Chápal jsem ji. Rozhodně jsem se na ni nehodlal naštvat za to, že chtěla všechno probrat se svou nejlepší kamarádkou. Sám bych se na jejím místě nejspíš zbláznil, ale to i na svém. Ustavičně jsem přemítal v hlavě všechno, čím jsme si s Jamesem a Lily prošli. Nic z toho se nedokázalo vyrovnat téhle situaci – vždyť já je rozdělil v situaci, která pro ně oba mohla být ta nejšťastnější.

Neměl jsem pocit, že bych vzal Jamesovi jeho nenarozené dítě, ale pocitu, že jsem mu vzal manželku, toho už jsem se zbavit nedokázal. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem ten nejhorší přítel na světě.

Potřeboval jsem mluvit se svými přáteli. Potřeboval jsem mluvit dokonce i s Jamesem, ale už jen proto, že jsem se napil whisky, záměrně, jsem nemohl sednout na motorku a odjet. Udělal jsem to schválně, abych dostál slibu, který jsem dal Marlene. Nechtěl jsem ji zradit, klidně mohla totiž mlčet a neříct nám o Jamesovi ani slovo.

Místo toho, abych udělal nějakou blbost, začal jsem psát dva dopisy. Jeden Peterovi a druhý Removi, aby za mnou přišli. Potřeboval jsem je. Víc než kdy dřív. Věděl jsem, jak je zbytečné nechávat si všechno pro sebe, proto jsem s jejich odesláním ani trochu neváhal.

První jsem poslal Removi. Naštěstí jsem u sebe měl i Lilyinu sovu, kterou jsem hned poslal do Godrikova dolu za Peterem. Stále byl u svých rodičů pro případ, že by někde kolem zahlédl Jamese, ačkoliv mi už teď bylo jasné, že s tím sám nepočítal. Věděl to co Marlene.

Jedna sova po druhé vzlétly vstříc sněhové bouři, která je automaticky pohltila. Chvíli jsem se bál, aby vůbec našly cestu ke svým cílům. Počasí venku totiž vypadalo, jako by se stavělo proti mně. Jako by chtělo, abych byl na tohle všechno sám.

Ale já už nikdy nechtěl být sám.

V zápalu vzteku, než se ti dva objevili, jsem ze zdi strhl všechny fotografie, které jsem měl nad postelí. Většina z nich byla s Jamesem, pár s Peterem a Marlene, další s Jamesem a Lily, spoustu s Remem. Všechny do jednoho jsem je kouzlem smetl dolu a vzápětí toho litoval, protože zapadaly za postel.

Kouzlem jsem je přivolal k sobě, přičemž mi pár z nich vletělo přímo do obličeje. Chytil jsem tu jednu jedinou, která byla z Vánoc u Evansových, kdy mi dala Lily pořádnou ránu do obličeje.

Tu noc usínala v objetí Jamese, ale držela za ruku mě. Vždycky byla mezi námi, ale v dobrém slova smyslu. Nikdy to nemělo být jinak.

S fotkou, kde se Lily s Jamesem usmívali, a já si stále otíral krvácející ret, jsem se posadil zpátky na pohovku a začal ronit jednu slzu za druhou. Ani si nepamatuju, kdy jsem brečel tolik, jako za poslední měsíc. Nešlo to zastavit.

Ani ve chvíli, kdy se s prásknutím do mého obýváku přemístil Remus, jsem nebyl schopný nahodit svůj typický cynický úšklebek. Stačil mu jediný můj pohled, aby pochopil. Přešel těch pár sto mezi námi, sedl si na pohovku a položil mi ruku na rameno.

„Tak povídej," pobídl mě. Z kapsy, ostatně jako vždy, vytáhl tabulku čokolády a nabídl mi. Vděčně jsem přijal, odlomil si jednu řadu, ale nesnědl ji.

„Založil sis čokoládovnu?" Zmohl jsem se jen na krátké uchechtnutí. Remus se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Jednou to udělám. Ale teď mi řekni, co tě trápí. James?"

„Víš, kde je, že jo?" Byl jsem si tím naprosto jistý. Remus ale k mému údivu zavrtěl hlavou, aniž by se vyhnul mému pohledu. Možná to vážně nevěděl. „Kdyby jo, řekl by s mi to?"

