Bitev a konečných chvil strávených u Svatého Munga bylo koneckonců mnohem víc, ale na tu předešlou jsem vzpomínal ještě dlouho. Lily nikdy neuměla poslechnout na slovo a často se chovala jako utržená ze řetězu. Věděl jsem, že nemám jediné právo mluvit jí do života, ale přesto jsem byl naštvaný a nelíbilo se mi, že nezůstala skrytá. Stejně tak ona byla naštvaná na mě, protože jsem měl dělat prakticky to samé.

Nepohádali jsme se, jen jsme mlčeli a ustavičně po sobě těkaly pohledy, které zrovna v tu chvíli znamenaly více než tisíce slov.

O Jamesovi jsme ten den nemluvili. Když konečně přišla řeč na něco kloudného, dostali jsme toho ze sebe jen málo.

„Promiň."

„Ty promiň mně."

A takhle to šlo i během druhého dne. Nejspíš nám bylo souzeno vyčítat si všechno, co se za poslední měsíc událo. Stále jsme ale nevěděli to nejhorší.

Od předešlého dopoledne Lily nemohla spát a často, třeba i několikrát za den, zůstala obmotaná kolem záchodu. Každý jsme válku snášeli jinak a tohle byl nejspíš její úděl, se kterým se měla poprat. Nepletl jsem se do toho – i kdyby, stejně mě pokaždé z koupelny vyhodila a nechtěla, abych ji tak viděl.

Já místo toho dál seděl za dveřmi koupelny, poslouchal ty příšerné zvuky, které ze sebe vydávala, a přemýšlel, jestli bych neměl dojít pro lékouzelníky.

Měl jsem o ni strach.

Nálada se nám spravila až k večeru. Lily tou dobou seděla vedle mě, přikrytá tou nejsilnější dekou, jakou jsem našel, a oddávala se mé náruči. Rozklepaným hlasem mi zpívala naši písničku a spoustu dalších od Elvise, někdy přidala i Celestýnu, ale to jsem nemohl dovolit. Ostatně ani ona sama ji neměla ráda tak jako Krále, u kterého nakonec zůstala až do chvíle, kdy se přímo vedle pohovky bez varování přemístila návštěva.

„Marlene!" vyskočila naprosto šokovaně na nohy, přičemž se zapletla do deky a jak dlouhá tak široká se naplácla do volného prostoru mezi pohovkou a stolkem. Zatímco se Marlene chechtala jako protržená, jsem sbíral Lily ze země a pomáhal jí zpět k sobě.

„Já vím, já vím. Jsem nezodpovědná, mám zvonit, přestat být tak svůdná. JÁ VÍM!"

„Nikdo neřekl, že jsi –" Marlene mě nenechala domluvit. Skočila vedle mě na pohovku a přiložila mi prst na rty. Zavrtěl jsem hlavou, abych ji setřásl a trochu ustrašeně se přisunul k Lily.

„Musím vám něco říct," spustila. Snad poprvé v životě jsem viděl, jak Marlene McKinnonová vypadala provinile. A dost jí to slušelo, abych pravdu řekl. Takhle by měla vypadat pořád. „Dlouho jsem to před vámi tajila, protože jsem se bála vaší reakce, ale –"

„U Merlinových vousů!" vypískla Lily, čímž ji přerušila. „Já budu teta!" zaradovala se. Pořád byla bílá jako stěna, ale to nebylo v porovnání nic s tím, jak zbledla Marlene.

„Co? Ne, to ani náhodou! Nehodlám si zkazit figuru," zavrtěla rázně hlavou. „Ještě tohle do baráku."

„Tak o co jde?" zeptal jsem se nejistě. Marlene se radši sesunula z gauče a jednu nohu dala na zem.

„Musíte mi slíbit, že mě nezabijete! A taky... slibte mi, že se nebudete chovat jako hovada!"

„My se nikdy nechováme –"

„Nebudeme, Mar, tak co se stalo?" Lily očividně nechtěla, abych řekl, že se nechováme jako hovada. Možná bych tím stejně zalhal. Proto jsem se jen přimhouřeně podíval na Marlene, která se nejistě kousala do spodního rtu takovou silou, až jí začal krvácet. „Marlene?"

„Já... no. Asi prostě zkrátka vím-kde-je-James," vychrlila ze sebe tak rychle, že jsem to nestihl pobrat. Lily byla v tomhle rychlejší. Vyskočila na nohy ve stejnou chvíli, kdy Marlene udělala to samé a v obraném gestu o pár kroků couvla. „Slíbilas, že mě nezabiješ!" křikla na svou obranu.

„Pro Merlina, vždyť já tě nechci zabít! Kde je James?"

„Slibte, že ho necháte žít. Že to nic nezmění a že necháte všechno, jak to je!" vztyčila varovně prst. Těkal jsem pohledem z jedné na druhou, aniž bych řekl jediné slovo. Dvanácterák že se svěřil Marlene? Tomu jsem nemohl uvěřit.

