Uvědomoval jsem si, jak špatně jsem se vůči svému nejlepšímu příteli zachoval. Nedokázal jsem si ani zdaleka představit, jak se musel tvářit, když mu došlo, že jsem z jeho svatby utekl. Jako naprostý srab, který svému kamarádovi nepřeje štěstí. Přitom při mně James vždycky stál, vždyť on mi poskytl přístřeší a nikdy se ke mně neotočil zády. On ani jeho rodiče, byli tu pro mě jako druhá rodina a já i přesto utekl. Možná mi zkrátka bylo souzeno utíkat od problémů, na které jsem nestačil.

Nekonečná krajina vystřídala město, zmizely domy a vystřídaly je stromy chvějící se ve větru. Všechno kolem hrálo v barvách podzimu a já poprvé v životě pocítil, že se netěším na zimu. Vždy to bylo období, během kterého jsem se cítil šťastný. Náš krátký, avšak nekonečný románek – alespoň v mé mysli –, se odehrál v zimě. Nebyl den, kdy bych si nevzpomněl na novoroční polibek, který měl naši lásku zpečetit a udržet nás v naději, že spolu budeme šťastní. Nebyli jsme, protože nám to nebylo souzeno.

S každou vteřinou jsem jel rychleji a to i přesto, že jsem v dáli před sebou viděl ostrou zatáčku. Možná jsem se chtěl zabít, abych tohle všechno nemusel dál pozorovat. Možná by to nakonec byla moje spása a já bych si někde tam nahoře počkal na Lily, která by se ke mně přidala vrásčitá, po dlouhém a šťastném životě, ale přesto by mi přišla stejně tak krásná jako kdysi i teď.

Něco ve mně však nesouhlasilo s mým rozhodnutím. Aniž bych tomu sám pomohl, rychlost na tachometru výrazně klesla a nechala mě, abych proplul zatáčkou stejně tak, jako jsem proplouval životem. Bez problému, jak se všem kolem pozdávalo.

Lily věděla, jak se trápím, ale nemluvili jsme o tom. Sami jsme naši lásku postavili na šibenici a odevzdali ji mezi ostatní románky, které nedošly ke svému vysněnému konci. Nežili jsme v pohádce, tohle byla tvrdá realita, ve které hrála roli láska a přátelství, ale i válka.

Já si musel vybrat; vybrat si mezi láskou k Lily a přátelstvím s Jamesem. Už je asi jasné, co vyhrálo, ale to bylo celé jen zvenčí. V nitru jsem byl rozervaný jako vnitřek Chroptící chýše.

Po chvíli, kdy jsem dál plynul krajinou, jsem si uvědomil, jak málo jsem byl připravený nejen na jejich svatbu, ale také na tuhle vyjížďku. Došel mi benzín. Právě proto nejspíš rychlost motorky začala klesat, až dokud se nesnížila k nule. Vzhledem k situaci jsem byl donucený zastavit uprostřed ničeho, a přestože si to motorka vážně nezasloužila, naštvaně slézt dolu a nechat ji padnout na zem.

Dřepnul jsem si vedle ní do mokré trávy a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Vítr mi vmetl vlasy do obličeje, ale já si s tím nelámal hlavu. Měl jsem mnohem víc starostí a moje vlasy byly pro jednou to nejméně důležité, co jsem musel řešit.

Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se kolem. Z krajnice, kde jsem seděl, jsem měl výhled pouze na zbytek cesty, kam jsem se chtěl dostat a nedaleký dům, který působil až trochu odstrašujícím dojmem. Přibližně jsem tušil, kam mě asi tak pneumatiky zavály, takže mi došlo, že tu nenarazím na žádného kouzelníka. Mohl jsem se sice přemístit, sehnat benzín a vrátit se, ale něco ve mně chtělo vstát a zeptat se na benzín právě tam.

Netušil jsem proč, ale přece jen jsem se zvedl, krátce pohlédl na motorku a vyrazil kupředu. Nerad jsem ji nechával bez dohledu, ale vzhledem k tomu, že jsem byl daleko od města, doufal jsem, že tam bude ležet i po mém návratu.

Dům stál kus od krajnice na poli. Podlezl jsem elektrický drát a brodil se vysokou trávou, která mi máčela nohavice. Nesešlo mi na tom, důležitý byl benzín a vzhledem k tomu, že jsem viděl motorovou pilu, když jsem se přiblížil, bylo mi jasné, že nakonec motorka napít dostane.

Přidal jsem do kroku a rozcuchané vlasy si gumičkou svázal do ledabylého drdolu, abych obyvatele domu nevyděsil. Nebylo by to zrovna fajn, ale se svým šarmem bych je stejně přemluvil, aby mi pár kapek benzínu věnovali.

Došel jsem až před podivné stavení a chvíli váhal, jestli mám zaklepat. Dům vypadal neobydleně, ale pila byla čistá a vypadala skoro jako nová, takže jsem přeci jen zabouchal na dveře a vyčkával.

„Už jdu!" ozval se zevnitř ženský hlas. Trochu jsem si oddechl, protože s holkama já to většinou uměl. Chlapa bych přemlouval mnohem delší dobu, takže jsem měl vážně štěstí a vlastně se ve mně poprvé po dlouhé době probudila i neskrývaná radost, když se ve dveřích objevila holka zhruba tak stejně stará jako já.

Měla na sobě jen dlouhou vytahanou košili a pod ní zřejmě nic jiného, jenže to jsem si nestačil prohlédnout, neboť mi zavřela před nosem dřív, než jsem stačil vůbec promluvit.

„Já – promiňte, ale tohle se nesluší!"