„Tichošlápku," stiskl moje rameno ještě pevněji, „jsi můj nejlepší kamarád. Myslíš si, že bych ti dokázal lhát do očí, když vidím, jak tě to trápí? Kdybych to věděl, Jamese bych sem dotáhl a trval na tom, abyste si všechno vyříkali."

„Nejspíš máš pravdu. Lhaní by bylo proti tvému smyslu pro morálku," zoufale jsem se na konci zasmál, než jsem sklopil pohled k čokoládě, která se mi začala roztékat po prstech.

„Hlavně by to ničemu nepomohlo. Kde je vůbec Lily? Ona se –"

„Je u Marlene," řekl jsem hned, abych tím dál nerozvíjel debatu. Remus jen chápavě přikývl a sám si odlomil kus čokolády, aby se do ní zakousl. Divil jsem se, že byl tak hubený, když ji jedl vlastně v kuse.

„Ony to holky občas potřebují. Povídat si o holčičích věcech," nadhodil.

„Jo," dal jsem mu za pravdu. „U toho vážně být nepotřebuju," zavrtěl jsem ještě hlavou. Remus sundal ruku z mého ramene a podíval se na roztékající se čokoládu skoro až s lítostí v očích.

„Měl bys jí sníst. Pomůže ti."

„Myslíš, že James teď někde sedí a taky jí čokoládu, aby mu pomohla?" Moje otázka však zůstala viset ve vzduchu. Hned co jsem domluvil, se ke mně přemístil i Peter a okamžitě k nám přiběhl, přičemž měl jeho obličej barvu Lilyiných vlasů.

„Promiň, promiň, promiň." To bylo jediné, co ze sebe chrlil. Padl nám doslova k nohám. Nenapadlo mě nic jiného, než mu zacpat pusu rozteklou čokoládou, když se nadechoval k další omluvě. Chvílí něco mumlal, načež sousto rozkousal, spolkl a pousmál se na Rema. „Mléčná," podotkl zasněně.

„Deset bodů pro Nebelvír," usmál se na něj zpátky. To už se na mě ale Červíček díval tím nejprovinilejším pohledem.

„Tichošlápku, já –"

„Nezlobím se," ujistil jsem ho. Remus nás zmateně pozoroval, ale nic neřekl. Peter se chtěl nejspíš znovu začít omlouvat, než se na mě podíval se stejným výrazem, jaký měl Náměsíčník.

„Nezlobíš?"

„Ne."

Během následujících minut nám Peter vysvětlil to samé, co mi řekla Marlene. Pro Rema to byla samozřejmě novinka a dokonce mě pochválil, že jsem neudělal žádnou hloupost a nejel za Jamesem. Oba zkrátka byli toho názoru, abych počkal, až přijde sám a bude mít sílu na to, abychom to společně vyřešili. Já se bál, že už nic z toho vyřešit nepůjde.

Aniž bych chtěl, přiznal jsem jim věc, o které nejspíš chtěla Lily mlčet tak dlouho, dokud to bylo možné. Petera moje prohlášení překvapilo stejně tak jako Remuse, ale ten mi na to nic neřekl. Červíček se naopak zajímal o to, co s tím uděláme a jak to celé dopadne pro nás všechny. Ono se to totiž vážně týkalo každého z nás a v tu dobu si to nejspíš uvědomoval jen on.

Na to konto jsem jim přiznal i začátek tohohle všeho. Řekl jsem jim o Jill i mém ošklivém plánu, který měl zničit manželství Jamese a Lily. Remus s tím nesouhlasil a možná se na chvíli i urazil, že jsem mu lhal při předávání pozvánky.

„Proč jsi to udělal?"

„Protože jí miluju, Náměsíčníku. Ale... kdybych věděl, že s Jamesem čeká dítě... neudělal bych to, přísahám. Přijdu si jako odporný zrádce," přiznal jsem. V očích mě znovu pálily slzy a v krku ohnivá whisky, kterou jsme během poslední půl hodiny s Peterem vypili skoro celou. Remus si také nalil, ale ze své skleničky se sotva napil.

„Co s tím teď budete dělat?" vyptával se Červíček.

„James by tohle měl vědět," naléhal Remus.

„A ty mu to řekneš?" povytáhl jsem obočí. Skleničku jsem dlaněmi drtil, jako by zrovna ona mohla za tohle všechno.

