým porcelánem. Do náruče se mi doslova zhroutila a začala bezútěšně plakat. Hladil jsem ji po vlasech.

„Určili jste mě už dávno kmotrem. Ať už budu kýmkoliv, budu stát při tobě. O tebe i Bambiho se postarám," slíbil jsem a vtiskl jí polibek na temeno hlavy, přičemž jsem si všimnul významného pohledu, jaký mi věnovala Marlene. Nic neřekla, což bylo možná dobře.

„Bambi," zopakovala po mně Lily do mé mikiny.

„A James se k tobě neotočí zády. Vím to," dodal jsem ještě. Lily se odtáhla a zvedla ke mně oči plné slz.

„Myslíš?"

„Věř mi. Do Vánoc to napravím," ujistil jsem ji. Neměl jsem ponětí, jestli se mi to povede během následujících tří týdnů, ale hodlal jsem pro to udělat cokoliv.

James si zasloužil stát se tátou. Ať už to mezi námi mělo dopadnout jakkoliv, byl jsem připraven o tohle všechno do posledního dechu.

Po zbytek dne jsem se nemohl zbavit zvědavosti, jak na dopis od Lily reagoval. Stále mi nebylo jasné, co všechno mohla Jill Jamesovi říct, proto jsem se ani tentokrát nehnal za nimi, abych zjistil, jak se budou naše životy ubírat dál. Měl jsem to nechat být, což jsem naštěstí pro tentokrát pochopil brzy a nehrnul se tak do dalších problémů, které by nakonec byly naprosto zbytečné.

Styděl bych se říct, že jsme si zbytku den užívali, ale nakonec to tak vážně bylo. Trávili jsme ho stejně jako během uplynulých let – společně jako banda dobrých přátel. Chyběl nám James, každému, to jsme nemohli popírat. Nakonec jsme ale ocenili vzájemnou přítomnost. Dokonce jsme si naplánovali hromadné nákupy na nadcházející Vánoce. Pro všechny bylo lepší, když nás šlo víc, vzhledem k vzrůstajícím útokům, které nás mohly jistojistě překvapit i během tak příjemných záležitostí, jako byly právě vánoční nákupy.

Všichni jsme se o pár dní později vydali na Příčnou, kde jsme nezapomněli navštívit ani Prvotřídní famfrpálové potřeby, abychom nakoupili dárky pro Jamese. Přáli jsme si, aby se na Vánoce ukázal, aby se vrátil. Všichni do jednoho.

Toho dne jsme se snažili nemyslet na válku ani na to, že jeden z nás chyběl. Čím dál víc jsem si byl jistý, že Jill někde tam na samotě dělá, co může, aby našeho Jamese uklidnila. A věřil jsem i tomu, že tou dobou přemýšlel o návratu, jen se k tomu zatím neměl.

S taškami plnými dárků jsem se s Lily vracel za ostatními, přičemž jsem těkal očima kolem sebe, abych je vůbec našel. Jediný, koho jsem spatřil, byl Peter, který s rukama v kapsách postával před zavřeným zmrzlinářstvím a díval se na něj tak, jako jsme se s Jamesem dívali na Lily.

Vyměnil jsem si s ní ustaraný pohled, než jsme oba přidali do kroku a pospíšili si za ním. Peter si nás všiml, hned nato se začal usmívat, jako by se jen chvíli předtím netvářil tak trochu smutně a soucitně zároveň.

„Co se děje, kamaráde?" zeptal jsem se ještě před tím, než jsme k němu vůbec došli.

„Chtěl bych mít... chtěl bych mít taky něco takového," vysoukal ze sebe. Znovu jsem si vyměnil pohled s Lily.

„Zmrzlinářství?"

„Ne, Lily. Chtěl bych mít třeba vlastní restauraci. Ale bojím se, že by nikdy nebyla tak prospěšná," zazoufal. Lily, která neměla obě ruce plné, k němu přešla a položila mu přátelsky hlavu na rameno.

„Jsi skvělý kuchař, Pete," ujišťovala ho.

„Jo, to jsi!" dal jsem jí hned za pravdu. „A kdyby se kolem kuchyně nepohybovala Marlene, určitě by k tobě lidi chodili rádi."

„Marlene by nejspíš sloužila jako taková upoutávka, co?" ušklíbl se. Lily se zasmála a já musel souhlasit s jeho tvrzením. Minimálně chlapy by lákala, jen co je pravda.

„Už jí vidím, jak tu někde stojí a vyřvává, aby si všichni šli nacpat pupky do Červíčkovy restaurace," prohodil jsem pobaveně. Vážně jsem si ji ale dokázal představit. Peter se začal chechtat tak moc, až si musel otírat slzy od smíchu.

„A vy... vy si vážně myslíte, že bych mohl mít restauraci?" obdivně na nás pohlédl.

„Blázníš? Vždyť ty bys byl naprosto dokonalý šéfkuchař," vyhrkla Lily a obdařila ho tím nejupřímnějším úsměvem.

„A jestli se to stane, budu na ně žárlit, protože vaříš jako bůh!"

Peter byl díky nám toho dne snad nejšťastnějším klukem pod sluncem. Doslova zářil, přestože se v tomhle počasí všichni tvářili jako by se už nikdy neměli usmát. Ale Peter ne, ten od té chvíle rozdával úsměvy na všechny strany. Věřil jsem, že pravidlo šťastné zimy letos platilo pro něj – plánoval požádat Marlene o ruku, chtěl vybudovat restauraci. Obojí jsem mu upřímně přál a doufal jsem, že nikdy neuslyší žádné protesty.