„Tak kde je? Stalo se mu něco?" začala se Lils vyptávat. Ani jsem se tomu zájmu nemohl divit, samotného mě to zajímalo, ale nějak mi došla slova.

„Nech mě to říct celé, ano?" pokývala na ni hlavou. Lily zůstala napřímeně stát a rukou jí pokynula, aby pokračovala. „Objevil se u nás před dvěma týdny –"

„Dvěma co?!" Nedivil jsem se Lily, že tak zrudla. Očividně měla na svou nejlepší kamarádku dost velký vztek, což jsem měl ostatně i já. O to víc, když mi došlo, že to samé co Marlene, musel vědět i Peter a nic mi neřekl. Nebo spíš jen naznačil a nechal mě žít v nevědomosti čtrnáct dní.

„Díky, žes mě to nechala říct celé! Jsi vážně skvělá," zašklebila se na ni Marlene a založila si ruce na prsa. To už ji ale zasáhl polštář z pohovky, který po ní Lily hodila. „Jasně! Kdybychom byly venku, ukamenuješ mě, nebo co?"

„Tak už mi to řekneš?!"

„Tak už mě necháš mluvit?"

Nikdy dřív jsem nebyl svědkem jejich hádky a ani tahle premiéra se mi nezamlouvala. Proto jsem Lily stáhl vedle sebe a ruku jí dal do klína tak, aby se nemohla zvednout i kdyby se snažila sebevíc. Marlene jsem tím poskytl šanci, aby promluvila. Ignoroval jsem její úšklebek, kterým mi nejspíš vyjadřovala své díky, a otráveně naklonil hlavu na stranu, aby nám už konečně řekla všechno, co věděla.

„No, jak jsem se vám snažila říct," střelila pohledem po Lily, „tak se u nás James objevil. Poprosil nás, abychom to nikomu neříkali. Hlavně ne vám. Chtěl prostě vypadnout, zmizet od toho všeho a nechat si to projít hlavou. Krom toho se mě taky ptal na Jill. Chtěl se jí omluvit za tu ránu do nosu, takže jsem mu řekla, kde jí najde –" Automaticky jsem se začal zvedat, abych vyrazil za Jill, ale Marlene mě chytila za ramena a silou zatlačila zpátky do sedu. „Řekla jsem, že ho necháte žít, Blacku!" zavrčela na mě. Sevřel jsem pěsti, ale nic jí na to neřekl, proto mohla pokračovat dál: „Od toho dne se nám neozval. Potřebuje nejspíš vážně klid sám se sebou. Dva dny před tím zůstával zavřený sám v Chroptící chýši –"

„Ty vole, Chýše!" zvolal jsem. „Proč mě to nenapadlo?" nadhodil jsem, ale odpověď na to jsem zkrátka nepotřeboval. Marlene mi ji samozřejmě musela dát.

„Protože osud!"

„Aha, jasně, osud si nepřál, abych s ním mluvil," zamumlal jsem.

„Ano, přesně tak, Blacku! Kdybys za ním šel, poprali byste se jako před lety a nic se tím nevyřešilo. Co tak vím, to Jill tě překecala, aby sis šel za svým snem, hm?" ukázala na Lily, která o tomhle moc nevěděla. Chtěl jsem jí říct úplně všechno, ale většinu věcí ohledně Jill jsem vynechal. Čistě ze sobeckých důvodů.

„Co tím chceš říct?" promluvila po dlouhém mlčení právě Lils.

„Že kdyby Sirius nenarazil na tu mudlovskou podivínku, nechal by tě v klidu dál žít tvůj poklidný novomanželský život," uvedla to na pravou míru. Víceméně. Lily po mně střelila nechápavým pohledem, který jasně říkal tohle-mi-vysvětlíš-Blacku.

„Poznal jsem ji v den vaší svatby, když jsem... když jsem z ní utekl," spustil jsem. Lily sáhla po mé ruce a jemně ji stiskla v té své. „Za městem mi došel benzín a ona mi pomohla. Nejen s tím, řekl jsem jí o tobě, o všem, co k tobě cítím a nakonec to vážně byla ona, kdo mi řekl, abych tě získal zpátky. Až po pár dnech jsem si přečetl ten dopis, cos mi poslala po svatbě."

Lily mě beze slov sledovala, zatímco Marlene si odkašlala a přerušila tím naši zřejmě romantickou chvilku.

„A tak se dal svět zase do pořádku," zvolala nadšeně.

„Ale James přeci našel ty dopisy, to by se –"

„Nestalo, kdybych ti na něj neodepsal. Na ten první jsem neodepsal a u toho druhého jsem to už prostě nevydržel. Nebýt Jill, neudělal bych ani tu tragikomedickou oslavu."

„To byla spíš jen tragická oslava," prohodila Marlene. Otočil jsem se na ni, ale ona mě obdařila tak upřímným zazubením, že jsem jí po něm musel dát za pravdu.

„Tragickou oslavu," opravil jsem se. Lily se pousmála. „Nicméně," otočil jsem se zpět na Marlene, „James je teda u Jill?" Cítil jsem, jak mi Lily sevřela ruku mnohem pevněji. Možná žárlila, což ona ostatně uměla dost dobře.