„Měla by mu to říct Lily. Bylo to její rozhodnutí," prohodil klidně. Znovu jsem vytáhl obočí ještě víc, než to vůbec šlo. „Kdyby nechtěla, aby to celé dopadlo takhle, vyběhla by za ním z Kotle a vyřešila to."

Měl pravdu. Přikývl jsem a pohledem vyhledal Petera na druhé straně stolu. Usmál se na mě tak, jako by mě chtěl podpořit. Vděčně jsem na něj kývl a otočil se zpět na Remuse.

„Jsem svině, že jo?"

„Nejsi," odpověděl mi takřka hned. „Ani ty, ani Lily nejste žádné svině. Jste jen zamilovaní a... James se s tím popere. Merlin ví, co by se s námi stalo, kdyby všechno zůstalo tak, jako doposud."

Náměsíčníkova věta mi utkvěla v paměti na dlouhou dobu. Nikdo z nás netušil, co přijde, nikdo z nás netušil, jak moc jsme zahýbali svými osudy. To věděly jen hvězdy a osud samotný, který se nikdy na nic neptal. Prostě jen konal a Remus zkrátka věřil, že se všechno dělo z nějakého správného důvodu.

„Víte, kluci," promluvil po delší chvíli i Peter. Oba jsme se k němu otočili čelem. „Já si myslím, že to mělo dopadnout přesně takhle. Však víte, Tichošlápek se dlouhé roky trápil," ukázal na mě, „a James měl vážně všechno, na co si vzpomněl. Třeba mu to prospěje. Třeba... třeba se vrátí k famfrpálu. A ty budeš s Lily, bude všem dobře, víte?"

Musel jsem se na něj široce usmát. Jestli byl někdo vážně empatický, tak právě Červíček.

„Mám tě rád, Červíčku, víš to?"

„A já vás mám rád všechny. Štve mě, že už to nejsme my čtyři, ale třeba to tak vážně mělo být," pokračoval dál. „Stejně jako Marlene možná měla vyměnit všechny kluky světa právě za mě. Vždyť jsem oproti vám úplný trouba –"

„Nejsi trouba, Červíčku," zarazil ho Remus. „Jsi z nás ten nečestnější a možná i nejvšímavější."

„Přesně tak. Marlene musí všechny holky kolem závidět, že má tak milujícího a skvělého přítele," přitakal jsem. Peter se na nás vděčně usmál, až se mu oči zaleskly slzami.

„Chtěl bych... Však v-víte," zakoktával se. Napadalo mě, co měl v plánu říct, ale raději jsem mlčel a počkal si na to. „Rád bych jí po-požádal o r-ruku," vysoukal ze sebe.

„Tak jí to ale nesmíš říct takhle!" upozornil jsem ho pobaveně. Věděl jsem, že byl Peter stydlivý, ale Marlene se přece nesměl bát.

„Já vím," povzdechl si. „Chtěl bych to udělat na Vánoce. Měli jsme být u Potterů, ale... no, nevím teď, jak to vlastně bude, ale... Budete u toho při mně, že jo?" pohlédl na nás zoufale.

Vyměnil jsem si s Remem pohled, načež jsme oba sehraně přikývli.

„Budeme u toho všichni. I James." Netušil jsem, kde bral Remus tu jistotu, ale na tom nesešlo. Teď záleželo jen na úsměvu, který tím vykouzlil Peterovi na tváři.

I přesto jsem si nějak nedokázal představit, jak letošní zima dopadne. O Vánocích nemluvě. Blížily se tak rychle, že jsem na ně ani nestihl pomyslet a Peter už měl naplánovaný ten nejkrásnější dárek pro Marlene. Věřil jsem tomu, že kdybych nezakročil, měla by stejně tak krásný dárek Lily pro Jamese. Jenže já to překazil. A s každým dalším dnem jsem se bál toho dne, který měl být o přátelství, lásce a společnosti blízkých.

Roky jsme Vánoce strávili společně, ale teď jsem se vážně obával toho, že budeme každý jinde a ta nálada nebude tak skvělá jako roky předtím.