„Hned jsem zpátky," křikla zpoza dveří. Musel jsem se pousmát. Dal jsem jí tedy čas a rozhlédl se kolem. Široko daleko nic nebylo, musela být neuvěřitelně samotářská, když bydlela právě tam.

Ohlédl jsem se ještě zpět k silnici, abych se ujistil, že se má motorka nepohnula ani o píď. Protože to té holce trvalo, začal jsem přecházet sem a tam s rukama v kapsách, zatímco jsem z domu zaslechl prásknutí dveří a posléze dupot s vrzáním schodů.

Za chvíli už stála mezi dveřmi. Měla na sobě světlé kalhoty, tu samou košili a přes ni džínovou bundu podobnou té, co jsem nosíval já.

„Omlouvám se, že jsem vás takhle vyrušil," spustil jsem na obranu, ale tmavovláska s úsměvem na rtech zavrtěla hlavou.

„To je v pohodě. Asi jsem zahodila vychování někde v lese. Kdo by otevíral polonahej, že jo?" ušklíbla se a zavřela za sebou dveře. „Viděla jsem, jak vám chcípla ta motorka. Potřebujete pomoc?"

Netušil jsem, jestli to byla čarodějka, která excelovala v Nitrozpytu, nebo prostě jen správně usuzovala, proto jsem nejistě přikývl a trvalo mi, než jsem ze sebe dostal odpověď. Nevypadala ale, že by ji to nějak znervózňovalo. Ležérně se opírala o dveře, přičemž měl ruce za zády a zřejmě pořád držela kliku.

„Vlastně jste to uhodla. Došel mi benzín," zazubil jsem se na ni. „Odjel jsem –" Odmlčel jsem se, protože mi došlo, že jsem jí nejspíš právě chtěl říct o svojí lásce k Lily, o svatbě a nejspíš o všem. „No, zkrátka jsem zapomněl natankovat," dořekl jsem nakonec.

„Máte štěstí, že jste narazil zrovna na mě," odpověděla mi hned. Zaraženě jsem se na ni podíval. „Včera jsem si domů přinesla několik kanystrů s benzínem, takže vám můžu pomoct," vysvětlila.

„To je skvělý!" neskrýval jsem radost, než mi došlo, že je nejspíš vážně mudla a já u sebe neměl žádné mudlovské peníze. „Jen vám za to nemůžu zaplatit," skousl jsem si ret a zkusil na ni svůj psí pohled. Rozpačitě si mě prohlédla, než se zaculila a mávla nad tím rukou.

„Vyberu si to jinak," ujistila mě. Když jsem se tentokrát zatvářil zmateně já, hned pokračovala: „Ježíšku na křížku, nemyslela jsem to nějak zvrhle! Jen bych potřebovala do města pro maso na večeři a ta chůze pěšky s vozíkem už mě vážně unavuje," povzdechla si.

„Tak to já vás klidně svezu, nemusíte mít strach. Když mi dáte celý ten kanystr, určitě vás odvezu i zpátky." Pro jistotu jsem se podíval na hodinky, které mi daroval James k sedmnáctým narozeninám. Ještě jsem měl trochu času, takže by se to stihnout dalo. „Musíme ale jet hned," dodal jsem ještě.

„A můžu jet takhle? Nebudete se za mě stydět?" zeptala se, přičemž ukázala na boty od bláta a natrženou nohavici, čehož bych si určitě sám nevšiml.

„Jel jsem na motorce v obleku. Myslím, že už sám o sobě jsem musel vypadat komicky," zhodnotil jsem s úsměvem. Beze slov si mě prohlédla, než jen přikývla a rukou mi naznačila, abych počkal.

Zmizela k dřevěné přístavbě domu, která měla zřejmě sloužit jako garáž nebo kůlna a chvíli tam s něčím házel, štrachala a cosi nadávala, než se vracela s plným kanystrem a úsměvem na rtech. Zastavila se kus přede mnou a hodila ho směrem ke mně. Měl jsem co dělat, abych ho vůbec chytil. Měla mě varovat, já nebyl James, abych měl takové reflexy.

„Tak můžeme?"

„Jasně," přikývnul jsem a otočil se na patě, abych se vrátil k motorce. Sotva jsem udělal krok, ozvalo se za mnou odkašlání.

„Tamhle je normální cesta," ukázala o kus vedle na štěrkovou klikatou cestu, která zřejmě vedla k silnici. Znovu jsem se nejistě usmál a vyšel směrem, jakým ukazovala.

U motorky jsem odšrouboval víko nádrže, zatímco mudlovská neznámá držela kanystr a něco mi vyprávěla. K jejímu neštěstí jsem byl myšlenkami u Lily a nevnímal jsem jediné slovo, které řekla. S letmým úsměvem a přikyvováním jsem si o dní kanystr převzal a začal jeho obsah lít do nádrže, dokud nebyla zcela plná.

„Vy nemáte helmu?" zeptala se ve chvíli, kdy jsem nasedl na motorku a nacpal před sebe kanystr, protože jsem ho před ní nemohl kouzlem zmenšit.

„Splihly by mi vlasy," vysvětlil jsem s pohozením ramen a sledoval ji, jak si mě zaraženě prohlížela. „Jestli si ji chcete vzít, je tamhle," ukázal jsem na helmu, zavěšenou na zadní části sedadla, jako by ji snad nemohla vidět. K mému údivu zavrtěla hlavou a nasedla za mě.

„Aspoň to bude větší vzrůšo," zhodnotila, když mě objala kolem pasu. Projel mnou podivný pocit viny, který jsem míval, když jsem se scházel s Lily, přestože ji dávno miloval James. Teď jsem pro změnu cítil výčitky proto, že jsem miloval Lily a dotýkala se mě jiná. I když zcela nevinně.