„Ať je kdekoliv, nech ho tam, Siriusi," pohlédla na mě tak, až mi to připadalo, jako by mě pohledem spíš nutila, než žádala. Což nejspíš dělala.

„Nebudu ho vyhledávat," zapřísáhl jsem se.

„Slibuješ, Blacku?" zkoumavě na mě hleděla.

„Slibuju," přitakal jsem. „A vážně nebudu strejda? Přijde mi, že máš trochu širší boky než kdy dřív," uchechtl jsem se.

„Ty zmetku!" Její dokonale dotčený výraz mě rozesmál, ale znejistěl jsem ve chvíli, kdy mě Lily pustila a odběhla do koupelny takovou rychlostí, že by se dala považovat za Zlatonku. Zmizela vážně neuvěřitelně rychle.

Vyměnil jsem si s Marlene ustaraný a nechápavý pohled, než se jejím obličejem prohnalo pochopení.

„Karma, pitomče! Budeš táta!" vyplázla na mě jazyk. Vypadala, že by se s takovou skutečností smířila rychleji než my dva.

„Já asi těžko."

„Co tím myslíš?" zarazila se. Úsměv jí slezl z tváře, než se natočila ke koupelně a hned nato zpátky ke mně. „Chceš mi říct, že jako držíte celibát do rozvodu, nebo co jako?" povytáhla obočí.

„Nešlo to, jo? Nerýpej se v tom," zavrčel jsem. Marlene svěsila ramena a s tím nesmutnějším výrazem si ke mně sedla.

„Chceš nějaký prášky na erekci?" ušklíbla se.

„McKinnonová!" strčil jsem do ní tak silně, až málem přepadla přes gauč. Ani nevím, co mě to popadlo, když jsem ji chytil za bundu, abych tomu zabránil.

Než Lily stačila vylézt z koupelny, došel jsem s Marlene k závěru, že nejspíš doopravdy budu strejda. Vzhledem k tomu, že jsme byli natolik plni výčitek, abychom se spolu vůbec vyspali, to ani nemohlo být jinak. Alespoň Marlene si tím byla jistá, ale já bych doufal, kdyby Lily doopravdy zvracela jen následkem otřesu z předešlého dne, kdy bylo kolem zkrátka moc mrtvých mudlů. Jenže ona mi to vyvracela.

A to samé udělala Lily, když vylezla z koupelny, jelikož celý náš rozhovor slyšela.

Posadila se mezi nás a rozplakala se jako nikdy dřív. Cítil jsem se snad mnohem hůř, než za poslední tři týdny, protože teď bylo všechno jinak. Nejen že jsem rozdělil novomanžele. Svého nejlepšího přítele a ji, ale já dokonce rozdělil manžele, kteří čekali dítě. Jak jsem tohle mohl udělat?

„Lily, já... já vůbec nevím, co bych měl teď říct," hlesl jsem, aniž bych se na ni podíval. Stačilo mi slyšet její pláč, nepotřeboval jsem ho i vidět.

„To je v pořádku, Tichošlápku," položila mi ruku na stehno. „Jen myslím, že... budu dneska v noci s Marlene, ano?"

Až teprve v tu chvíli jsem se na ni podíval. I přes slzy jsem viděl tu lítost v jejích očích. Těžko říct, kdo z nás se teď cítil hůř. Chápavě jsem přikývl a letmo přejel rukou po její sametově hebké tváři.

„Vrátíš se?" Nejradši bych si za tu otázku vlepil facku, ale já potřeboval mít jistotu. Potřeboval jsem kotvu v tomhle moři beznaděje, ve kterým jsem se topil.

Neodpověděla mi. Místo toho mě krátce, přesto intenzivně políbila a odtáhla se. Než jsem stačil otevřít oči, stála už na nohou vedle Marlene a věnovala mi letmý úsměv, za kterým se skrývalo tolik nově objevené bolesti.

„Postarám se o ni," ujistila mě Marlene až moc mile na to, aby to myslela vážně. „A ty se ohol, celou jsi mi jí poškrábal," našpulila na Lily rty a stiskla jí obě tváře. „To bude dobrý, zlato, uvidíš." S těmi slovy se jejich ruce propojily a obě mi zmizely dřív, než jsem se s nimi stačil vůbec rozloučit.

Zůstal jsem tam sedět sám, s hlavou plnou výčitek a myšlenek, co bych měl teď udělat. Část mě se chtěla hned přemístit za nimi a říct Lily, že ji miluju a půjdu s ní na konec světa i s malým Bambim. Druhá část chtěla odjet za Jill a vyklopit tam všechno Dvanácterákovi. Ta druhá byla dokonce smířená i s tím, že už by se na sebe nikdy nemohla podívat do zrcadla.

Nakonec jsem poslechl rozum, který mi řekl, abych si nalil skleničku ohnivé whisky. Měla mi nejspíš pomoci v hledání odpovědi na všechno mé trápení. V tom horším případě mě měla jenom uspat.