O hodinu později, kdy Remus hrál Marlene a Peter se ho pokoušel požádat o ruku, jsem seděl na parapetu a sledoval je jen tak po očku. Bavilo mě tohle jejich divadlo, kdy se neustále Remus chytal za srdce dojetím a Peter naříkal, že by se tak Marlene nechovala. Chvílemi jsem se ale přistihl, jak od nich odvracím pohled a sleduju vánici za oknem, která ne a ne přestat.

Myslel jsem na Jamese, možná i na Jill. Ani mě nenapadalo, jestli byl stále u ní, jestli mu Jill řekla, co jsem měl v plánu provést. Jen jsem doufal, že James není někde tam venku a nepotácí se tou sněhovou bouří, jakou jsem dlouhé roky neviděl.

„Marlene McKinnonová," zaslechl jsem opět Peterův hlas, který mě donutil odvrátit se od zamlženého okna mým dechem. Peter klečel před Remem a vytahoval z kapsy zbytek zabalené čokolády, která mu nahrazovala zásnubní prsten, „uděláš mě tím –"

„Nebo udělej první ty ji a pak to na ní vytas," uchechtl jsem se. Remus mi věnoval naprosto zhrzený výraz, který by rozhodně Marlene po mém prohlášení neměla. „Sorry, mlčím," zvedl jsem ruce na důkaz vzdání se. Remus se otočil k Peterovi, který to nejspíš jednoduše vzdal a do posledního kousku čokolády se zakousl.

„Jestli sníš i ten prstýnek, tak se můžeš s Marlene rozloučit!" okřikl ho Remus pobaveně.

„Ale když... já už vážně nemůžu." Peterovo povzdechnutí mě pobavilo natolik, až jsem se zvedl z parapetu a přešel k nim.

„Já ti to ukážu," odstrčil jsem Petera opatrně. Posunul se na podlaze dostatečně daleko, abych se mohl postavit před Rema.

Nejprve jsem se snažil představit si Marlene, ale nejspíš bych nebyl upřímný. Tak jsem si zkrátka představil Lily.

„Má lásko," oslovil jsem ho a přejel mu prsty po zjizvené tváři. „Dnes je opravdu výjimečný den." Ignoroval jsem Peterův smích a Removy koutky, které sebou cukaly tak rychle a neovladatelně, že jsem měl co dělat, abych se nerozesmál. Bez váhání jsem si radši klekl a z kapsy vytáhl holé nic, které mělo značit prsten. „Nezapomenu na den, kdy sis mě vyhrála na kauci u Prewettových, ani na den, kdys mě poprvé políbila a James tím prohrál sázku se Siriem. Určitě to pro ně znamenalo víc, než pro mě –" To už se Peter za břicho popadal a i já opustil veškerou vážnost. „A i když v tvém klíně byla půlka Bradavic, dokonce i jeden z mých nejlepších přátel, stejně se zeptám. Marlene McKinnonová, vezmeš si mě?" zamrkal jsem na Rema svůdně. Ten začal vrtět hlavou, zatímco Peter už sotva dýchal, jak dával veškeré síly do smíchu.

„Ty jsi blázen, Tichošlápku." Dlouho jsem neviděl Náměsíčníka se takhle smát. Za jeho pomoci jsem vstal zpátky na nohy a položil mu ruku kolem ramen.

„Ale neříkej, že bys tomu odolal! Měl bych si založit firmu na žádání holek o ruku."

„Nemyslím si, že by se v žádosti o ruku mělo zmiňovat, kolik kluků Marlene obskočila," usuzoval, ale jeho vážnost byla ta tam.

„To vynechám," zasmál se Peter. „Vlastně to nějak zkusím sám za sebe, ale rozhodně budu myslet na vás dva, až ji požádám," zapřísáhl se. Pustil jsem Rema a pomohl vysmátému Peterovi vstát, abych ho poplácal po rameni na podporu.

„Ty to zvládneš! Požádal jsi o ruku Náměsíčníka. Patnáctkrát minimálně," spočítal jsem si v hlavě důležitě, kolikrát přesně to bylo. „Myslím, že jsi teď taky expert na žádosti o ruku."

Nebýt těch dvou, nejspíš bych se utápěl v žalu do rána. Díky nim jsem se ale smál, dokonce si vyzkoušel žádost u ruku jednoho ze svých nejlepších přátel a mnohem víc, protože do svítání nám zbývalo ještě spoustu času. S nimi zkrátka nešlo smutnit, ať už člověk chtěl nebo ne.