McKinnonové trvalo vybírání dárků nejdéle. Z nějakého důvodu se zasekla v obchodě, kde prodávali brýle a nechtěla nám je ukázat, přičemž se neustále hihňala jak pominutá. Nechali jsme jí blouznit po svém a pomalu ale jistě jsme se začali loučit.

Ještě toho večera jsem si sedl ke stolu, zrovna když Lily zalezla do koupelny, a položil před sebe prázdný pergamen. Věděl jsem, co bych měl psát, ale nenašel jsem jediné vhodné slovo, abych začal.

Drahý Dvanácteráku –

Ne, takhle jsem prostě začít nemohl. Mávl jsem nad pergamenem hůlkou, abych text smazal a hlasitě vydechl. Bylo těžké napsat někomu, kdo vás nejspíš z celého srdce nenáviděl. Zavřel jsem oči a zapřemýšlel se, co bych v jeho kůži chtěl slyšet já.

Omlouvám se, Dvanácteráku.

Jako oslovení to nebylo zrovna obvyklé, ale přišlo mi to mnohem upřímnější. O to lépe mi pak šlo psát od srdce.

Je mi vážně líto, kam jsme to celé dopracovali. Kdybych tehdy stál za svým názorem a nechtěl pro tebe to nejlepší, možná bych ti řekl pravdu a všechno by bylo jinak. Jenže tak se to nestalo a já věřím, že je to z velké části moje vina. Nechtěl jsem ti ublížit, nikdy jsem tohle neměl v plánu a žere mě to. Dvanácteráku, já vás miluju oba stejně a přál bych si, abychom si o tom promluvili. Já, ty, Lily. Jste pro mě nejdůležitější osoby v životě, které nechci nikdy ztratit.

Když jsem zjistil, že Lily čeká tvoje dítě, cítil jsem se snad ještě hůř. Ne kvůli tomu, ale proto, že mi došlo, jak moc jsem ti ublížil. Že jsem ti vzal nejen manželku, ale i možnost na normální rodinu. Byl bych tak rád, kdyby ses přede mnou objevil a dal mi pořádnou ránu, kterou bych si jistě zasloužil. Vrať se nám, Dvanácteráku. Nechceme o tebe přijít. Nikdo z nás.

PS: Snad se ještě někdy uvidíme. Mám tě rád. Vždycky budu.

S prosbou o odpuštění,

Sirius

Slíbil jsem, že to do Vánoc napravím a tohle byl první malý krok z mnoha. Netušil jsem, co psala Jamesovi Lily ve svém dopise, ale nakonec mi přišlo správné, abych mu napsal něco od srdce i já. Přeci jen mi byl léta nejlepším přítelem, nemohl jsem dělat, jako by mi na něm nezáleželo, když byl opak pravdou, která nešla potlačit.

I přesto jsem z nějakého důvodu dopis schoval, když jsem zaslechl vypnutí sprchy v koupelně. Lily byla nicméně mnohem rychlejší, než jsem čekal a přistihla mě nepřipraveného.

„Co to schováváš do toho pouzdra na kytaru? Píšeš písničku?" zamrkala na mě ode dveří. Oči se jí leskly radostí a já ji nechtěl rozladit realitou.

„Ehm – jo. Písničku píšu," zamumlal jsem. Už z jejího výrazu, kdy přimhouřila oči a opatrně přešla blíž, mi bylo jasné, jak moc mi nevěřila.

„Písničku o mně?"

„Jo. Celou o tobě," pokračoval jsem v lhaní dál. Přišlo mi, že jen zkouší, kdy se zlomím.

„Písničku o mých rudých vlasech?"

„Jo, jo. O tvých rudých vlasech a smaragdově zelených očích."

„Písničku o tom, jak umíš perfektně lhát, přitom vůbec?"

„Jo – NE, pro Merlina, Lily!" zabědoval jsem a zajel si rukou do vlasů. „Přestaň mě tu tak dokonale vyslýchat," zamručel jsem.

„Promiň, Tichošlápku, ale... nemusíme si lhát, že ne?" Bez vyčkávání na odpověď se mi sesunula do klína a rukou mě objala kolem krku. Jemně jsem ji chytil kolem pasu a podíval se do těch krásných očí, na které jsem mnohdy neměl slov.

„Psal jsem dopis." To přiznání mě stálo spoustu přemáhání, které ale nemohla vidět.

„Pro Jamese?" Přikývl jsem. Lily mi vjela rukou do vlasů a přitiskla své čelo na mé. „Můžu... mohla bych si ho přečíst?"

Nenechal jsem ji dlouho čekat na odpověď. Přikývl jsem a hned na to Lily z mého klína slezla a natáhla se do pouzdra na kytaru, aby z něj dopis vytáhla. Sledoval jsem ji, jak očima přelétávala řádky, dokud nezačala slzet a nepoložila si ruku na ústa. Věděl jsem, jak ji ta slova bolela. Mě totiž bolela úplně stejně.

Po chvíli, kdy zřejmě polykala slzy a přemýšlela nad reakcí, dopis odložila na stůl a podívala se na mě.

„Měl bys mu to poslat. Já... chci, aby se vrátil, víš? Nikdy by mě nenapadlo, jak zlý bude život bez Jamese."

„Já vím, Lils."

„To neznamená, že –"

„Já vím," zopakoval jsem. Chápal jsem ji. Těžko říct, komu z nás chyběl James víc. V našich srdcích zaplnil velkou část, která teď zela prázdnotou. A tu nemohlo nahradit nic, jen on sám.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro